Sněžná noc v Bělském lese - víš, to bylo tak...

"Lenka a dva kluci" aneb optimismus před závodem

Takový závod, jakým byla včerejší Sněžná noc – noční běh Bělským lesem, jsem ještě nikdy neběžela. Slovy nehynoucího klasika: „...víš, to bylo tak:“
Byl pro mě nový v několika ohledech. Poprvé jsem běžela po sněhu a ledu za tmy s čelovkou. Poprvé jsem běžela závod v délce 8 km. Ale hlavně: poprvé se mnou závodil můj manžel.
V 19:00 hodin se nás na startu u Svatého pramenu v Bělském lese v Ostravě sešlo asi tak 30 běžců. Atmosféra byla taková pohádková. Připadala jsem si jako na srazu permoníků. Nebo jako jinak nazvat bandu postaviček se svítilnami na čele? Teplota se pohybovala kolem -2C a celý les, tedy i trasa závodu byla pokrytá ledem a sněhem.
Nejnáročnější mi připadalo prvních 500 metrů po startu. Cesta byla zledovatělá a oči si teprve zvykaly na světlo z čelovky. Takže jsem moc rychle neběžela. Sotva jsem se ale rozkoukala, nasadila jsem tempo 5min a pár sekund/km a nezměnila jsem ho v podstatě po celou dobu závodu. Myslím si, že jsem běžela tak na 80%, přece jenom jsem sebou nechtěla praštit na zem a také bylo nutné soustředit se na cestu.
Chvílemi jsem si připadala jako na pionýrském táboře. Vzpomínala jsem na všechny ty bobříky odvahy a orientační běhy. Chvílemi jsem se bavila udivenými pohledy kolemjdoucích – občas se totiž v nočních hodinách v Bělském lese vyskytují ufunění jedinci – nikoli však se startovním číslem na hrudi, světlem na čele a v hojném počtu!
Musím organizátory pochválit za značení – stromy byly poměrně hustě ověšeny fáborky a na změny trasy upozorňovaly šipky na stromech i na zemi. A to i přesto, že cca 75% trasy vedlo po osvětlené části lesa.
Nejvíce se mi líbil běh přes část neosvětlenou. To byla paráda – záměrně jsem si nevzala mp3 přehrávač, abych si vychutnávala noční ticho. I když ticho...celou dobu závodu někdo dusal za mými zády – nejprve jsem si myslela, že je to kamarád Martin, kterému jsem vyhrožovala, že tentokrát mě už nepředběhne. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že je to manžel (neběžec , ale hodně aktivní běžkař). Konečně ta pravá motivace nezpomalit. Podařilo se, v cíli jsem byla o šest vteřin dříve s časem 41:54. Manžel doběhl přesně za 42 minut no a Martin za 42:55.
Cestou domů jsem byli plni dojmů. Tak předně jsme se vzájemně pochválili, jak nám to dobře běželo. Pak jsme se pochválili, že jsme se zúčastnili. Ještě jsem se pochválili, že se zase do budoucna společně nějakého závodu zúčastníme. A nakonec jsme pochválili pana vinaře, jehož vlašský ryzling jsme vypili na oslavu :-)

Memoriál Fr. Ohery – kterak jsem odcupitala ¼ maraton

Vzácná možnost přidat do kroku

Závodní "rychlost" umožňovala nezávaznou konverzaci

Cupitám dobře, cupitám rád

Sobota 6. února patřila v Ostravě – Třebovicích Memoriálu Fr. Ohery. Závodní všehochuť – mohli jste si vybrat mezi maratonem, půlmaratonem a čtvrtmaratonem. Co jste si vybrat nemohli, byl povrch trati. Led, led, led, klózačka až hrůza už na první pohled hrozící krkolomnými „držkopády“. Někteří běžci (a bylo mezi nimi i několik otrlých) se po spatření ledovky rozhodli raději neběžet...I někteří rozhodčí se nechali slyšet, že by to na našem místě raději ani nezkoušeli– proč si zbytečně přivodit zlomeniny...
Přiznám se, že kdyby mé účasti na závodu nepředcházela velká přípravná akce: vydyndat doma auto, brzo vstát, zburcovat hlídací babičku, navléct Markétku do několika vrstev oblečení a nacpat ji do kočárku, asi bych se k závodu neodhodlala. Ale když už jednou někde jsem, tak to přece nevzdám!
Celý předzávodní týden jsem přemýšlela, zda zvolit ½ nebo jen ¼ maraton. Od porodu jsem běžela nejvíce 17 km a v pohodě, takže jsem věřila, že bych zvládla i půlku maratonu. Pro čtvrtmaraton mluvilo zase to, že jsem si chtěla vyzkoušet, na kolik jsem se od listopadu na totožné trase zlepšila. Nakonec rozhodlo náledí-při čtyřech okruzích je pravděpodobnost pádu přece jen vyšší, než u okruhů dvou.
¼ maraton jsem chtěla běžet „na plné pecky“. Ale už 500 metrů od startu mi bylo jasné, že to nepůjde. Skutečně to na náledí podklouzávalo. Smyslem závodu najednou nebylo zaběhnout co nejlepší čas, ale doběhnout do cíle v pořádku a nepolámaná. V okamžiku, kdy jsem se pokusila rozběhnout, následovala ztráta rovnováhy doprovázená slovním projevem „k...a, to snad ne“ (tímto se omlouvám spoluběžcům-já jinak vážně moc sprostě nemluvím). Občas jsem musela běžet v hlubokém sněhu. Občas jsem musela zastavit. Občas přejít do chůze. Nakonec jsem přešla do cupitání – malé běžecké krůčky mi přišly nejbezpečnější.
Byla jsem hrozně zklamaná, bylo mi jasné, že z běhu o čas nebude nic. Přitom jsem dneska cítila báječnou formu. I počasí bylo příjemné, teplota kolem nuly a moc nefoukal vítr.
Jsem však náturou optimista. Proto jsem i na dnešním závodě našla pozitiva – viděla jsem plno známých, překonala jsem sama sebe, krásně mi vytrávilo na oběd, vyzkoušela jsem si náročný povrch a odběhla si tak kvalitní zimní trénink. To, že výsledný čas 1:02:45 byl mým nejhorším ¼ maratonským časem v životě, mě už v tomto okamžiku nechává klidnou. Bude líp!!!!