LH24...letos už vážně naposled

Ten kopec mi něco dlužil…3x jsem šla LH24 a pokaždé jsem měla, pocit, že jsem to „mohla dát vícekrát“…A navíc - i když jsem se v posledním kole loňského ročníku zařekla, že už nikdy LH24 nepůjdu, východ slunce nad horou mě přinutil se ještě jednou vrátit…

Takže klasika, znáte to. Sotva se v říjnu spustilo on-line přihlašování, seděla jsem přilepená u kompu a pokoušela se vyplnit přihlašovací formulář. Tradičně to několikrát spadlo, tradičně jsem nadávala nad výší startovného, tradičně jsem pocítila potřebu o svém přihlášení informovat na facebooku úplně všechny JJJ…no a tradičně jsem si pochopitelně řekla, že letos, letos už opravdu budu na závod poctivě trénovat. Představa byla: od října jednou týdně na Lysou, vyběhnout jí pokaždé dvakrát po sobě, k tomu začít běhat do schodů a posilovat nohy….Jenže „když chceš Boha rozesmát, sděl mu své plány…“

Na Lysou jsem se v období listopad až leden dostala jen několikrát, do schodů neběžela ani jednou a jen jsem si pobíhala po asfaltě. Poslední dlouhý běh 28 kilometrů jsem dala 2. prosince na závodech v Itálii v Sorrentu a od té doby prd. Věřila jsem tomu, že trénink je jen pro amatéry a že moje tělo si dostatečně užilo kopečků v červenci na Kavkaze. A že nejdůležitější je beztak mozek, protože tyhlety závody se chodí hlavou.

Korunu všemu nasadil můj kolega Bob, který mi v pátek při čekání na tramvaj řekl: „Leňo to LH24, to bude fiasko. Jsme si s Peťou říkali, že po páru okruzích odpadneš, protože ty vůbec nemáš natrénované kopce“ J . Nevěděla jsem, zda se těšit či nikoliv…Ale pak přišla páteční akreditace ve Wood Areně v Ostravici a atmosféra mě natolik pohltila, že jsem se těšit začala.

Chtěla jsem se před závodem pořádně vyspat…usnula jsem kolem půlnoci a strašila vzhůru už v pět…unavená, nevyspaná, s myšlenkami na kdoví co a kdoví o čem…

Start letos proběhl už v 10:00 od pily v Ostravici. Ještě před startem jsem se potkala se Štěpánem, popřáli si hodně štěstí. První kolo bylo hodně rychlé. Já sama jsem běžela celou asfaltku (s krátkou přestávku u Transformátoru, kde jsem zahlédla Evu, Peťku, Míšu a pocítila potřebu se s nimi obejmout J )  až ke studánce u Butořanky, kde trasa prudce zabočuje doleva do lesa. Důvodem nebyl pokus uvařit se hned po prvním okruhu, ale snaha vyhnout se špuntu, který se v této zúžené části pokaždé vytvoří. Byla to výborná taktika, první tři hangy jsem vystoupala úplně plynule…Lukšinec, mírné stoupání, které radši neběžím, abych šetřila síly a už tady byl Malenovický kotel a asi 1,5 km dlouhý traverz, po kterém se dalo letos nádherně běžet. Ale jako fakt nádherně, sníh byl tvrdý, udusaný, nohy se nebořily, nádhera. Z traverzu pak vede odbočka do lesa, po modré značce a už je tady Malchor, severní sjezdovka a je tady vrchol a první pípnutí čipu…Z vrcholu jsem běžela až na Sepetnou. To byla taktika č. 2 – z kopce a po rovině běžet…Tento okruh č. 1 mi zabral asi dvě hodiny a pár minut. Sama jsem byla překvapená, jak rychle to šlo. A protože jsem dostala obrovský hlad, vlítla jsem do Gastrofestivalu, snědla talíř těstovin a vyrazila do dalšího okruhu. Je to neobvyklé, ale rozhodla jsem se pro tentokrát na závodě méně žrát a o to více závodit JJ.

Druhé kolo se moc nelišilo od prvního. Sil jsem stále měla dosti, bylo ještě světlo, nepršelo, nesněžilo, paráda. Zase mi trvalo něco lehce přes dvě minuty, zase jsem v gastru snědla talíř masa, těstovin a vyrazila do okruhu třetího. Chtěla jsem první tři okruhy dát ještě bez čelovky. Začaly mi chodit povzbuzující zprávy na  mobil. Některé byly hodně motivační, jako například ta od Hudyho: „Děvucho, bez šesti okruhů se ani do chalupy nevracej“ JJJ

Po třetím kole nastal čas pro změnu outfitu. Sama sobě jsem si už smrděla a to fest JJJ…se slzou v oku jsem tak musela sundat svůj milovaný růžový dresík VZS a zvolit kombinaci modré, oranžové a zelenkavé a  k tomu jako bonus sukýnku…Taky jsem si vyčistila zuby, protože co kdybych cestou do kopca či z kopca potkala někoho, kdo by mě třebas chtěl políbit….se smrdutým dechem bych asi moc nezabodovala. Po třetím kole jsem si dopřála i hodinový odpočinek v gastru a trochu více protáhla nohy. A vyrazila…

Takže. Při výstupu ve čtvrtém kole jsem se nakonec s nikým nelíbala, zato jsem však v tom nejhnusnějším, nejprudším hangu zaslechla otázku: „Hoši, nevíte jak dopadly volby“? Ačkoliv nejsem hoch, kdysi mi v psychotestech vyšlo, že jsem chlap a tudíž jsem se cítila oprávněná odpovědět: „Zatím 53 procent Zeman, 47 procent Drahoš“…v ten moment se rozpoutala diskuse, kdo asi nakonec opravdu vyhraje a má mysl přestala vnímat prudké stoupání.

Najednou jsem byla na kopcu, i když čtvrtý výstup po sjezdovce jsem už začala hodně cítit v nohách. A seběh bolel už fest. Místy jsem přecházela do schůze, protože ačkoliv jsem měla čelovku, nechtěla jsem v lese zakopnout o šutr, pařez či mrtvolu….

Jako já nevím, zda to tady můžu napsat. Ale jste  Pajtašci vodničtí  moje druhá rodina, tak to sem teda vrznu. Po ukončeném čtvrtém kole jsem začala myslet nejprve na pivo, pak ještě i na sex a štamrpdlu JJ To mi hlava nebere. Nicméně mě tyto myšlenky dokázaly natolik zaměstnat, že mi nejenže přestalo pískat v uších, ale odpoutala jsem se od bolesti nohou, která mě následovala při každém kroku (jako Malou mořskou vílu…). Navíc jsem se se svými myšlenkami svěřila některým kamarádům...následovala messengerová smrš, cituji: „Hej tak to je maso…“, „Ta holka je ďábel“, „Jestli máš chuť na sex, jsi ve formě tak na osm kol“, „Hmmm zbytečně by ses unavila, šetři síly..“ a podobně….Smála jsem se na plné pecky, získala tak plno energie a v souladu s mými nejsmělejšími plány kolem půlnoci završila pátý okruh…

Po pátém okruhu následovala hodina a půl pauza, při které jsem ztratila chuť na pivo (zbylé dvě chutě beze změny J ) a dostala chuť na spánek. Musela jsem odolat, protože kdybych usnula, nikdo a nic by mě nedokázalo postavit znovu na start…Cca kolem 1:45 jsem vycházela do šestého okruhu. Tma, trochu zima, únava…Musela jsem častěji zastavovat a požírat čokoládové tyčinky, abych doplnila ztrácející se energii…začala jsem se těšit na východ slunce, protože tma začala připadat ubíjející a zároveň mě začaly přepadat myšlenky se na všechno vyprdnout…

Ještě na Sepetné, než jsem vyrazila do sedmého okruhu, jsem se podívala na průběžné umístění-byla jsem šestnáctá..nic moc..Sedmý okruh se stal okamžikem, kdy vůle a mozek zvítězily nad únavou a tělem…fyzicky už jsem nemohla, ale hlava mě hnala dál (touha je zázrak, kámo, zázrak)…Usínala jsem za chůze, občas jsem nešla rovně, ale ze strany na stranu a nechtěně si tak natahovala trasu (skutečně – na Garminech mi tento poslední okruh měřil nikoliv 11,3km, ale cca 13 km). Cestou jsem pojídala čokoládu, začala mi být hodně zima. Najednou vidím Malchor a červánky. To byla taková nádhera…strašně foukal studený vítr, ale hory mi tento diskomfort vynahradily takovým návalem krásy, že mi to vlilo sílu do žil. Vzpomněl ajsem si na svítání nad Elbrusem. Další síla mi přišla, když jsem si uvědomila, že v 7:00 hodin otevírá Bezručova chata a já si tak budu moci dát vítězného panáka J (ano, stále ty zbývající dvě chutě.. J ) . Na kopci jsem si čipnula a celá zmrzlá a rozklepaná šla do chaty. Malý Lysohor, malá kofola. Sedla jsem si ke stolu, abych to vypila  a najednou se mi udělalo  špatně. No a bylo to tady…hypoglykemie, došly mi cukry…Na ex jsem vypila kofolu, slupla gel, čokoládu, ucucávala malou štamprdlu a čekala, až mě nevolnost přejde. Napadlo mě podívat se do mobilu na průběžné pořadí..Ty vole, já byla desátá!!! V top ten JJJ, nad ránem se rozhodlo..V ten okamžik jsem se oblékla a se strachem aby mi to bezva umístění nikdo nevyfouknul, jsem vyrazila na trať. Celé jsem to seběhla až na Sepetnou, úplně celé, únava neúnava…pííííííííííííííííííííííp a bylo dobojováno. Cca kolem 8:30 hodin jsem to měla celé za sebou. A přišlo to – nával radosti!!!!! V co jsem v sobotu ráno tajně, hodně tajně doufala, se v neděli ráno vyplnilo…Bylo mi fuk, že jsem unavená, bylo mi fuk, že vypadám jako zombie, byla jsem jen neskutečně šťastná a vážně spokojená…

 

Je mi jasné, že svět po mých sedmi okruzích nebude lepší místo k žití…že je to možná velký krok pro člověka (jako mě), ale malý krok pro lidstvo J a tak podobně….Ale mě je prostě tak nějak euforicky…ještě i teď, v pondělí….

10. v kategorii 36 – 50 let (z 62 celkem ), 22. v ženách celkově (ze 120 závodnic celkem), nachozeno cca 80 kilometrů, nastoupáno cca 5400 metrů převýšení..Našla jsem svůj limit. Už nikdy LH24 nepůjdu, věřte mi. Protože tenhle výkon nikdy nepřekonám. A byl to pro mě tentokrát opravdu vyčerpávající závod. Ale já si slíbila, že ho půjdu na krev, protože ho půjdu už naposled. Lysá hora mi vrátila dluh z předchozích ročníků a já jsem spokojená. Za rok, v době konání LH24, hodlám odletět někam za teplem JJJ. Budu ležet někde na pláži, široko daleko žaden kopec a budu popíjet šampus. Fakt!!!

 

Neběhání na Kavkaze :-)

Je mi 45 let..…jsem v denním zápřahu, večer neusínám, ale rovnou upadám do kómatu…Poslední rok můj život připomíná jednu velkou smršť. Ale jinak všechno dobrý, jen čas prostě hrozně letí a tak si myslím, že bych si měla začít plnit své VELKÉ  sny. Každý rok jeden.

První  sen  byl pohled na svět z výšky. Teda padákem jsem skákala, ale to bylo jen takové hopsa z letadla a navíc s instruktorem, byť fešným, to se nepočítá…ten pohled měl být z hory kolem dokola. A ne jen tak z nějaké hory, ale z Elbrusu, nejvyšší hory Evropy. Ano já vím, že toto prvenství je sporné, soutěží s MontBlancem, ale záleží na úhlu pohledu a národnosti geografa :-)

Hraje si s námi osud, na náhody já nevěřím :-)… Nebo to byla náhoda, že aniž bych o tom snu někomu řekla, vypravila se jednoho loňského víkendu na Fatru část naší povedené partičky z VZS ? Hodně kilometrů v kopcích naběhali a když doběhali, u pivní a panákové smršti jeden z nich prohlásil: „Tak teď už bych dal i ten Elbrus, to je choďák“ …a další z povedené partičky to natočil na video a dal na oddílové stránky a na tom videu jsem to viděla já …a do komentářů napsala: Když na Elbrus Orel, tak Lenkačlenka taky. …a další připsal. „když Lenkačlenka, tak to i já…“… A pak jsme o téma nadhazovali a nadhazovali při dalších oddílových akcích….a nejprve chtělo jet 20 lidí, pak 10, pak ještě méně, až se naše skupinka ustálila na šesti: Berďa, Stoša, Petra, Hela, Mates a já. Prostě šest spolehlivých. I oslovilajsem tedy s tímto dreamteamem Michala Klesla z CK Pamir7000, napsala jsem mu, jak jsem na tom, jaké máme horské zkušenosti a zda to teda stačí anebo zda se máme jít zahrabat se svou troufalostí..No a protože Michal odpověděl, že naše zkušenosti jsou dostatečné, poslali jsme přihlášku, zaplatili zálohu a začali se těšit, obávat, plánovat, obávat se, nakupovat vybavení, těšit se, snít, trénovat…to všechno pořád dokola :-)

Poté, co jsemvydrancovalinaše bankovní účty, poté, co jsme se něco v kopcích našlapali, poté, co jsme na několika organizačních schůzkách hodně piva vypili přišel DEN D, 30. červen 2017 a my vyrazili na letiště do Prahy. 

Cesta byla veselá…to nemohu říct :-) …než jsme dorazili, vyžahli jsme litr slivovice, co jsme si původně schovávali do kopců. Alespoň nám dala zapomenout na těžké 20 kilogramové batohy, co jsme všichni vlekli na zádech..

Z Prahy jsme letěli do Istanbulu, z Istanbulu do Miněralnych vod v Rusku.

Sobota 1.7.

Někdy kolem druhé hodiny ranní nás na letišti v Miněralných vodách nabrali objednané minibusy a vyrazili jsme směr Archyz…První kontakt s ruským stylem jízdy :-)  Pan řidič si mě a Petru posadil vedle sebe, tudíž jsme vše měly z první ruky…kterak řidič nejprve za jízdy nemohl najít brýle, kterak poté, co je našel, začal hledat hadřík na jejich utření, kterak poté DVD zapnul a začal ho sledovat. .S Petrou jsem na sebe jen pohlédly a beze slova si zapnuly pásy. Spát moc nešlo…řidič nás zásoboval přísunem kavkazké hudby…poté nám pustil zřejmě místní hit, film. „Samyjlučšijděň“… bohajeho….

Ráno jsme dorazili do Archyzu. Nasadili jsme si bágly na záda a šlapeme. Najednou je pryč veškerá únava z probdělé noci strávené v letadlech a na letištích…Prvních 10 km je po rovince, svítí slunko, kolem nás nádherné kopce. Časem jsem s Petrou unavené, ale odmítáme nabídku nechat si batohy vzít autem k řece, odkud budeme dále stoupat do místa našeho stanování.

Řeka – odpočinek – batoh na záda. Čeká nás převýšení cca 1000 metrů do tábora ve výšce 2600 metrů n.m. stoupá se mi celkem těžko, už začínám pociťovat fyzickou únavu. Ale nic jiného než šlapat mi nezbývá, takže nefňukám a rubu to. Ale musím dělat přestávky na vodu, žízeň je veliká. Cesta přes louku se mění, začíná kamení, musíme přebrodit potok, to se trochu bojím, abych nezahučela. Pak následuje sněhové pole, tam uklouznu, padám a sjíždím po břiše dolů. Není se čeho chytnout, až mě zabrzdí kamení. Žiju :-), ale strach jsem měla, to jo…Stoupání je více a více prudší. Lezeme přes kameny, sníh, kameny..je to namáhavé a vůbec se nestydím to říci nahlas. Další a další stoupání a najednou je cíl…naše místo ke stanování. Shodím batoh a je mi lehce. Místo je to krásné, kolem nás hory sníh, potok..Nádhera. Než jsem sPetrou dorazily, Berďa postavil stan. Supiš, rovnou si vybalíme karimatky a spacáky, jinak věci necháme v batohu. Uvaříme si polívku, čaj, umyjeme se v potoce, dáme kafe a odpočinek. V18:0 hodin máme „poradu“, dovídáme se program a informace na další den. No a poradě se začínáme družit. Zkouška slivovic a podobných pochutin. Je to prima, hodně se utoho zasmějeme. Sotva se slunce schová za hory, prudce se ochladí Krátce po 20-té hodině lezeme do spacáků a v mžiku usneme.

Neděle 2.7.              

Spala jsem jako miminko. Neslyšela jsem Berďu chrápat, neslyšelajsem jeho slovní potyčky s Petrou. Jako manželé po 30ti letech v rozvodovém řízení :-) . Možná to bylo strategicky špatně uložit Berďu doprostřed stanu :-) mezi nás dvě

V 7:00 hodin po snídani vycházíme směr vrchol Naděžda. Jestli to klapne, překonám dnes svůj výškový rekord, který jsem dosud měla ve výšce 3060 m.n.m. na hoře Kleiner Ankogel. Počasí je úžasné. Totální azuro, slunko pere fest, ačkoliv se mažeme, budeme všichni  spálení.

Nejprve šlapeme ve sněhu s holemi, po nějaké době přijde pokyn k nasazení maček a turistické hole vyměníme za cepíny. V mačkách a s cepínem jdu vlastně poprvé a jde to. Jsem překvapená, jak dobře mačky na sněhu drží. Čím výše šlapeme, tím více se zadýchávám. Ale není to nijak hrozné, stačí se zastavit, vydýchat a pokračuju dále. Jsme na vrcholu, respektive těsně pod vrcholem. Skončil sníh a na tu hromadu nejistého kamení se já osobně bojím vylézt, Petra taky. Ač gymnastka, se šplháním po šutrech je na tom podobně jako já - blbě. 

S tím se ovšem nehodlá smířit náš  David. Rozhodne se dostat do výšky 3350 m.n.m. za každou cenu Tomu říkám služby, to v žádné jiné CK, než Pamir7000 nezažijete – průvodce, co vás za každou cenu k vrcholu přivede…nebo na vrchol?... :-)  ) . tak jo, navážeme se na lano, David nás jistí, kupodivu to jde lehce, kašlu na své závratě, prostě jsem najednou na hoře a výhled je to parádní!!!!

Na vrcholku dřystáme, fintíme, jak jsem dobří, jak nám nadmořská výška nic nedělá, Berďa se natřásá, že je úplně nejlepší, neboť on na tu hromadu šutrů vylezl sám, tak moc to bylo jednoduché…Ale to on je tak dřystá, protože ho by David stejně k vrcholu nepřivedl.

Dolů to jde překvapivě lehce, nejprve se jistíme, ale pak už to jde samo. Po nějaké době i mačky sundáváme, sněhu ubývá, nemusíme být tak obezřetní a můžeme se kochat výhledy po okolních kopcích, Je to prostě nádhera, je to naaaajs.

Jsme u našich stanů…nějaká polívka do břucha, hygiena v potoce ( dle sdělení hochů má voda teplotu tak jednoho centimetru maximálně :-) ), čajíček, kávička.

Opět se družíme. Naši slivovici jsme už totálně všechnu vpili. Před smrtí z abstinence nás zachránil Dan s Peťou, alias VODKATEAM…mají zásobu višnovice…A je sakra dobrá. Tak dobrá, že po chvíli opět není co pít JJJ  tak co už , jde se spát.

Pondělí 3.7.

Kurňa Berďu fakt klepnu po hlavě, synka jednoho…ne neklepnu, za vraždu je v Rusku beztak více, než přívětivých českých 10 až 18 let odnětí svobody…Ale jako fakt jsem  naštvaná :-) , kdyby měl slivovici, takmu ji zabavím a vrátím až na konci školního roku. Bo měl neklidnou noc, rozhodl se zaklapnout budíka s tím, že vstane později. No jo, ale tím pádem jsem já a Petra zaspaly :-) …Naštěstí na nás naše turistická kochací skupina počkala a vyrazili jsme směr ArchyzkychSpasatelej. Z našeho tábora jsme nejprve něco sestoupili a pak začali  přes druhé údolí. Cesta byla nejprve hliněná, pak přibyly kameny, sněhová pole a nastal čas nasadit mačky a do ruky popadnout cepíny. Dnes mi výstup nepřipadal tak náročný jako včera. Kilometrově byl sice o něco delší, ale převýšení nebylo tak vysoké.  Vrchol Archyzkychspasatelej dobyt! Jsme v nadmořské výšce 3200 m.n.m. Je zde památník obránců Kavkazu z 2. světové války a překrásné výhled na dvě údolí. Nááádhera, já jsem z těch hor úplně hotová. Seděli jsme, koukali na tu krásu, zhluboka dýchali a tvořili si krvinky :-) . Cesta z vrcholu pro mě ale byla celkem náročná a ke konci dnešního výšlapu jsem už cítila únavu…Tak vážně nevím, zda si troufnu na zítřejší výstup…

V táboře jsem hupsla do potoka. Byla jsem tak zblblá, že jsem do té ledovky ponořila vodu….auuuuuuuuuuuuuuuuuuu, božeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee….tisíce jehliček se mi do hlavy zabodlo…jsem mrtvá..chtěla jsem být krásná s umytými vlasy a místo toho budu mrtvá po prožitém infarktu a mozkové mrtvici…

Dobrý, přežila jsem..

Ale večer už  není co pít!!!! Ani vodka tým nemá ani kapku zásob. S.O.S.  Co teď?  Uvaříme si čaj a u něj si vykládáme o pivu, rumu a podobných pochutinách..

Úterý 4.7.

Pro mě nejkrásnější den z celého pobytu na Kavkaze. Vycházeli jsme brzo, už v 6:00 hodin, ale to nevadilo, vyspaní jsme byli, světla dost…Vyrazili jsme stoupáním po zasněženém kopci přímo nad našim táborem, ještě bez maček, jen s holemi…dorazili jsem k jezeru, ke kterému vedlo kamenné pole, tady se mi šlo trochu hůř…co to kecám, tady se mi šla hrozně špatně a kuwovala jsem při každém zakopnutí :-) Za jezerem vydali naši průvodci pokyn. Mačky, sedák, karabinu, cepín. Navázali jsme se. Můj první ledovec. Šli jsem ve dvou pětičlenných skupinách – skupina rychloturisti vedená Adamam a skupina turistů, co se kochá, vedená Davidem..Byl tedy čas na dřysty. Jak podotkl někdo z rychloskupiny – celý výstup nám hrálo rádio (inu fakt jsem z té krásy byla nějaká ukecená a rozverná). Vidím trhliny, z protější skály se občas urve balvan a s rachotem se zřítí do údolí..je to takové dobrodružné, magické, užívám si to a cítím se moooc šťastná. Všechno jde tak lehce..

Výška 3.400 m.n.n  Jsme v sedle Kožuchova a je to naaaaaaaaaaaaaaaaaaajs, úplně nejvíce. Slunko svítí, moc nefouká, odhazujeme s Peťkou a Lenkou bundy, trička a ….fotky jsou prostě úžasné!!!! Někteří z členů výpravy odhazují snubní prstýnky a podobně, jak jsou námi ohromeni  (no teď trochu přeháním). Ale vážně to byla taková ta pravá, nefalšovaná, vrcholová radost. Michal bude mít příští rok parádní katalog a časopis Vertigo půjde na dračku….

Rubli jsme svačinku, nafotili parádní výhledy a tradá dolů…Začal se zvedat vítr a než jsemdorazili do tábora, začalo se zatahovat. Přesto jsemstihli zabalit věci a vyrazili dolů do Archyzu. Měla jsem strach, jak to zvládnu – to prudké klesání s plnou polní na zádech. Naštěstí šel přede mnou průvodce Adam a dával mi rady, kam šlápnout, co obejít, úplně mě to uklidnilo a ačkoliv jsemběhem sestupu několikrát zmokli, bylo to nakonec jednoduché…ale pak to začalo. Přihnala se bouřka, úplně šílená, přiznávám, že jsem měla strach převeliký…během pěti minut jsme promokli úplně na kost, blesky a hromy vlevo, blesky a hromy vpravo. Pak vše utichlo, ustalo, vykouklo slunko a než jsme dorazili do Archyzu, byli jsme nejenom úplně uschnutí, ale i spálení :-)

Pivo pivopivo, to mě hnalo kupředu. Po čtyřech dnech v kopcích jsem na nic jiného nemyslela. Na to pšouknutí, když se láhev otevírá, na to glogloglo, když do hrdla první lok steče…A hle – mé přání a myšlenky se zhmotnili..či je to fatamorgána? Není to fatamorgána, je to Peťka, kráčí přes most a v ruce otevřený, vychlazený lahváč…Miluju Petru !!! Zachránila mi život!!! Kdybych byla čtyřprocentně orientovaná, hned bych si ji za ženu domů přivedla :-) . Jsa však na kluky, toliko jsem ji několikrát zdvořile poděkovala a za jejího doprovodu jsem dorazila do nejbližšího bufáče, kde jsem si pomalu ani batoh nesundala a hned si objednala pivo č. 2…pak pivo č. 3…Neee, to vážně není alkoholismus, byla to jen pouhá desítka a žízeň byla převeliká…Po třetím pivu se ve mně probudily velitelské manýry a zavelela jsem k odchodu na louku, kde Berďa neohroženě stan postavil. Uklidilijsem batohy, spáchali lehkou hygienu a hurá zpět do bufetu. Jíst, pít, tančit na stole, družit se….Družit se je naaajs, v Rusku to moc nestojí. Družila jsem se stolem č. 1 a také se stolem č. 2. Což se ukázalo jako nemoudré rozhodnutí. Bylo toho hodně, bylo to intenzivní :-)

Vypilijsem bábušce z bufáčezásobu vodky!!! Jí i v okolních stáncích. Ve 22:00 hodin jsme zaslechli „vodky nět, rybjáta domoj, spať“. Tak jsme šli přes řeku na louku do našich stanů..Je zvláštní, jak se některé mosty zúží, jak se i houpat začnou…Maminko přiznávám se bez mučení, že mi z té vodky v noci špatně bylo. Ale nebyla jsem v tom sama, bylo nás takových více, což jen upevnilo naši soudržnost :-)

Středa 5.7.

Těžká rána opilcova :-) ..naštěstí v okolních bufáčích mají s turisty bohaté zkušenosti a vaří zde výborné bylinkové čaje, co žaludek zklidní a bouchající permoníčky z hlavy vyženou..Konev čaje zapiju sladkou kávou a dokonce něco malého sním..

Zato chudák Stoša…

Společně se přesouváme i s batohy na místo, kde nás mají do minibusů nabrat naši řidiči. Po cestě na místo srazu živě debatujeme o tom, zda má Stoša šanci cestu přežít…Obává se i řidič -  ukáže na Stošu a ptá se: „On mjortvyj?“ Já odpovídám: „Nět, on živjot“ a Hela, jeho sestra přemilená, doplní: „On živjot, éto mojbrat“. A tímto naváže družbu s řidičem. Družba trvá až do konce našeho kavkazského dobroudružství.

Vodkateam si veselou náladu a lehkou hladinku udržuje permanentně, jsou to profíci, nějaká vodkosmršť u bábušky je nerozhází :-) . Za všeobecného veselí po několika hodinách jízdy tedy přijíždíme do vesnice Elbrus, kde se v kemu U Osmana ubytujeme. Někteří staví stan, já s Petrou bereme hotelový pokoj. Není to žádná hitparáda, potřeboval by poněkud dost uklidit, ale jsem v Rusku a jsem rády, že nemusíme spát ve stanu.

V pověstném kempu  U Osmana je toho večera velice živo. U vedlejšího stolu totiž sedí ruská judistická reprezenatce. Nějaký mistr Evropy a tak….Stačí jeden Osmanův song na kytaru, u které všichni společně zapějeme jako ruští mužici, k tomu pár stakanů vodky, případně nějaké to pivko a rázem je na parketu plno. Panečku, my se toho nebojíme, my statečné dcery a synové národa Járy Cimrmana. Tam kde umírají sobi – Čech se příizpůsobí…Mám pocit, žejdeme spát někdy po půlnoci

Čtvrtek 6.7.

Dnešní dne je takový odpočinkový. Pořádně se vyspíme a pak minibuskem odjedeme do Čegetu, odkud lanovkou vyjedeme do výšky 3100 m.n.m. Počasí je pěkné. U horní stanice lanovky koupíme něco na pití, vyjdeme s budky, otočíme a je tam ON….ELBRUS…zasněžená sopka, jejiž vrcholek je utopený v mracích..zdá se být tak blízko. Všichni se s Elbrusem fotíme a všichni sníme…

Plán byl takový, že vyjdem až do výšky 3400 na vrchol Čegetu. Bohužel nás po nějaké chvíli stavívojáci, dál jít nesmíme, dál je údajně hranice s Gruzií. No loni tam ještě nebyla…hádat se ale nemá smysl, vyhrává silnější a to jsou ti se samopaly :-)

Alespoň tedy něco po koci potrajdáme a pak sestoupíme k nižší stanici lanovky a odtud dojedem do Čegetu…následuje sen každé ženy ( tedyii té na cestách), orgasmus na S neboli shopping. Na místním tržišti nakupujeme dárečky domů a zároveň mou a Petřinu pozornost upoutají růžová trička Elbrus. Jsme ale pověrčivé, rozhodneme si trička koupit až po dobytí vrcholu :-) ..Vrhneme se raději do kulinářské smršti, v místní restauraci si s klukama objednáváme úžasný výběr všech šašliků, je toho hodně a je to moooc dobré, zvláště, když vše poctivě zapláchneme pivem. Protože pokud to nevíte – šašlik musí plavat!!!

Po návratu do kempu proběhne tradiční infoschůzka…teda co já budu doma dělat, až mi nikdo v 18:00 nesdělí plán na následující den J. Večer ještě asi takdo půlnoci posedíme u pivka a čaje. Nikdo se dnes nehodlá zmrtvit, musíme být fit na pátek a hlavně na sobotu.

Pátek 7.7.

V 11 hodin vyjíždíme z Elbrusu směr Azau, dolní stanice lanovky.  Ta nás zaveze do nadmořské výšky 3.800 m.n.m., kde se nachází stanice Mir (haha, nikoliv ta kosmická). Dáváme polívku čaj a zahříváme se u ohně. Venku padá něco mezi deštěm a sněhem a je opravdu, ale opravdu hnusně. Nikomu se nechce ven, hrozí, že by nám namokly boty a to by se nám další dne na vrchol v mrazu šlapalo opravdu hodně špatně.

Po nějaké době část vyrazí pěšky, část lanovkou, část rolbou na Prijuť 11, do výšky cca 4.200 m.n.m.. tady dnes budeme nocovat. Někteří draci staví stan. Zbytek se ubytuje v chatách. No v chatách – taková dřevěná bouda, dřevěná podlaha, na ní koberec. Okno. Jinak nic. Nasáčkuje se nás sem 8, na zem dáme spacáky a je vymalováno. Společně se přesouváme do jiné boudy, poněkud větší, trochu mi připomíná Šantánek na Lysé. Jsou zde nějaké vařiče a tak si vaříme do zásoby plno čaje, nějaké polívky a dřystáme. Pak nám Michal dává instruktáž ohledně zítřka, budeme stávat dost brzo. Počasí nic moc. Chvíli mlha, chvíli se vyjasní, furt hodně fouká…Já ale pořád věřím, že ráno bude počasí naaajs…Cum spiro spero…Jdeme spát něco po 20-té hodině….

Den D…sobota…8.7.

Budíček ve 2:30 hodin…Cítím se celkem vyspaná…zuby si do toho mrazu čistit nejdu, nejde nikdo, dneska jsme za čuňata a zuby si vyčistíme žvýkačkou, pokud si budeme smrdět navzájem ,nebude nám to vadit…Zajímavý posun – 29. června bych nenamalovaná na ulici nevyšla a 8.7. jsem rezignovala na poslední náznaky hygieny :-)

Otevřeme dveře naší spací boudy…kuwa sice jasno, hvězdy svítí, ale fičí vítr a to hodně. Michal řekne něco v tom smyslu, že sice vyrazíme – aby se neřeklo, ale že to stejně asi všichni brzo obrátíme…vyrážíme, vytváříme si skupinky a jdeme stylem 50 kroků, vydýchání a tak pořád dokola….Nejprve si připadám jako na LH24. Mráz a vítr..Jenže vítr sílí, už to není vítr, už je to vichřice, nabírá sníh, či spíše takové ledové krupky a mete nám je do tváře. Na levou půlku obličeje. Jsem ale namazaná fest, věřím, že neomrznu. Zůstala jsem ve skupině s Petrem, přidává se Dorka..Na tělo je mi teplo, začínají mi ale mrznout prsty na rukách. Do háje, to jsem ty rukavice testovala úspěšně v mínus 26 C. Prý je teď mínus 20C…ale pocitově je to horší, to dělá ta vichřice…Zkouším s prsty hýbat. Jsem odhodlaná na vrchol vyjít, bo je to můj velký sen. Povzbuzujeme se…Svítá…já tu krásu ale nějak nevnímám, mám strach, aby mě vichřice neodfoukla. Tvář mě pálí fest…pak už pálit přestává…přemýšlím nad tím, jak poznám omrzliny…Kupodivu se mi ale dobře dýchá a i nohy šlapou..Jen ten prokletý vítr…Nevím, mohli jsme být ve výšce cca 4.500 – 4.600 m.n.m., když z kopce vidím sbíhat Petru, má omrzliny, musí dolů. Za ní běží David…pohlédne na mě a říká: „Lenko máš omrzlý obličej, mazej dolů“…A to je konec…Ještě než jsem na Elbrus odjížděla, slíbila jsem, že nepůjdu přes riziko, že poslechnu rady zkušených, že když mi průvodce řekne „zpátky“, tak ho poslechnu….Tak tedy dolů, otočím se, alespoň na chvíli mi vichřice  fouká na jinou část obličeje…

Jaký je to pocit vzdát?? Nikdy jsem nevzdala žádný závod, i mimo běhání jsem dost urputná (někteří moji „pacoši“ by mohli povídat)…ale v horách, zvlášť takto vysokých, se nezávodí. Elbrus se prostě rozhodl, že mě dnes nepustí, že si ještě počkám…a já to s pokorou přijala…Ale i tak nelituju, protože když jsem sestupovala, mohla jsem konečně vidět to svítání…nádhera, to se ani popsat nedá…Alespoň pár fotek jsem si udělala, na památku, abych věděla, proč se Elbrus vrátit…

Vlezu do spací chatky, už je tam Petra, David, po nějaké době dorazí Petr, Michal, Adam…nakonec jsme se vrátili dolů všichni…hold dnes nám nebylo dáno.

Omrzliny jsem utrpěli všichni…většinou na prstech rukou, nohou, na tvářích..Dnes už tedy vím, že omrzlina na tváři je barvy hnědé a do týdne se sloupne. Chudák Mates – připraven byl skvěle, ale neutušil, že se mu tak vysoko v kopci hnou střeva a on si bude muset různě odložit, abyto , co se hnulo, mohlo ven…Jenže když se člověk v mrazivé vichřici obnažuje, omrzliny ho neminou :-) a je jedno, kde jsou ,prostě je nutno to obrátit do tepla …

Co je supiš, bezva, co mi dává naději, že příště se to povede. Všichni máme výbornou kondici, všichni jsme bez problémů zvládli aklimatizační program, všichni zvládli s plnou polní na zádech hopsat po kopcích, nikomu nebylo v nadmořské výšce zásadně zle…já dokonce na Prijutu v předvečer výstupu dostala žravou…sežrala jsem vše, co mi přišlo pod ruku…

Z Prijutu sestoupíme na Mir, odtud lanovkou do Azau. V městečku nakoupíme nějaké dárečky a svorně odkráčíme na pivko do hospody „Tři sestry“…opět si vzpomenu na Járu Cimrmana – „Co to píšete Antone Pavloviči“?

Pak jedeme zpátky do Elbrusu, do kempu, do hotelu, do sprchy  :) Hygiena v hotelu vypadá následovně: vlezete pod sprchu. Počkáte, až začne téci voda tenoučkým čůrkem. Namydlíte se. Přestane téci voda…Počkáte cca 10 minut, než se voda opět spustí. Hlavní je neztrácet naději :-) V době čekání na vodu je možné  konverzovat se spolubydlící  či si např. rukou obalenou zasychajícím mýdlem stříhat nehty a podobně. Hlavně kein stres, jsme přeci v Rusku 

Dnešního dne jsme ve vesnici Elbrus vykoupili všechny zásoby vodky.  4 obchody a nezbyla ani jediná. Jsem na nás hrdá, vida jak jsme rozhýbali skomírající postsovětskou ekonomiku!!! Vodky nět, ale je šampus a pivko…nějaký problém??? 

A večer…večer kalíme...Dejv hraje na kytaru, zpíváme, pak tancujeme, připíjíme si na všechno možné, máme radost ze života a plánujeme si příští Elbrus...Báječný večer…

Neděle 9.7. This is the  end…..

Jak sbalit batoh, když limit je 20 kilogramů a my nakoupily spoustu dárků??  Nesnáším balení, na druhou stranu vím, že ono to vždycky nakonec nějak dopadne…A dopadlo. Prostě jsem to nějak sbalila, mám čistou hlavu a proto se těším, že dneska ještě něco zažijeme. Potrajdali jsme po okolí, po vodopádech, na minerálku jsme narazili, zazdili vše šašlikem (já dnes neohroženě rubla jehněčí), zapláchli pivem a pak už tak nějak pomalu nastal čas k dobalení se a rozloučení se. V kempu U Osmana se loučí v podstatě každý s každým, Osman a jeho žena nás postiskají pěkně vřele a jednoho po druhém, pak se loučíme s členy naší výpravy, kteří zůstávají o pár dní déle. Hela s Matesem ještě sbalí stan Vodkateamu, chlapci pro samé loučení nestíhají…

Cesta minibusky na letiště uteče tak nějak rychle. Našeho řidiče poučím, že se nechceme koukat už potřetí na „Samyjlučšijděň“..Má z toho srandu a slíbí, že nám pustí film „Kavkazská pěnica“. Kdo by ho chtěl vidět, není problém: www.youtube.com/watch?feature=youtu.be8@v=P2_sjEURwgo. Celkem podařená komedie řekla bych, že ještě ze sovětských dob….

Dorazíme na letiště do Mineralnych vod….bezpečnostní prohlídku musíme absolvovat hned při vstupu naletiště,  projdeme si ještě odbavením a pak čekání v odletové hale. To si krátíme podle scénáře Vodkateamu..jak mi ty srandičky budou chybět!!! Z Minerálných vod dorazíme do Istanbulu a odtud tradá do Prahy…Jsme doma, game´sover..

Je libo na závěr nějaké resumé? Tak jo…vodku jsem se ani v Rusku pít nenaučila. Jako ne, že bych se nesnažila, ale prostě mi nechutná..Ruské šampanskoje sice NENÍ česká Bohemka, ale dá se…Zásadní zjištění pro mě je, že i bez make-upu se dá žít, byť je to někdy dobrodrůžo…A už chápu své děti když tvrdí, že o prázdninách se prostě někdy zuby každý dne čistit nemusí :-)

Nepovedlo se mi kouknout na svět z Elbrusu…Zato jsem ale  vidělanad Elbrusem slunce vycházet. A beztak jsem na něj nevylezla z toho důvodu, abych jako terminátor mohla říci: „I´ll be back“ :-)

A jinak, jinak to byla panečku nezapomenutelná jízda!!!! Poznala jsem plno báječných lidí. Byly chvíle, kdy jsem se s nima tak nasmála, až mi slzy smíchu z očí stříkaly…Bylo to naaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaajs!!!! A nebylo to naposled…

„Žij dnes, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí…“

Kobeřická 20, zmatené Garminy a OSOBÁK

Kobeřická dvacítka. Neměří tedy přesně 20 km, ale jen 19,7, ale je to vždycky první jarní asfaltový testovací závod. Letos mi to pěkně běhalo na Lysacupu, byla jsem tedy zvědavá, zda je to náhoda, nebo zda se zadaří  na silnici, byť kopcovité...

Z oddílu se nás sešlo celkem dost. Django, Keńan, Fík, Berďa, Petra, Lenia, Rudik, Robert sice není týmový, zato je to manžel, tak se tež tak trochu počítá. No a já Ulča že jo...

Nemá cenu se rozcvičovat, lepší je podřystat. Nejvíc dřystal Berďa..“Běží tady někdo na 1:50, já bych běžel s ním, jsem unavený“ a koukal při tom na mě...No teda Berďo!!!! To byl ale hloupý dřyst J, to je horší, než tvé šustění sáčky na pokoji před závodem... dvě děti, manželku na tebe, ať  víš, co je únava. Ještě, že jsi akademik a tudíž tak trochu mimoň, to tě omlouvá chlapče...

Já jsem si dnes přitom věřila, ale nechtěla jsem to zakřiknout, jsem silně pověrčivá. Kdyby jste jen znaly všechny mé předzávodní rituály!!! Po startu jsem úplně lehounce vyběhla začáteční stoupání, bez zadýchání, díky Lysacupům asi...Bohužel mi spadnul hrudní pás, tudíž měření tepu šlo do kytek...taková lehká disharmonie a nervozita. Od druhého kilometru jsem se mrkla na garminy a ten čas, co ukazovaly, se mi vůbec nelíbil. Přitom se mi zdálo, že zas tak pomalu neběžím.

Na 3 kilometru mě sice předběhl Robert, ale na pátém se mi podařilo dohnat Peťku. Hned jsem si svorně zanadávaly, že se nám špatně běží...Ať jsem se snažila přidat, co to šlo, Garminy stále hlásily průměrné tempo kolem 5:40 na km...bída. Říkám si – no Ulčo, nic neroste do nebes, dneska si osobák nezaběhneš, ten asfalt ti prostě nesedí. Do kopců v Beskydech ti ta přibraná kila pomohla, ale tohle je dlouhé, tohle se běhá jinak...nežer, zhubni a Bratislavu snad pod ty 4 hoďky dáš...a pokud ne-svět se nezboří  no...

Postupně jsem Peťku předběhla, další kopec a na asfaltu napsáno 10 km...no ale  mé Garminy hlásí nějakých necelých 9...sakra tady něco neštymuje. Kuwa mě to ale nebaví. Končím s těma Kobkama. Letos je běžím naposled, vždyť to jsou pořád samé kopce, vítr fouká, žádná občerstvovačka a ty chodecké pauzy podle Gallowaye jsem zapomněla dělat, Robert mě předběhl,  chjo...

Najednou slýším – „tak jak to běží, jaké to je?“ On to náš milý Jarynek na kole. „Ku.va končím s běháním, hnus, běží se mi hrozně, tohle není Lysá“..Jarynek: „No a je to dlouhé, že“? „Ku.va“ odpovím já... Jarynek pochopil, že nejsem pozitivní a radši popojel dopředu povzbudit Roberta, Rudika, Leniu a Keňana.

V tom před sebou zahlédnu běžce z BK Ludgeřovice. Tenhle kluk vždy běhává rychleji než já...Na asflatu značka 12,5 km, na mých Garminech km 11...sakra co se to děje? No nic, vytáhnu jeden hnusný gel, zapiju ho vodu a snažím se držet Ludgeřováka. Celkem nám to spolu jde, já ho povytáhnu do kopca, on mě povytáhne po rovince..

Další asfaltová značka – 15 km, Garminy zase hlásí jen 13,5..V tom znovu Jarynek na kole: „Tak co včil Ulčo“?  „ Jarynku dobrý, dala jsem malý gel a je mi lépe.  Jen mám cosyk s hodinkama kurňa“..Jarynek: „No tak už jen vyběhneš pár kopečků a pak to můžeš pustit“...

Jarynek odjel a kde se vzal, tu se vzal Django. Běžel tak lehce...oznámil mi, že Fík, Berďa a Peťka jsou za námi a odcupital v dál, lehce a hravě. Tož se znovu hecujeme s Ludgeřovičákem. Na asfaltu značka 17,5...na mých Garminech 15. „Hele, kolik máš na hodinkách“-ptám se mého nového  sparinga..“17,5, už je to kousek“...Tak jo, v ten okamžik je mi jasné, že se mi hodinky prostě nechytily hned na startu a že když zkusím lehce přidat, je šance doběhnout v pěkném čase...A tak ještě zrychlím. Kurde přydej!

Už vidím kostel, autobusovou zastávku, už vidím čekajícícho Rudika a Keňana kousek před cílem. Povzbudí mě, Rudik mě doprovodí, já zrychlím – pro fotografa, ať ty nožky pěkně kmitají, to je na fotkách vždycky autentické a je to tam..1:41:07!!! Jako Karel Gott na Zlatém slavíku:“ To jsem ale opravdu nečekala“. Já jsem úplně naměkko. Tož popadnu Rudika, fajne objetí, snoplík jsem mu do dresu otřela (promiň Rudiku)...Pak se stiskáme s Ludgeřovičákem a vzájemně si děkujeme, že jsme si pomáhali...Pak stiskam Jarynka, nakonec Roberta, ale toho zase pořádně, i hubana dostal, možná dva...dal mi horký sladký čaj, chutná báááááááááááječně...(jako ten čaj, ne Robert, aby bylo jasno). To je na těch závodech bezva, že se můžete stiskat úplně ze všema chlapama a naprosto beztrestně, bo to atleti v cíli dělají :-)

Jarynek se na kole během závodu dobře bavil...Prej: „Dojedu Petru a ptám se – jak je? A Petra odpoví -kurva“ :-) ...tak jedu za Ulčou a ptám se“Jak je? A ona odpoví - kurva“ :-) ...No ještě, že Robert a Lenia odpovídali normálně...“ Já se přiznávám, že občas bývám poněkud sprostá, ale člověku to tak nějak pomůže...

A protože Kobeřice jsou vedle Kravař a protože se tradice mají dodržovat, jedeme do cukrárny Jařabová. Zde nastává  zákusková smršť. Bohužel mě krotil Robert-můj pedagogický dozor...chtěla jsem si dát tři větrníky,ale po jeho hlášce: „Leňulo kroť se, na oběd je kachna“ jsem si zbaběle dala jen jeden karamelový řez. Zato pak na osobáček následovaly Bechery s týmem, bo to jsou bylinky a bylinky jsou zdravé. Obsluze jsem sdělila,že nejsme alkoholici, ale běžci a že pokud by je to zajímalo, mám dnes osobák :-)

A u stolu se debatovalo, zase o běhu, maraton v Bratislavě je za dveřmi...a taky o výstupu na Grossvenediger jsem debatovali a taky něco málo o Elbrusu...a to je všecko, za týden na týmovém soustředění si to milí Pajtaškové dopovídáme :-) 

 

Chceš – li dobře zaběhat,

Musíš maso denně žřat.

K tomu pivko, chipsů pár,

Jen aby ses rozběhal.

S veganstvím budeš na kordy,

zato si rubneš rekordy!