Běžela se desítka, čepovala dvanáctka. RUN TOUR OSTRAVA

Že se má běžet nějaký závod v Ostravě, jehož trasa povede skrz Dolní oblast Vítkovic, jsem zaregistrovala už začátkem roku. Od účasti mě ale původně odrazovalo vysoké startovné. Přece jenom 450 kč není málo, zejména pokud vše přepočítáme na piva J...V květnu se ale ozvala celá banda běhuchtivých petřkovických kamarádů z Jahodové ulice a tak jsem se přihlásila i s Robertem. Startovné jsem vzala na milost, zvlášť když prvních 700 přihlášených mělo dostat funkční tričko Mizuno. A já jak známo mám pro všelijaká ta tričenka slabost J

Na závod jsem systematicky netrénovala. Prostě si jen tak chodím běhat do lesa. Do úseků jsem se ještě nepustila. Bo se mi ještě nechce :-) . Ani předpověď počasí jsem nesledovala, protože jsem věděla, že zkrátka poběžím.V týdnu mě postihla viróza. Markétka nakazila nejprve mě a pak i Roberta. Teplotu jsem ale naštěstí neměla ani zvýšenou a protože nejsem chlap, rýmečku nepovažuji za nemoc.

Bylo horko, to mám ráda. Na startu jsem dokonce zahlédla vodiče na 45, 50, 55 minut a na hodinu. To je sympatické, věřím, že závod běželo hodně nováčků, kteří s udržením tempa potřebovali pomoci.

Já jsem si věřila na čas kolem 50-ti minut. Ale pýcha předchází pád. Už po prvním kilometru mi vytuhly nohy a bylo mi tak nějak divně. Ne že bych se přímo flákala, to zas ne, to jsem i snažila KURDE PŘYDAT. Ale nějak to nešlo zkrátka. Navíc se mi zdálo, že mám nějaký těžký zadek nebo co...a nekoordinovatelné ruce...

Trasa byla všechno jen ne nudná a lehká. Dvakrát stoupání, podchod, několik vraceček ba i struska a štěrk pod nohami. Člověk musel být stále ve střehu. Na trati jsem tak trochu závodila s Dědkem beskydským. Chvíli jsem vedla já, chvíli on, aby mě nakonec tradičně porazil. No jo, když on ale používá takové veselé finty...

Například: Běžíme druhé kolo, možná tak sedmý kilometr. Probíháme kolem pořadatelů a hlídkujicích policistů. V tom Dědek zvolal: „Mohli by jste mě prosím zastřelit“? No ten nechápavý výraz v očích mě hooodně rozesmál. A taky jsem začala přemýšlet, zda i já jsem tak hodně gorogy a na odstřel...no věkem možná už ano J J J

Přiznávám, že od osmého kilometru jsem se nemohla dočkat cíle. Na 9,5 km jsem narazila na Halloottu, který mě dobře povzbudil: „Výborně, Leni vydrž a natáhni krok“. Co už se dá ztratit takový kousínek do finiše.Tak jsem ho poslechla a doběhla ten kousek relativně svižně.

V cíli jsme dostali krásnou medaili. Občerstvení v podobě ovoce a musli tyčinek, k tomu vodu. Hned bylo dobře. A když jsem se dočkla vychlazeného Radegasta, bylo ještě lépe. A když jsem zjistila, že ve své kategorii jsem třetí, bylo to překvapivé J

                 

Čas kolem 52 minut není nijak oslnivý. Ale na víc jsem dnes určitě neměla. Důvod, proč za rok běžet zase. 

Až budu mít velké děti, mám takový plán: Objedu si všechny závody Run Tour v Česku. Budu cestující aktivní důchodce. Třeba mi i nějakou kategorii vymyslí (např. "ženy na pokraji smrti"  )

Každopádně bylo dnes BEZVA vidět Ostravu rozpohybovanou a rozběhanou.

Co se mi hodně líbiloJ :

Trasa.Pokud je cílem běžeckého seriálu ukázat z každého města to typické a TOP, tak v Ostravě se to povedlo. Industriální prostředí Dolních Vítkovic je naprostý unikát.

Medaile. Jednoduchá a se symbolem radice. Origoš, který neskončí v šuplíku, ale na stěně v práci, aby mě příjemně rozptylovala od povinností J J J.

Průběh závodu. Vše začínalo na čas, přesně podle itineráře, žádné zbytečné prodlevy.

Dětský koutek s hlídáním dětí. No moje děti byly nadšené. To jsem ještě na žádném závodě nezažila. Dětem se vůbec z koutku nechtělo. Přesvědčila je až slíbená kofola a bramborový placek (bramborový řízek, jak říká Markétka).

Skupina, která hrála na pódiu. Připadala jsem si tak trochu jako na Coloursech.

Funkční tričko Mizuno. Konečně mi sedla velikost J

Co se mi nelíbilo L:

Jen jeden stánek s kofolou a pivem. Po trase sice bylo dost  občerstvovaček s vodu, rovněž tak i v cíli. Ale běžec, jakmile doplní vypocenou vodu nealkem, touží po něčem dalším. Po kofole (aby doplnil cukry) a pak po pivu (aby doplnil  ionty a vitamíny). Ta fronta byla nekonečná. Hlasuji do příštího ročníku za dva stánky J. A místo dvanáctky navrhuji čepovat desítku, přece jenom po tom běhu ...

No a protože se mi po dlouhé době podařilo obsadit „pozici“ v kategorii (skončila jsem 3), bylo mi líto, že se katagorie nevyhlašovaly...

Ale to jsou jen takové malé věci. Prvnímu ročníku Run tour v Ostravě celkově tleskám a jsem zvědavá, jak vyjde srovnání s Run tour v Brně, na který se chystám v srpnu. Doufám, že bude jiná barva trička :-)

Také fajne vedro, až to srovnalo kopce. Půlmaraton Rohov - Kietrz

Konečně je tedy léto. Slunečno a vedro. Pro mě ideální podmínky pro běhání. Fakt nekecám.

Přesně takové podmínky panovaly v sobotu 7.6. na půlmaratonu Rohov- Kietrz. Vzadu v hlavě mi cosi našeptávalo, že: „dneska by to šlo“. Na závod jsem vyrazila se Zdeňkem z konkurenčního oddílu a jel i Robert, protože jsem ho prostě přihlásila J J J.

Půlmaraton na pomezí Česka a Polska jsem běžela už po třetí. Trasa je převážně asfaltová, po silnicích, asi tak 15 procent tvoří lesní stezky a pole se zpevněným povrchem. Hlavně se jedná o trasu kopcovitou, nahoru a dolů. Ale pokud se to zprůměruje, jedná se vlastně o „lautr rovinu“.

Na startu v Kietrzi nás stálo něco kolem 410 běžců. Zatím jsem od pražského maratonu systematicky neběhala, jen si chodívám cca 4 x do týdne vyklusat a na „účast“ absolvovala dva závody. Nečekala jsem tedy od půlmaratonu nic, jen radost z běhání a první cenu v tombole (smířená jsem byla i s druhou, nejhůř však třetí).

Nevím, co se to stalo. Od prvního kilometru v 10:00 hodin až do cíle se mi běželo lehounce, nic mě nebolelo, žaludek se nehoupal, vedro mě nevysilovalo, ale nakopávalo. Robert běžel vedle mě a původně se chtěl trhnout už na 10-tém kilometru. Nějak mu to ale nešlo, nějak se mu do toho nechtělo. Říkal, že ho to vedro úplně vysává..

Zprvu se běží po rovince a z kopce. Někde kolem desátého kilometru se z Polska dostáváme lesní stezkou a pak přes pole do Česka. Říkám Robertovi „a teď přijde ta horší část, nekonečné stoupání a asfalt“. Proběhli jsme Rohovem a kopec nikde. Běžíme dál. „Aha, ten pravý kopec vlastně začíná až v Sudicích. Nejprve bude letadlo, zatáčka s občerstvovačku a pak táhlý dlouhý kopec“. Proběhneme zatáčkou, běžíme dál, já úplně lehounké nohy, valím.  Fajne horko, slunko, ještě se i opálím, no konečně letos nějaké UV záření. Ruce a záda namazané faktorem 30, tuž to se mi nic nepřipálí. Léto je tak bezva. Odložte mikiny, košile, saka, leto je tu, leto nás čaká…V cíli si dám pivko, bože no chybí mi něco?

„Bobe, bylo už to letadlo? Za ním začíná kopec“, ptám se manžela, abych zachovala nějakou tu manželskou konverzaci. Není lehké najít téma, po 15-ti letech…JJJ „Ježiš Leňulo, to letadlo bylo cca před 2-mi kilometry a my běžíme už dlouho do kopce, ty nějak nezpomaluješ“.

16-tý kilometr. „Leňulo, tak já tedy zkusím přydat“. A byl to Robert, kdo mě jako poslední předběhnul. Od 16-tého kilometru jsem začala předbíhat i já. Zase valím a říkám si: „Kurňa, tady byl loni brutální kopec, dlouhý a táhlý...hm to je divné, tady jim ta silnice asi poklesla nebo co. Vždyť já furt někoho předbíhám...No jo, že oni ty silnice vystavěli z nekvalitního čínského stavebního materiálu a teď jim to asi nějak propadá nebo co. Aha, tak to ten kopec bude až v té příští vesnici...Ty vole, kde je ten kopec...lautr rovina...to je divné...Ty jo, já už jsem v cíli. Proč mě nebolí nohy?“

1:54:44 čistý čas. O pět minut lépe než loni. Není mi špatně, cítím se báječně, svěže, nic mě nebolí, škoda, že to není maraton, ještě se mi chce běžet. Akorát na ex vypiju 1,5 litru minerálky. Robert byl nakonec rychlejší jen o 2,5 minuty. Jemu to vedro nesvědčí. Nohy mě začaly bolet vlastně až po masáži, na kterou jsem si cestou do šaten zašla. Byla důkladná, určitě minimálně 10-ti minutová!

Vůbec si neumím vysvětlit, jak je to možné, ta lehkost v nohách. Že by se nějak dodatečně projevil trénink v kopcích na Lysacup? Nebo se projevilo, že za poslední 3 měsíce mám naběháno pokaždé cca 230 kilometrů? Nebo se projevilo, že více jezdím na kole? Nebo mi tak sedlo to slunečné a horké počasí? Že by nějaká kouzla a magie – no je fakt, že jsem běžela v novém běžeckém oblečku, který jsem si zakoupila na maratonském expu….Pak jsem si vzpomněla na jednoho kolegu, který mi poradil ať si cca 3 týdny po maratonu zkusím zaběhnout nějaký závod, že bych měla být v té nejlepší formě.

Skončila jsem cca v polovině startovního pole, ale to nemám ještě zcela ověřené. Jsem opravdu nadšená...I když vím, že je stále co zlepšovat...a že KURDE MUSÍM PŘYDAT.

Manželovi jsem po doběhu furt dokola omýlala, že jsem se asi nějak spletla, že se nějak ztratily ty kopce. Podíval se na mě a říkal: "Neblbni, víš, co jich tam bylo? Tys byla v tranzu, ty jsi zrovna do těch kopců zrychlovala nejvíce, jsem si myslel, že už se ani netrhnu..." (to by asi polechtalo jeho mužské ego, tak se nakonec přece jenom urval).

Jo a v tombole jsem nevyhrála nic. Nicméně za 200 Kč startovného: koláčky, káva, čaj, ovoce, vody, pivo, čokoláda, taška, ručník, šátek, polévka, klobása, krásná medaila, masáž po doběhu....No neběžte to, když je to tak výhodné. Za rok musím zas. Zkontrolovat ty kopce přeci!