Cum spiro spero :-)

   Je to tak. Dokud dýchám – doufám…

 Vlastně jsem se o své účasti na ostravském maratonu ani neměla chuť rozepisovat. Vzal mi energii, náladu i chuť do jakékoli aktivity. Pohybovala jsem se ve sférách absolutní únavy.Celý ten pomaratonský týden jsem byla mátoha, což je stav, který neznám. Až teď se to zvolna napravuje. A až teď jsem získala odstup, abych byla schopná podělit se o své pocity.

 Co se to vlastně stalo? Tak za prvé. 24. září jsem ABSOLUTNĚ Ostravský maratón běžet nechtěla. Jeho trasa mi vůbec nevyhovuje. Sedm 6-ti kilometrových okruhů mě nebaví. Navíc letos Ostrava kolidovala s maratonem v Berlíně. Na ten jsem hooodně moc chtěla jet, jenomže jsem se nechala ukecat. Že se letos v Ostravě běží 50. ročník…že pro členku MK Seitl je účast na Ostravském maratonu téměř svatou povinností.

 Za druhé. Sobotní ráno jsem se vzbudila s hrozným bolehlavem. Žaludek jsem měla na vodě. Bylo mi divně. A za zády předtuchu, že to nedopadne dobře. Manželovi jsem říkala, že mám takový pocit, že ten maratón nedoběhnu. Smál se, že to dám! Jo, to se mu to smálo – běžel štafetu, jeden 6-ti kilometrový okruh…

 Jenomže mi hlavou probleskly i jiné věci. Například to, jak se mnou od léta kamarádi chodili běhat dlouhé 3-hodinové tréninkové trasy, i když se jim to ne vždy časově hodilo. Jak mě celé léto povzbuzovali. Dokonce i Ultralibor se rozhodl běžet se mnou jako maratonský vodič na 4 hodiny a to i přesto, že v polovině září běžel v Polsku 24 hodinový závod…

 Tak se stalo, že jsem se 24. září 2011 v 10:00 hodin s absolutní nechutí postavila na start. Známí se mě ptali, co je to se mnou, že jsem celá bílá…Ani jsem moc nevtipkovala. „No a co, za pár hodin to mám za sebou a pak už nikdy více“, pomyslela jsem si a vyběhla. Ultralibor byl vedle mě. Hlídal doslova každý kilometr. Nepřepálili jsme start. Pořád jsem běželi podle plánu, pořád to byla pohoda. Měla jsem natrénováno, více než loni. Každý třetí kilometr jsme dávali půlminutovou pauzu. Nebyla jsem unavená. Do 25-tého kilometru. A pak mě zradilo tělo, levé koleno. Zatnula jsem zuby a do 30-tého kilometru běžela dále. A pak jsem to zabalila. Už to nešlo, přidaly se křeče. Běh se změnil nejprve v indiánský běh a nakonec to byla snad už jen indiánská chůze. Posledních 6 kilometrů jsem více chodila, než běžela. Ultralibor byl celou dobu se mnou, tak jsem alespoň ve svém trápení nezůstala sama.

Cíl. Konečně!!! Necloumaly mnou žádné emoce, ani radost, ani smutek. Upřímně-bylo mi všechno jedno, měla jsem jen hlad a žízeň. Slupla jsem řízek, vypila vodu a pivo. Hotovo. Ostrava nikdy více. Měla jsem pocit, že se ten maratón nikdy nestal. Nevnímala jsem moc dění kolem sebe. Jediné, co jsem si uvědomovala, byl právě nabytý odpor k běhání a k závdům především…

Čas jsem měla někdo kolem 4:45 hodin. Hrůza!!! Takový  jsem měla při svém prvním maratonu před 4-mi lety. Nevím, co se to 24. září na trati stalo. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Nechci se vymlouvat na horko-už jsem běžela i ve větším vedru. Měla jsem i celkem naběháno. Byla  jsem jakž – takž vyspaná. Možná je na čase si přiznat, že maraton pod 4 hodiny zůstane nesplněnou metou. Třeba na to vážně nemám.

 Je dva týdny po maratonu. Za tu dobu jsem si byla zaběhat jen 4x – pokaždé jen krátké tratě a spíš jen tak z pocitu jakési „povinnosti“. Teprve včera můj běh za něco stál. Byl poslední den babího léta, venku bylo hodně teplo a v Bělském lese jsou tak krásné stezky. Bylo z toho 12 kilometrů, které jsem si užila, které mě nadopovaly.

 A co bude dál? V neděli si chci zaběhnout krosový závod v Polsku. Les a kopečky. To mi vyhovuje. Pak mě ještě čeká Lublaň. Tam se moc těším, nebude to totiž jen o běhání, ale hlavně o zážitcích, o kamarádech. A pak nevím.

 Ultralibor mi v cíli říkal, že není důvod si zoufat. Připomněl mi leden roku 2007, kdy jsem spolu seděli v kanclu a vysnili si, že zkusíme zaběhnout maraton. Ten sen se nám už od té doby splnil. Jemu 50x, mě 7x. Snaha o dosažení určitého času je již jakousi přidanou hodnotou. Něco navíc, třešinka na dortu.

 A tak doufám. V 3:59:59.