pondělí 28. dubna 2014

Co dělat o víkendu? Běhat desítky přeci !!!


Nějak se mi tento víkend podařilo proběhat.

Dolnolhotská desítka

Desítkou jsem si chtěla spravit náladu po pokaženém Pardubickém vinařském ½ maratonu, který mi střevní chřipka znemožnila běžet naplno. Nemohla jsem si tak otestovat formu před blížícím se květnovým pražským maratonem a navíc měla drobný tréninkový výpadek.

U prezentace v Dolní Lhotě všechno probíhalo dobře a svižně. Sice na mě nezbylo tričko, ale řízek ano. Tím si mě pořadatel značně podplatil a nebudu tedy tento závod hanit J . Ale vážně.  Na start Dolnolhotské desítky jsem nastupovala s bojovým odhodláním. Podle tréninkového plánu na maraton pod 4 bych měla v současné době tuto trať zaběhnout v čase okolo 50 minut. Loni jsem Dolní Lhotu dala za 51:00. Takže můj cíl byl jasný - zlepšit se.



Na start se semnou postavil i Robert, který se mě držel do 5-tého kilometru, aby dle jeho slov „nepřepálil“. Počasí bylo pro mě dobré, teplo a chvílemi i horko. Nepršelo. Trať do obrátky na 5-tém km neustále mírně stoupá, běží se po asfaltové cestě s omezeným provozem. I přes to stoupání jsem  makala a hlídala si průměrný čas kolem 5:10/km.  Na 5-tém kilometru jsem byla za 26:01 (jako posledně) . Dolů to šlo lépe. Snažila jsem se hodně přidat. Najednou jsem ucítila neskutečnou lehkost v nohách, paráda. Je to tak, čím déle běžím, tím lépe.  Začala jsem předbíhat soupeře, ale zas taková pohodička to pochopitelně nebyla, funěla jsem jako mašina.

Nakonec jsem dorazila do cíle za 50:19, takže pro mě spokojenost. O 41 vteřin rychleji, než posledně. Splnila jsem si, co jsem si předsevzala. V cíli jsempadla, ale pak zase vstala a šla s oddílem vyklusat bosá po travnatém hřišti. To byla neskutečná paráda, trávník byl zastřižený, po dešti ještě lehce mokrý a tak pěkně chladil a masíroval chodidla.

Robert byl o tři minuty lepší. Už běhá o dost lépe než já. No co už s tím JJJ.

A pak už jsme jen pojídali řízky, zapíjeli je pivkem a sledovali vyhlášení vítězů. To nejlepší přišlo nakonec. Říkám Robertovi: „teď jdu dolů, bude se vyhlašovat tombola, tak ať slyším,  až vyhraju“. V tom zaslechnu: „Číslo 261, Lenka Wágnerová“. Hahaha, v tombole bylo 6 cen, na těch 6 cen 340 běžců no a já mám takové štěstí. V  tašce s výhrou bylo  víno, tričko velikostně tak na slona a reklamní dárkové předměty. Přesto jsem měla radost  J


Dolní Lhotu si píšu do termínovky i pro rok 2015. To už bych si mohla dát za cíl zaběhnout ji pod padesát minut a přiblížit se k osobáku…..Ale jinak se přiznávám, že běhat desítku je pro mě čím dál náročnější. Je to krátké a je to MOC rychlé…
 

Lesní kros Štěpánkovice 10 km

Já vím, že je to nerozum, běžet závod hned druhý den po závodě, na kterém jsem zarvala. Jenomže můj kolega z práce běžel svůj první závod v životě a já mu už někdy v lednu slíbila, že pokud bude čas, zaběhnu si s ním.

No a tak jsem v neděli 27.4. stála na startu Lesního krosu ve Štěpánkovicích. Počasí opět úplně parádní, teplo, ale ne horko, nepršelo, nefoukalo, sem tam slunko. Atmosféra parádní – taková vesnická, všeci se navzájem známe, zdravíme a zdravě hecujeme.

S Robertem jsme si cestou na závod řekli, co všechno nás po Dolní Lhotě bolí…VŠECHNO…J . Ale kolega Přemek měl radost, že nás vidí. Byl naprosto v pohodě, jsa domácí závodník, trať si několikrát zaběhnul, dobře ji znal a když mi řekl, že ji v tréninku běhává za 52 minut, hned jsem ho povzbudila, že v závodě ji dá s přehledem pod minut padesát, protože závod člověka vždycky krásně strhne.

Trať se mi líbila. Počáteční 2 kilometry se běží po silnici, běželo se za plného provozu. Nicméně v neděli dopoledne jsou na prajskévšeci v kostele, takže aut jsem moc nepotkala. Po úvodních dvou kilometrech se  vbíhá do lesa a běžíme  chvíli po zpevněných stezkách, chvíli po trávě a chvíli po kamenech. Kolem 5-tého kilometru nastalo stoupání, dost táhlé, trvalo možná tak kilometr. V ten okamžik mě začaly bolet nohy a ozvala se včerejší Dolnolhotská desítka. Zpomalila jsem, ale vůbec mi to nevadilo, fakt se mi běželo pohodově. Já jsem dokonce ani neměla MP3 přehrávač. Na šestém kilometru se cesta začala otáčet opět směr Štěpánkovice. Znovu jsem pokusila nabrat rychlost. Poslední kilometr jsem už běžela na morálku, ale i tak jsem to nakonec zvládla za nějakých 54 minut, což bylo asi tak maximum, kterého jsem toho dne byla schopná.

 
V cíli mě už čekal usmívající se Robert a usmívající se Přemek. (Běháním k úsměvu). Oba to dali za nějakých 49 minut. Přemek byl závodem nadšený a tak jsem začala kout železo. Přesvědčila jsem ho, že když tak lehce a hravě uběhnul desítku, mohl by si dát novou výzvu – půlmaraton. Přímo nesouhlasil, nicméně se zdá, že je nalomen a  začal o tom alespoň přemýšlet. Já to furt říkám, že je v práci rozběhám všechny!!!


Málem bych zapomněla. V cíli každý, kdo doběhnul, dostal moc hezkou pamětní medaili. Jednalo se totiž o třicátý ročník závodu.

V šatně jsem si bezva popovídala s jednou běžkyní, kterou znám ze stránek bezva běhu. Vyklubala se z ní sympatická  ultraběžkyně, která začala po padesátce a teď mastí jeden ultraběh za druhým. Je to pro mě taková výzva do let, které přijdou J

Párek sice nebyl, ale pivo ano. Pan výčepní byl rozpustilý. Na můj dotaz, co čepuje, odpověděl, že „pivo“ J. Ale co, pít se to dalo a shodli jsme  se s klukama, že pijeme asi Budvar.

Při vyhlašování výsledků mě trošku zamrzelo, že jsem nebyla schopná ke konci KURDE PŘYDAT. Protože kdybych byla bývala přidala, byla bych bývala v kategorii staré ženy, co  už nehrají na schovku, třetí a vyhrála bych pro rodinu medovník. No jo no, člověk vždycky nemůže mít všechno…

 

středa 16. dubna 2014

Letos HALF. Horská výzva Jeseníky.


Po loňské HV Jeseníky, kdy jsem dala ve sněhové kalamitě a mlze celou kategorii long, jsem byla rozhodnutá letos HV vynechat. Byla jsem loni z těch podmínek otrávená a přeunavená. Když mě ale kamarádka Katka cca 3 týdny před závodem navrhla zaběhnout si v Jeseníkách půlku, řekla jsem si - proč ne. Půlka se dá vydržet v jakémkoli počasí. Stejně jsem v přípravě na maraton měla v plánu v sobotu běžet 30 kilometrů v pomalém tempu, tak proč si to trochu nenatáhnout.

Cesta proběhla v příjemném duchu. Django se ukázal býti charakterem, vzal transportéra a tak jsme se pohodlně vezli i s Nikšou, Berďou, Sabčou a Katkou. Původně jsem si myslela, že hodím chrupku. Přece jenom jsme vyjížděli za ranního kuropění v 5 hodin. No jo, ale když oni v tom voze byli všichni tak ukecaní…nedalo se spát…musela jsem se zapojit.

Oproti předpovědi počasí nás v přivítalo v Jeseníkách sluníčko. Hrozně jsem se na závod těšila, ale sotva jsem dojela do Koutů nad Desnou, začala jsem být nervózní. Ale opravdu hodně. Potkávaly mě samé nešťastné znamení: praskl mi pásek na Garminech a nemohla jsem tak mít svou "časomíru a kilometromíru" na ruce. Dala jsem si tedy sportester do kapsy a chtěla jsem si na botu připevnit footpod. Bohužel jsem zjistila, že jsem si vzala jenom pod, ale už ne držák, kterým bych ho připevnila na botu. Blondýnka. Pane jo, co mě ještě potká, pomyslela jsem si. Že já jsem zapomněla i boty?  Rychle jsem si to  šla asi už po třetí ten den zkontrolovat. Co běhám za VZS, pochopila jsem totiž, že to není automatická věc, přijet na závod i s botami (viď Berďo, viď Koudy)

 Naštěstí plně funkční Garminy měla parťačka Katka. V tomto směru je technicky zdatná. Taktiku jsme měly jednoduchou: rovinky běžet, z kopce běžet, prudké kopce rychle jít, mírné kopce zkusit indiánským během. Hlavně jsme ale chtěly bojovat a neflákat se. Na startu jsme si řekly, že cokoliv pod 8 hodin bude dobré. Katka tedy měla trošku bednové ambice. Já jsem byla v odhadu o něco skromnější. Ale pokud bychom se celý závod pohybovaly kolem 5-tého místa, byla jsem připravena zarvat a kurde přydat.

Ještě před startem jsme se potkali s Jarkem a Mirem. Zrovna dobíhali do cíle v kategorii long. Bodl mě osten závisti – Jééé, kucí už to mají za sebou. Jarek asi něco zpozoroval, protože vtipně podotknul, že kdybych běžela long, mohla jsem to už mít za sebou taky J Ještě startovala naše dogtrekking Lenia, dobře naladěná.

A už tu bylo 9:00 hodin a start. Podmínky byly oproti loňsku fantastické, počasí nemohlo být lepší. Slunko, teplo, sníh začínal až od 1000-tého metru nadmořské výšky. Dalo se běžet. Najednou buch - vidím Švýcárnu. Ty jo, to nějak odsýpá, pomyslím si. Pořád se nám dobře běží a pohybuje vpřed. Buch najednou první kontrolka na Pradědu. Vybíháme na vrchol a v tom proti mně běží Lenia. Nechápala jsem – že bychom byly jen takový kousíček za ní? Ani jsem se z toho  údivu nestačila vzpamatovat a běží proti nám Dajngo a Berďa. Ty jo. To může znamenat jediné. Teda dvojí – buď my běžíme tak rychle, nebo oni tak pomalu. Protože se snažím na všem hledat to lepší, vyhodnotila jsem si vzniklou situaci tak, že běžíme s Katkou tak rychle.

 Z Pradědu na Ovčárnu sbíháme tempem 5:40 na kilometr, no „čumím“. Podle původního předpokladu jsme na Ovčárně měly být cca ve 13 hodin a my tam byly v 11:30 (nebo tak nějak). Měla jsem s manželem domluvené, že kolem 13 hod. bude na internetu, aby mi podle on-line přenosu na Ovčárně hlásil, kolik ženských dvojic máme před sebou. No jenomže v 11:30 ještě sekal zahradu a když teda podle domluvy mrknul na internet ve 13 hod., já už byla pochopitelně v luftě a jeho opžděná sms, že běžíme dobře a před námi je cca 6 dvojic už měla nulovou vypovídací hodnotu J .


Já to nechápu. Nám se šlo tak dobře. My jsem vážně dodržovaly tu svou taktiku. No jasně, že od 20-tého km jsem v nohách začala pociťovat únavu. Ale vůbec jsem si v hlavě nepřipouštěla, že bych neběžela, prostě jsem koukala své parťačce na záda a přizpůsobovala jsem se jejímu tempu. Katka se ukázala býti kamzíkem, hopsla ze šutru na šutr, z kopce do kopce a já ji nechtěla zklamat. Žádné MP3, žádná časomíra, vůbec jsem nad ničím nepřemýšlela, jen běžela - chodila. Na Ovčárně mi došlo, že to dáme pod 8 hodin. Na 20-tém kilometru jsem začala veřit, že to dáme pod 7 hodin. No a když nám do cíle zbývalo cca 9 kilometrů, řekla jsem si: dáme-li to pod šest, dám Prahu pod čtyři.

Od Dlouhých strání jsme pořád běžely. Najednou jsme pocítily příval energie a počáteční euforie. Předběhly jsme nějaké longisty, ale také kluky halfisty. Začaly jsme si nahlas zpívat. Soupeři znervozněli. Nechápali. Co nás zbrzdilo byl poslední kilometr, mělo se běžet od horní stanice lanovky dolů do Koutů, ale poněkud nás zmátlo, že jsme neviděly žádné značení, kufrovalo tam dost dvojic a myslím, že jsme tam s Katkou ztratily cca 10 minut a navíc si trať poněkud prodloužily. Trochu mě to teda nasr..o.

Ale co. V cíli 5:56:06, na Garminech 36,5 km. Maxispokojenost. V kaegorii half ženy bylo 20 dvojic, my jsem skončily na 9-tém místě, tedy v první polovině, což se mi podařilo poprvé v životě.

V cíli jsem se současně dozvěděla, že Nikša se Sabinou došly v kategroii ženy short třetí. Paráda. Při závěrečném vyhlašování je tedy organizátoři zazdili a místo nich vyhlásili jinou dvojici. To jsme si nemohli nechat líbit a s Berďou jsme šli podat protest. Byli jsme úspěšní a tak holky na druhý pokus na bedně stanuly. Kolem našich holek byl vůbec šrumec.  V kategorii short si lehce, hravě a pohodově doběhly pro bronz. Ba co víc. Svým uvolněným chováním dokázaly zmást i pořadatele a moderátora, který s nimi nejprve udělal rozhovor jako s vítězkami. Pak jim přiřknuli druhé místo, aby si  to na  závěr posichrovaly místem třetím. Komu z vás se podařilo, během jednoho závodu obsadit všechny medailové pozice?

A tak jsme všichni museli čekat asi tak do 1á-ti hodin, než skončilo všechno to vyhlašování. Nikomu to ale nevadilo. Dali jsme si dlabanec, pivko, ženská část výpravy (tzv. Skupina matek urvaných z řetězu) svařák.

A já se těším za rok, protože za rok už ta bedna zkrátka musí být!!!
Resumé : koleno drží, díky bohu. Hlava je nastartovaná do dalšího dlouhého závodu. Nohy na to mají. Strategie na PIM: vykašlat se na MP3, na stopky, na srandičky. Zavěsit se za vodiče, koukat mu na záda, nad ničím nepřemýšlet, nekoukat doleva, nekoukat doprava a jen běžet a běžet.


neděle 6. dubna 2014

Ludgeřovická 15 s betonovými nohami


Jsem v plném maratonském tréninku. Já vím, vy se pochechtáváte, to je furt řečí okolo „maratonu pod čtyři“. J Já to ale beru vážně! V souladu s plánem byl i závod Ludgeřovická 15, kde jinde než v Ludgeřovicích.

Podle tréninkového plánu jsem si v úterý měla dát 9 km, ve čtvrtek 11 km, v sobotu závod a v neděli výklus. O čem ale tréninkový plán vůbec nehovořil, byl středeční běh na Lysou Horu s Berďou, Fíkem, dvojčaty, Jarynem a matematikem Alexem. Byl to super zážitek, zejména Fík mě hecoval a přesvědčovat, že můžu běžet, když je ta LH v podstatě rovinka. Nicméně následující, byť hodně poma ý seběh po sjezdovce a pak trasa Malchor, Ivančena, Albínovo náměstí, transformátor  mě pomalouše pořádně unavilo a ještě v pátek jsem chodila jako „znásilněný tučňák“.

Pořadatel na Prajské objednal příjemné bezvětří, oblačno, teplotu kolem 10 C a na stoly už před závodem položil tvarohové koláče a  perník (rozuměj pečivo, nikoli nějaké OPL).  Se mnou je to tak – i když ráno zdravě a vydatně posnídám, už na druhém kilometru dostanu hrozný hlad. Takže jsem si alespoň jeden tvarohový koláč do pusy narvala a zapláchla to horkým čajem. To aby mi na trati nechyběla energie.

Pro mě zcela netypicky jsem se šla před během i rozklusat a rozcvičit. Já to nikdy nedělám. Ale v chytrých knihách jsem si tento týden přečetla, že se to vážně má. A já jsem teď ta paní zodpovědná a motivovaná. Jak se tak rozcvičuji, rozklusávám a vykecávám, zahlédnu našeho Jaryna a vzápětí Rudu. Byla jsem ráda, že vidím oddílové tváře.

Jaryn měl ještě jednu významnou roli. Provlékače a zpojovače. Nějak se mi totiž nepovedlo sluchátka od MP3 provléct pod tričkem a zkompletovat s přehrávačem. Byla jsem ve stresu, bez hudby přeci nemohu běžet!!!  Jaryn se však tohoto úkolu zhostil zodpovědně, provlékl, zapojil a já tak mohla s klidem vyběhnout.

Má sobotní závodní strategie byla úplně jednoduchá. Běžet do mrtva a tak objektivně zjistit, jak na tom měsíc před maratonem jsem, zejména, zda se zrychluji. Od startu jsem tedy nasadila (ale nepřepálila) tempo. Jenže Ludgeřovická 15 není lautr rovina. To je poměrně dost táhlých kopců, byť prostřídávaných občasným příjemným klesáním. Už v prvním kopci se v nohách ozvala Lysá. Nohy protestovaly, ale hlava říkala: „když nemůžeš, přydej“. A pak ještě „natáhni krok“.
 

Už od pátého kilometru jsem dospěla k názoru, že se mi běží blbě. Hodně ztěžka. Připadala jsem si jako nějaká betonová figurína. Obr Zlobr. Fiona. Když už chvíli začaly fungovat nohy, nedostával se mi dech. Sotva jsem popadla dech, protestovaly nohy. Pak i žaludek.

Na 13-tém kilometru jsem přesto začala doufat, že zaběhnu v plánovaném čase. V ten moment mi hlavou problesklo: „Když to dáš pod 1:20, je tutovka, že maraton dáš pod 4“. 14-tý kilometr  a s ním poslední, mírné, ba téměř až bezvýznamné stoupání. A nohy vytuhly. Zeď. V tom kde se vzali, tu se vzali nikoli princové na bílém koni. Kde se vzali, tu se vzali Ruda a Jaryn.  Začali mě povzbuzovat a běžet se mnou.

Kluci díky moc. „Přydej, už je to jen kousek“. „Přydej, to pod dvacet dáš“.  Morálně mě to pochopitelně hodně nakoplo. Ale jinak mi už bylo celkem špatně. Nohy těžké jako beton, žaludek stažený, zalehnuto v uších a na sprorttestru zběsile utíkající vteřiny po minutě devatenácté. 

Nakonec jsem to stihnula.  Za 1:19:23. Za cílem jsem se nejprve pověsila na plot. „Lenko, bacha ať ten plot nevyvrátíš“ . Já na to „chce se mi zvracet“ Ruda: „Tak zvracej“ . Tak jsem se šla podívat, kam obsah svého žaludku vyklopit. Jak tak hledám, najednou se žaludek zklidnil a já si šla vyklusat cca 1 kilometr, to už ale v naprosto pohodovém tempu. Po výklusu horký čaj, strečink, sprcha, kofola a klobása.


Teda řeknu vám, být řidič na závodě je naprd. Kofola v cíli rozhodně neuhasí žízeň tak, jako dobře vychlazená desítka, příp. jedenáctka. Samé nealko cukry, bublinky a žádný iont či minerál. V Ludgeřovicích čepují Svijany, o to více mi bylo líto, že jsem nedobrovolný abstinent.

Ale jinak převládala radost z času. Měla jsem cíl běžet pod 1.20 a to jsem si splnila. Celý závod jsem ale v nohách cítila tu středeční Lysou horu.  Neběžet ji, třeba bych v sobotu byla rychlejší. Nebo taky ne?

A na ještě jeden problém jsem během běhu narazila. Nějak se mi pronesly ty tři kilogramy navíc, ke kterým jsem se na jaře nějakým nedopatřením projedla...Budu muset do maratonu zhubnout. Z 63 na 60. Ajajajaj.  Svůj tréninkový plán doplňuji: už nejen  KURDE PŘYDAT, ale i  KURDE NEŽRAT!

P.S: Večer mi volal Ultralibor. Prý se díval na přepočet mého 15km času na maraton. 1:19:23 odpovídá  maratonskému času  4:00:11. No tak to mě ještě čeká HOOOODNĚ práce .