Já se snad ukudluji. Zase osobák. Silvestrovský běh v Hrabové.

     Ten čas začíná tak hezky. 47:59. Silvestrovský běh Hrabovou. 9,5 km. Poslední závod v roce. Mám  osobák.Druhý v tomto týdnu. Bez tréninku, po měsíci neběhání. Vůbec tomu nerozumím. Ale mám ohromnou  radost. Vždyť já dnes i stála na bedně. Jako 3. Žena v kategorii na 35 let. Vedle Danuš a Lenky H.  Hezčí konec roku jsem si nemohla přát. Zalila mě energie a radost z běhání. Nakopnutí, které jsem potřebovala.

     Dlouho jsem se přitom rozmýšlela, zda závod poběžím. Moc se mi nechtělo. Předpověď počasí vypadala na sněžení a zimu. Brrr. Chvíli jsem si říkala, zda nebude lepší jít si jen tak zaklusat do Bělského lesa. Jenomže v Běláku bych určitě určitě nepotkala nikoho známého a určitě bych se zdravě nevyhecovala.

      Já jsem se dnes hned na startu rozhodla, že se budu držet Rosti Rejži.  Na Štěpánském běhu mi jeho tempo velice vyhovovala a hlavně mě dokázal přinutit v posledních kilometrech zrychlit. A tak jsme si první kilometry povídali. Zdálo se mi, že běžím hodně pomalu, že spíš jen tak vyklusávám. Ale můj sportestr hlásil něco kolem 5:15 na kilometr. Dost mě to překvapilo. Pocitově totiž bylo prvních 5 kilometrů na pohodu. Druhé kolo jsem cítila, že mám ještě dost síly. Rejžě něco přidal a já mu stačila. Dokonce jsem začali předbíhat běžce před námi.

     Od sedmého kilometru jsme zase o něco zvýšili naše tempo, to už jsem začala pohekávat. Myslím si, že hekám v basu, žádný upištěný tenor, tak jsem snad nikoho neznervózňovala.  Hekání totiž jako metodu pro psychické deptání soupeřů rozhodně nepoužívám. Dost mi ale pomáhá. I Rejža heká! Hekáme v duu. Někdo bere bobule, my jsme zvukoví.

     Asi tak kilometru před cílem jsem se rozhodla dát do toho běhu všechno. Rejža povzbuzoval a já se rozhodla vyšťavit. Vůbec jsem netušila, jaký mám čas. Až po doběhu...47:59. To je jako sen...Pro mě. Rosťo díky!!!

      Kdoví, co je toho příčinou...včera večer-totiž po 21. hodině jsem vydatně pojedla. 2 smažené sýry, hromadu hranolek a tatarku. Že by snad tohle byl ten tajný recept? Před Štěpánem jsem totiž s chutí povečeřela kachnu, knedlíky a zelí...No jo, ale kde jsou uhlohydráty? To snad jsou pochutiny plné tuků. V jídle tedy ono tajemství nevězí.

     Že by mi pomohla má neběhací pauza? Tělo si pořádně odpočinulo, nikam jsem se nehonila...

     Možná jsem odkoukala nějaké nové pohybové fígle v divadle Antonína Dvořáka. Byla jsem ve čtvrtek na Čajskovského Louskáčkovi. Tak třeba mi nějaké baletní pozice zůstaly v hlavě J

     Anebo je oním zázračným urychlovačem hudba? Sice běhám nějakou dobu bez MP3 (někde jsem ji zašantročila a stále nevím kde), včera mě však kamarádi napájeli bezvadnou muzikou : http://youtu.be/Fbx5lIG9Ir4 :-)

     Už to  mám! Dobrá nálada je ten recept. Mám za sebou letos moc hezké a pohodové Vánoce.

     Já jsem byla po doběhu úplně mimo. Tak mimo, že jsem až doma zjistila, kolik věcí jsem zapoměla v šatně. Tričko, mikinu-šatečky záplatované, ale čisté. Kosmetickou taštičku s obsahem. To by mohl být problém, od určitého věku nemůžete jít mezi lidi jen tak...se svým reálným obličejem...Naštěstí v Hrabové setrvávalo ještě pár běžeckých nadšenců, kteří na sebe rádi vzali funkci doručovatele a rychlé spojky.

      A dnes už mě čekají jen samé báječné povinnosti. Oslava konce roku. S rodinkou a kamarády. Ve víru zábavy, hudby, růžového sektu a možná i tanečky budou.

 

     Závody teď na nějakou dobu vynechám. Určtě až do Rohálovské desítky. Je třeba nabírat objemy. O víkendu třebas  jezdit s rodinkou na hory a na výlety. Přečíst hodně knížek. Vidět hodně filmů. Natřásat se na plesech. Zkrátka nejen závodit...i žít je třeba.

      V roce 2012 si přeji jediné. Hodně hodně hodně zdraví. I vám všem ostatním.

KUDLA. Já se picnu. Osobák!!!

           

             Není to tak, že bych zanevřela na běhání. I když mě ta přemíra závodů občas přestávala bavit.  Hlavní důvod mého nezávodění, neběhání a tím pádem i nebloggování je třeba hledat někde jinde. Femto lasik je ta příčina!!! Laserová korekce zraku, kterou jsem podstoupila v polovině listopadu a pak ještě jednou v půlce prosince. Vidím teď jako bystrozraký, jen jsem se nějakou dobu po zákroku nesměla vystavovat zvýšené fyzické zátěži. A tou je dokonce i mé běhání stylem „cajdy, cajdy, cupity, cupity“.

             Ale na Štěpána jsem už měla běhání dovoleno. Obalena cca 2 kilogramovým lehkým tukovým nánosem, o který se postaraly vánoční pochutiny – kapr, salát, kachna, zelo, knedlo, vánočka, cukroví, slivovice, Radegast, Veltínské zelené a tak dál, jsem si dnešního dopoledne hrdě vyzvedla startovní číslo 60 a po nezbytném trdlování a výtržnostech s puboškou Danuš jsem netrpělivě vyčkávala startovní výstřel a s ním start 34. ročníku Štěpánského běhu Porubou.

            Má taktika byla úplně jednoduchá – běžet! Můj cíl byl rovněž nekomplikovaný – přežít! Po měsíci netrénování jsem to viděla tak na průměrný čas 6 minut na kilometr. Měla jsem jen jedno neskromné přání -nedoběhnout poslední. Tak se stalo,že jsem ještě před závodem odmítla Rejžu Rosťu,  který mi nabízel, že to se mnou poběží „po pět“ na kilometru. Se slovy : „to by mě Rosťo zabilo, to ne“, jsem tomuto kvalitnímu sparingpartnerovi dala  košem. Hledala  jsem k sobě někoho, s kým si budu moci povídat...

            Mezi námi – trasa Štěpánského běhu se mi moc nelíbí. Je to okruh po celé Porubě, po asfaltu. Jako správná ženská občas ulítávám na nakupování, ale Kaufland, Tesco a Globus, kolem kterých část závodu vede, nepatří mezi mé oblíbené obchody. Není se zkrátka čím kochat. Loni jsem navíc lehce zabloudila mezi paneláky. Ale! 26. prosince už obvykle bývám tak usezená a přejezená, že se těším na trochu toho pohybu. A hlavně se těším na vás běžce. Jak si popovídáme, jak se spolu vyfotíme, jak se spolu zasmějeme.

            Stal se zázrak. Od první minuty se mi běželo lehounce a radostně. Asi tak po prvním kilometru jsem se neplánovaně přilepila na Jirku z konkurenčních Černých jezdců. Po zranění dlouho neběhal, něco přibral a tak dnes běžel na pohodu a pro body v poháru. Myslím, že jsme si dobře sedli. Já jsem dobíhala jeho, on dobíhal mě. Asi tak po dalších 3 kilometrech jsem za sebou zaslechla lehký dusot a on to náš Rejža. „Lenko, běžíš teď 4:50 na kilometr, vytuhneš“. „Neběžím, běžím to za 5:20 a nevytuhnu, běží mi to samo“. Nechápu to, vážně.  Jako by měsíc pauzy vůbec nebyl. Hekat jsem začala až na kilometru devátém a sotva mě s prvním heknutím začaly bolet nohy, povzbudila mě Rejžova hláška :“Lenka drží dobré tempo. Lenka je tempařka. To má z těch maratónů. Nasadí tempo a cupitá“. Na kilometru dvanáctém – to už jsem začala být vážně unavená – přišel s výzvou „Ty dva před náma ještě stáhneme“. Nevím,jak se to povedlo...stáhli jsme je...a já byla v cíli za 1:09:43. Téměř  o 3 minuty rychleji než loni. O 4 minuty rychleji než roce 2007. I když to byla zejména Jirkova a Rejžova zásluha, jsem pyšná i sama na sebe. Vážně mám velikou radost. Jupííííííí – osobák!!!

            Měla jsem takovu radost, že jsem dokonce i v cíli dala s Danuš lehký výklus a až dopíšu tenhle příspěvek, vrhnu se ještě na pořádný strečink.

                                             To je on. Oranžový vůdce. Rejža.

Nejlepší startovní čísla jsou ta 58 a 60.

            Cílem však můj šťastný den neskončil. Vyhrála jsem v tombole!!! Kartón kozlíků – přiznávám, že jsem se strachovala, zda na mě zůstane. Přede mnou si totiž pro výhru v tombole šel asi tak dvoumetrový vodní záchranář BOBiká. A i když je to sympatický kluk, to pivo bych mu neodpustila. Naštěstí pro mě a mého manžela zvolik BOBiká jinou tekutinu. Kapalinu do ostřikovačů. A já měla jistotu, že budu doma pochválena. Že jsem jen tak pro nic za nic neodběhla od plotny, dětí a manžela, ale naopak jsem přispěla něčím hodnotným do ledničky.

            Tak a můžu jít spát. Teda až po tom strečinku. Usínat budu s myšlenkou na to, že zázraky se dějí J.

           

Výsledky a pár obrázků z 1/4maratonu Lenkyčlenky

                                          Běží mladší žáci.

                        Ale Markétka moc závodit nechce...

                                          Gratulace

                                          Rosťa se marně snaží dohnat Roberta

83 lidí na startu

Hlavní rozhodčí závodu - V. Pastrňák zvaný "Sandokan" bleskurychle zapracoval a tak už vám všem můžu oznámit, že kompletní výsledky závodu najdete na www.bezvabeh.cz a www.mkseitl.blogspot.com. Já přidávám pár obrazků ...

MÁM TO ZA SEBOU!

No řekněte mi – proč já si pořád musím vytvářet nové a nové stresové situace...Jako by té honičky nebylo i tak v mém životě až až. Tak třeba dnes. 5. ročník ¼ maratonu Lenkyčlenky. Pátý a přitom úplně první.

První ročník vznikl jen tak z hecu, jako přílepek dvoumaratonu pořádaného MK Seitl. I další ročníky se nesly víceméně v režii mého domovského oddílu. A hlavně – běžely se v Ostravě – Třebovicích. Tamní trasa se mi ale moc nelíbila, chyběl mi v ní různorodý povrch a hlavně lesní prostředí.

A tak jsem letos v lednu pojala ideu uspořádat závod zcela ve své režii, na svou odpovědnost a hlavně v dosahu mého bydliště, v Bělském lese.  O podporu jsem požádala starostu Městského obvodu Ostrava – jih a tak jsem mohla počítat s kvalitním zázemím – šatnami a sprchami ve Vodním areálu. Městský obvod poskytl i drobné dárečky pro vítěze dětských běhů a udělal závodu propagaci v Jižních listech.

Pořád ale zbývalo vymyslet trať, připravit propozice, zajistit rozhodčí, nakoupit dárky do tomboly a pro vítěze, zajistit restauraci s občerstvením, označit trať, sehnat medaile, startovní čísla, vytisknout přihlášky, upést dvě perníková srdce...Uvědomila jsem si, že já sama závod běžet nemůžu, protože se jako organizátor musím postarat o hladký průběh úplně všeho.

Asi tři týdny  před startovním výstřelem se zdálo, že je vše nachystáno. Chyba lávky! Ještě to chtělo několik povolení od různých úřadů...

To všechno způsobilo, že jsem začala propadat panice. V noci jsem se budila lehce orosená. Jednou jsem dokonce ve dvě ráno šla psát oznámení hasičům, kdyby náhodou nezapršelo a nějaký závodník si během běhu škrtal sirkou J Mí  kamarádi začali o půlnoci dostávat hysterické sms. Neustále jsem u sebe nosila zápisník, do kterého jsem si zapisovala další a další nezbytnosti, které bude nutné před závodem provést. Blázinec.

Trochu mě uklidnilo, když jsem párkrát proběhla závdoní trať, zdála se mi moc hezká a různorodá. V předvečer závodu jsem si s Danuš, Laďou, Raduzem, Andym a Zdeňkem značila fáborkami a šipkami. A dnes ráno jsem ji vyběhla zkontrolovat. Vše bylo nachystáno.

No jo, ale kolik lidí asi tak přijde? Kolik objednat klobásek a piv. Co když jich bude moc – to pak budu doma měsíc vařit buřtguláš? Vždyť předem se přihlásilo asi jen 20 závodníků. A co když jich naopak bude málo a hladoví běžce mě za svůj vlčí hlad utlučou svými propocenými ponožkami?

Asi jsem něco přivolala, protože  komplikace se objevila už před zahájením prezentace. Šatny byly sice zajištěny, ale v úplně jiné-vzdálené části Vodního areálu. Nakonec jsme to vyřešili. Ale v průběhu hledání onoho řešení jsem musela lézt přes plot...Já, totální nemehlo. Pohled pro bohy.

Samotná prezentace byla fičák. Jinak to nelze popsat. Přicházeli stále noví a noví běžci, vypadalo to, že hodina bude málo. Skutečně jsem přidružené dětské závody startovala se zpožděním, stejně jako hlavní běh. Přiznávám bez mučení, že když byl konečně odstartován hlavní závod, šla jsem na ferneta-dát nervy „do pucu“.

Nakonec ale DOBRÝ!!! Tak předně mi vyšlo počasí. Někdo „tam nahoře“ mě má asi rád, protože svítilo sluníčko, moc nefoukal vítr a dokonce i inverze částečně ustoupila, takže rozptylové podmínky byly vcelku dobré.

Za druhé se mi moc líbily běhy dětí. Ti malí caparti běželi jako o život. Předškoláci byly možná trošku zmatení, cože to jejich rodiče po nich vlastně chtějí. Ale nakonec bojovali až do cíle. Ti starší už běželi jako profíci.

Za třetí – nikdo se nezranil, nic se nerozbilo, zabloudili jste prý jen dva a jen krátce. Hodně jsem se vás závodníci po doběhu ptala na postřehy a většinou jste byli spokojení. To mě povzbudilo a vlastně i uklidnilo. Místo mě běžel hlavní závod manžel a obě moje holky si střihly dětské kategorie. Díky profesionální práci rozhodčích byly už ve 13 hodin přesně podle plánu známí hlavní vítězové závodu, vítězové kategorií a také dva nejpomalejší běžci. Tombola už byla třešnička na dortu.

Tak to mám za sebou, ten pátý ročník. Teď už vážně nastává období pozávodního klidu a požírání vepřového. Už může nasněžit, už může mrznout.

Děkuji. Děkuji-Honzovi, že vymyslel trať. Všem rozhodčím- byli jste na svém místě. Danuš, Ivaně, Andymu , Jorgosovi, Rosťovi, Laďovi, Zdeňkovi, Otíkovi. Laďovi a Rosťovi. Raduzovi a Zdeňkovi. Broni, Hance a Jardovi. Sandokanovi. Ivovi. Peťovi. Za všemožnou pomoc. Bez vás by to nešlo.

A vám běžcům děkuji za nečekaně velkou účast. Ještě vás chci požádat, aby jste do komentářů napsali, co se nepovedlo a čeho se příští rok vyvarovat. Jo – čtete správně. Za rok jdu do toho zase. Závodit je totiž BEZVA J a komu není rady, tomu není pomoci

P.S.: Výsledky a fotky ze závodu budou. Později, posléze. Strpeníčko-jdu sebou plácnout na kanape.

1/4 maraton Lenkyčlenky

Propozice závodu 1/4 maratonu "O srdce Lenkyčlenky"

Závod se koná pod záštitou starosty Městského obvodu Ostrava – jih, Mgr. Karla Sibinského

Pořadatel: Judr. Lenka Wágnerová za spolupořadatelství MK Seitl Ostrava
Závod je součástí polsko – českého poháru „RYBOST“
Datum: sobota 12. listopadu

Místo: Ostrava – Bělský les, před areálem letního koupaliště Vodní areál Ostrava –jih

Trasa: asfaltové chodníky a zpevněný povrch v Bělském lese, běží se 2 okruhy

Start hlavního závodu: 11:00 h. Závod odstartuje starosta Mgr. Karel Sibinský

Prezentace: od 9:30 do 10:30 v restauraci „Na Špici“ (v blízkosti vchodu do Vodního areálu
Ostrava – jih)
Šatny + sprchy : v prostorách letního koupaliště Vodního areálu Ostrava – jih, Svazácká 3160/1C,
Ostrava – Zábřeh. Závodníci nechť si připraví 10Kč minci-vratná záloha na šatnu.
Součástí závodu jsou i běhy dětí:
- předškoláci běh na 50 metrů, start 10:30
- mladší žáci (1. - 5.třída) 100 metrů, start 10:40
- starší žáci (5.-9. třída) 200 metrů, start 10:50

Vyhlášení výsledků běhu dětí proběhne po odstartování hlavního závodu.

Kategorie:
A muži 18-34 let
B muži 35 – 54 let
C muži nad 55 let
D ženy (každá přihlášená žena dostane sladkou pozornost!!!)

Ceny: věcné ceny, příp. finanční odměny dle možností pořadatele

Vyhlášení hlavního závodu: 13:00 restaurace „Na Špici“

Absolutně první muž a absolutně první žena obdrží „srdce Lenkyčlenky“, cena útěchy pro posledního muže a poslední ženu. Prvních 60 běžců, kteří doběhnou do cíle, obdrží medaili

Po vyhlášení vítězů proběhne tombola, losují se startovní čísla účastníku hlavního závodu, cenu je nutné převzít osobně, první cenou je tandemový paraglidingový seskok!!!

Startovné: - pro přihlášené předem (emailem do 6.11. 2011 ) 90 Kč, pro později přihlášené a pro přihlášené na místě 100 Kč, běhy dětí zdarma, každé dítě obdrží sladkou odměnu

Občerstvení: pivo (limo), párek po doběhnutí závodu v rest. Na Špici

Přihlášky: e-mailem na lenkaclenka@centrum.cz, osobně v den závodu

Hlavní rozhodčí: Vladimír Pastrňák
Ředitel závodu: JUDr. Lenka Wágnerová

T Ě Š Í M S E N A V A Š I Ú Č A S T !!!

28. říjen jedině na Porubském 1/4 maratonu

Jako by toho běhu nebylo až až. V neděli maraton a v sobotu Porubský 1/4 maraton. Přiznávám dobrovolně, že kdyby nešlo o pohárový závod, asi bych chyběla. Jenomže letos to vypadá na celkové 3.místo a tak ačkoliv mi bylo jasné, že to bude běh ve stylu "cajdy-cajdy", musela jsem !

Ráno jsem ještě stihla umýt okna, pouklízet byt, předpřipravit pohoštění na odpolední oslavu narozenin Anetky. Domácí práce jindy tolik nenáviděné mi poskytly předzávodní zahřátí a částečný strečink. Na prezentaci jsem se díky tomu cítila uvolněně a v pohodě.

Osobák mám z roku 2008. Dala jsem ten 1/4 maraton za 48:04. Loni jsem zaběhla za 49:40 (nebo tak nějak, ale určitě pod 50 minut). Letos bylo jasné, že budu spíše šmatlat a vyklusávat. Ještě v nohách cítím maraton. 

A nejen maraton. Zvrtla jsem si kotník. V práci a ve středu. Hrála jsem si na dámu - podpatky a tak podobně. Běžela jsem po chodbě, v rukách jakési dokumety a prupisku. Prupiska spadla na zem, já to nezaregistrovala a uklouzla jsem na ní. Křup křup - ozval se můj kotník. Ač za dámu, zařvala jsem jedno sprosté slůvko začínající na "k", končící na "a" a znamenající jednu ženskou profesi. Bylo mi to málo platné, noha mě bolela a celou středu jsem propajdala. Ale ve čtvrtek už bylo lépe no a v pátek téměř dobře.

                   Je jedno, jak běžíš. Hlavní je u toho dobře vypadat :-))

Uběhnout porubský 1/4 maraton znamená zdolat jednu 500 metrů dlouhou rovinku a pak 6 okruhů. Je zajímavé, že i když běhání okruhů bytostně nesnáším, v Porubě mi nevadí. Dost rychle utíkají, my pomalouši se zamícháme mezi rychlíky a tak se pořád něco děje.

                          Skoro to vypadá, že běžím rychle :-))

Hned od startu jsem zvolila jedno tempo, kterým jsem odběhla 5 okruhů a do 6. kola přidala. Běželo se mi moc dobře, vydařilo se počasí i účast - rekordních 200 běžců. To skýtalo záruku, že nebudu poslední. Došmatlala jsem to za 53 minut a něco. Od třetího kola mě kotník přestal trápit a bylo mi fajn. Pod 55 minut jsem závod zvládla a tak kromě toho, že v cíli nebyly párky s pivem, není závodu co vytknout. Dokonce mě na start závodu přišla povzbudit naše sekretářka. Fandila jako profík. Moc mě to potěšilo.

Ale když tak nad vším přemýšlím, jednu vadu a dost výraznou, musím závodu vytknout. ZASE jsem NIC nevyhrála v TOMBOLE!!!

Ljubljana???Joo!!! Část 2.

DEN TŘETÍ

Je to jasné. Stárnu. Neboť jak jinak vysvětlit své počasím ovlivňované výkyvy nálad? V sobotu depka a neděli ráno optimismus. Stačilo vykouknout z okna, déšť ustal, vzduch byl svěží a najednou tu opět byla chuť vyběhnout.

Hned u snídaně jsem se dali do řeči s některými dalšími hosty a zjistili jsme, že také poběží. Vlastně se nás sešlo u jídla hodně běžecky oblečených nadšenců a všichni jsem si nandávali na talíř v podstatě to stejné - hlavně hodně sacharidů. Endorfiny v krvi se množily a já se začala na závod opět moc těšit.

                                            Už se blíží start.

Startovali jsme v 10:30 hodin.  Start byl ale postupný, protože se startovalo  v blocích podle předpokládaných cílových časů. Já se postavila do bloku s časem přes 4 hodiny. A Ultralibor stál  vedle mě. Rozhodl se, že nepoběží  na osobák, protože ten si zaběhl už na maratonu ve Vídni. Ljubljanu si přišel užít a zaklusat. Nijak jsme neplánovali, že poběžíme spolu, ale nakonec to tak dopadlo. Byla jsem ráda - Ultralibor je osvědčený parťák.

Hned na druhém kilometru nás potkala hezká příhoda - dala se s námi do řeči mladá slovinská běžkyně. Zeptala se nás, zda jsme Slováci nebo Češi a poté, co jsme ji prozradili svou národnost, češtinou s námi pokračovala v konverzaci - že její babička pochází z Prahy a tak česky rozumí úplně vše, ale mluvit úplně nedovede. Moc milá momentka.

Atmosféra byla neuvěřitelná. Podél celé trati lidé všeho věku, fandící, volající, tleskající. Sem tam nějaká živá hudba. Každý 5. kilometr výborně zásíbená občerstvovačka - voda, iont, banány, čokoláda, cukr, sušenky. Mezi tím co 2,5 km voda. Nikde jsem se nemuseli mačkat a strkat. Každou občerstvovačku jsme prošli chůzí uplatňujíc tak Gallowayovu metodu. Byla to pohoda, ten běh. Nic mě nebolelo, povídla jsem si s Ultraliborem a koukala kolem sebe-trasa vedla z větší části městem, ale kus procházel lesem, což představovalo bezvadné osvěžení. Jen ta teplota mohla být t vyšší, protože  6C je už dost chladno.

32. kilometr mě dostal. Najednou jsem pocítila hrozitánskou únavu. Asi se projevilo prodělané nachlazení  - nevím. Naštěstí do cíle zbývalo už jen 10 kilometrů, Ultralibor mě povzbuzoval a já se těšila na medaili. I když se přiznám, že mi hlavou proběhlo: "Nikdy více, kašlu na maratonu, kurňa bolí mě tohy. Proč to vlastně dělám, když to bolí?Jak jsem stará, tak jsem blbá. Maminka má pravdu, že to s tím běháním přeháním :-))"

Vím, proč to dělám. 41.kilometr - začínají slavobrány, dav kolem trati houstne, povzbuzování nabírá na intenzitě. Najednou zrychluji a únava je pryč. 42. kilometr a zatáčka na náměstí. Slyším Lenka Wagnerova CZECH REPUBLIC, dav řve, těsně před cílem předbíhám nějakou běžkyni...a je to tam!!!

Osmý splněný sen, osmý odběhnutý maraton. Jsem dojatá, mám slzy v očích. S Ultraliborem si blahopřejeme, padáme si do náruče, jucháme. Někdo mi na krk pověsil medaili a dostáváme další dárky - funkční nátělník s logem maratonu, lahev a šup k občerstvovačce. Jenom jsem pila, vůbec jsem neměla chuť jíst. Lomcují mnou návaly štěstí, já jsem tak nadšená, že se mi to nakonec podařilo.

Čas něco kolem 4.30. Hluboko za mým osobákem, hluboko za mým časem z loňského Wachaumarathonu. Je mi jasné, že na čas 3:59:59 si ještě nějakou dobu počkám. No a co. Však být maratonským turistou také není k zahození.

Až u auta, na místě srazu s ostaníma, mi došlo, že jsem přeci jenom dost unavená. Dala se do mě zimnice. Naštěstí mám kamarády a ti mají na hotelu medicínu. Slivovici!!! Stačil malý zaušáček, pak druhý a zimnice se ztratila a už se nevrátila.

Pomaratonský večer byl  bezva. Všichni jsem se srazili u piva a juchali jsme.

DEN ČTVRTÝ

Nejlepší je relax v termálech. Slovinsko je termálům zaslíbené. Najdete je téměř všude. Terme Zreče kousek od dálnice vedoucí do Rakouska. Tak jsme si jeli zarochnit. Teplá voda, vířivka, masáže. lelkování a nicnedělání. Nirvána.

A jak jsem si tak plavala v té teplé vodě, zahnízdila se mi v hlavě myšlenka. Srpen 2012. Maraton v Helsinkách.

                                                   Plave si to po vodě, co je to?

                                             Zreče nirvána :-)

Ljubljana???Joo!!! Část 1.

Tak to mám letos definitivně za sebou. O víkendu, tedy přesně v neděli 23. října 2011 jsem běžela svůj letošní druhý  a zároveň poslední letošní maraton. 16. ročník Ljubljankého maratonu. Měla to být náplast po zpackané Ostravě.

A přece to v týdnu vypadalo, že ho nepoběžím. V úterý mě přepadla celkem vysoká teplota. Zásah shůry-pomyslela jsem si. Asi si mám s maratony dát konečně pokoj…No jo, kdyby šlo o maraton někde v Česku, kousek od domova. Ale startovné v eurech zaplaceno, zaplaceno ubytování v hotelu a hlavně JAK JÁ BYLA NATĚŠENÁ!!!

Ale zdraví je důležitější, než nějaké šmatlání na trati ve Slovinsku. Takže jsem se rozhodla-pokud mě teplota přejde 3 dny před startem-poběžím. Jinak si udělám poznávací výlet a své kamarády běžče budu povzbuzovat na trati. V práci jsem si vzala dovolenou a namísto trénování jsem poctivě ulehla do betle a potila se a potila se…Léčba NAŠTĚSTÍ zabrala a tak jsem  v pátek odpoledne vyrazila.

DEN PRVNÍ

No přece nepojedeme přes noc. Co bychom tak brzo v Ljubljani dělali? A taky bychom se mohli příliš unavit. A kudy vede cesta z Ostravy do Slovinska? Přes Mikulov!

V pátek jsme po dvou hodinách rozjuchané cesty v autě skončili právě v tomto malebném jihomoravském a vínu zasvěceném městečku. Sotva jsme se ubytovali, vyrazili jsme jakože na obhlídku města, abychom po chvilce nenáročné turistiky skončili ve sklípku, či spíše ve vinárně. Pili jsme ...“BÝLÝ“, tuším, že Veltlín červený a Ryzlink rýnský. Debata byla pochopitelně zaměřená na tradiční předzávodní témata – jak máme málo naběháno, co všechno nás bolí, jak moc jsme unavení. Nejvíce bolístek měl tradičně Rejža zvaný Moribundus, jedná se však ale o nezbytný folklor, kterému už nikdo nepřiznává vážnost. Ani jeho triumf – zablokovaná krční páteř –v nás nevzbudila lítost a tak jsem vinárnu po zavírací době opuštěli s tím, že to v neděli dáme všichni.

Zavírací doba ve 23 hodin je pro nás asi příliš brzo. Naše sestava Rejža, Laďa náborář Ukrajinec, Ultralibor, Raduz, puboška Danuš, já  a Andy nově zvaný Pipin tedy ještě švitořila ještě něco málo přes půlnoc...

DEN DRUHÝ

Přespůlnoční švitoření nás sice unavilo, ale i tak jsem v 7.30 stáli až na Raduze ve sportovních oblečcích před penzionem, abychom si dali nezbytné předmaratonské vyklusání. Zvolila jsem nádhernou trasu – výklus na Svatý kopeček. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko a bylo neskutečné azuro, vůbec jsem nechtěla věřit zprávám z Ostravy, které hlásily, že tam na severu je mlha a zima.

Vlastně až ten výklus na Svatý kopeček mě ujistil, že jsem v pohodě a v neděli se nemusím obávat postavit na start. Cítila jsem se skvěle a běželo se mi úplně lehounce.

Co už tak lehounké nebylo, byla cesta do Ljubljaně. Někde kolem Grazu se totiž obloha začala zatahovat, teplota klesat a do Slovinska jsem vjížděli za mírného deště a zimy. Náš hotel v Ljubljani jsme díky navigaci našli úplně lehce a tak jsem po ubytování mohli vyrazit na místo registrace, prezentace a pasta party. Ale to už se nás začala projevovat únava z cesty a ani depresivní počasí nám energie nepřidalo.

Chvíli nás nakoply dárky, které jsme dostali ke startovnímu číslu-hezké funkční tričko, funkční šátek a náramek. Ale jinak jsem měli pocit, že vše probíhá příliš chaoticky, nemohli jsme najít místo konání pasta party, nemohli jsme najít místo, kde měly v neděli být šatny pro závodníky. Do toho stále pršelo a ochlazovalo se.

                                              Stmívání v Mikulově

                                 Ultralibor, Pipin a věrná kamarádka slivovice

                                           On the road - kdesi za Vídní

Ljubljanská momentka

Začala jsem propadat trudomyslnosti...Jak to asi všechno dopadne? Zvládnu běžet v dešti 42 km? Doprčic - proč jsem nezůstala doma...v teple...To by bylo tričenek za startovné, benzín, hotel a tak...

Propozice závodu 1/4 maratonu "O srdce Lenkyčlenky"

       Závod  se koná pod záštitou starosty Městského obvodu Ostrava – jih, Mgr. Karla Sibinského

Pořadatel:  Judr. Lenka Wágnerová za spolupořadatelství  MK Seitl Ostrava 
                    Závod je součástí polsko – českého poháru „RYBOST“
Datum:       sobota 12. listopadu

Místo: Ostrava – Bělský les, před areálem letního koupaliště Vodní areál Ostrava –jih

Trasa: asfaltové chodníky a zpevněný povrch v Bělském lese, běží se 2 okruhy

Start hlavního závodu: 11:00 h. Závod odstartuje starosta Mgr. Karel Sibinský

Prezentace:  od 9:30 do 10:30 v restauraci „Na Špici“   (v blízkosti vchodu do Vodního areálu  
                      Ostrava – jih)
Šatny + sprchy : v prostorách letního koupaliště Vodního areálu  Ostrava – jih, Svazácká 3160/1C, 
                             Ostrava – Zábřeh. Závodníci nechť si připraví 10Kč minci-vratná záloha na šatnu.

Součástí závodu jsou i běhy dětí:
-    předškoláci běh na 50 metrů, start 10:30
-    mladší žáci (1. - 5.třída) 100 metrů, start 10:40
-     starší žáci (5.-9. třída)  200 metrů, start 10:50

Vyhlášení výsledků běhu dětí proběhne po odstartování hlavního závodu.

Kategorie:
 A  muži  18-34 let
 B  muži  35 – 54 let
 C  muži  nad 55 let
 D  ženy (každá přihlášená žena dostane sladkou pozornost!!!)

Ceny:  věcné ceny, příp. finanční odměny dle možností pořadatele

Vyhlášení hlavního závodu: 13:00 restaurace „Na Špici“

Absolutně první muž a absolutně první žena obdrží „srdce Lenkyčlenky“, cena útěchy pro posledního muže a poslední ženu. Prvních 60 běžců, kteří doběhnou do cíle, obdrží medaili

Po vyhlášení vítězů proběhne tombola, losují se startovní čísla účastníku hlavního závodu, cenu je nutné převzít osobně, první cenou je tandemový paraglidingový seskok!!! 

Startovné: -  pro přihlášené předem  (emailem do 6.11. 2011 ) 90  Kč, pro později přihlášené  a  pro přihlášené na místě 100 Kč, běhy dětí zdarma, každé dítě obdrží sladkou odměnu

Občerstvení: pivo (limo), párek  po doběhnutí závodu v rest. Na Špici

Přihlášky:  e-mailem na lenkaclenka@centrum.cz,  osobně v den závodu

Hlavní rozhodčí: Mgr. Ivana Roztočilová

Ředitel závodu: JUDr. Lenka Wágnerová

T Ě Š Í M    S E   N A   V A Š I    Ú Č A S T !!!

Cum spiro spero :-)

   Je to tak. Dokud dýchám – doufám…

 Vlastně jsem se o své účasti na ostravském maratonu ani neměla chuť rozepisovat. Vzal mi energii, náladu i chuť do jakékoli aktivity. Pohybovala jsem se ve sférách absolutní únavy.Celý ten pomaratonský týden jsem byla mátoha, což je stav, který neznám. Až teď se to zvolna napravuje. A až teď jsem získala odstup, abych byla schopná podělit se o své pocity.

 Co se to vlastně stalo? Tak za prvé. 24. září jsem ABSOLUTNĚ Ostravský maratón běžet nechtěla. Jeho trasa mi vůbec nevyhovuje. Sedm 6-ti kilometrových okruhů mě nebaví. Navíc letos Ostrava kolidovala s maratonem v Berlíně. Na ten jsem hooodně moc chtěla jet, jenomže jsem se nechala ukecat. Že se letos v Ostravě běží 50. ročník…že pro členku MK Seitl je účast na Ostravském maratonu téměř svatou povinností.

 Za druhé. Sobotní ráno jsem se vzbudila s hrozným bolehlavem. Žaludek jsem měla na vodě. Bylo mi divně. A za zády předtuchu, že to nedopadne dobře. Manželovi jsem říkala, že mám takový pocit, že ten maratón nedoběhnu. Smál se, že to dám! Jo, to se mu to smálo – běžel štafetu, jeden 6-ti kilometrový okruh…

 Jenomže mi hlavou probleskly i jiné věci. Například to, jak se mnou od léta kamarádi chodili běhat dlouhé 3-hodinové tréninkové trasy, i když se jim to ne vždy časově hodilo. Jak mě celé léto povzbuzovali. Dokonce i Ultralibor se rozhodl běžet se mnou jako maratonský vodič na 4 hodiny a to i přesto, že v polovině září běžel v Polsku 24 hodinový závod…

 Tak se stalo, že jsem se 24. září 2011 v 10:00 hodin s absolutní nechutí postavila na start. Známí se mě ptali, co je to se mnou, že jsem celá bílá…Ani jsem moc nevtipkovala. „No a co, za pár hodin to mám za sebou a pak už nikdy více“, pomyslela jsem si a vyběhla. Ultralibor byl vedle mě. Hlídal doslova každý kilometr. Nepřepálili jsme start. Pořád jsem běželi podle plánu, pořád to byla pohoda. Měla jsem natrénováno, více než loni. Každý třetí kilometr jsme dávali půlminutovou pauzu. Nebyla jsem unavená. Do 25-tého kilometru. A pak mě zradilo tělo, levé koleno. Zatnula jsem zuby a do 30-tého kilometru běžela dále. A pak jsem to zabalila. Už to nešlo, přidaly se křeče. Běh se změnil nejprve v indiánský běh a nakonec to byla snad už jen indiánská chůze. Posledních 6 kilometrů jsem více chodila, než běžela. Ultralibor byl celou dobu se mnou, tak jsem alespoň ve svém trápení nezůstala sama.

Cíl. Konečně!!! Necloumaly mnou žádné emoce, ani radost, ani smutek. Upřímně-bylo mi všechno jedno, měla jsem jen hlad a žízeň. Slupla jsem řízek, vypila vodu a pivo. Hotovo. Ostrava nikdy více. Měla jsem pocit, že se ten maratón nikdy nestal. Nevnímala jsem moc dění kolem sebe. Jediné, co jsem si uvědomovala, byl právě nabytý odpor k běhání a k závdům především…

Čas jsem měla někdo kolem 4:45 hodin. Hrůza!!! Takový  jsem měla při svém prvním maratonu před 4-mi lety. Nevím, co se to 24. září na trati stalo. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila. Nechci se vymlouvat na horko-už jsem běžela i ve větším vedru. Měla jsem i celkem naběháno. Byla  jsem jakž – takž vyspaná. Možná je na čase si přiznat, že maraton pod 4 hodiny zůstane nesplněnou metou. Třeba na to vážně nemám.

 Je dva týdny po maratonu. Za tu dobu jsem si byla zaběhat jen 4x – pokaždé jen krátké tratě a spíš jen tak z pocitu jakési „povinnosti“. Teprve včera můj běh za něco stál. Byl poslední den babího léta, venku bylo hodně teplo a v Bělském lese jsou tak krásné stezky. Bylo z toho 12 kilometrů, které jsem si užila, které mě nadopovaly.

 A co bude dál? V neděli si chci zaběhnout krosový závod v Polsku. Les a kopečky. To mi vyhovuje. Pak mě ještě čeká Lublaň. Tam se moc těším, nebude to totiž jen o běhání, ale hlavně o zážitcích, o kamarádech. A pak nevím.

 Ultralibor mi v cíli říkal, že není důvod si zoufat. Připomněl mi leden roku 2007, kdy jsem spolu seděli v kanclu a vysnili si, že zkusíme zaběhnout maraton. Ten sen se nám už od té doby splnil. Jemu 50x, mě 7x. Snaha o dosažení určitého času je již jakousi přidanou hodnotou. Něco navíc, třešinka na dortu.

 A tak doufám. V 3:59:59.

Díky EMILE

Tak mám za sebou poslední „prubu“ před tím velkým Ostravským maratonem. Běh rodným krajem Emila Zátopka z Kopřivnice do Rožnova pod Radhoštěm. 22,3 km do kopce z kopce. Fajně bylo.
Už samotná prezentace v Kopřivnici. Sotva jsem obdržela startovní číslo,  objevila jsem stánek VZP, u kterého bylo nabízeno měření tuku v těle. Páni, měla bych si ověřit jak na tom jsem. Chvíle napětí a displej hlásil 12,4 %. Neuvěřitelné! To bych měla mít tělo samý sval a šlachu. Neboť přístroje neoklameš! Po mě se nechala změřit puboška Danuš – něco přes 20%, následovala exgymnastka Lenka H.– také něco přes 20%. Uvědomila jsem si, že se někde stala chyba! Statečně jsem se odhodlala k novému kolu měření a tentokrát to bylo za 20,4%. Neuvěřitelné, jak se během cca tří minut zázračně rozroste objem  tukové hmoty v těle.

Start závodu byl v 11 hodin. No a protože naše MK Seitl výprava strašila v Kopřivnici už od deváté hodiny, vedly naše další kroky do místní cukrárny. Na 22,3 km se totiž musíte pořádně nadopovat kávou a nějakým tím vetrníkem, indiánkem, marlenkou a podobně.

Nechtěla jsem závodit. Chtěla jsem se jen hezky proběhnout. Proto jsem odstartovala bez foot podu a beze stopek. Chtěla jsem si povídat a nestrhat se. Brzo jsem narazila na Renču z konkurenčního BK SAK Karviná, která jek prohlásila „dneska nezávodí, protože se jí nechce a všechny kopečky vyšlape pěšky“. Tento přístup mi byl sympatický a tak jsem se jí držela až do 11-tého kilometru. Na této strategické vzdálenosti se Renči rozvázala tkanička a mi se nechtělo čekat, až si jí zaváže. Tak jsem pokračovala sama. Cestou jsem si nejprve nahlas prozpěvovala, poté jsem se rozhodla nerušit okolí, narazila jsem sluchátka a vyrazila do rytmu hudby. První mírné kopečky jsem zlehka vyběhla. Ale ty prudké v lesích jsem už zdolávala rychlou chůzí. Na občerstvovacích stanicích jsem se zodpovědně občerstvovala a zjišťovala, co bude v Rožnově na oběd. Pečené kuře stálo za tu trochu běžecké námahy.

Je to neuvěřitelné, ale dokonce jsem v posledních 3 kilometrech i pár běžců předběhla. Dobíhala jsem svěží, téměř jsem se nezapotila. Cítila jsem se fantasticky. O své ryze pozitivní dojmy jsem se hned zatoužila podělit s oddílovými soukmenovci. Kromě nich stál ve skupince ultravytrvalec borec  Dan Orálek. Začala jsem vesele švitořit, jak jsem si to dneska vesele běžela, jak to bylo na pohodu, že jsem vlastně nezávodila a že ani Renča nezávodila, tak jsem si s ní hezky popovídala. V ten moment to už Dan psychicky nevydržel. Chytal se za hlavu se slovy: „To je hrozné, tak proč běžíte, když se vám nechce závodit? Proč utrácíte za startovné?“ Domnívám se, že jsem mu přivodila šok, ze kterého se bude dlouho vzpamatovávat. Inu chlap! Netuší, že my ženy nejsme zas až tak soutěživé a jde nám o pocity, dojmy a „fajnu naladu“.

Ani jsme nestihli vyhlašování vítězů, bylo zřejmé, že v tak silně obsazeném závodě žádná bedna nebude Po  dobrém obědě ještě prošli po rožnovském skanzenu, v jednom z mnoha stylových obchůdků ochutnali ostružinovici a jahodovici  a pak vyrazili vstříc dalším víkendovým dobrodružstvím J.

Cíííl

Dan ale závodil!!!

Kdo má větší zadek???

No a s Renčou jsem si bezva povykládala

A za kolik jsem to vlastně uběhla? Chuchelná 10.9. 2011

Chuchelná. Podle propozic závod zařazený do Moravskoslezského běžeckého poháru, závod o délce 15 kilometrů, v terénu a nahoru – dolů. To pravé ořechové. Jeden velký okruh, různorodý povrch, téměř žádný asfalt a hlavně les. Jdu do toho! Ale novým způsobem.

Bez ambicí! Bez stopek! Bez foot podu, který by mi měřil průměrnou rychlost na kilometru. Bez MP přehrávače-nepoběžím sama, poběžím ve skupině  a budu si u toho povídat, nebudu nic řešit. Nezávodím, chci znovu nalézt ve svém sportovním snažení radost, chci běhat pro dobrý pocit. Mé totální znechucení z Hrabovského půlmaratonu se už nesmí nikdy opakovat.

Poprvé jsem si namíchala k pití 11/2 litru ionťáku. Půl lahve jsem vyzunkla před startem, půlku jsem si nechala po doběhnutí. Budu mít sílu! Nebudu mít hlad!  Nikdy jsem podobné prostředky nepoužívala, ale můj běžecký vzor Lída Šokalová mi vysvětlila, že nějak do těla ty minerály a vitamíny vypocené na trati do těla zpátky dostat musím. „Co tělu vezmeš, musíš mu vrátit“prohlásila rezolutně a předala mi k tomu plnou tašku ionťákových koncentrátů.

Nekonala se žádná předstartovní nervozita. Jen jsem se trošku protáhla a v 10:00 hodin jsem vyrazila. Už po 200 metrech jsem věděla, že mi závod bude líbit. Zapovídala jsem se totiž. Nejprve jsem s Andym rozebírala ostravský maratón, různé ultraběhy, osobní rekorda podobně. Na prvním kopci jsem však jeho tempu přestala stačit a tak jsem se porozhlédla po nějaké jiné oběti. Našla jsem ji v podobě Pavla a Jardy z konkurenčních klubů.  A s nimi jsem to táhla vlastně až do cíle. Ježiš, to byla pohoda. Sotva jsme doběhli do lesa, začali jsme probírat, zda náhodou nerostou hřiby a jestli bychom se po nějakých neměli porozhlédnout. Plynule jsem navázali tématem dovolená, pozitivní vliv mořského vzduchu na léčbu astmatu, naťukli jsme problematiku příznivých účinků maďarských termálních pramenů na  běžcovy klouby. Nevyhnuli jsme se samozřejmě ani kulinářským tématům, já jsem hodně propagovala maďarskou národní kuchyni.

Chuchelnou jsem běžela poprvé a tak jsem byla překvapené, jak je celá trasa závodu nádherná. Vede lesem. Dýcháte svěží vzduch. Občas minete nějaký ten rybníček. Nohy klušou po šotolině, blátu a zpevněných lesních stezkách. Až poslední dva kilometry běžíte po asfaltu, ale to už jste  v Chuchelné, je to z kopce a máte to za pár. Měla jsem naprosto čistou hlavu.

 Nesledovala jsme čas  ani kilometry. Bylo mi báječně neboli BEZVA.Až na zmiňovaném asfaltu jsem natáhla krok a přidala do tempa. Zbývaly mi síly. Přesto jsem až do dnešního večera netušila, za kolik jsem v tom cíli byla.  Je mi to fuk. Když jsem ale před chvílí na stránkách závodu prohlížela fotky, narazila jsem i na výsledky. Zjistila jsem, že jsem na těch 15 km potřebovala 1:20:12.

Byl to moc hezký běh!!! Za startovné 50 korun jsme měli k dispozici šatny s teplou sprchou, vodu, oplatek, párek. Shodou okolností a šťastným zásahem  osudu jsem ve své kategorii skončila třetí a tak jsem si domů vezla i odměnu věcnou a finanční. Finanční jsem následně projedla s kolegy z MK Seitl v cukrárně Jařabová v Kravařích. Konaly se zákuskové orgie.  Nejsem s touto firmou nikterak spřízněná. Přesto ji všem vřele doporučuji. Zákusky jsou zkrátka famózní. Je zbytečné kupovat je domů. Domů je totiž nemáte šanci dovézt. „Sežerete“ je přímo na místě.

Naše zmiňovaná konverzační skupinka

A tak jsem celou sobotu, vlastně celý víkend i díky Chuchelné měla dobrou náladu. Je to závod s příjemnou atmosférou a kvalitním zázemím, který si na nic nehraje.  Přijďte za rok také, dáte mi za pravdu.

No a vlastně se už pomalu chýlí ke konci můj tréninkový zápřah. Sobotu 17.9. si dám pooomalu a na pohodu Běh rodným krajem Emila Zátopka – zase bude les a kopečky. No a 24. září (budu-li zdráva) spočinu na startu Ostravského maratonu. Bude to můj čtvrtý start na tomto závodu a celkově 7. maratón. Uvidíme…

Ubrečený půlmaratonský bronz. Hrabová 3. září 2011

Fotky jsem vybrala optimistické. Jednu před startem, druhou pozávodní. Ale jinak...

Ani nevím, jak začít. V srpnu jsem opět o něco zvýšila tréninkové dávky. Zapojuji dlouhé běhy a jde mi to-za každého počasí. Nemusím se do tréninku nutit. Snažím se až na vyjímky zdravě jíst, nezapomínám na každodenní strečink a také o něco více spím. Nic mě nebolí, nic mě netrápí. Na žádné zkoušky se už neučím, nic mě nestresuje-no možná trošku návrat do práce po mateřské. Sečteno a podtrženo, ideální podmínky pro to, abych si na sobotním 1/2maratonu v Hrabové zaběhla pro nějaký lepší čas-tak něco kolem 1:52.

Leč šedivá je teorie...Startovala nás celkem jen 77 běžců, protože závod kolidoval s horským ultramaratonem 7 Beskydských vrcholů. Žen bylo myslím 11. Na startu vládla pohoda, i když mi trochu vadily otázky typu :“Za kolik to dneska běžíš?“  „Za 1:52, mám naběháno“ vypadlo ze mě nakonec. Což jsem vůbec neměla vypustit z úst.

 Prvních 12 kilometrů to tak skutečně vypadalo, běželo se mi celkem dobře, horko nebylo tak strašné, pravidelně jsem pila a hlavně jsem neměla hlad. Mávali jsme na sebe s ostatními běžci, povzbuzovali, dělali srandičky. Jenomže pak mi s odpouštěním začalo hrabat. „Hrabalo mi v Hrabové“, řekla bych. Byla jsem totiž sama a běhala jako nějaký sputnik po 4-kilometrovém okruhu stále dokola a dokola. To je strašně ubíjející. Já mám raději jeden velký okruh, nebo běh z bodu A do bodu B. V ten moment můj mozek jako by vyslal signál do svalů na nohách a bylo dobojováno. Vytuhla jsem a zbylých 8 kilometrů jsem měla co dělat, abych průměrný čas na kilometr udržela pod 5:40. Bila jsem se sama se sebou, opakovala si „máš natrénováno, máš  natrénováno, přidej“. Bylo to k ničemu. Do cíle jsem se doploužila za 1:55:06 a pak se rozbrečela. Poprvé v životě jsem v závodě brečela zklamáním. Ani jsem nebyla schopná z toho breku popadnout dech. Asi na mě byl hrozný pohled, protože se mě všichni ptali, zda mi není špatně. Nebylo mi špatně, tělo úplně v pohodě. Ale lomcoval mnou vztek na sebe samotnou.“Vzpamatuj se Lenko“, říkám si,“tohle už přece není běh pro radost. Běh ti má přinášet endorfiny a ne stresy. Proč si vytváříš úplně zbytečně takové nerváky? Proč se užíráš něčím, co tě má těšit?“.To byl rozumný úhel pohledu.Ale ten druhý mi říkal, že s takovým časem za půlmaraton letos Ostravský maraton pod 4 hodiny opět nezaběhnu.

Co mě nakonec alepoň částečně povzbudilo? Ani ne to, že jsem ve své kategorii skončila třetí vedle Lídy Šokalové a Karin Javorské. V  ženách jsem doběhla celkově čtvrtá. Pomohlo mi, že si se mnou o mém zklamání popovídala zlatá Lída. Náš Rejža mi vysvětlil, že bylo horko a všichni měli horší časy. I výtečná Karin z BK SAK měla čas přes 1:53. Ultralibor mi vysvětlil, že jsem to v tom horku přepálila. Věrka mi zdůraznila, že my amatéři máme běhat pro radost a ne se trápit nějakými časy. Vlastně plno běžců pro mě měli povzbudivá slova...Tak já ten Ostravský maraton letos nevzdám.Půjdu do toho. Ale nepoběžím ho sama. Samota při tak dlouhém běhu je k uzoufání a ani hudba ve sluchátkách mě nenakopne.

A ještě mám v záloze celou řadu preventivních opatření. Zkusímse vrátit o pár roků zpět, kdy jsem skutečně běhala jen tak. To znamená, že na nejbližším závodě sundám z boty foot pod a z ruky stopky. Čas mě nesmí  zajímat. Počínaje Chuchelnou se pokusím za někoho „zavěsit“, ať na ty kilometry nejsem sama. Sundám z uší sluchátka, budu více vnímat svoje tělo. A uvidíme...Sezonu 2011 chci určtě dokončit.

Sezona 2012 je otevřená. Běhání je droga a já jsem závislák. Ale svou účast na závodech přehodnotím. Je toho tolik, co mě baví a na co kvůli závědění a tréninkům nemám čas. Třeba chci znovu začít chodit do němčiny, měli jsme v konverzačním kurzu báječnou skupinu spolužáků a já z ní vypadla. Také se KONEČNĚ chci naučit hrát na klavír. Přála jsem si to už jako malá holka, ale pro nedostatek místa v bytě jsem místo toho chodila do LŠU hrát na housle. Ve sklepě mi odpočívá kolo, na který mám čas asi tak jen 3x do měsíce-zoufale málo...Ale hlavně si musím vtloukat do hlavy, že jsem amatér, o nic nejde, nejdůležitější je zdraví a moje dvě holky.Občas na to zapomínám a pak blbnu...

P.S. A teď trochu odbočím. O mě totiž v Hrabové nešlo. Já se vybrečím, vyvztekám, slupnu indiána, větrník, laskonku  a za pár dní jsem v pohodě. Skutečně líto mi ale bylo Ivy Pachtové. Během závodu ji odešlo koleno a měla takové bolesti, že nebyla schopná ani jít. A to se jí stane 7 dní před Mistrovstvím světa v běhu na 100 kilometrů. Tak tomu říkám pech. MOC MOC MOC  jí držím palce, aby se do startu uzdravila a mohla běžet!