čtvrtek 23. prosince 2010

Závod nebo gaučink? To je, oč tu běží...


Jak říkám-po startu pěkně v řadě za sebou a pooomalu.


Maminy a omladina




Jo! V cíli a v doprovodu bodyguardů - mám to za sebou.


Mohla jsem dnes dopoledne páchat „gaučink“. Uspat Markétku, Anetce pustit televizi a sama se s časopisem v ruce uvést do horizontální polohy.Copak to ale jde, když jirka Brož pořádá Vánoční kros v Bělském lese? A venku je hezky, nepřší, nefouká, jen to lehce zavání smogovou situací?
Letos mě závod čekal už potřetí. V roce 2007 jsem 6 km běžela něco kolem 28 minut, v roce 2009 něco kolem 36 minut no a dnes to byla velká neznámá vzhledem k tomu, že na trase bylo občas náledí, občas tající sníh, občas hluboké závěje. Bylo mi jasné, že se osobák v žádném případě konat nebude.
Ráno bylo hodně hektické. Uvařit všechno na bramborový salát, předvařit si rybí polévku, uvařit oběd. Na start jsem s Anetkou a Markétkouv kočárku vyrazila těsně před desátou hodinou, takže jsme musely poměrně dost spěchat, aby jsme k 2 km vzdáleném startu dorazily do 10:30. Naštěstí jsme to zvládly a já se ani nemusela rozcvičovat, protože jsem svižnou chůzí byla pěkně zahřátá.
Bylo to tak fajn, vidět na startu známé tváře. Forresty, další MK Seitlovce a také spoustu mimoklubovních kolegů. Kecám – doslova mnou lomcovaly endorfiny...
První kilometr na oválu v Areálu zdraví (Pilinka) nebyl o běhu. Všichni jsme běželi krokem, v řadě za sebou, předbíhat nebylo možné, ťapkali jsme si po vyšlapané pěšince. Jakmile ale trasa zamířila směrem do lesa, každý nasadil své závodní tempo. I já. Pěkně jsem tedy funěla a hekala. Ale nechtěla jsem se ulívat a také jsem potřebovala být brzo v cíli vzhledem k tomu, že dnes poprvé hlídala Markétku Anetka. Je to sice šikulka, Markétka navíc spokojeně spala v kočárku a kolem bylo plno dospělých, ale přece jenom mi to nedalo...
Závodilo nás asi tak 60, z toho bylo dvanáct žen. Mám radost, že jsem jich pár předběhla, dokonce i pár chlapů mi dýchalo na záda. Do cíle jsem nakonec doběhla jako osmá žena za 30:40. Celkem dobrý, vzhledem k těm fofrům...
Vyhlášení výsledků se konalo cca 2 hodiny po doběhu v restauraci U Bohuše. Za pomoci motorizovaného Sokolíka jsem s holkama dorazila po 13-té hodině, abych zjistila, že už je po všem. Výsledky vyhlášeny, tombola rozdána. Jenže já tam stejně kvůli tomboly nešla. Šla jsem tam kvůli zdravému jádru MK Seitl. Padlo nějaké to pivíčko a vedly se silácké řeči, plánovaly se maratony a probíraly se nejen tréninkové plány...A mě vlastně až dnes chytla pravá předvánoční atmosféra J.

neděle 12. prosince 2010

Jak bylo v Bešeňové? WYBUOOORNĚ!


Tak vyrážíme na cestu. V tanku...


Součástí sobotního společenského večera bylo i tradiční poměřování figury s naším Halloottou předsedoou



Takhle dobře se jí v Salaši Krajinka u Ružomberoku. Její akcie nevlastním, přesto však vřele doporučuji - www.salas-krajinka.sk



Bešeňová??? Bešeňová!!!

Myšlenka na sportovně-relaxační-společenský výlet do Bešeňové vznikla spontánně už v září po Wachaumarathonu, během máchání se v termálech v Laa an der Thaya. Měli jsme tedy celé tři měsíce na detailní přípravy.
Plán konec konců nebyl zas tak složitý. Vyrazit v sobotu, po dojetí do cíle si jít zaběhat trasu v délce maximálně do 15 kilometrů, pak se jít vyrochnit do termálů a den zakončit bujarou zábavou , hraním společenských her, zpěvem a tancem v penzionu ve skvělé společnosti nás samých (členů MK Seitl Ostrava, aby bylo jasno). Neděle měla mít podobu ranního běhu, následného plavání a povalování v horké vodě a po vydatném pozdním oběde měla následovat cesta domů...Po zkušenostech z Wachau jsme se chtěli vyvarovat logistických chyb a proto jsme nepodcenili zásoby Bohemia Sektu. Byla ho basa a proto jsme po celou cestu Danuščiným tankem báječně cinkali.
Je to téměř neuvěřitelné, ale plán se stal skutečností! V počtu dvanácti členů MK jsme z Ostravy na cestu vyrazili kolem osmé hodiny ranní a kromě toho, že jsme se stali svědky jedné dopravní nehody, nepostihlo nás nic špatného. Sotva jsme dorazili do cíle, projevilo se to, že jsme na běhu bezvýhradně závislí. Bez reptání jsme se totiž převlékli a vyrazili si zaběhat. Byla to jedním slovem paráda. Poté, co jsme v Ostravě zažili v tomto týdnu inverzi a vzduch plný exhalací, byl běh k Liptovské Maře a zpátky čerstvě napadaným sněhem silně návykovou záležitostí. Nakonec jsme odběhli přibližně 12 kilometrů.
Termály v Bešeňové jsou opravdu hodně horké. Až na dvě vyjímky ( plavecký bazén a pak hooodně studený bazén) mají všechny venkovní bazény teplotu mezi 36 až 40C, takže nám nijak nevadila teplota vzduchu, která se pohybovala kolem - 4C. Pozvolna jsme se ploužili vodou, polehávali, posedávali, pokřikovali a živě konverzovali. Občas jsme vyskočili z bazénu vyválet se ve sněhu. Mě by samozřejmě taková rozpustilost nenapadla. K této zcela nepochopitelné činnosti nás některé vyprovokovala tryskomyš Danuš, která po celý rok pilně trénuje v sauně, tudíž je zvyklá v podstatě na cokoli :-)
Večer jsme se rozhodli trochu zaměstnat i mozek. Snad téměř tři hodiny jsem hráli společenskou hru Aktivity. Někteří z nás – např. já :-), jsme v sobě objevili herecký, malířský a řečnický talent. Po dohrání se zábava tradičně „zvrhla“ , i když k tanečkům na stole a nahodilým výtržnostem tentokrát nedošlo.
Kolem jedné hodiny ranní jsem se spokojeně dokutálela do pokoje. A tady došlo k jediné odchylce od původního plánu, respektive mého soukromého plánu. Těšila jsem se totiž na nepřetržitý spánek od 01:00 do 7:15. Spánek, který nebude přerušovat pláč-řev mého milého batolete Markétky. Do 5:00 hodin to skutečně vypadalo slibně. Pak se však rozrazily dveře pokoje, vešla Danuš a radostně zvolala – „Lenko jsi tady? Vstávej! Já jsem až do teď s Laďou řešila můj tréninkový plán na zaběhnutí maratonu pod 3:30. Mám ho napsaný, bude trvat 8 týdnů a každou sobotu musím uběhnout 30 km.“ Poté, co světu sdělila takovou zásadní zprávu, padla do postele a začala chrápat. Jsem zvyklá na mnohé, takže jsem začala opět pomalu usínat. V tom se však Danuš rozehrál mobil...po pěti minutách znovu ( to mi přišlo zvláštní-proč měla na mobilu buzení na 5:20???) -to už se mi ho podařilo najít a budík vypnout. Asi však měla naprogramovaný ještě nějaký další program, protože po další chvíli mobil začal pípat a pípat a pípat. Společně s Danuščiným chrápáním tak celý pokoj prostoupila kakofonie zvuků a můj spánek šel do ..... Hledím však na svět optimisticky, takže mě po prvotním rozladění naplnil pocit štěstí z toho, že si můžu jen tak ležet se zavřenýma očima...
Ale co, nedělní únavu zahnal ranní běh, plavání a moc dobrý oběd a zpáteční cesta do Ostravy byla opět veselá. A klobouk dolů před Danuš, protože přes její spánkový deficit a silné sněžení a námrazu na silnici, dokázala svůj tank řídit bezpečně a s přehledem ( z tohoto sdělení bude mít určitě radost jistý čtenář mého blogu R.Š.,viď? :-))
Bylo to všechno moc fajn...bylo to VYBUOOORNE! Není důvod být smutný, že naše cesta je u konce. Užili jsem si každé minuty. A máme před sebou několik dalších cest...snad na březnový maraton do Bratislavy, snad na květnové závody do Francie...


Další info, foto, video na http://www.mkseitl.blogspot.com/