úterý 26. listopadu 2013

Partyjo a kde je vlastně ten...SRCH :-)


Běžecká termínovka funguje tak trochu jako katalog cestovní kanceláře. Kdyby nebylo běhu, nikdy bych netušila, že existuje obec s názvem Srch, určitě bych  tápala i  nad tím, kde leží.  Po sobotním půlmaratonu už jsem geograficky zdatná.
Koncem října mě na netu vyhecoval jeden kolega. Prý ať přijedeme do Srchu na maraton nebo na půlku (rozuměj půlmaraton, neééé  štamprdli J ) . Nejprve jsem musela pohlédnout do mapy, pak vyhledat vlakové spojení. A pak šlo všechno jako po másle.

23.11. totiž v termínovce žádný jiný zajímavý závod nebyl (no vlastně až na Lysacup) a tak jsem  vyhecovala uřvanou Danuš,  Andyho a Ultralibora. Ultralibor běžel maraton, my tři zbývající jsme zvolili rozumnější  a pohodlnější variantu. Půlmaraton je asi moje nejoblíbenější  vzdálenost.

Nejela jsem závodit. Jela jsem na výlet. O tom mimo jiné svědčilo i to, že jsme jeli vlakem. Zatímco v Ostravě poprchávalo a bylo pošmourno, v Pardubickém kraji svítilo sluníčko.
Start se trochu opozdil. Pro velký nápor zájemců o závod se totiž poněkud natáhla prezence a tak jsme startovali asi s 15-ti minutovým zpožděním. Půlmaratonce čekaly 4 okruhy po aslfaltové cestě. Začínalo se rovinkou, pak přišlo krátké stoupání na most, seběh, rovinka, otočka, rovinka, stoupání na most, klesání, rovinka, odbočka do vesnice, táhlejší stoupání a pak rovinka, těsně před cílem dokonce mírné klesání. To bylo z taktického hlediska skvělé, z kopečka se vždycky lépe sprintuje.


I když jsem měla na zápěstí sportester, moc jsem průměrný čas nesledovala. Koukala jsem se po okolní krajině, po všech domech, poslouchala jsem MP3 a krok sun krok se sunula se dopředu. Srchem jsem totiž zahájila objemovou přípravu na Maratona di Roma. Mým sršským cílem bylo zaběhnout pod dvě hodiny a nebýt poslední. Část trasy jsem si povídala se závodníkem se startovním číslem 242. Běžel čtvrtmaraton, na pohodu, trošku jsem mu záviděla, když byl po druhém okruhu v cíli a já měla ještě dvě kola před sebou.
Ale od 18-tého kilometru jsem začala zrychlovat. Měla jsem ještě dostatek energie a nakoplo mě i to, že jsem ve stoupání předběhla pár běžců. Nakonec jsem do cíle doběhla za 1:55:57. O 5 minut lepší čas než v Drážďanech. Mohlo by to zlepšování pokračovat, ráda bych si zase někdy půlmaraton zaběhl pod 1:50…Bude-li zdraví a čas k trénování, snad se dočkám……..

V cíli mě čekala naše puboška. Luply jsem asi tři čaje a pak banány, koláčky, zákusek. Do šaten jsem musely ještě kousek popoběhnout, ale pak nás čekala sprcha, bašta a pivo.

Fakt čaj
 
Pořadatelé se snažili. Za 300Kč startovného nám pořadatel poskytl slunečné počasí a téměř bezvětří, zázemí v podobě šaten se sprchami, ze kterých tekla TEPLÁ voda, pitný režim + drobné mňamky na občerstvovačce, tričko, v cíli koláčky, zákusky a perníčky, co napekly místní hospodyňky, dva řízky, pivo. A ještě nás odvezli ze Srchu na nádraží do Stéblové. 10 cuketek z deseti J

 
A co mě čeká příště? Blíží sobota a sním další etapy Lysacupu. Jsem lapena.  Kdo neví, proč, ať mrkne na http://www.bezvabeh.cz/clanek/2139-21-duvodu-proc-behat-lysacup#comments

neděle 17. listopadu 2013

Lysa Lysa Lysacup, kdopak by ho neměl rád :-)


Už je to tady!!! Konečně Lysacup. Dnes se běžela třetí etapa – z Mazáku, moje oblíbená trasa. Ale mě dnes bylo šumafuk,odkud poběžím. Já jsem zkrátka jenom NUTNĚ potřebovala dát Lysou horu svižnějším tempem.
Chudák jeden můj kolega z práce. Chodí rád po horách.A kdykoliv mu řeknu, že se jde Lysacup, je totálně nasr..ý J No do konce února to zkrátka bude muset nějak vydržet.
Kolem dnešní etapy bylo všechno takové veselé. Řekla jsem pubošce Danuš, zda jdu Lysacup. Obratem se chtěla přidat a k tomu vyhecovala i Andyho. To bylo z logistického hlediska velmi důležitý počin-Andy totiž vzal auto! Když jsem ale včera u Danuš zjišťovala detaily k odjezdu, sdělila mi, že ona nejede. A tak jsem směr Ostravice vyrazila pouze  s Andym. Ještě z auta jsem u jednoho z Černých jezdců Karviná telefonicky ověřovala, odkud se to vlastně startuje. Potvrdil, že z Mazáku.

Andy viditelně netušil, do čeho jde. Lysacup je úplně jiný závod, než silniční běhy se zázemím v podobě šatny, sprch, medaile a občerstvení v cíli. Ale Andy je šťastná povaha. Je to takový Forrest Gump. Řekneš mu ať běží a on běží J J J, navíc hodně rychle.
Na startu jsme byli s předstihem. Potřebovala jsem si vyzvednout čip, pro letošek jsem si totiž pro jistotu předplatila deset startů. Bo co jiného tež kurňa v zimě robiť, než běhat Lysasacup, no ni partyjo?
Lysá hora dnes mému nadšení vycházela vstříc. Bylo slunečno, šmolkové nebe, téměř bezvětří, svěží vzduch. Ostrava se dusila smogem, Frýdek-Místek byl rovněž pod prachovo-chemickou poklicí, ale na horách vládla idylka.


Rozhodla  jsem se využít své euforie a bežet, co nejdéle to půjde. A skutečně, vydržela jsem to 2,8 km.Celou asfaltku a ještě kousek. V okamžiku,kdy nastoupilo prudké stoupání a kamenitý terén, přecházela jsem do svižné chůze a pomáhala si holemi. Sotva se však vyskytla nějaká mírná rovinka, případně příznivý terén, opět jsem se rozběhla. Kolenou vůbec neprotestovalo!
Cestou hore mě oslavila sympatická dívčina:“Ty jsi Lenkačlenka? Čtu tvůj blog“ Hned jsme se daly do zadýchané řeči (přece jenom – byl to závod J), z dívčiny se vyklubala členka VZS – bylo tedy další téma k hovoru. A když jsem si obě sdělily, že máme doma nejen běhající manžely, ale i dvě malé děti, stočil se náš hovor na debatu na téma“kterak to co nejlépe skloubit“. Nikča ale byla o něco rychlejší, takže do závěrečného stoupání jsem již zůstala osamocena.
No vlastně houby osamocená, stále jsem někoho potkávala, dokonce jsem i pár lidí předběhla a stoprocentně jsem nebyla poslední.To ten adrenalin a euforie. A magie Lysé Hory. No fakt, proč  přitahuje tolik nadšenců? Jsou přeci v Beskydech těžší výstupy a krásnější místa....vysvětlíte mi to někdo?
No nejsem filosof a tak zpět k faktům. V cíli jsem byla cca za 1.15:36. Nevím, zda je to přesně, ještě jsem se nedívala na ofiko výsledky, je to čas z mých Suunt. Cestou do cíle mě trochu popostrčil Dědek Beskydský (chtěl mi totiž šáhnout na zadek, to je jasná věc J ) a pak jsem už byla u hladícího bodu a pípala si čip.
Jooooo čip, za to mají pořadatelé pochvalu.Žádné papírky s čárovým kódem, žádná tlačenice u přihlašování do každé etapy. Letos jsme se přihlásili na určitý počet etap, oproti záloze dostali čip a máme vystaráno. Paráda.
U hladícího bodu byla tlačenice. Chtěla jsem ale fotku, tak jsem poprosila pro mě dosud neznámé hochy z Pepateamu, zda bych se mezi ně nemohla vmáčknout. Neprotestovali a po focení jsme se i navzájem představili, takže mám přehled skrzevá další běžce.


Výhledy z Lysé dnes byly skvostné, je to vidět  i na fotkách a to jsem prosím fotila jen svým 3,2mpix foťákem, který mám zabudovaný ve své stařičké Nokii.
Dnes jsem pro změnu neskončila v Šantánu, ale v Kameňáku. Rychle do mě zasyčel jeden Radegast, proběhla družba s členy VZS a diskuse na téma půlmaraton v Srchu s Andym a Jirkou Brožem a šup dolů. Rozhodla jsem se trénovat seběhy a tak co to šlo, běžela jsem. Šlo to hodně dobře!!!
Doma jsem byla už kolem 13.30. Dětičky mají doma pro dnešek vyrovnanou a usměvavou maminku a Robert svěží, rozvernou a tolerantní ženu. To aby doma všeci věděli, že mě mají pustit i 30.11.
BEZVA dnu zdar, zdar, nazdar JJJ


 

úterý 12. listopadu 2013

Hornická desítka - KONEČNĚ JSEM VYHRÁLA!!!

Ještě v září jsem v to nedoufala. Ale nakonec to vyšlo. 3. listopadu jsem už počtvrté stála na startu Hornické desítky, úplně přesně její ho 28. ročníku.

Tradičně se na závod sjelo hoooodně závodníků. Tradičně všude vládla běhu příznivá atmosféra. A tradičně bylo krásně teplo. Poněkud netradičně jsem ale letos kvůli zranění neměla natrénováno a poněkud netradičně jsem desítku  běžela s manželem. Ale hlavně: TRADIČNĚ jsem vedla řeči, že letos už KONEČNĚ vyhraju v tombole tu první cenu.

Pěkně po pořádku. Začátkem října jsem se doma zmínila, že se poběží Hornická desítka a že bych už tou dobu měla mít koleno v pořádku a chtěla se zúčastnit. Protože je Robert v plném tréninku na Vassův běh a má za sebou úspěšné zdolání B7 a Ostravského ½ maratonu, bylo zřejmé, že se mnou půjde i do tohoto závodu. To je tím nově nabytým závodním sebevědomím, patrně  J .Po startovních číslech se letos jen zaprášilo. Bodejť by ne. Závod má dlouhou tradici, trať slibuje pěkné časy a za startovné 200kč obdržíte funkční tričko (letos krásně světlemodré), guláš v cíli, medaili a naději na pěknou výhru v tombole.

Předstartovní atmosféra mě letos dojímala. Tolik známých milých tváří, které jsem potkala. Boha jeho, jak to mi chybělo. Uřvaná Danuš v křiklavém nepřehlédnutelném závodním nátělníku a podobně laděných botkách…optmismus rozdávající Lída Šokalová…Rejža s kamennou tváří…fotící Hallootto a Žorž…nezmar Dědek Beskydský…vodnízáchranáři…Mirek z Černých jezdců Karviná…barevně vyladěná Jana Bublinka….a plno dalších. S každým jsem prohodila  pár slov.

Například MČJ mi vytknul bloggerský úpadek J „Lenkočlenko, každý den koukám na vůj blog a ty od července nic. Naposledy Lysohorský čtyřlístek a utrum. Slyšel jsem, že teď chodíš po horách a neběháš“. Na mou odpověď, že mi v běhu a závodění bránili natáhnuté kolenní vazy odvětil, že “jsi alespoň mohla psát o tom, jak tě bolí koleno J“.

S tím bloggováním jsem se ale už polepšila. I když nejsem žádný akční žurnalista, nutno podotknout…články píšu s týdenním zpožděním. Jenže času je tak zoufale málo J.

Ani jsem nezažila předstartovní nervozitu. Zkrátka jsem najednou běžela. První kilometr byl Robert pořád vedle mě, patrně z obavy, aby:

1)      Nepřepálil start

2)       Si doma nezadělal na problém, že je rychlejší J

„Nekoukej na mě a utíkej. Jsi lepší“. To asi Robert potřeboval slyšet, protože na tento pokyn zkrátka vystřeli a běžel.

Já jsem si běh užívala. Ale neflákala jsem se, to v žádném případě. Co 2,5 km jsem zařazovala chodecké 30-ti vteřinové pauzy. Všude podél trati stálo spousta diváků a povzbuzovačů, vytvářeli bezvadnou atmosféru.

Na 7. kilometru mi najednou vytuhly nohy, přestalo to jít a běžela jsem už jen na morálku…se snahou dát to alespoň pod 55 minut. Nakonec jsem v cíli byla za 51:24. To je myslím můj nejhorší čas. Zkrátka to nebylo pod padesát. Byla jsem hodně zklamaná. Ale kde není trénink, nejsou ani výsledky.

U prvního piva a guláše mě veškeré zklamání opustilo. Veškerou svou naději jsem upnula k tombole. Na H10 jsem totiž ještě nikdy nic nevyhrála. Tušila jsem, že bych konečně mohla dát tu první cenu – zahraniční dovolenou.

Prvních deset cen nebylo až tak moc zajímavých. Posléze začalo přituhovat. Zaslechla jsem cosi jako „poukázku na zboží newline v hodnotě 1000,- Kč vyhrává číslo…..“ Pro cenu si ale nikdo nepřišel.  Povídám Robertovi: „to by se mi celkem líbilo, když by nebyl zájezd, alespoň běžecké tričenko by mohlo klapnut“.  Druhé kolo losování a „poukázku na zboží vyhrává číslo 760“ BINGO!!! To jsem byla já. Sice nikam nepojedu, ale alespoň se na to pěkně obleču. Vážně jsem měla z výhry radost. Už mám objednáno, tričko a kompresní podkolenky aby měly dorazit každým dnem J

Slovy MČJ po Hornické 10 začíná dvoutýdenní období válení se na gauči a požírání vepřového. Zas tak úplně se nepovaluji, sem tam se proběhnu a místo vepřového požírám husy a zaplachuji je svatomartinským vínem.

V neděli se už dočkám. Třetí etapa Lysacupu, z Mazáku. Jsem tuze natěšená. Pak se rýsuje půlmaraton v Srchu. Pomaličku je třeba začít zadělávat objemy na Maratona di Roma totiž JJJ