pondělí 24. prosince 2012

PF 2013


4 startovní čísla v Bělském lese


Vánoční kros v Bělském lese je tradice. A letos už 25-ročník. Kdo může, chodívá si 23. prosince zazávodit na 6 km dlouhou trasu, ale hlavně se setkat se svými běžeckými kamarády a popřát si hezké Vánoce.
Takže i když mě v neděli ráno ještě poněkud pobolívaly nohy po nočním Lysacupu, zamířila jsem s celou rodinkou na start. Letos poprvé jsem si pro startovní číslo došla nejen já, ale i Robert, Anetka a prďolka Markétka.
Děti startovaly v 10:00 hodin, jejich závodní okruh měřil něco kolem kilometru. Markétka se držela za ruku Anetky, vyběhly spolu, ale pak ji přece jenom rychlejší Anetka utekla (krásně u toho běhu zvedala nohy, narozdíl ode mě má styl J ).
                                           Anetka má styl

Takže jsem jí jako parťák zůstala já. Nejprve plakala, že chce Anetku. Pak se rozhodla běžet. Po nějaké chvíli prohlásila, že jí bolí nožičky a chce nést. Pak zase chtěla chodit, hned na to běžet. Střídala jeden styl za druhým. Hlavně ale soustavně mluvila...nakonec to „dala“ za 10 minut a něco. Potlesk v cíli se jí každopádně moc líbil.

                                             Markétka svůj styl teprve hledá :-)
                                         

V 10.30 startoval hlavní závod na 6 km. Myslela jsem si, že to bude na pohodu. Že si to s Robertem odklušeme a ještě stihneme konverzovat. Nakonec nás strhnul dav a já běžela na krev. Alespoň jsem měla takový pocit. I když plíce zvládaly, nohám se nechtělo...to ta Lysá...Bojovala jsem tedy hlavou, všechno je to o hlavě a silné vůli. Navíc mě povzbuzovaly holky i s babičkou J
Na cca 4,5-tém kilometru bylo jasné, že Robert bude rychlejší. Měl ještě plno energie. A skutečně mě poprvé v životě „dal“. Nakonec ani já jsem z času 29:47 nebyla zklamaná. Není na téhle trati sice můj nejlepší, ale ani nejhorší.
                                            Robertova rychlejší "padesátosmička"
                                      
V cíli nastala vánoční pohoda. S ostatními běžci jsme si navzájem ochutnávali cukroví, pili svařák, fotili se...Bylo to moc fajn.
                                              Oceláci v cíli 

Na závěrečné vyhlášení U Bohuše jsme sice s rodinkou dorazili o něco později, ale i tak Anetka s Markétkou dostaly diplom s čokoládou, což je snad povzbudilo do dalšího závodění . Od pubošky Danuš jsem se dozvěděla, že si zaběhla o necelé dvě minuty a hlavně S ROZVÁZANOU TKANIČKOU osobák. Jestli chcete, zeptejte se jí na detaily. V sobotu tuto historku vykládala asi 30x a tudíž ji má vypilovanou k dokonalosti JJJ.
Na chvíli jsme ještě u Bohuša společně poseděli. Pořád ještě nemám umytá ta okna..ale jak řekla Danuš: „z Bělského lesa jsem se ještě v běžeckém stavila pro pár věcí v obchodě. Tam jsem viděla ty utahané a uhoněné  ženské s plnýma taškama, jak valily domů – vařit a vypulírovat bytečky, aby pak na Štedrý den vyčerpaně padly do křesla...No a  my máme ten běh, endorfiny a  spoustu energie“

sobota 22. prosince 2012

Kašlete na okna...běhejte LYSACUP :-)


Letos zažívám tak pohodovou předvánoční atmosféru, jako už dlouho ne.Všechno tak krásně plyne...cukroví napečeno, dárky zabalené, kapr naporcován, dokonce i adventní věnce a svícny jsem vyrobila. No okna teda umytá nemám, ale to je mi vážně šumafuk...
Existuje ještě něco, čím vánoční atmosféru ještě umocnit? Nějaký prožiteček v podobě endorfinů? Po dnešku vím, že existuje. Říká se tomu  Lysacup a jeho noční etapa z Ostravice v délce 6,8 km s převýšením 879 metrů.
Dlouho vypadalo, že se na start postavím sama, jen s kolegou z práce, kterého přezdívám Rychlonožka. Pak mi asi hodinu před odjezdem zavolala věčná puboška Danuš, že by teda jela a s ní i náš aktuálně hladce oholený LD. Páni, jakou já měla obrovskou radost a tak když mě Danuš po 15-té hodině nabírala svým „tankem“, vesele jsem hlaholila.
Ve Frýdku jsme naložili Rychlonožku a byli jsme komplet. Start této etapy byl v 16.30 od železničního přejezdu v Ostravici, což nám poskytlo příjemný komfort v podobě zázemí v hotelu Freud-mohli jsme vyčkávat v teple.
Trochu odbočím. Ukecala jsem letos Ježíška, aby mi na dnešní etapu zapůjčil čelovku Mammut, kterou mi oficiálně nadělí až v pondělí. A jak byl tak v dobrém rozmaru, zapůjčil mi i své trekové hole. To abych mu v pořádku doťapkala domů.
Start se opozdil jen o pár minut.To bylo něco – cca 300 lidí a spoustu světýlek z čelovek a odlesků z reflexních prvků na oblečení. Zamávala jsem Pubošce, která zvolila tradiční metodu start – cíl, LD jsem v jeho rychlosti ani nepostřehla a cca počáteční jedenapůlkilometr jsem běžela s Rychlonožkou. Někde za transformátorem mi utekl, ale dá se říci, že asi tak do 3-kilometru jsem lehce klusala. Poté, co mě právě na onom 3-tím kilometru předběhl Dědek Beskydský (kterému už údajně srostla žebra), přešla jsem do rychlé chůze. Musím přiznat, že s hůlkami se šlape lépe.
Byla to nádhera,kousek pod Lukšincem se šlo takovou zasněženou plání. Čelovky osvětlovaly sníh, který se třpytil jako tisíce malých drahokamů. Poprvé jsem zahlédla vysílač na Lysé Hoře. Vzduch tak nádherně voněl, po ostravské inverzi ani stopa. Záměrně jsem si nebrala MP3 přehrávač, takže jsem vnímala i všechny zvuky. Chvílemi padaly drobné sněhové vločky. Ježíš na tom světě je tak krásně...
Rychlá chůze mi sedla. Zdálo se mi, že mi Garminy pípají jeden kilometr za druhým. Za tmy cesta skutečně utíká daleko rychleji. Vůbec jsem nepociťovala únavu. Přede mnou jsem viděla světýlka, za mnou světýlka. Chvilkami jsem se zastavila, abych se pokochala tou krásnou kolem mě. Inverzní počasí způsobilo,že vrcholky okolních kopců vystupovaly z mlhy.A jak krásně se mi dýchalo...
Cca 2 kilometry pod vrcholkem se začaly objevovat úseky, které značně podkluzovaly. Cestou nahoru jsem ale dokázala případným pádům zabránit.  A pak jsem najednou byla nahoře.Minula jsem dvojici namakaných kluků, kteří poté, co mě minuli, pronesli „Ty jo, voni ještě někteří běží?“Odpověď druhého „Nee, to jsou už jen túúúúristi“ J To mě pobavilo. Asi jsem vypadala velmi pohodová. Tak jsem poslední desítku metrů doběhla, abych se vzápětí při odevzdání čipu dozvěděla, že se nemusím bát, že určitě nejsem poslední.
No tak jo,ten mobil zas tak bohovsky dobře nefotí. Ale fakt jsem to já....

Na vrcholu Lysé Hory panovala téměř bezvětří. Okolojdoucí turista mi na mou prosbu udělat foto alespoň mobilem, zahlásila jsem se textovkou manželovi, že jsem to za 1.20 hod. dala a rozběhla se dolů. No cesta dolů mi už dala zabrat. Asi tak pětkrát jsem spadla, z toho jednou hodně bolestivě a na kamenech si narazila loket, zápěstí, prdelu a koleno. Chvílemi jsem běžela úplně sama. Musím pochválit Mammuta. Svítil hodně kvalitně, i na turistickou červenou značku.I tak jsem dvakrát pro jistotu zastavila a počkala na docházející skupinku Lysacupistů, abych se neztratila.
Po 19-té hodině jsem dorazila do Freuda, kde už čekali Puboška, LD a vzápětí  i Rychlonožka. Endorfiny námi  cloumaly, mám pocit, že jsem dnes večer prožila pohádku. A pravou adventní atmosféru...i s neumytými okny. Endorfiny jsme patrně nakazily i paní servírku, která si se zaujetím vyslechla naši krátkou reklamní vsuvku na téma bezvabeh.cz

     Prý jsme si s Danuš podobné...no alespoň prdlé jsme tak nějak stejně

A pak už jen rychlá cesta domů. Markétce jsem stihla před usnutím odvykládat Červenou karkulku (šla Karkulka někdy Lysacup?), zazpívat 4 ukolébavky a poté i ona pod návalem mých endorfinů lehce usnula. A endorfiny patrně zapůsobily i na brambory, které jsem dala vařit na bramborový salát. Uvařily se nečekaně rychle, dalo by se říci, že v osobáku J.

Někdy nám ta Ostrava dává zahulit...zvýšený obsah popílku v ovzduší...kriminalita...nezaměstnanost...Zato ale máme coby kamenem dohodil Beskydy. A tam Lysou horu...Lysacup...BEZVA BĚH J

neděle 9. prosince 2012

Bezva Rybnik...a bohužel i smog


Tento víkend byl na běžecké události opravdu bohatý. V sobotu se běželo na Pustevny a dnes další z etap Lysacupu. Anebo pohodový běh kolem „rybníku v Rybniku“. Zvolila jsem pohodu. V Rybniku jsem už totiž neběžela více než rok.  A v Polsku závody dělat umí, i dnešní 11,5 km dlouhý „Bieg wokol zalewu“ to potvrdil.


Jen to počasí...Příroda nám  nadělila mrazivo a Mittal Steel společně s lokálními znečišťovateli vzduchu – alias domkaři topícími si snad starými pneumatikami – smogovou situaci.  Naštěstí téměř celých 11,5 km v Rybniku vede  lesem, kde už bylo „dýchatelno“.  Vlastně jen první kilometr nebyl schovaný pod stromy. O to více byl zajímavý pro fanoušky techniky, neboť běžcům bylo umožněno běžet skrz areál rybnické elektrárny...
Taktika pro dnešní den byla jednoduchá. Běžet tempem mého manžela. Chtěli jsme si totiž před koncem roku ještě jednou zazávodit. S obdobnou  myšlenkou nastoupili  na start “Černí jezdci“, tedy  Viktor s manželkou Kamilou z konkurenčního PK SAK Karviná. Viktor vracel Kamile její podporu během etap Lysacupu. Naše skupina si báječně sedla nejen tempem,ale i poctivým dodržováním Gallowayeových chodeckých přestávek a vhodně zvolenými konverzačními tématy J.
Veliký kus cesty s námi běžel  Dědek Beskydský. Dědek je drak. Už asi měsíc má zlomená žebra,ale závislost na běhu u něj vítězí nad bolestí . A tak své polámané tělo nastartoval k pohybu i dnes. Běžíte-li s Dědkem, máte o zábavu VŽDY vystaráno. Zásoboval nás veselými historkami ze života a prokládal to vtipy. Asi tak na desátém kilometru jsme Dědkovi trošku odběhli,  což se možná mohlo jevit poněkud nekolegiální, nicméně už nám začínaly zimou poněkud tuhnout nohy a bylo třeba je rozbíhat.
 Do cíle naše čtyřčlenná skupinka doběhla s úsměvem na rtech a ruku v ruce. Myslím, že jsem se ani nezadýchali, což koneckonců v tom nepříznivém počasí bylo jedině dobře.


Co se mi na Rybniku moooooooooooooooooooooc líbí,  je občerstvení v cíli. Čajíček, káva, voda, sušenky...ale hlavně BIGOS. Je to mé nejoblíbenější polské jídlo. Mám ho tak ráda, že se mi i zdálo, že jsem ho dostala málo...klidně bych snědla i pět regulérních porcí...taková je to dobrota.
Nedílnou součástí vyhlášení závodu je pokaždé i tombola. Dnes se obzvláště vydařila. Vyhrála jsem karton plnotučných mlík. Tím jsem se předzásobila asi tak na 5 dní dopředu, moje mladší dcera Markétka je  mlékosajka obecná. Robert vyhrál menší termotašku. Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že se do ní vleze přesně 6 vychlazených piv. Čili ideální na letní turistiku J. Kamila vyhrála plyšovou hračku. Co  s ní potomka zatím nemajíce? Darovala ho mé Markétce (Ó to bylo posléze doma radosti...tedy až do doby, než se o hračku porvala se starší Anetkou).
 Nicméně vrcholem tomboly byl malý vánoční stromeček, který jsem vyhrála na závěr. Báječně se bude hodit holkám a křečkovi do pokojíčku.  


Ráda si v Rybniku zase něco zaběhnu. Protože mě dnešní den naladil správnou předvánoční pohodou. A protože (jak už jsem psala na začátku) v Polsku zkrátka závody umí J

středa 21. listopadu 2012

A tak jsem ho přece jen zkusila...Lysacup


Jako dítko jsem upřímně nesnášela tzv. rodinné „výšlapy“ do Beskyd. Vzhledem k tomu, že počítače ještě nebyly běžným vybavením domácností, představa ideálního nedělního dopoledne zahrnovala televizní obrazovku a „Studio  Kamarád“. Kdyby mi jako dítku školou povinnému tehdy někdo řekl, že přijde doba, kdy ve svém volném čase budu dobrovolně a s nadšením pobíhat po kopcích, poklepu si na čelo a dotyčného „proroka“ přenechám na vyšetření docentovi Chocholouškovi.
            Jenomže nikdy neříkej nikdy. Roky plynou a s nimi se mění i naše koníčky a závislosti. A tak se stalo, že poté, co se mi nečekaně naskytla možnost přenechat dítka manželovi, stála jsem toto nedělní dopoledne na hrázi přehrada Šance na startu druhé etapy Lysacupu. Já a dalších 319 bláznů, mezi kterými samozřejmě nechyběla moje parťačka splašená puboška Danuš a překvapivě ani Rejža Rosťa.
            Předpověď  počasí hlásila inverzi, tedy v Ostravě chladno a zataženo, na horách teploty kolem 10C a slunečno. No nějak se to těm meteorologům nepovedlo.
            Trasa této etapy vedla od přehrady po žluté značce až na vrchol Lysé Hory. Na Lysé hoře jsem už byla mockrát, všechny cesty mi tak splývají, takže jsem konkrétně nevěděla, do čeho jdu. Dobře mi tak. Po žluté je totiž ten výstup nejnáročnější.
            Prvních asi tak 100 metrů jsme ještě běželi po asfaltce. Pak jsme zahnuli do lesa, přes kořeny  a kameny mírným stoupáním dále. Ještě jsem běžela….pak následovala příjemná rovinka, pohodlná travnatá stezka, možná tak 2 kilometry celkem. To jsem běžela doslova radostně, dýchala svěží, byť poněkud chladný vzdoušek a čile debatovala s Rejžou. A pak, na cca 3,5-tém kilometru se to stalo. Konec souvislého běhu. Prudký výstup. Kameny, pařezy, kořeny a tak dále a tak dále. Mlha. Čím dál tím hustější mlha…Vítr a chlad. Oblékla jsem si šusťákovou a snažila se nepropadat trudomyslnosti. Protože tenhle výstup už byl nekonečný. Mé Garminy mi ukazovaly jen pomalu ubíhající metry, už jsem neběžela, už jsem s vypětím všech sil šla. Začala jsem být hodně unavená a ptala se: „Co to tady proboha dělám, jsem snad nějaký kamzík NEBO CO?????“  Od 6-tého kilometru jsem už neměla ani sílu na nějaké myšlenky. Chtěla jsem být nahoře a mít to všechno za sebou.
            Když už mi bylo opravdu nejhůře, když už jsem pro hustou mlhu málem neviděla ani na turistické značky, zjevila se krásná, široká, pohodlná asfaltka a na ní nápis 400 metrů. Ježiš, to byly endorfiny, to se mi vlila energie do žil. Najednou jsem opět dokázala utíkat. Do cíle jsem víceméně doběhla s Rejžou a Danuš společně. 7 kilometrů za cca 1hod. a 19min. Byli jsme hrozně unavení, ale spokojení. Odevzdali jsme čip a utíkali dolů. Na vrcholku hory opravdu dost hodně foukalo, vzduch měl snad jen dva stupně a nikdo jsme se nechtěli nachladit (slova Rejži: „nesmím dostat kašílek“).
             Dolů se nám už běželo o poznání lépe. Snad poprvé v životě mi nevadily seběhy. Ano, na cestu dolů jsem se STALA KAMZÍKEM. Navíc mě přepadl hlad a žízeň a tak jsem byla popoháněna představou svačiny a horkého čaje, které jsem měla spořádaně uložené v baťohu v autě. Ještě jsme se těšili na pivo…něco na té Plzni je J.
            Je přirozenou vlastností člověka zapomínat to špatné a vzpomínat na to dobré. V neděli večer mě bolely nohy tak, že jsem nebyla schopná usnout. A dneska si říkám, jak se mi ten Lysacup líbil, jak jsem si krásně vyčistila hlavu a dokázala si, že nejsem padavka. Beskydy jsou zkrátka krásné a Lysacup má ještě HODNĚ etap.
            Tak že bych ještě nějakou  zkusila? Do konce února je času dost J.

středa 22. srpna 2012

Faster. Farther. Easier. Helsinki City Marathon - den druhý


Průměrná teplota v Helsinkách v době konání maratonu bývá 14C. Letošek byl patrně výjimkou. Teploměr ukazoval něco kolem  30C a zvesela svítilo sluníčko. Nazval bych to horkem. No pořád lepší, než kdyby pršelo,že?

            Ráno jsem se vzbudila vyspaná do růžova. To já moc neznám, se dvěmi malými dětmi se v průběhu roku nevyspím. Takže do nového dne jsem vstupovala plna odhodlání a plná energie. Na energii jsme zapracovali i při snídani, protože ač ve Finsku, švédské stoly se opravdu hodně prohýbali. Malý „zaušáček“ třešňovice odplavil nervozitu a z hotelu jsme vyšli už převlečení do běžeckého oblečení se startovním číslem na hrudi. Po cestě se k nám přidávali další a další lidé.
            Olympijský stadion v sobotu vypadal úplně jinak. Všude kolem mnoho běžců a hlavně – na stožárech vlály vlajky všech států, které se maratonu měli účastnit. Ve větru se třepotala i ta česká a mě zamrazilo. Vyskočila mi husí kůže: „Lenko, plní se ti tvůj sportovní sen. Jsi na olympijském stadioně. Kurňa jsi v HELSINKÁCH a jestli to nezpackáš, zažiješ Emilovu maratónskou euforii“.
                                           Vlajky. A mezi nimi česká....Jsem vlastenec!!!

            V 15 hodin zazněl startovní výstřel a já se vydala na trať. Lomcovaly mnou emoce. V hlavě jsem si pořád opakovala „jsem zdravá, jsem tady a běžím“. Se mnou běželo dalších přibližně 5500 nadšenců.
                                        Finsky se asi  nikdy nenaučím....

            První kilometry ubíhaly lehce a hravě. Po dlouhé době jsem si na uši nasadila sluchátka a nechala se povzbuzovat „našlapanou muzikou“ .Ale i kdybych tu hudbu při sobě neměla, obyvatelé Helsinek dokázali vytvořit bezvadnou atmosféru, stáli podél trasy a fandili. Zpočátku se tu  tam vytvořila mezi běžci tlačenice. Ale já měla naprogramovanou hlavu na to, že mě nic nerozhodí. A tak jsem tlačenici vyhodnotila jako „zásah shůry“ vyzývající  mě ke zvolnění tempa. I tak jsem se stále pohybovala někde kolem času 5:50 min/km. Pohoda. V plánu byl i pravidelné 30-ti vteřinové chodecké přestávky u stánků s občerstvením. Díky MČJ, tvé rady fungují skvěle. Pokaždé jsem si při nich odpočinula a nabrala energii do následujích kopečků.
            Ano, čtete dobře. Kopečky. Helsinky nejsou lautr rovina. Jsou kopcovité, přinejmenším trasa maratonu je velmi kopcovitá. Náročná. Ale krásná. Vede nejen městem ale i podél moře, přes parky, kolem přístavu. Okružní jízda, během které uvidíte vše podstatné z města.
            Nemám ráda energetické gely. Mám problém do sebe nacpat cokoliv chemicky chutnajícího. Do Helsinek jsem si ale dva carbosnacky vzala a byla jsem za ně ráda. Protože tady budu trochu kritická – na celých 42 km bylo sice asi 10 stánků s vodou a ionťáky, avšak  pouze 3 stánky s jídlem ,na kterém se podávaly pouze banány a kyselé okurky. Měla jsem hlad a docházely mi síly. Proto jsem první gel slupla na 21. a druhý gel na 35.tém kilometru. A hned na to hroznový cukr. Postavilo mě to na nohy a umožnilo držet tempo.
 Na 38.-mém kilometru už únava začala vyhrávat. Tělo protestovalo a už se mu běžet nechtělo. Podržela mě hlava: „Lenko, Lenko, jsi úžasná, jsi dobrá a už jsi skoro v cíli. Chápeš to? V CÍLI, V HELSINKÁCH, PLNÍŠ SI SEN. Usměj se, nejsi padavka“. Další kopec na 40-tém kilometru. Chvíli rovinka a stoupání na kilometru 41.-ním.
Dokonce i  na onom 41 km byl kopec. Tam jsem viděla ležet na zemi pozvraceného, pomočeného, téměř se nehýbajícho asi tak 25letého kluka, bílý, rty fialové a u něj zdravotník a přijíždějící záchranka. Chápete to - málem umřít 1 km před cílem??? To mě jenom utvrdilo v tom, že jsem zvolila rozumný přístup - běžet pro zážitek a cílem doběhnout v pořádku.
 Ale ten poslední kopec už vážně hodně bolel. Jenže pak se objevila meta 42 km, brána borců a 195 metrů po stadionu. Lidi řvali, tleskali, povzbuzovali a já se normálně rozbrečela štěstím. Úplně jsem se klepala. Na velké obrazovce záběr na mě a pak tabulka se jmény a průběžně naskakující časy všech dobíhajících. Vůbec jsem neměla potuchy, za kolik jsem zaběhla. Něco kolem 4:15, ale čas mi byl úplně fuk. Ta euforie a emoce. Nadopovaná jsem na roky dopředu...Někdo mi na krk věší medaili-nádhernou a těžkou. Objímám se s Ultraliborem a Andym. Kluci nezaběhli vysněný čas, trať  i pro ně byla těžká, ale je jim to fuk. Jsou nadšení. Jsme přece v Helsinkách!!!

Pak mi někdo podal banán, další a další jídlo, pití, kávu. Jsem ještě pořád na dráze a koukám se kolem sebe,točím se dokola a do mozku si ukládám pohled na tribuny, na třepotající se vlajky, na usměvavé tváře kolem. Brečím. Fotí mě fotografka a ptá se, zda mě něco bolí."Ne, jsem strašně šťastná, splnil se mi sen".
                                         Je moje - medaile. Nejhezčí.
                                       
                              Štestí někdy bývá ubrečené...                                        

     A teď asi nedám dohromady souvislou myšlenku. Všechno se mi znovu přehrává v hlavě. S odstupem několika dní jsem si na internetu zjistila, že můj real time je 4:15:21. Ve své věkové kategorii ženy 40 jsem ze 168 běžkyň skončila na 58. místě. Celkově v ženách v první třetině startovního pole. A z těch 5500 běžců jsem se pohybovala někde na místě dvoutisíctém. To není zas tak špatné.
Sprcha na plaveckém stadioně, Plzeňské pivo a cesta na hotel. S medailí na krku pochopitelně. Lidé, kteří nás potkávali, nám tleskali, smáli se a volali bravo. Já na ně volala "Helsinky. Suomi".Ale to je jen lehká a pochopitelná výtržnost. Na hotelu jsem na ex slupnula klobásu, protže po těch gelech a ionťácích jsem nic sladkého nechtěla ani vidět. Pak šup na bazén. neboť relaxovat je potřeba.

Trošku bilancování...

      V současné době opravdu nemám na to zaběhnout maraton pod čtyři. Chybí mi dlouhé tréninkové tříhodinové běhy. Prostě to nejde. Nemůžu se každý víkend sebrat a rodince sdělit, že "pardon, na tři hodiny jdu běhat, nějak se zatím zabavte". Nemám kdy regenerovat. Vážně se během týdne nedá jít 5x běhat a do toho sauna, bazén a vydatný spánek. Letos jsem navíc kromě maratonu měla v plánu stát se "OCELOVOU ŽENOU", což se mi 14.7. v Klimkovicích podařilo. A natrénovat na ocelovou ženu nebylo ani tolik o běhání, jako o posilovně a kole. Takže ten běh jsem trochu ošidila.
Víte, já se rozhodla letos už další maraton neběžet. Neříkám to s hořkostí. Chci si nejprve zlepšit časy na desítce a půlmaratonu. Chci o víkendech chodit s rodinkou po horách. Chci s nimi vyrážet na dlouhé cyklovýlety. A je spoustu dalších činností, kterým se chci věnovat...
Ale maratonu se do budoucna nevzdám. U žádné jiné sportovní aktivity jsem nezažila takový příval endorfinů. Po 40-ti kilometrech na kole v rámci Ocelového muže-ženy jsem se cítila hodně unavená. Spokojená. Ale ten WOW pocit se nedostavil. Nedostaví se ani po půlmaratonu...K němu je potřeba magické hranice 42,195 km.
Na druhou stranu ale nelituji, že jsem se letos pro oceláka a oceláckou přípravku rozhodla. Udělala mě tvrdší a psychicky odolnější. Za to všechno patří dík zase jinému Liborovi - "Trenérovi". A o tom jsem už psala na www.bezvabeh.cz.
Jsem okouzlená severem. Netoužím po maratonu v Římě, v Paříži. Chci zkusit Stockholm, Rigu, Kodaň, Tallin, Amsterodam. Ale hlavně chci zůstat zdravá. No vlastně ten jih se někde vzadu v mozku usadil. Maraton v Athénách. Bezva dárek k 50.-tinám :-))
A ještě jeden postřeh. Čechy mají v Helsinkách moc rádi. Kdykoli jsme na otázku "Where are you from" odpověděli, že "Czech republic", dočkali jsme se úsměvů a příznivých reakcí. Vzpomínám třeba na Fina, který se nám pochlubil, že se učil česky. A poděkovat můžeme i českým sportovcům...Finsko má v oblibě nejen vytrvalostní běžce, ale i oštěpaře...
Nebojte, přinesu i postřehy z postmaratonské neděle a pondělí. Třeba jak jsme s klukama byli v české hospodě Vltava. Nebo jak v Helsinkách běhá skoro každý...Ale to už prosím o strpení. Zítra, pozítří nebo doufejme popozítří to stihnu.






Faster. Farther. Easier. Helsinki City Marathon 2012 - den první



              Ne nefintím, že mluvím anglicky. Ta tři slůvka v nadpisu představují jakési motto, které měl letošní maraton ve finských Helsinkách. Rychleji, dále, snáz.

            Pro mě by měl mít ještě jedno motto : „Plním si svůj sen“. Když jsem v roce 2007 s běháním začínala, s kolegou Ultraliborem jsem si říkala: „Ty jo, v Helsinkách bych chtěla někdy běžet.Tam, co Zátopek v roce 1952 na olympijských hrách získal 3 zlaté medaile, z toho jednu z nich za maraton. Dobíhat při tom na olympijský stadion…to musí být krása…“

            Letos v červenci mi bylo čtyřicet. A tak se helsinský maraton nabízel jako narozeninový dárek. Darovat si zážitek-to je to pravé. Shodou okolností na 60-té výročí oné olympiády. Začalo se tedy plánovat, v celém MK Seitl. Ale víte, jak to chodí. Nejprve se přihlásilo 10 zájemců. I zjistila jsem letenky, ubytování, startovné,  cenu apod. Zůstalo 8 zájemců. Pak čtyři...

Den první

            Dopadlo to tak, že 17. srpna 2012 na letišti v Ruzyni čekali tři blázni. Já, Andy a Ultralibor. Poněkud nesourodá trojice – já běžec hobík a se mnou dva vyznavači heavy metalu běhající maraton o 45 minut rychleji .Ale spojuje nás nadšení z běhání, tak jaképak copak.
                                          Na Ruzyni jsme si ťukli na zdar naší cesty

            Poprvé jsem při plánování maratonu využila služeb cestovní kanceláře. SIT Travel jsem objevila na internetu celkem nahodile a když nabídla tu nejlepší  cenu, bylo rozhodnuto.

            V Helsinkách jsme přistáli odpoledne,cestou z letiště odhodili v hotelu zavazadla a zamířili si to na olympijský stadion, v jehož blízkosti se nacházelo registrační místo. Pořadatel měl vše perfektně zorganizované, bez čekání jsme dostali čip, startovní číslo a tričko. Málem bych zapomněla dodat, že my cizinci jsme jako bonus dostali až do našich schránek informační časopis.

            Olympijský stadion. Musela jsem se štípnout do ruky, abych uvěřila, že stojím u něj, koukám na olympijské kruhy a letopočet 1952. Pak socha Paavo Nurmiho – u toho jsme se všichni tři zvěčnili.
                                                        U pomníku Paava Nurmiho

Nyní trochu odbočím. Hledali jsem u sochy někoho, kdo by nás vyfotil. Kolem se zrovna nachomítal sympatický chlapík,strčila jsem mu do ruky foťák a anglicky ho poprosila, ať mě s Liborem a Andym vyfotí. Vyfotil a přitom jsem zaslechla polštinu. Dali jsme se tedy do řeči a onen Polák se nás zeptal, zda náhodou nejsme z Ostravy. Poté, co jsem mu odkývali na znamení souhlasu, následoval dotaz, zda neznáme Ottu Sseitla. Inu známe, běháme přece za oddíl MK Seitl. Běžec z Toruně ho dobře zná a vyřizuje mu pozdravy. Evropa je malá, že?

            Trochu mi chyběla předmaratonská pasta party. Nu což, těstoviny nahradilo menu v blízkémv Mc Donaldu a abychom trošičku odčinili tuto zásadní dietní chybu,  strávili jsme večer v hotelovém bazénu, kde jsme si parádně zaplavali a smyli únavu z cesty.
                                          Vše pro blaho maratonce. Vodááááááááááááá.
                                          
            Usínala jsem krásně unavená s myšlenkou na maraton. Nemusíte mi to věřit, ale už mi nešlo o zaběhnutí pod čtyři hodiny. Chtěla jsem si ho prostě zaběhnout hezky a udržet tempo na kilometr pod šesti minutami.

sobota 11. srpna 2012

Jdu na SEVER :-)

To jsou pořád nějaké dovolené v Egyptě, v Tunisu, Itálii. Horko je bezva, ale i to se po nějaké době zprotiví. Všichni jezdí na jih...pojedeme na sever!Letos jsme zkrátka s rodinkou a s přáteli strávili dva báječné týdny v Polsku. Nedá mi to se nepodělit o zážitky...
                Týden první kraj Suwałki, jezero Wigry. Vzdálený severovýchod Polska. Najdete zde jezero Hańcza,  nejhlubší v celém Polsku. Je to oblast bez průmyslu, bez velkých turistických hotelů,  s čistým vzduchem a opravdu křišťálově čistou vodou. Jezera a lesy, kraj na konci světa. Ráj pro vytrvalostního běžce. Oblast je protkána spoustou cyklostezek, vedou lesy a jsou vysypané pískem. Ranní běh v takovém prostředí je nádherný zážitek. Vzduch jako břitva a nikde nikdo. A po doběhnutí bonus – koupel v jezeře Wigry. Tady by se dalo natrénovat i na nějaký ultraběh. Vůbec se mi nechtělo odjíždět, ale naším dalším cílem bylo Baltské moře a poloostrov Hel.
                                                                   Běhačka v lese
                                                 Koupačka v jezeře Wigry
                      
                Poloostrov Hel je takový severní Karibik. Dlouhé pláže s pozvolným vstupem do vody a borovicové háje. Úzký, 34 km dlouhý zakřivený pruh země ležící severně od Gdaňsku. U hlavního pobřeží je tento pruh pevniny široký pouze 300 metrů a po většinu celé své délky nepřesahuje jeho šířka 500 metrů. Nejvyšší místo poloostrova leží 23 m nad úrovní moře. Tudíž placka, nic pro vrchaře. Vládne zde čilý trustický ruch, sbohem poklide z oblasti Suwałki...
                                                    A zase cyklostezka...

                                           Balt surfovací

                                          Balt koupací

Při svých ranních trénincích  bězích podél pobřeží jsem už potkávala hodně běžců. Vždycky jsme se pozdravili, prohodili pár slov. Dokonce jsem narazila na kolegu s tričkem Pólmaraton Kietrz – Rohov 2012. To mě pobavilo, uvedený závod jsem letos v červnu také běžela a s dotyčným sportovcem jsme se navzájem pochválili, jak jsem dobří, že jsme takový závod v kopcovitém terénu ve zdraví a v dešti doběhli.

Ačkoliv jsem v Polsko tak úplně nesplnila svůj tréninkový plán, ranní výběhy byly skutečným požitkem. Nějak mám letos toho severu málo...takže za týden vyrážím směr Finsko. Ale to už bude tak trochu jiný běh – Helsinki marathon J

neděle 17. června 2012

Lysá hora forever


Měří 1323 metrů. Není to jeden z těch nejhezčích beskydských vrcholů.Je ale nejvyšší .Lysá hora. Je to výzva.
Vyběhnout Lysou horu byl dlouho můj sen. Ale vzhledem k tomu, že miluji teplo, slunce, jaro a léto, nenašla jsem nikdy chuť a odvahu přihlásit se do byť i jediného závodu ze zimní série Lysacupu. Dlouho se tedy zdálo, že Lysá hora pro mě zůstane jen cílem rodinných výletů.
Až letos jsme zjistila, že na Lysou se dá běžet i v červnu. Jednou takhle v noci čtu stránky BEZVA BĚHU a v tom na mě zasvítí reklama – 8. ročník běhu na Lysou horu. Mistrovství České republiky v běhu do vrchu. Klikklik – a jsem přihlášena. Klikklik a zaplatila jsem startovné. To abych dostala tričko s logem závodu.
Následující den po probuzení mi došlo, co jsem udělala. Podívala jsem se na profil trati závodu. Doprčic – vážně velké převýšení. Hned o víkendu jsem přesvědčila manžela a šli jsme si trasu projít. Jako turisté. K mému lehkému zděšení vyšlo najevo, že z 9,2 km závodní trasy je pouze tak 2 km určeno k plynulému běhu. Propána, jak tohle asi dopadne....to nemůžu v životě zaběhnout. A když jo, tak za 2 hodiny. Bože, to bude trapas, budu poslední.
Sondovala jsem mezi těmi, co Běh na Lysou horu absolvovali. Prý že je to záhul. Prý že přestanu mít ráda kopce. Někteří mi tvrdili, že nikdy více. Jiní mě přesvědčovali, ať určitě běžím, že je to moc hezký zážitek.
A co. Tak to zkusím. Udělám si z toho výlet. Budu si hrát na to, že běžím Jungfraumarthon. Budu si představovat, že jsem horolezec a právě dobývám Mont Everest. Nebudu se stresovat. Pokud padnu, však on mě někdo sebere. Začala jsem se těšit.
Sobotní ráno se vybarvilo. Sluníčko, azuro, teplo. Do Ostravice jsem odjížděli hromadně Jindrovým transportérem. Lysá hora byla vidět už zdaleka. Osádka auta žertovala, Danuš, Jindra i Laďa totiž věděli, do čeho jdou. Já ne. Ale nervozita byla ta tam.
V Ostravici na hřišti v místě startu se to hemžilo lidmi. Všichni mi přišli jako zkušení horští běžci. V 11 hodin se odstartovalo, první kilometr a půl byla rovinka. Podařilo se mi zakopnout. Sice jsem zabránila pádu na kolena, ale natáhla jsem si nějaký sval kolem beder. Auuuu. Naštěstí přišlo první velké stoupání, postupně jsem zpomalovala a pak nasadila metodu  indiánského běhu.


 Kde se vzala, tu se vzala značka označující 3 kilometr. Stále jsem se cítila výborně, kochala jsem se krajinou a ani nevnímala kopec. Před Zbujem na nás čekala prudká sjezdovka, tu jsem tedy celou vyšlapala rychlou chůzí. Pořadatelé nás překvapili – do stoupání nás povzbuzovala skupina bubeníků a jejich bubnování. Moc se mi to líbilo.
Najednou tady byla občerstvovačka a s ní pátý kilometr. „Páni, to to utíká“, pomyslela jsem si. Neměla jsem ani hodinky a když jsem se dozvěděla, že jsem na trase 45 minut, byla jsem mile překvapená.
Kilometr sedmý – kdy už přijde ta únava? Horský terén, vzduch, stromy – to všechno mě dopovalo. Pomáhala jsem si tedy i hroznovým cukrem, abych předešla vytuhnutí. Zabíral mi skvěle. Přiznám se, že jsem odpůrcem všech těch gelů, koncentrovaná chemie mi teda nechutná. Ale hroznový cukr, to je jiná J
Od osmého kilometr se dostavily první známky únavy. Konec se táhl, stoupání bylo čím dal prudčí a pro samé obrovské kameny se běžet nedalo. Jenomže to už jsem si byla jistá, že zaběhnu pod dvě hodiny.


Už jsem nahoře. Vidím Ondru Němce s jakousi cedulí. Volá Lenkačlenka a na to „ještě kousek musíš běžet, tady ještě není cílů.No jo-ale kde  je? Automaticky zabočím doprava (jsem tak zvyklá z rodinné turistiky, tam je přece bufet, pivo, párek). Slyším něčí smích...“Lenko, běžíš špatně, musíš doleva“ No jo, doleva rovná se do kopce. Ale už je to vážně jen kousínek. Jsem tam. Na VRCHOLU.
01:38:15
Jsem v rauši, endorfiny mnou lomcují, to je droga, jsem moc šťastná. Tohle byl nejkrásnější závod mého života.Vážně. Nádhera. Hory, slunce, les. Jsem nadopovaná energií na rok dopředu...Kdo nezažil, nepochopí...
V cíli jsme si dali občerstvení a pak se lehkým krokem vraceli do místa startu v Ostravici. Ani mi nevadilo, že je to z kopce. Kolena vůbec nebolela. Chvílemi jsme i běželi, chvílemi i zabloudili (no jo, já a Danuš, to nemohlo jinak dopadnout).
S pusou od ucha k uchu jsem dorazili na hřiště. Myslela jsem si, že lépe už mi být nemůže. Mohlo! V kategorii ženy 40-45 let jsem skončila druhá.


pondělí 4. června 2012

Kdyby byly po cestě obchody s oblečením...EKIDEN Pentla maraton 2.6.2012




            Takový BEZVA závod to je. Týmový štafetový maraton v Karviné, pořádaný BEZVA Černými jezdci BK SAK Karviná. Takový BEZVA tým s BEZVA názvem jsme postavili : „Blondýny a spol.“ Takové BEZVA občerstvení v cíli jsme měli slíbené…A tak BLBĚ to všechno dopadlo…

Barva naší „pentle“ byla bílomodrá a v týmu jsme si ji předávali s Danuš, Sylvou, Radkou, Švarcíkem a Andym. Počasí oproti loňskému roku dostalo rozum, takže místo vedra se ručička teploměru vyšplhala k nějakým 20C, svítilo sluníčko, pofukoval vítr. Na startu nechyběl DJ, který vyhrával jednu pecku za druhou. Ani jsem se nemusela moc rozklusávat a protahovat, zahřála jsem se tancem a zpěvem.

                                                          Předstartovní vyčkávání

Štafetu jsem přebírala jako druhá po Danuš a hned od startu jsem se snažila běžet pod pět minut na kilometru a současně si nechávat krapet síly v záloze na šestý a sedmý kilometr. Běželo se mi moc dobře. Na chodníku byly značené každé uběhnuté kilometry. Viděla jsem značku s km 1, km 2, km 3 a km 4. Před sebou jsem měla neustále na dohled Petru běžící za konkurenční tým. Po čtvrtém kilometru jsem už ale žádné značení na cestě neviděla. Vběhla jsem na „kruháč“ v lázeňském parku, běžela po směru šipky a najednou vidím, že se šipka se směrem ukazujícím dále po chodníku sbíhá se šipkou ukazující směr zpátky na „kruháč“. Matně jsem si v té chvíli uvědomila, že přesně na tomto místě jsem loni trochu zazmatkovala. Ale pak jsem si jakékoli úvahy vymazala z hlavy s tím, že přeci pořadatel mohl trasu závodu trochu změnit a při závodu musím koukat na značení.

Celý svůj úsek jsem běžela stále v průměrném tempu 4:52 na kilometr a cítila jsem, že budu mít ještě dost síly na finiš v cíli. Měla jsem. Podezřelé mi ale bylo, že po doběhu můj sportester ukazoval, že jsem uběhla jen nějakých 5,5 km místo kilometrů sedmi. Podobnou vzdálenost uběhla i Petra  a mě v ten moment došlo, že jsem běžela blbě a trasu si tak nechtěně zkrátila. A tak jsem šla za Černými jezdci Jirkou a Mirkem s tím, že mě budou asi muset diskvalifikovat. Nakonec se diskvalifikace nekonala, ale nám všem zbloudilým se k cílovému času připočetlo 7,5 minuty navíc. Což je asi nejspravedlivější způsob řešení.

Celá zkormoucená jsem svému manželovi poslala sms o tom, jak jsem poprvé v životě na závodě zabloudila. A on mi jako slova útěchy napsal : „…kdyby byly po cestě obchody s oblečením, určitě nezabloudíš…JMá pravdu. Nezabloudila jsem nikdy v Shopping Centru Süd ve Vídni, nezabloudila jsem nikdy v Shopping centru Sfera v Bialsko – Bialej a ani v nákupním centru Chodov. Budiž mi tedy útěchou, že má sobotní ztráta orientačních schopností nemá patrně co do činění s inteligencí. Vždyť nás bloudilo více! Za všechno může Jan Tleskač, Fox Mulder , erupce na slunci a organizátoři J.



Sešla jsem zkrátka z cesty J. Byla jsem moc zklamaná, že jsem tak zpackala běh, na který jsem se moc těšila, mé zklamání násobil fakt, že jsem se cítila na hodně dobrý výsledek, nasvědčoval tomu i můj průměrný čas…Naštěstí se v cíli motala dobíječka optimismu a dobré nálady Lída Šokalová. Šly jsme společně vyklusat, u běhu si povídaly a já se začala cítit lépe. Pak jsem se dozvěděla, že zabloudila i Sylva a když jsem potkaly naši Danuš, která nám celá rozřehtaná sdělila: „…kura baby, to máte úžasné časy, na těch 7 kilometrů, já valím jak urvaná za 32 minut a vy jen tak zlehka a máte to za 26 minut…“ To už jsem se smály i my dvě ze Sylvou. No co, nejde o život!

                                            Už nejsme tak smutné....

A tak jsme si s Danuš a Sylvou daly gulášek, pivko, seděly jsem s ostatními na sluníčku a těšily se na grilované selátko, které podle pořadatelů mělo dorazit v 15:30h. Kolem třetí jsme si odskočily do Oázy  v nedalekém parku na kávičku. Klábosily jsem o všem možném, ale o půl čtvrté jsme zaplatily, abychom si stihly urvat kus vepřové pečínky…Jenomže nezbylo nic. Prase dorazilo dříve a naši milí kolegové běžci nám VŠECHNO SEŽRALI!!! Zůstal jen chleba, hořčice a kyselé okurky….
                                                Návrat z kávy v očekávání vepřového 

Do budoucna si tedy z 2. ročníku Ekiden Pentla Maratonu odnáším tato ponaučení:

  1. následuj šipky na cestě ještě o kus dále, než ukazají
  2. přemýšlej i na trati
  3. park není shopping centrum, orientace podle tričenek ve výloze není možná
  4. kávou vepřové nenahradíš

úterý 8. května 2012

Nastartovala jsem v Dolní Lhotě, osobák se málem konal v Hrabyni a Haba Haba zůstal v Hooblandu


             Tak se mi poslední dobou hezky běhá...No běhá – paradoxně toho za duben a květen moc natrénováno nemám. Pondělní běhání jsem vyměnila za posilovnu (Ocelák se blíží!!!) a víkendové dlouhé běhy v případě pěkného počasí nahradily celodenní cyklistické výlety s rodinkou (a to v rámci oceláckého tréninku jezdím se „zátěží“ v podobě Markétky v cyklosedačce). Jenomže  se učím odpočívat. Dva dny v týdnu prostě nedělám nic...
            A ještě jedno předsevzetí dodržuji. V roce 2012 se účastním jen závodů, které se mi hodně líbí a snažím se zkrátka v té bohaté termínovce vybírat. Přesto anebo spíše právě proto mě letos závodění ve většině případě baví.

            Dolnolhotskou desítku jsem 28. dubna běžela jenom úplnou náhodou. Tento závod totiž každoročně koliduje s Brněnským půlmaratonem. Jenomže letos jihomoravský kraj neposkytnul na závod dotaci a tak se nekonal. Bylo mi to líto, ale ne zas tak moc, protože Dolní Lhota se ukázala být kvalitní náhradou!!! Ve 30-ti stupňovém vedru za slunečného počasí se mi podařilo po celý závod udržet tempo i kopcích a druhou polovinu jsem dokonce zaběhla rychleji o minutu a něco. V cíli jsem se radovala z času 51:00. Pod 50 minut jsem se sice nedostala, ale s ohledem na počasí bych stejně rychleji běžet nedokázala. Vždyť na trati zkolabovali 2 zkušení a rychlí borci. Na 3. a  6. kilometru jsem podle návodu J. Gallowaye přešla na chvíli do chůze a tak jsem během celého 10-ti kilometrového závodu nepocítila žádnou krizi, žádnou křeč a byla plna energie a síly. Mírně kopcovitá trať mi vyhovovala na 120%. Závod se mi moc líbil a mou radost nezkazila ani skutečnost, že 1) už na mě v cíli nezbyl ani řízek, ani párky a 2) skútr jsem v tombole nevyhrála.




            Dny se překulily a je tady 8. květen a s ním tradiční Běh osvobození Ostravy. Startuje se u památníku 2. světové války v Hrabyni a po 15- ti kilometrech se dobíhá na stadion Arrows v Ostravě – Porubě. Letos pořadatelé vymysleli novu trať – odklonili se od hlavního tahu mezi Hrabyní a Ostravou a závodní trasu vedli po vedlejších cestách a cyklostezkách. Určitě to bylo ku prospěchu a bezpečnosti závodu.
            Teď mírně odbočím. Do závodu jsem šla bez ambicí. Šla jsem se jen proběhnout. V sobotu jsem totiž na kole ujela 60 kilometrů a včera si dala do těla v posilovně. V nohách jsem ještě našlapané kilometry cítila, ale do Hrabyně jsem se moc těšila. Byla jsem na novou trasu skutečně moc zvědavá zvlášť poté, když jsem se dozvěděla, že...“v ní má být více kopců...“. Můj „nestresový“ přístup k závodu potvrzuje i skutečnost, že jsem po dlouhé době běžela bez stopek a foot-podu. Zkrátka jen tak.


            No první čtyři kilometry byly spíše o rovině a sebězích. To není moje parketa! Snažila jsem se proto zabavit a živě konverzovala se spoluzávodníky.K tomu se mi v hlavě pořád přehrávala jako kolovrátek jedna a táž písnička: Haba Haba zůstal v Hooblandu....To jsem se nezbláznila. To jsem se jen dnešní brzké ráno dívala s Markétkou na Jim – Jam a její oblíbený seriál Hoobíci. Je to o takových plyšových mimozemšťanech a Markétka tento seriál nejenže miluje, ale ona pokaždé vyžaduje, abych si přisedla do křesla a sledovala ho s ní. A ta melodie je vážně chytlavá...
            Hurá – na pátém kilometru se rovinka změnila v táhlé stoupání a to se mi líbilo. Stoupání zabralo cca 3 kilometry, po nich následoval seběh a opět mírný kopeček a najednou tu byla občerstvovací stanice s vodou a ionťákem. To už jsem věděla, že mám za sebou 10 kilometrů a osvěžená nejen tímto zjištěním, ale i vodou, jsem pokračovala směr Ostrava. Kopec dolů, krátký kopec nahoru, seběh (...“Haba Haba zůstal v Hooblandu...“) rovinka, kopeček, rovinka a byla jsem na stadioně. Nohy jsem měla nějaké lehké, dech se mi zklidnil a já jsem s překvapením zjistila, že jsem na tu štreku potřebovala 1 hodinu 18 minut a 56 vteřin.
            BEZVA dopoledne. Korunované výhrou v tombole. No ten skútr to sice nebyl,ale odnesla jsem si kartónek Radegastů. Plna dojmů jsem telefonovala manželovi a ani ne tak za čas, ale spíše za to pivo jsem byla pochválena.


            Informativní sms s časem jsem tradičně poslala i Ultraliborovi. Téměř okamžitě mi zavolal zpět, aby mi sdělil, že jsem zaběhla osobák. Důvod k ještě větší radosti...Ale jak tak píšu tenhle příspěvek, mrkla jsem se do diáře a zjistila jsem, že se osobák dnes nekonal. Ten mám z loňské Ludgeřovické 15 (1:18:11). Dnes jsem tedy zaběhla svůj druhý nejlepší čas a i to je fajn...

pátek 20. dubna 2012

Svět je malý a o náhody v něm není nouze...

Tak toho „cajdy-cajdy“ na pohodu bylo už dost! Chtělo by to nějaký závod „na krev“, abych v cíli padla únavou a s lehkou žaludeční nevolností.

Pořadatelé vyslyšeli mé zbožné přání a na čtvrtek 19.4.2012 se v termínovce objevil 4. ročník Kateřinského běhu Hrabovou. Délka trati 5 kilometrů. Čili krátká a tím pádem brutálně rychlá záležitost.

Jo, je to tak. Běh na 5 kilometrů považuji za nejtěžší disciplínu. Je to krátká vzdálenost, takže ji všichni běží rychle. Zároveň je to dost kilometrů na to, když chce člověk tu rychlost vydržet po celou dobu závodu. Po půlmaratonu se cítím méně vystavená než po pětce. A mnoho běžců mi určitě dá za pravdu.


Hrabová  je celkem blízko mého bydliště, takže jsem vytáhla kolo a pěkně se na start odvezla, respektive odšlapala. Čímž  jsem se pěkně zahřála a nemusela se před závodem moc rozvičovat.

Nad taktikou jsem vůbec nepřemýšlela. První kolo jsem chtěla běžet rychle a druhé kolo úplně na doraz. Jen jsem nechtěla úplně přepálit první kilometr.  Na startu se nás sešlo 106 závodníků a z toho asi třetinu tvořily ženy.

 Tím bych chtěla vyzvat pořadatele, aby nám ženským přidali další kategorii. Už nás běhává opravdu hodně a rozdělit nás do skupin 18-34 a pak už jen nad 35 let mi přijde v porovnání s muži hodně diskriminační.

No ale vrátím se k samotnému závodu. Jedním slovem paráda. Skutečně jsem závodila. Hlídala jsem si, aby má průměrná rychlost nevzrostla nad 5 minut na kilometr. Dávala jsem bacha, abych v tom fofru nezakopla, případně si nevymknula kotník. Ale závod mě úplně strhnul. Předbíhala jsem, hecovala sebe samu. Tušila jsem, že čas mám lepší než v roce 2011 a v roce 2010 (v roce 2009 jsem ten závod běžela v 5-tém měsíci těhotenství, tak to se nepočítá). Nakonec jsem doběhla za 23:41. Nedosáhla jsem na svůj osobák z Karviné, kdy jsem 5 km uběhla za 22:52. I tak jsem byla moc spokojená, vždyť jsem v kategorii skončila šestá a dokonce jsem v samotném závěru o kousínek předběhla svůj vzor Lídu Šokalovou.  A musím vyzdvihnout její chování – když jsem běžela kolem ní, povzbuzovala mě a dodávala mi energii. V cíli mi bylo špatně. To bylo BEZVA, protože je zřejmé, že jsem závod neběžela pod své možnosti.


Vydařený čtvrtek to byl. No ateď se podělím o pár postřehů ze závodního zákulisí…Nejprve něco o ROSTISLAVECH ,kteří ve čtvrtek slavili svátek:

Pan starosta Rosťa na závod dorazil přímo z kanceláře. Kalhoty, košile – typický starostovský obleček. Ale všechno to korunoval baloňák béžové barvy. staROSŤO nezlob se na mě, ale mě ten baloňák neustále rozesmíval až k slzám. Takový kabátek nosívají exhibicionisté v parku, úplně jsem si tě představovala, jak se plížíš mezi stromy a křovím, vybíráš si svou oběť  a posléze na ní s rozevřeným baloňákem  vybafneš J

Rosťa Rejža moribundus se také do Hrabové dostavil, ale závod neběžel. Tentokrát nebyl nemocný, tentokrát ladil formu na maraton v Krakowě, který se běží tuto neděli.

Přejme Rosťům k tomu svátku hodně zdraví, ale štamprdlu nenalili J !!!

Ovšem, teď vám musím popsat historku hodnou Járy Cimrmana, nekonečné nabalování shod okolností. A také potvrzení rčení, že svět je malý, o náhody v něm není nouze a Ostrava je v podstatě dědina.

Závod běžela moje kolegyně Katka. Seznámila jsem ji s věčnou puboškou Danuš. Slovo dalo slovo, pivo dalo rum a holky se rozpovídaly. Poté, co jsem Katce řekla, že je Danuš logopedka, vzpomněla si, že k ní kdysi chodila se synem. To je ale náhoda,co? Poté si holky povídaly dál a dál a zjistily, že obě dvě porodily své syny ve stejný den ve stejné nemocnic a tak se vlastně znají už hooooodně dlouho. Světě div se, další překvápko. To není všechno. Katku bolí koleno a tak se radila se svým strejdou ortopedem. „A jak se strejda jmenuje?“, zeptala se Danuš. Katka jí sdělila strejdovo jméno a Danuš se kácela – „to snad není možné, v době, kdy jsem studovala zdravku (Danuško, to už bylo hodně dávno,že J), tak jsem byla ho v nemocnici měla na praxi . To, že syn Katky chodil ke stejnému ortodontistovi jako dítko od Danuš, to už je jen taková malá tečka na závěr. Jaké z toho plyne poučení? Jednoduché: BACHA, Danuš zná každého. BACHA, v Ostravě nikdy nikoho nepomlouvej, každý je tu něčí příbuzný, známý nebo kamarád.

A nemůže se nezmínit ještě o jedné věci. S ohledem na termínovku a závody jsem už dvakrát musela vynechat ocelářkou přípravku. Prostě to nejde skloubit s rodinou – v sobotu být na závodech a pak se na nedělní dopoledne ztratit na další trénink. Přesto v silové přípravě pokračuji – od února chodím jednou týdně do posilovny a cvičím i doma. A včera jsem energii v nohách opravdu cítila. Silová příprava mě popostrčila  i psychicky, asi tak od 4.-tého kilometru jsem si říkala „to dáš, síly máš v nohách dost…“


čtvrtek 19. dubna 2012

Pardubický vinařský ½ maraton…KOMETA!!!...SVATBA a TVARŮŽKY

 Rok se s rokem sešel po nevydařeném Hervis ½ maratonu jsem se nemohla 14. dubna dočkat Pardubického vinařského ½ maratonu.

Pojala jsem závod jako rodinný výlet, započítávám-li do tzv. „širší rodiny“ i zdravé jádro MK Seitl. Tentokrát jsme nejeli Danuščiným tankem. Tentokrát se jako řidič obětoval Jindra se svým 9!!! místným transportérem.


V Pardubicích jsem chtěla i tak trochu provokovat – poté co z bojů o hokejový mistrovský titul vypadly Vítkovice, stala se ze mě fanynka Komety Brno. V Brně jsem studovala, v Brně jsem žila a mám ho zkrátka pod kůží. Šatny a prezentace byly v objektu stadionu HC Pardubice. A tak jsem si sem tam zakřičela: „Kometááááááááááá“…pauza a znovu: „Kometáááááááááá“ . To stejné na Perštýnském náměstí při čekání na start….“Kometááááááááááá“…a taky …..“Baníííííííííííííííík“.Nejedná se o znak zastydlé puberty. To je jen projev radosti ze života, já jsem si vážně do Pardubic přivezla dobrou náladu. Vždyť i to počasí dostalo rozum a tak zatímco v Ostravě pršelo, v Pardubicích vysvitlo sluníčko a nám závodníkům tak přálo ideální běžecké počasí. A když  už se letos nedočkají Vítkovice, přeji titul Brňákům.

Stejně jako před rokem jsem běžela s manželem. Měla jsem v plánu táhnout ho cca 10 až 15 kilometrů a pak se rozhodnou, co dál – zda v případě dostatečných sil zrychlit nebo to  s ním nějak doklepat. Řekla jsem si, že jeho pozornost musím odpoutat od jednotvárného běhu. A tak jsem mu předkládala různá konverzační témata. Např.: „ Co myslíš, jak dnes ta Kometa bude hrát? Já tipuji, že vyhraje 2:1“. Než se Robin rozhodl odpovědět, za zády jsem zaslechla patrně nějakého Pardubičáka:“ Hele, to jsou nějaké provokativní řeči…“. Pochopila jsem, že provokací bylo už dost a tak jsem zvolila nekonfliktní zábavná témata, např.  význam přestávek podle J. Gallowyae,  pivo – nejlepší ionťák, když už nemůžeš, představ si,že běžíš rozkvetlou třešňovou alejí, těším se už na guláš v cíli, jestli chceš, budu už potichu  a tak podobně. Jsem patrně dobrý psycholog, protože Robin nebrblal a stále běžel bez sebemenších projevů krize. Přestávky jsme dělali na každé občerstvovačce, střídali jsme vodu a ionty, takže jsem se vyhnuli křečím. Běželo se nám dobře, běžela jsem na pohodu.

Na 17-tém kilometru, čili na poslední občerstvovačce jsem pořád cítila hodně moc síly a trhnula se. Chtěla jsem  si  zlepšit loňský čas. Bylo to dobré rozhodnutí – najednou jsem začala předbíhat, zdá se mi, že  od 18-tého kilometru mě nepředběhl nikdo. Do cíle jsem tak dorazila za netto čas 1:52:52. Rychleji než loni. Robert o tři minuty později za mnou.

To se vůbec nedá porovnat s Hervis ½ maratonem v Praze. Čas jsem sice neměla o moc lepší, ale ta pohoda! Nikomu jsem nešlapala na paty, nikdo do mě nestrkal, nemusela jsem kličkovat. Co mě ale trošililinečku mrzí je jen to, že jsem nezačala zrychlovat už od začátku 3. kola, tedy od 14-tého kilometru, nedokázala jsem prodat, co jsem měla natrénováno. Na druhou stranu – půlmaratonů ještě letos bude, zatímco Roberta na trať takové délky už v roce 2012 nedostanu. A mě se moc líbilo běžet s manželem.

Je jenom škoda, že místo jednoho velkého okruhu se běží okruhy tři, to je trochu „nápor na hlavu“. Na druhou stranu už člověk po 7-mi kilometrech ví, co může od zbývajících 14-ti kilometrů očekávat a může si naplánovat rozložení sil. Můj subjektivní pocit je ten, že trať je rychlá a dá se na ní zaběhnout osobák.

Pardubice jsou zkrátka BEZVA závod.  Běžců na startu tak akorát, aby se vyhnuli vzájemným třenicím. Zároveň více než tisícovka na startu vám dává zažít atmosféru „velkého závodu“. Bohaté občerstvení v cíli – guláš, voda, pivo, káva, koláče, ovoce dostatečně zažene hlad. Věci si v šatných můžete dát do úschovy a po doběhu únavu spláchnout ve sprchách s TEPLOU vodou.

Až potud to byl hezký závod, ničím zvláštním se nevymykající. Jenže celé osazenstvo našeho vozidla se v Pardubicích připletlo na svatbu. Víš, to bylo tak… Jindra kdysi v Pardubicích působil a díky zaměstnání má v Pardubicích mnoho známých. Jedna jeho kamarádka se 14. dubna vdávala a tak ho na svatbu pozvala. A protože je známo, že svatebčané jsou velkorysí, mohli jsme přijít v počtu Jindra + 8.  Nechtěli jsme ale přijít s prázdnýma  rukama a tak jsme secvičili krátké hudební vystoupení - blahopřání novomanželům. Danuš navrhovala zazpívat to v kánonu, naštěstí se to nechala rozmluvit. Jako bonus ženich i nevěsta dostali medaile. Myslím, že na takovou kulturu do konce života nezapomenou J a výhledově jim pomůže zažehnat případné manželské krize.  Na zdraví jsme si připili vínem, dostali krabici s cukrovím a jinými dobrotami a cca po půlhodince vyrazili na cestu směr Ostrava. 


Svatební dobroty jsme velice rychle snědli a dostali jsme chuť na „cosi“ z tvarůžek. Naštěstí Mohelničák je po trase a tvarůžky tam nejen prodávají, ale i  z nich vaří a smaží různé dobroty. Já jsem si dala tvarůžky smažené, Robin si dal koleno (běžci musí doplňovat kolagen), LD  pozřel zabijačkový talíř,  Danuš tvarůžkové bramboráčky a už ani nevím, co spořádal zbytek. Každopádně nás to jídlo hoooodně unavilo a zbytek cesty jsme někteří poklimbávali. Např. já, řidič J a tak. Danuš nepoklimbávala, Danuš stále něco mlela a ty zvuky vytvářely báječnou zvukovou kulisu pro spánek, takovou ukolébavku.


Původně jsem předpokládala návrat kolem 19-té hodiny. No teď už vím, že v počtu devíti lidí je úplně zbytečně nějaký časový harmonogram vytvářet.  Na „kruháči“ v Ostravě jsme se totiž vysypali až večer kolem deváté…Ucaprtaní, ale spokojení

Nechci moc plánovat. Ale budu-li zdravá, ráda bych se na start pardubického vinařského půlmaratonu postavila i za rok. Byť jeho termín možná opět koliduje s maratonem a půlmaratónem ve Vídni. Doufám, že opět pobaží i Robert. Já si stejně  myslím, že jednou dá i ten maraton.

A protože vím, že čtenáři mého blogu jsou i rodiče, moc vám tati a mami děkuji za hlídání Anetky a Markétky – bez vás by to v sobotu  nešlo J