Lysá hora forever

Měří 1323 metrů. Není to jeden z těch nejhezčích beskydských vrcholů.Je ale nejvyšší .Lysá hora. Je to výzva.

Vyběhnout Lysou horu byl dlouho můj sen. Ale vzhledem k tomu, že miluji teplo, slunce, jaro a léto, nenašla jsem nikdy chuť a odvahu přihlásit se do byť i jediného závodu ze zimní série Lysacupu. Dlouho se tedy zdálo, že Lysá hora pro mě zůstane jen cílem rodinných výletů.

Až letos jsme zjistila, že na Lysou se dá běžet i v červnu. Jednou takhle v noci čtu stránky BEZVA BĚHU a v tom na mě zasvítí reklama – 8. ročník běhu na Lysou horu. Mistrovství České republiky v běhu do vrchu. Klikklik – a jsem přihlášena. Klikklik a zaplatila jsem startovné. To abych dostala tričko s logem závodu.

Následující den po probuzení mi došlo, co jsem udělala. Podívala jsem se na profil trati závodu. Doprčic – vážně velké převýšení. Hned o víkendu jsem přesvědčila manžela a šli jsme si trasu projít. Jako turisté. K mému lehkému zděšení vyšlo najevo, že z 9,2 km závodní trasy je pouze tak 2 km určeno k plynulému běhu. Propána, jak tohle asi dopadne....to nemůžu v životě zaběhnout. A když jo, tak za 2 hodiny. Bože, to bude trapas, budu poslední.

Sondovala jsem mezi těmi, co Běh na Lysou horu absolvovali. Prý že je to záhul. Prý že přestanu mít ráda kopce. Někteří mi tvrdili, že nikdy více. Jiní mě přesvědčovali, ať určitě běžím, že je to moc hezký zážitek.

A co. Tak to zkusím. Udělám si z toho výlet. Budu si hrát na to, že běžím Jungfraumarthon. Budu si představovat, že jsem horolezec a právě dobývám Mont Everest. Nebudu se stresovat. Pokud padnu, však on mě někdo sebere. Začala jsem se těšit.

Sobotní ráno se vybarvilo. Sluníčko, azuro, teplo. Do Ostravice jsem odjížděli hromadně Jindrovým transportérem. Lysá hora byla vidět už zdaleka. Osádka auta žertovala, Danuš, Jindra i Laďa totiž věděli, do čeho jdou. Já ne. Ale nervozita byla ta tam.

V Ostravici na hřišti v místě startu se to hemžilo lidmi. Všichni mi přišli jako zkušení horští běžci. V 11 hodin se odstartovalo, první kilometr a půl byla rovinka. Podařilo se mi zakopnout. Sice jsem zabránila pádu na kolena, ale natáhla jsem si nějaký sval kolem beder. Auuuu. Naštěstí přišlo první velké stoupání, postupně jsem zpomalovala a pak nasadila metodu  indiánského běhu.

 Kde se vzala, tu se vzala značka označující 3 kilometr. Stále jsem se cítila výborně, kochala jsem se krajinou a ani nevnímala kopec. Před Zbujem na nás čekala prudká sjezdovka, tu jsem tedy celou vyšlapala rychlou chůzí. Pořadatelé nás překvapili – do stoupání nás povzbuzovala skupina bubeníků a jejich bubnování. Moc se mi to líbilo.

Najednou tady byla občerstvovačka a s ní pátý kilometr. „Páni, to to utíká“, pomyslela jsem si. Neměla jsem ani hodinky a když jsem se dozvěděla, že jsem na trase 45 minut, byla jsem mile překvapená.

Kilometr sedmý – kdy už přijde ta únava? Horský terén, vzduch, stromy – to všechno mě dopovalo. Pomáhala jsem si tedy i hroznovým cukrem, abych předešla vytuhnutí. Zabíral mi skvěle. Přiznám se, že jsem odpůrcem všech těch gelů, koncentrovaná chemie mi teda nechutná. Ale hroznový cukr, to je jiná J

Od osmého kilometr se dostavily první známky únavy. Konec se táhl, stoupání bylo čím dal prudčí a pro samé obrovské kameny se běžet nedalo. Jenomže to už jsem si byla jistá, že zaběhnu pod dvě hodiny.

Už jsem nahoře. Vidím Ondru Němce s jakousi cedulí. Volá Lenkačlenka a na to „ještě kousek musíš běžet, tady ještě není cílů.No jo-ale kde  je? Automaticky zabočím doprava (jsem tak zvyklá z rodinné turistiky, tam je přece bufet, pivo, párek). Slyším něčí smích...“Lenko, běžíš špatně, musíš doleva“ No jo, doleva rovná se do kopce. Ale už je to vážně jen kousínek. Jsem tam. Na VRCHOLU.

01:38:15

Jsem v rauši, endorfiny mnou lomcují, to je droga, jsem moc šťastná. Tohle byl nejkrásnější závod mého života.Vážně. Nádhera. Hory, slunce, les. Jsem nadopovaná energií na rok dopředu...Kdo nezažil, nepochopí...

V cíli jsme si dali občerstvení a pak se lehkým krokem vraceli do místa startu v Ostravici. Ani mi nevadilo, že je to z kopce. Kolena vůbec nebolela. Chvílemi jsme i běželi, chvílemi i zabloudili (no jo, já a Danuš, to nemohlo jinak dopadnout).

S pusou od ucha k uchu jsem dorazili na hřiště. Myslela jsem si, že lépe už mi být nemůže. Mohlo! V kategorii ženy 40-45 let jsem skončila druhá.

Kdyby byly po cestě obchody s oblečením...EKIDEN Pentla maraton 2.6.2012

            Takový BEZVA závod to je. Týmový štafetový maraton v Karviné, pořádaný BEZVA Černými jezdci BK SAK Karviná. Takový BEZVA tým s BEZVA názvem jsme postavili : „Blondýny a spol.“ Takové BEZVA občerstvení v cíli jsme měli slíbené…A tak BLBĚ to všechno dopadlo…

Barva naší „pentle“ byla bílomodrá a v týmu jsme si ji předávali s Danuš, Sylvou, Radkou, Švarcíkem a Andym. Počasí oproti loňskému roku dostalo rozum, takže místo vedra se ručička teploměru vyšplhala k nějakým 20C, svítilo sluníčko, pofukoval vítr. Na startu nechyběl DJ, který vyhrával jednu pecku za druhou. Ani jsem se nemusela moc rozklusávat a protahovat, zahřála jsem se tancem a zpěvem.

                                                          Předstartovní vyčkávání

Štafetu jsem přebírala jako druhá po Danuš a hned od startu jsem se snažila běžet pod pět minut na kilometru a současně si nechávat krapet síly v záloze na šestý a sedmý kilometr. Běželo se mi moc dobře. Na chodníku byly značené každé uběhnuté kilometry. Viděla jsem značku s km 1, km 2, km 3 a km 4. Před sebou jsem měla neustále na dohled Petru běžící za konkurenční tým. Po čtvrtém kilometru jsem už ale žádné značení na cestě neviděla. Vběhla jsem na „kruháč“ v lázeňském parku, běžela po směru šipky a najednou vidím, že se šipka se směrem ukazujícím dále po chodníku sbíhá se šipkou ukazující směr zpátky na „kruháč“. Matně jsem si v té chvíli uvědomila, že přesně na tomto místě jsem loni trochu zazmatkovala. Ale pak jsem si jakékoli úvahy vymazala z hlavy s tím, že přeci pořadatel mohl trasu závodu trochu změnit a při závodu musím koukat na značení.

Celý svůj úsek jsem běžela stále v průměrném tempu 4:52 na kilometr a cítila jsem, že budu mít ještě dost síly na finiš v cíli. Měla jsem. Podezřelé mi ale bylo, že po doběhu můj sportester ukazoval, že jsem uběhla jen nějakých 5,5 km místo kilometrů sedmi. Podobnou vzdálenost uběhla i Petra  a mě v ten moment došlo, že jsem běžela blbě a trasu si tak nechtěně zkrátila. A tak jsem šla za Černými jezdci Jirkou a Mirkem s tím, že mě budou asi muset diskvalifikovat. Nakonec se diskvalifikace nekonala, ale nám všem zbloudilým se k cílovému času připočetlo 7,5 minuty navíc. Což je asi nejspravedlivější způsob řešení.

Celá zkormoucená jsem svému manželovi poslala sms o tom, jak jsem poprvé v životě na závodě zabloudila. A on mi jako slova útěchy napsal : „…kdyby byly po cestě obchody s oblečením, určitě nezabloudíš…J“ Má pravdu. Nezabloudila jsem nikdy v Shopping Centru Süd ve Vídni, nezabloudila jsem nikdy v Shopping centru Sfera v Bialsko – Bialej a ani v nákupním centru Chodov. Budiž mi tedy útěchou, že má sobotní ztráta orientačních schopností nemá patrně co do činění s inteligencí. Vždyť nás bloudilo více! Za všechno může Jan Tleskač, Fox Mulder , erupce na slunci a organizátoři J.

Sešla jsem zkrátka z cesty J. Byla jsem moc zklamaná, že jsem tak zpackala běh, na který jsem se moc těšila, mé zklamání násobil fakt, že jsem se cítila na hodně dobrý výsledek, nasvědčoval tomu i můj průměrný čas…Naštěstí se v cíli motala dobíječka optimismu a dobré nálady Lída Šokalová. Šly jsme společně vyklusat, u běhu si povídaly a já se začala cítit lépe. Pak jsem se dozvěděla, že zabloudila i Sylva a když jsem potkaly naši Danuš, která nám celá rozřehtaná sdělila: „…kura baby, to máte úžasné časy, na těch 7 kilometrů, já valím jak urvaná za 32 minut a vy jen tak zlehka a máte to za 26 minut…“ To už jsem se smály i my dvě ze Sylvou. No co, nejde o život!

                                            Už nejsme tak smutné....

A tak jsme si s Danuš a Sylvou daly gulášek, pivko, seděly jsem s ostatními na sluníčku a těšily se na grilované selátko, které podle pořadatelů mělo dorazit v 15:30h. Kolem třetí jsme si odskočily do Oázy  v nedalekém parku na kávičku. Klábosily jsem o všem možném, ale o půl čtvrté jsme zaplatily, abychom si stihly urvat kus vepřové pečínky…Jenomže nezbylo nic. Prase dorazilo dříve a naši milí kolegové běžci nám VŠECHNO SEŽRALI!!! Zůstal jen chleba, hořčice a kyselé okurky….

                                                Návrat z kávy v očekávání vepřového 

Do budoucna si tedy z 2. ročníku Ekiden Pentla Maratonu odnáším tato ponaučení:

1. následuj šipky na cestě ještě o kus dále, než ukazají
2. přemýšlej i na trati
3. park není shopping centrum, orientace podle tričenek ve výloze není možná
4. kávou vepřové nenahradíš