Ubrečený půlmaratonský bronz. Hrabová 3. září 2011

Fotky jsem vybrala optimistické. Jednu před startem, druhou pozávodní. Ale jinak...

Ani nevím, jak začít. V srpnu jsem opět o něco zvýšila tréninkové dávky. Zapojuji dlouhé běhy a jde mi to-za každého počasí. Nemusím se do tréninku nutit. Snažím se až na vyjímky zdravě jíst, nezapomínám na každodenní strečink a také o něco více spím. Nic mě nebolí, nic mě netrápí. Na žádné zkoušky se už neučím, nic mě nestresuje-no možná trošku návrat do práce po mateřské. Sečteno a podtrženo, ideální podmínky pro to, abych si na sobotním 1/2maratonu v Hrabové zaběhla pro nějaký lepší čas-tak něco kolem 1:52.

Leč šedivá je teorie...Startovala nás celkem jen 77 běžců, protože závod kolidoval s horským ultramaratonem 7 Beskydských vrcholů. Žen bylo myslím 11. Na startu vládla pohoda, i když mi trochu vadily otázky typu :“Za kolik to dneska běžíš?“  „Za 1:52, mám naběháno“ vypadlo ze mě nakonec. Což jsem vůbec neměla vypustit z úst.

 Prvních 12 kilometrů to tak skutečně vypadalo, běželo se mi celkem dobře, horko nebylo tak strašné, pravidelně jsem pila a hlavně jsem neměla hlad. Mávali jsme na sebe s ostatními běžci, povzbuzovali, dělali srandičky. Jenomže pak mi s odpouštěním začalo hrabat. „Hrabalo mi v Hrabové“, řekla bych. Byla jsem totiž sama a běhala jako nějaký sputnik po 4-kilometrovém okruhu stále dokola a dokola. To je strašně ubíjející. Já mám raději jeden velký okruh, nebo běh z bodu A do bodu B. V ten moment můj mozek jako by vyslal signál do svalů na nohách a bylo dobojováno. Vytuhla jsem a zbylých 8 kilometrů jsem měla co dělat, abych průměrný čas na kilometr udržela pod 5:40. Bila jsem se sama se sebou, opakovala si „máš natrénováno, máš  natrénováno, přidej“. Bylo to k ničemu. Do cíle jsem se doploužila za 1:55:06 a pak se rozbrečela. Poprvé v životě jsem v závodě brečela zklamáním. Ani jsem nebyla schopná z toho breku popadnout dech. Asi na mě byl hrozný pohled, protože se mě všichni ptali, zda mi není špatně. Nebylo mi špatně, tělo úplně v pohodě. Ale lomcoval mnou vztek na sebe samotnou.“Vzpamatuj se Lenko“, říkám si,“tohle už přece není běh pro radost. Běh ti má přinášet endorfiny a ne stresy. Proč si vytváříš úplně zbytečně takové nerváky? Proč se užíráš něčím, co tě má těšit?“.To byl rozumný úhel pohledu.Ale ten druhý mi říkal, že s takovým časem za půlmaraton letos Ostravský maraton pod 4 hodiny opět nezaběhnu.

Co mě nakonec alepoň částečně povzbudilo? Ani ne to, že jsem ve své kategorii skončila třetí vedle Lídy Šokalové a Karin Javorské. V  ženách jsem doběhla celkově čtvrtá. Pomohlo mi, že si se mnou o mém zklamání popovídala zlatá Lída. Náš Rejža mi vysvětlil, že bylo horko a všichni měli horší časy. I výtečná Karin z BK SAK měla čas přes 1:53. Ultralibor mi vysvětlil, že jsem to v tom horku přepálila. Věrka mi zdůraznila, že my amatéři máme běhat pro radost a ne se trápit nějakými časy. Vlastně plno běžců pro mě měli povzbudivá slova...Tak já ten Ostravský maraton letos nevzdám.Půjdu do toho. Ale nepoběžím ho sama. Samota při tak dlouhém běhu je k uzoufání a ani hudba ve sluchátkách mě nenakopne.

A ještě mám v záloze celou řadu preventivních opatření. Zkusímse vrátit o pár roků zpět, kdy jsem skutečně běhala jen tak. To znamená, že na nejbližším závodě sundám z boty foot pod a z ruky stopky. Čas mě nesmí  zajímat. Počínaje Chuchelnou se pokusím za někoho „zavěsit“, ať na ty kilometry nejsem sama. Sundám z uší sluchátka, budu více vnímat svoje tělo. A uvidíme...Sezonu 2011 chci určtě dokončit.

Sezona 2012 je otevřená. Běhání je droga a já jsem závislák. Ale svou účast na závodech přehodnotím. Je toho tolik, co mě baví a na co kvůli závědění a tréninkům nemám čas. Třeba chci znovu začít chodit do němčiny, měli jsme v konverzačním kurzu báječnou skupinu spolužáků a já z ní vypadla. Také se KONEČNĚ chci naučit hrát na klavír. Přála jsem si to už jako malá holka, ale pro nedostatek místa v bytě jsem místo toho chodila do LŠU hrát na housle. Ve sklepě mi odpočívá kolo, na který mám čas asi tak jen 3x do měsíce-zoufale málo...Ale hlavně si musím vtloukat do hlavy, že jsem amatér, o nic nejde, nejdůležitější je zdraví a moje dvě holky.Občas na to zapomínám a pak blbnu...

P.S. A teď trochu odbočím. O mě totiž v Hrabové nešlo. Já se vybrečím, vyvztekám, slupnu indiána, větrník, laskonku  a za pár dní jsem v pohodě. Skutečně líto mi ale bylo Ivy Pachtové. Během závodu ji odešlo koleno a měla takové bolesti, že nebyla schopná ani jít. A to se jí stane 7 dní před Mistrovstvím světa v běhu na 100 kilometrů. Tak tomu říkám pech. MOC MOC MOC  jí držím palce, aby se do startu uzdravila a mohla běžet!