pátek 29. dubna 2011

Kateřinský běh Hrabovou - tu zkoušku jsem nemohla oslavit lépe

Je to bezva být u zrodu nějakého závodu a pak se účastnit všech jeho ročníků. A je bezva, když se u takového závodu pokaždé vydaří počasí, atmosféra a lidi.


Přesně o tomhle je Kateřinský běh Hrabovou. Letos jsem 28. dubna běžela už jeho třetí ročník. A nenechte se mýlit, je to sice jen 5 km, ale já 5 km potřebuji za jednu z nejtěžších disciplín. Běží se totiž výrazně rychleji než má nejmilejší disciplína ½ maraton, takže v cíli bývám vždy pěkně vyřízená. I když letos jsem se šetřila, neboť v sobotu poběžím v Brně 5. ročník ½ maratonu(má citová záležitost, u jejíhož prvního ročníku jsem také byla...)
Protože jsem si stále nebyla schopná zakoupit baterii na svého sporttesteru, běhám na pocit. Tudíž si nemohu zkontrolovat průměrnou rychlost na kilometr. A nějak jsem se zapoměla před závodem podívat, jak jsem ho běžela loni. Stejně to není vůbec důležité. Stále se totiž vezu na vlně pozkouškové euforie, tak proč řešit nějaké tu minuty, sekundy apod.
Nakonec jsem do cíle doběhla za 24:40, šestá ve své kategorii. Což bylo o něco málo lepší než loni. Co bylo ale URČITĚ výrazně lepší než loni, byl program po závodě. Já jsem totiž se svou milou běžeckou sektou oslavila ten svůj doktorát. Padlo na to nějaké to množství Becherovky (neupřesňovat, hlavně neupřesňovat!!!) . Nikdy dříve mi tak nechutnala. To je jako sen. Mít čistou hlavu, veškerý stres pryč, žádný spěch za učebnicemi a biflováním.
Po dlouhé době jsem sebou na závodě měla obě holky. Byly také nadšené. Na pískovišti v areálu hřiště si totiž brzo našly „parťáky“ a krásně si hrály. Vůbec se jim nechtělo domů. Po pravdě-trochu se to natáhlo :-))

středa 27. dubna 2011

Praha 27.4.2011 - tak trochu jiná termínovka


Mé amulety pro štěstí. Bez nich na tu zkoušku nešla ani náhodou, jsem strašně pověrčivá.



Hotovo, je po zkoušce a Anetka je u toho.



Místo konání: Karlova univerzita, fakulta právnická
Den: 27. 4. 2011
Čas: 11:30
Závod: rigorozní zkouška

Tak to byl můj dnešní běh. S dlouhodobým tréninkovým plánem – rok a něco. Jen jsem místo nohou pořádně potrénovala mozek. A unavená jsem více než po maratonu. Nervozita na startu byla obrovská, sešly jsme se 3 závodnice. Dvě jsme úspěšně dorazily do cíle. Já byla jednou z nich, je ze mě JUDr. Jsem šťastná jak blecha. Teď budu asi tak týden spát a spát a spát. A pak mám před sebou další výzvu - Ostravský maraton s časem pod 4 hodiny. Teď už to snad vyjde, teď už můžu trénovat :-)

neděle 17. dubna 2011

Vinařský 1/2maraton v Pardubicích aneb: "Kurva, kde je ten cíl"?

Ostravaci jdou na start, s číslem 827 1/2 maratonský nováček Robert Má bezvasouputnice puboška Danuš je do běhu vždy nažhavená Máme to za sebou a máme medaile :-)

Nene, vážně nejsem vulgární a sprostě mluvím jen občas. Ale nedat tuhle větu do nadpisu by byla věčná škoda. Nepronesla jsem ji já, ale můj manžel na 20-tém kilometru závodu. Ale pěkně od začátku...

Někdy na konci února mi dosud pouze fotbal hrající, běžkující , turistikující a cyklistikující manžel sdělil, že by si někdy chtěl zkusit zaběhnout 1/2maraton (poté, co si ho naplánoval jeho kamarád). Celkem mě to potěšilo a ta jsem mu hned nabídla buď rovinaté Pardubice nebo kopcovité Brno, obojí v dubnu. Vybral si Pardubice, přihlásil se a já čekala, kdy začne trénovat...Netrénoval, tedy alespoň ne tak, jak jsem si to představovala. Místo běhání v lese jezdil 3x týdně na elipticalu a téměř každou sobotu vylezl na Lysou horu. Asi tak dva dny před závodem mi řekl, že to chce celé odběhnout se mnou. To mi vyrazilo dech, mohlo to totiž znamenat, že buď já běhám tak pomalu anebo on tak rychle! Robert totiž běžel delší běh jen jednou – v roce 2009 uběhl 8 kilometrů.

Z Ostravy nás jelo hodně a tak se na startu sešlo zdravé a BEZVA jádro MK Seitl sekty. Část tipovala, že Roberta předběhnu, část hádala, že doběhneme spolu a jedině náš Paparazzi Rosťa rezolutně prohlásil, že Robert je chlap a tudíž rychlejší než já! Pardubice se běží 3 okruhy po sedmi kilometrech. První okruh udával tempo Robert. Vážně se mi zdálo, že je rychlejší než já. Na druhém okruhu se naše tempo srovnalo, ale pořád jsme běželi hezky, 10-tý kilometr jsem měla na stopkách mezičas 53:00. Ale pak se to zlomilo. Dostala jsem obrovský hlad, z hladu křeče a najednou jsem byla slabá jako moucha. Já jsem přitom ráno jedla – vydatně, cestou do Pardubic jsem posvačila – vydatně, ale hodinu před startem jsem nejedla už nic, protože jsem si nechtěla zaplácat žaludek a doufala jsem, že na občerstvovačkách budou kromě pití i nějaké kousky banánů, rozinky nebo tak něco. Mýlila jsem se...

Na 15-tém kilometru jsem už hlady šilhala a nebylo mi dobře, k tomu mi bylo vedro a náladu jsem měla na bodu mrazu. V tom Robert prohlásil větu, za kterou ho budu milovat patrně až do smrti (nepřijde-li nějaká ta mimořádka): „Leňulo, mám karbošneka, dáme si!“ Rozdělili jsem si celou tubu napůl a mě se udělalo lépe. Už mi ale bylo jasné, že mě hlad připravil o několik cenných minut a že čas v cíli nebude stát za nic.

Na 18-tém kilometru mě začaly bolet nohy a chtěla jsem to všechno mít za sebou. Oba dva jsme si řekli, že už nemůžeme. Pak jsem na zemi viděla napsanou číslici 19!!! Pouhé dva kilometry do cíle a já jsem zrychlila. Robert na to reagoval slovy, že to už nedoběhne. „Doběhneš to“-zavelala jsem celou svou autoritou manželky po 11 a půl letech manželství. 20-tý kilometr to přišlo: „Kurva, kde je ten cíl?!“ To mi Robert za zády nadával, bylo to tak upřímné a bezprostřední, tak zoufalé a přitom i tak veselé.

Pár metrů před cílem jsem ho chňapla za ruku a tak jsme cílovou čáru překročili se shodným časem 1:53:40. A bylo to moc hezké, objetí a pusa v cíli. Vážně je dobrej, ten můj manžel. Že se nechal vyhecovat a že bojoval až do konce. Hned po doběhnutí mi totiž řekl, že by to asi beze mě nedal, prvních deset kilometrů se mu běželo skvěle, ale poslední 2 kilometry pro něj byly utrpením. A že ten první půlmaraton je i jeho poslední...Dejme tomu čas-říkám já!

V cíli se mi z hladu opět udělalo špatně, prý jsem i zezelenala. Ale spravil to: guláš, pivo, jabko, koláč, musli tyčinka, káva a voda. A tradiční pozávodní euforie, tentokrát dvojnásobná. V Pardubicích se mi moc líbilo. Bohužel jsem s Robertem spěchala domů, takže nezbylo času na takové to příjemné trajdání po historickém centru, nicnedělání, nahřívání se na sluníčku, pivíčko se všemi MK Seitlovci a zmrzlinu v nějaké cukrárně. Snad někdy příště!

pondělí 4. dubna 2011

OSOBÁK!!! Ludgeřovická 15 je zkrátka...BEZVA

Zmiňované první stoupání hned po startu. Ještě stíhám Paparazziho a usmívám se...
A už je tu cíl a já usilovně mačkám stopky. Na tváři už není úsměv, ale výraz vyšťavenosti.
Na tohle Jára Cimrman-mimo jiné i nejlepší rakousko-uherský a český atlet všech dob říkával: "Můžeš se ohnout, ale zase se narovnej :-) "

Druhý ročník Ludgeřovické 15. Na tom jsem nemohla chybět. Závod na 15 kilometrů s perfektním zázemím. Trasa kopec nahoru, kopec dolů, přes vesnici, lesem, kolem bunkrů. Prima lidi a v cíli párek, pivo a s trochou štěstí i výhra v tombole.

Den „D“ byl letos stanoven na sobotu 2. dubna. Moc jsem se chtěla zlepšit oproti loňskému roku, toužila jsem neskromně po osobáčku na 15 kilometrů (vyběhala jsem si ho v roce 2008 na čas 1:19:32 v polském Rybniku). Také jsem se chtěl a letos poprvé trochu opálit, protože předpověď počasí hlásila slunečno s teplotou kolem 20-ti stupňů. Jak se však ukázalo už na startu v 10:00 hodin, zase to byla předpověď počasí „pro Pražáky“. Na Prajské totiž pršelo.

Nejsem schopná odhadnout, kolik se nás letos sešlo závodníků, určitě to ale bylo více, než loni. Alespoň mezi ženami.

Je to hodně náročný závod. První stoupání následuje už po startu. Náročnost ale vynahrazuje pěkná trasa, která z velké části vede lesem. Na cca 5-tém a 10-tém kilometru je občerstvovačka s vodou.Takže se mi běželo poměrně dobře. A rozhodla jsem se zariskovat a jít naplno už asi od třetího kilometru. Hodně mě bolely nohy, dech se mi nedostával. Jinak jsem se cítila BEZVA. Poměrně brzo se ustálilo pořadí běžců, žádné velké předbíhání se nekonalo (tedy alespoň mezi námi na zadních pozicích). Zase jsem si nevzala footpod, takže jsem uběhnuté kilometry mohla jenom odhadovat. Do cíle mi zbývaly snad jen dva kilometry, když mi došlo, že by to i mohlo vyjít... Pohled na stopky v cíli mi to potvrdil. Bylo na nich 1:18:12. OSOBÁK!!! A jako bonus oproti loňské Ludgeřovické 15 zlepšení o 2 minuty a 40 vteřin. Víc, než jsem očekávala.

Radostí a únavou jsem padla na kolena, k nohám našeho předsedy Hallootty. Ten však místo slov obdivu spustil vodopád slov zcela jiného charakteru: „Lenko, kura, ty máš styl na 24-ti hodinovku, takové cupitání. Nohy nezvedáš. To není styl na 15 kilometrů.Kura. Jak nebudeš zvedat ty nohy, tak se pořádně nezlepšíš. To my (patrně myslel my správní bardi a praví běžci) , když jsme přicházeli na závod hodinu předem, pořádně se rozvičili, udělali běžeckou abecedu, rovinky a teprve pak jsem šli na start. Ale kura vy mladí-přijdete 5 minut před závodem a hned běžíte.“ No má pravdu, ten náš předseda. Ale on to s námi myslí dobře!

Povzbuzena Otíkovou kritikou, šla jsem se nejprve řádně vyklusat, provést strečink a teprve potom násedovala báječně horká sprcha a výborná klobása (papriková hmmm), pivo a relax.

Vyhlášení vítězů se mě sice osobně netýkalo, zato jsem se moc těšila na tombolu.Byla hodně bohatá pestrá. Nevěřili by jste, jak jsou ale běžci pivochtiví – nejen my echtamatéři, ale i ti rychleběhající. Mezi cenami bylo totiž i 10 kartonů s pivy-byly rozebrány jako první, okamžitě. Na mě se bohužel nedostalo. Ale i já jsem nakonec něco vyhrála...

Takže mi ta sobota moc hezky začala. A osobáček mě těší i dneska. Jak je ale všechno relativní – já jásám a pro někoho jiného by byl můj čas třebas potupný. No a to je právě na běhání kouzelné-běhám hlavně sama pro sebe, podle svého a pro svůj dobrý pocit.