sobota 26. března 2011

Běh Florou Olomouc - neplánovaný, na otočku, bez párků v cíli a ... BEZVA


Duo MK Seitl


Nervozita je pryč, je odstartováno.



Trasa vedla parkem, po rovince, sem tam nějaká zpomalující zatáčka.


Cííííííííííííl je vždycky nejlepší.



Důkaz, že jsem se neflákala, sotva popadám dech :-)


Na pátek 25. 3. jsem vůbec nic neplánovala. Žádný běh, žádný závod, jenom relax a ve 22:00 možná sledování kvalifikačního fotbalu v Granadě. To bych ale nesměla mluvit s Paparazzim Rosťou. Jen tak se zmínil, že poběží závod na 10 km v Olomouci...
Na internetu jsem stačila vrhnout krátký pohled na propozice, následně krátký pohled na příznivou předpověď počasí a už jsem byla rozhodnutá běžet s ním. Pravda-zarazilo mě trochu, že v cíli měl být pro účastníky přichystán jen čaj a žádná "uzenina", ale pro tentokrát chuť do závodů zvítězila nad mou "nenažraností".
Za MK Seitl jsme běželi jen já a Rosťa. O dobrou fotodokumentaci se ale postarala naše nová fotografka IvaCanon. Pro její funkci ji Rosťa vybavil několika pokyny, dobře míněnými radami a hlavně novým, téměř zázračným foťákem :-).
Trasa závodu v propozicích vypadala lákavě - 9,6 km v parku rozdělených do tří okruhů. startovné bylo pouhých 50 kč a po závodu jsem měli slíbenou tombolu.
Start byl naplánován na 17:00 hodin, ale trochu se zpozdila prezentace. Myslím si, že to nikomu nevadilo, v pátek není kam spěchat. V Olomouci jsem běžela teprve podruhé a tak jsem na startu okukovala nové tváře. Jenže předzávodní atmosféra a konverzace je všude stejná. Lehká nervozita, očekávání, tipování výsledků, rozebírání aktuální formy a vtipkování.
Pro závod jsem neměla stanovenou žádnou taktiku. Jen skutečně závodit, neflákat se a zkusit to dát pod 50 minut. První kolo se mi povedlo za 16:06, druhé kolo jsem trochu zpomalila, stopky ukazovaly 32:26. Do třetího kola jsem se tedy pokusila přidat a nakonec jsem do cíle doběhla s časem 48:37. Dobíhala jsem skutečně "na krev", trošku se mi dělaly mžitky před očima. Stejně mi o nějaké ty vteřiny uteklo třetí místo v kategorii.
Rosťa v cíli vypadal spokojeně a protože do vyhlášení výsledků zbývalo spoustu času, snad poprvé jsem po závodě poctivě vyklusala a spáchala strečink. Pak jsem dostala hlad, párky totiž skutečně nikdo nepodával. Sebou jsem měla jenom banán...Hlad je předstupeň nervozity!
I výsledky se vyhlašovaly s mírným zpožděním. O to více jsem své naděje upnula k tombole. Na cca 90 běžců čekala cca 8 cen - samé víno a jedny úplně zázračně ponožky zn. Asics věnované Ondrou Němcem. Tradičně jsem nic nevyhrála, ale mě to nevadilo, kromě hladu mnou totiž lomcovaly pozávodní endorfiny.
Jak Rosťa slíbil, tak učinil. Po vyhlášení výsledků jsem okamžitě vyrazili směr Ostrava s nezbytnou přestávkou na benzinové pumpě. Konečně jsem dostala šanci se najíst. Zakoupila jsem si hooodně velkou obloženou bagetu se spoustou majonézy a už první sousto mě vystřelilo směrem někam k nirváně :-)). Kdyby mi v ten okamžik někdo řekl, ať si zaběhnu maraton, neváhám a jdu do toho.

neděle 20. března 2011

Běhejte v Polsku - je to ... BEZVA


Andy řídí, my se vezem.


Vkusný Ultraliborův outfit - kombinace metal a runstylu

Ve stresu před startem.


Tyskie sponzoruje polské olympioniky.



A bylo nám to málo, tak jsem se dorazili něčím sladkým.


Jezděte závodit do Polska! Je to bezva – atmosféra, pěkná „medaila“ v cíli, bohaté občerstvení , tombola a většinou i doprovodný společenský program. Tak nějak propaguje náš předseda Hallootto běhání v sousedním Polsku. Jen se obrňte trpělivostí a buďte shovívaví k organizaci závodu – podotýkám já.
Na 15 km dlouhý závod „SILESIA ECO RUN Powitanie Wiosny“ v Katowicích – Chorzowě jsme se s Ultraliborem, Andym a Zdeňkem přihlásili přes internet s měsíčním předstihem. Chtěli jsme mít jistotu, že se dostaneme mezi 800 běžců a chtěli jsme vyhnout dlouhému čekání při prezentaci. Jak jsme dnes ráno v Katowicích zjistili, bylo to úplně k ničemu. Vzhledem k tomu, že jsme startovné chtěli zaplatit až osobně před závodem, zjistili jsme, že naše předchozí přihlášky organizátor neakceptoval a museli jsme se postavit do nepohybující se fronty a vyčkat až do 10:15 hod., kdy bylo možné dodatečně se přihlásit. Povedlo se nám to až v 10.30. Pak následoval úprk do auta pro věci, převlíkání do běžeckého (byla jsem první!!!), pak honem zpátky k autu schovat tašky, jedno bleskové foto se startovním číslem a hysterický úprk na start. Taktak, že jsme to do 11.00 stihli. Nezbyl nám už ale čas na rozcvičení a načerpání pozitivní předzávodní atmosféry.
Trochu jsem se bála povětrnostních podmínek. Předpověď počasí „pro Pražáky“-čili polojasno, teplota 4 – 9 C v Katowicích neplatí. V Katowicích totiž bylo v okamžiku startu jen 2,5 C nad nulou a souvislá sněhová pokrývka. A tak jsem si nebyla jistá, zda mé běžecké oblečení-2 trička a kraťasy po kolena bude stačit...naštěstí stačilo!
Tím se však veškeré nepříjemné zážitky vyčerpaly a já se mohla soustředit jen na běh. Trasa se mi moc líbila. Běželi jsme tři pětikilometrové okruhy v areálu parku WPKiW v Chorzowe. Je to obrovská plocha, na které se kromě spousty cyklostezek, chodníků, stromů, kavárniček, nachází i letní koupaliště, ZOO, botanická zahrada, rosárium a největší lunapark ve střední Evropě. Povrch trati tvořily asfaltové chodníky odklizené od sněhu a neběželo se jen po rovině, ale kupodivu jsme narazili i na dvě táhlá stoupání. Ultralibor v cíli zahlásil, že cestou např. narazil „na kozy“. To bylo to zoo :-).

První kolo jsem se rozkoukávala a hledala tempo, druhé kolo jsem měla pomalejší, ale do třetího kola jsem zrychlila -z 564. pozice po 10-tém kilometru jsem se dostala na 539. místo z celkového počtu 791 bežců.

Andy a Ultralibor před startem avizovali, že se pokusí o osobáček. A povedlo se jim to! Libor byl v cíli s časem 1:05:53 (zlepšení o 5 minut), Andy zaběhl za 1:06:48 (taky osobáček), Zdeněk 15 km zdolal za 1:11:02 a já se nakonec vletěla do cíle s úsměvem za 1:19:38. Osobák to určitě nebyl, ale ani to nebyla nejhorší patnáctka z těch, které jsem za poslední 3 roky běžela. Ve své kategorii jsem doběhla na 11. místě z 38. Operativně jsme vyhlásili i kategorii Češi v Katowicích. Brali jsme první čtyři místa...:-)) Kompletní výsledky jsou k přečtění na http://www.online.datasport.pl/results338/wyniki/15km.pdf.

A teď budu chválit. Organizátoři sice nezvládli prezentaci, ale zázemí závodu bylo na jedničku, v prostorách fotbalového stadionu. Velké množství sprch, bez čekání, teplá voda pro všechny a dost parkovacích míst v bezprostřední blízkosti startu. A chválím naši malou běžeckou skupinku z továrny na sny, z MK Seitl Ostrava. Zase jsem si totiž vychutnali pozávodní atmosféru a podráždili žaludky. Tak např. já jsem si dala XXL cheesburger, byl opravdu velký, protože jsem ho jedla asi tak půl hodinky. Kluci si dali bigos a guláš. Zapláchli jsme to pivem zn. Tyskie – věděli jste, že pivovar Tyskie je oficiální sponzor polského olympijského týmu? Bylo nám to málo. Zazdili jsme to zmrzlinou a gofry...paráda. Při zpáteční cestě jsem v autě předčítala z Distance Runnig. Naplánovali jsme si tak mnoho a mnoho maratonů na deset let dopředu – Lisabon, Rotterdam, Berlin, San Francisco, Helsinky a tak podobně...Tak hlavně to zdraví, aby bylo.

neděle 13. března 2011

Kobeřická 20 byla letos na krev...ale pak v cíli se SLIVOVICÍ


Už je dobře, už se občerstvujeme v cíli -s Danuš a konkurenčními Černými běžci


Do Kobeřic jezdím moc ráda. Za atmosférou, perfektní organizací, klobásou a pivem v cíli. A samozřejmě za během I když letos jsem s ohledem na celou řadu nepříznivých okolností netušila, zda to klapne....
Klaplo! Mou náladu do pozitivních obrátek vyšroubovala už báječná atmosféra v autě. Máme totiž v oddíle další valkokapacitní tank. Tentokrát se nás počet 8 lidí + 1 mimino nasáčkovalo do Jindrova Transportéru. Pohodlíčko, teplíčko, srandičky.
Už jsem úplně zapoměla, jaká je Kobeřická dvacítka makačka. Loni jsem ji totiž celou běžela s Ultraliborem po boku, tak jsem její náročnost moc nevnímala a doběhla jsem za 1:52:52. Letos běžel Libor na osobák a já na přežití. Vůbec jsem si nedělala iluze o nějakém kvalitním čase. Já teď bohužel nemůžu moc trénovat. A to se projevilo už někde na osmém kilometru. Úplně mi vytuhly nohy, neběželo mi to. Co ale bylo nejhorší, neběželo mi to v hlavě. Prostě jsem najednou pocítila hroznou únavu a nechuť, doslova odpor k běhu. Já bych to snad i vzdala, kdyby to šlo. Ale vzhledem k tomu, že se neběží několik okruhů, ale trasa z bodu A do bodu B, nepřicházelo nějaké vzdání se v úvahu.
Trochu mi pomohla občerstvovací stanice na 10-tém kilometru. Vlastně mi pomohla hodně. Vypila jsem dva kelímky vody a na pár minut přešla do chůze a tak si odpočinula. Podařilo se mi rozběhnout, když v tom mě doběhla a na nějakou chvíli předběhla i Věrka Božovka. Na jednu stranu jsem si nešťastná pomyslela: „Tak a teď už mě předběhla i Věrka, ona běží tak lehce a já z posledních sil“. Na stranu druhou jsem s ní prohodila pár vět, což mě psychicky velice nakoplo. Alespoň chvíli jsem nebyla sama.
Problém je i to, že jsem zvyklá běham se sportesterem, takže mám přehled o uběhnutých kilometech a průměrné rychlosti. Jenomže se mi ve foodpodu vybila baterka a já běžela naslepo, na pocit. Vážně jsem byla vysílená. Když jsem pak najednou na silnici uviděla napsáno 15 km, zadoufala jsem, že doběhnu. Na značeném 17,5-tém kilometru jsem uvěřila, že to bude alespoň pod 2 hodiny. A asi tak kilometr před cílem mi naproti přiběhl Ultralibor s Andym a pomohli mi do cíle. Komu by se neběželo dobře s bodyguardy!!! No a ani jsem nevěřila konečnému času 1:50:06. Nakonec se tedy k obrovské únavě připojila radost.
Letos pro nás pořadatelé připravili v cíli milé překvapení. Všichni jsme dostali „plaskuli“ slivovice. Už jsem během psaní blogu trochu ochutnala. Výtečná-dokonce i jemně řetízkuje. A na občerstvení jsem si taky pochutnala, klobása byla parádně mastná a velká, pivo načepováno bez dlouhého čekání. A nechyběla ani sladká tečka v podobě návštěvy cukrárny Jařabová v Kravařích. Dala jsem si větrník a laskonku. Tím jsem svému tělo poskytla dokonalý poměr tuků, cukrů, bílkovin, minerálů a vitamínu.
Ale nohy mě bolí sakramentsky. A to už jsem si dala strečink. Ono je asi těch 20 kilometrů v kopcích přece jenom hodně.

pátek 11. března 2011

Tak mě ta Sněžná noc postavila na nohy


Tak letos jen s Martinem. V pozadí sedící Markétka bedlivě sleduje a vychutnává předzávodní atmosféru.


Ještě není odstartováno a my s Danuš už "drbeme"


Mám za sebou hodně, ale opravdu hodně špatný týden. Naštěstí skončil happy endem a mi se pozvolna vrací elán, optimismus a chuť do běhání a závodů. Sněžná noc – závod v Bělském lese na 8 kilometrů-přišel jako na zavolanou.
Loni jsem ho běžela s manželem a kamarádem Martinem. Manžela letos bohužel skolila viróza, ale Martin zakoupil nové běžecké boty a s novým obutím přišlo i odhodlání. Taky klubová puboška Danuš a zdatný atlet Raduz stáli ve čtvrtek v 19:00 hodin na startu u Svatého pramene v Bělském lese. Podotýkám, že s Danuš jsem se pod vlivem oněch zmiňovaných špatných okolností nějakou dobu neviděla. Neviděla znamená i to, že jsem si s ní nepopovídala. Ta nemožnost komunikace tedy už na startu rozhodla o dalším průběhu závodu-rozhodly jsme si během běhu „pokecat“. Tomu bylo nutné přizpůsobit tempo běhu, které bych nazvala jak rekreační a pohodově konverzační.
Asi už na druhém kilometru-to jsme zrovna běžely do kopečka po pilinové dráze-Danuš zavelela: “zpomalíme, ať se do kopce nezadýcháme“. Probíraly jsme totiž zdraví, naše děti, tréninkové plány a bylo nutné, abychom si rozuměly a ne, abychom funěly. Kolem třetího kilometru jsme se dostaly na asfaltový chodník a rovinku, tou dobu jsme už ale diskutovaly o maratonu New York v roce 2015 a čím ho nahradíme, nebudeme-li mezi vylosovanými. Líbil by se nám asi maraton v L.A. Na čtvrtém-stále ještě asfaltovém – kilometru jsme se začaly těšit na to, co si koupíme v duty free shopech na letištích. Mezi čtvrtým a pátým kilometrem jsme občas musely zastavit a přejít do chůze, protože jsme pro samé klábosení málem přehlédly jinak dost dobře viditelné značky na stromech a fáborky na větvích. V bezpečí hlubokého lesa jsme se dostali k tématu chlapi. Ale to rozhodě není tak zajímavé jako nakupování a proto jsme na sedmém kilometru zrychlily a do cíle nedocupitaly, ale doběhly. A kupodivu jsme nebyly poslední!!! Čas na stopkách ukazoval 42:03 a já se cítila báječně. Přišla jsem na jiné myšlenky, všechno špatné bylo pryč. Běh mi jako vždy udělal dobře. Je to lék na všechny smutky a trable.
Pěkně zaběhl Raduz a Martin se oproti loňskému roku zlepšil o 3 minuty, „zajel“ nové boty a zároveň se pozitivně namotivoval na Hervis 1/2maraton v Praze.
Bohužel jsem se s ostatními nemohla zúčastnit vyhlášení u Bohuša a prodloužit si tak pozávodní euforii. Spěchala jsem domů a Martin taky. Mám jen podezření, že těch zpátečních 2,5 km jsem běžela podstatně rychleji, než celý závod.
Byl to moc fajn večer. I počasí se vyvedlo, nepršelo, nemrzlo a zdá se, že jaro je už za dveřmi. Tak snad za rok poběžím zase. Slovo poběžím zdůrazňuji, je to přece závod :-).