Únor bílý, pole sílí a já mám 146

Je li lidová pranostika pravdivá, pak v létě a na podzim můžeme očekávat nadúrodu úplně všeho. Jen já nemůžu očekávat nadúrodu osobních rekordů. Únor mi moc příležitosti k trénování nepřinesl. Zato se mi ale podařilo neplánovaně 3x!!! vyběhnout na trať organizovaně.

Další etapa Lysacupu

V sobotu 2.2. jsem neodolala další etapě  Lysacupu - trasa vedla od železničního přejezdu v Ostravici, na vrchol to dělalo nějakých 6,7 km. V Ostravici neležel téměř žádný sníh a poprchávalo. U  Butořanky se ale počasí změnilo jakoby mávnutím kouzelného proutku – začalo hustě sněžit, foukal vítr a s vystoupanými metry se přidávala mlha.

Ještě v Ostravici před startem jsem zaslechla, že je celý vrcholek Lysé Hory zledovatělý, z toho mě úplně mě jímala hrůza. Jsem vážně neobratná a na ledu kloužu, padám a propadám hysterii. Naštěstí jsem měla od kolegy z práce (díky Peťo J )půjčené nesmeky. Nasadila jsem je hned za Butořankou. Náledí nakonec nebylo téměř  žádné, protože vlivem teplot kolem 0 C byl led změknul a částečně ho zasypaly nové přívaly sněhu. Každopádně musím uznat, že při stoupání ve sněhu nesmeky pomáhají, přinejmenším psychická opora to je!

Lysá hora má vážně nějakou magickou moc. Protože se mi šlo moc fajn. To může mít 3 příčiny: 1) jsem už trošinku trénovaná 2) šla jsem pod své možnosti 3) pomohly ty nesmeky. Skončila jsem asi 20-tá od konce, což je pokrok J . Výstup mi trval  asi 1:20 hod., s výjimkou prvních dvou kilometrů, kdy jsem lehce klusala, jsem zbývající část šla svižnou chůzí. A zhluboka dýchala. Čistý vzduch…pro Ostraváka nevídaný nápor kyslíku na mozek. Za ty naše blízké Beskydy jsem vážně moc ráda.

Zpáteční cestu jsem téměř celou vyklusala. Tady už jsem nesmeky ocenila, neklouzala jsem a měla jsem jistou a pevnou nohu. Moc jsem si tuto etapu užila a splnila si závazek – každý měsíc v průběhu Lysacupu alespoň jednou na Lysou

Potworny biem zimowy

Dva týdny po Lysacupu jsem vlastně pořádně neběhala, nejprve bylo nemocné malé dítko, poté viróza skolila mně a nakonec i  větší dítko. Na trénink prostě nezbyl čas.

Přesto jsem v neděli 17.2. statečně stála na startu v polském Rybniku. Závod už svým názvem "Potworny bieg zimowy" signalizoval, že to nebude jen tak něco. Šlo totiž o krosový běh. Trasa se mi líbila. Vedla hlavně podél řeky, v přírodě. Jenomže celá byla pokrytá tajícím sněhem ,takže mi poněkud podkluzovaly nožky. Okopávala jsem si kotníky a tiše u toho nadávala. Hodně sprostě.

Vůbec mi to neběželo-já si myslím, že hlavně kvůli mé přetrvávající povánoční „nadváze“. 2,5 kg navíc jsou zkrátka poznat. Jenomže mě tak chutná, vůbec se nedokážu omezit. Na závodním okruhu jsem dvakrát potkala našeho fotícího předsedu Halloottu. Volám na něj: „Otíku, už nežeru, fakt mi to neběží“. Na to předseda kontroval: „Lenko, to není nadváhou, vždyť ty teď skoro vůbec neběháš“. Nakonec jsem byla v cíli za 57:28 minut. Důležité tedy je, že „to bylo pod hodinu“

                                 Cajdy-cajdy a okopané kotníky

A pak se  vše v dobré obrátilo. Pořadatel nám zajistil občerstvení v podobě bigosu. To je moje oblíbené jídlo. Polské národní. Do toho mi běžkyně Kamila z konkurenčního BK SAK Karviná dala i svou porci. Žije teď zdravě podle jídelníčku Petra Havlíčka. Hubne a na tratích zrychluje. A v tom je to jádro pudla. Má disciplínu J Já mám zase ten její bigos.

                                 S Kamčou - dárkyní bigose

Z našeho oddílu se nás sešlo dosti. Laďa, věčně uřvaná J  puboška Danuš, Švarcík, Ultralibor se synem Matesem (také mě předběhl), Andy a Iva. Všichni byli rychlejší!!!

Tak nějak vnitřně cítím, že by to chtělo nějaké předsevzetí….zhubnout….začít více běhat….zrychlit J. Už vím kdy - možná až roztaje sníh.

Úplně neplánovaný Lysacup

            Měla jsem ve čtvrtek svátek a sešly se mi nějaké ty finanční dary. A tak jsem KONEČNĚ zrealizovala nákup nové krosové obuvi. Inov 8 Roclite 275 GTX. Četla jsem na ni hodně dobré recenze a pochvalně se o téhle obuvi zmiňovali i kolegové. No na noze botky sedí úžasně, papučky. Jenomže co sedí na noze v prostorách sportovního obchodu, nemusí už tak bezva sedět na trati. Kde bych to jenom otestovala…na horách….jaká náhoda – v sobotu se koná poslední závod Lysacupu.

         A tak jsem se zcela neplánovaně postavila v Malenovicích u Rajské boudy na start 5, 7 km dlouhého pochodu. Zdůrazňuji slovo pochod. Borci běželi. Já s ohledem na velké převýšení běžela jen po občasných rovinkách, zbytek pohybu bych nazvala svižnou chůzí.

                                     Hole od Ježíška a na nohách nové botky

 Hustě sněžilo, v lese téměř bezvětří a celkem teplo, ale na otevřených prostranstvích hrozná fujavice, na vrcholu Lysé hory mlha jak mlíko. Šantán zavátý až po střechu, uvnitř smrádek – ale teploučko a co je nejdůležitější – čaj a zelňačka a Lysohor. V Šantánu jsme se srazili s manželem, který celou trasu šel svým tempem. Dala jsem mu cca 10 minut náskok a nakonec jsme dorazili skoro ve stejný okamžik. Lepším se!!!!

                        Už jen Mrazík chybí....

Přes ten vichr a mlhu nezbývá říct než NÁDHERA!!! Už mám jasno, jak a kde budu trávit víkendy příští zimní sezonu.  Dolů jsem to po občerstvení vzali seběhem. To byly endorfiny. Volala jsem juchů, paráda, to je BEZVA!!!

                                Kdo hledá i Šantán najde

Důležitou roli v mém bezstarostném pohybu sehrály nové „Inovaty“. Mám z té "turistiky" o dvě třídy lepší pocit. Boty nepodkluzují, do sněhu se jakoby "zakousnou", takže nemusím do každého kroku vydávat tolik energie. Jsou dost lehounké a přesto mi nebyla zima. Svou roli určitě hraje i goretexová membrána.

A aby těch BEZVA zážitků nebylo málo, na zpáteční cestě jsme se s Robertem stavili v hotelu Montér na bazén, vířivku  a horkou páru. To byl naprosto dokonalý relax. Nádherně jsem si vyčistila hlavu. A plíce J

Všechno se tak pěkně sešlo, že jsem se na chvíli mohla zastavit v hotelu Freud v Ostravici, kde probíhalo vyhlášení celého 4-měsíčního Lysacupu. Padlo nějaké to pivko s Vodními záchranáři a doslechla se o nové „výzvě“. Jmenuje se Lysohorský čtyřlístek…

         Dnes je 28. únor a já mám naběháno pouhopouhých 146 kilometrů. Zase o něco méně … Jenomže mám takový pocit, že o co méně kilometrů, o to více zážitků. Vždyť v lednu jsem poprvé běžela v Tuřanech, v únoru jsem sice vynechal Rohálovskou desítku, zato si ale dala dva Lysacupy. Nestěžuji si.

         No tak hlavně to zdraví a veselá mysl, ať se mě stále drží J

1 6 0

160 znamená počet kilometrů, které se mi podařilo naběhat za celý měsíc leden 2013. Žádný zázrak to teda není. Kde jsou např. dlouhé vytrvalostní běhy?  Jenomže pracovní a rodinné povinnosti mi zkrátka více nedovolily. A tak jsem ráda i za tu stošedesátku.

Nechci ale brblat. Protože i přes tu bídu se mi v lednu podařilo absolvovat původně vůbec neplánované tři závody.

1. leden a Tuřanský novoroční půlmaraton

Měřeno 1. lednem,  k 1.1. 2013 jsem běhala průměrně 21  km denně. No ano, cestou z oslavy Silvestra v Tetčicích jsem se zastavila v Brně-Tuřanech a odběhla si Tuřanský novoroční půlmaraton. Ještě v 02:30 hod. jsem si připíjela sektem na zdraví a štěstí a ve 13:00 hodin jsem stála na startu mi dosud neznámého závodu. I když  Brno znám jinak hodně dobře, z tuřanského letiště jsem několikrát odlétala na dovolenou a dokonce jsem si vzpomněla, že za dob mých vysokoškolských studií jsem v Agru Tuřany byla na jakési brigádě a ve skleníku uštipovala nadbytečné lístečky karafiátům (hrozná práce, brrrrr).

Propozice k závodu vypadaly lákavě. 21 km asfaltu, téměř rovinka z Tuřan k Mohyle míru a zpět.  Jako bonus trocha zeměpisu a dějepisu, protože Mohylu míru jsem ještě nikdy předtím neměla možnost navštívit.  

Počasí sice moc příjemné nebylo - depresivní pošmourno a teplota něco pod pod nulou, přesto se mi od startu běželo velice dobře. Nasadila jsem tempo a to jsem držela.Trasa byla asi tak z 1/3 kopcovitá  a zbytek lautr rovina, Každý kilometr byl značený, běh krásně odsýpal. Jen asi tak dvoukilometrové stoupání z Kobylnice na Mohylu míru bylo hodně náročné, na druhou stranu mi kopečky vyhovují. Na zpáteční cestě jsem cca od 16-tého kilometru začala předbíhat jednoho běžce za druhým, jednu soupeřku dokonce  100 metrů před cílem. A na 17,5 km jsem předběhla ultramaratonkyni Vilmu Podmelovou, to mě potěšilo (i když si myslím, že příčinou byla skutečnost,že  Vilma slavila více a déle než já :-)).

Neměla jsem žádné ambice, ono taky co můžete chtít, když do pozdních nočních hodin pojídáte chlebíčka a popíjíte bublinky. Takže jen skromné přání - dát to pod dvě hodiny a to se mi podařilo (mám to za nějakých 1:58 a něco). 

Závod mě krásně nastartoval do roku 2013. Zkuste si  ho zaběhnout příští rok i vy. Startovné lidové, pouhých Kč 50,--, za to šatny, značené kilometry, teplý čaj na 8,5 km a v cíli čaj a balíček s ovocem a muslityčkou.

                              fotila šikulka  Anetka

13. leden ve znamení Lysacupu

Jedno nedělní dopoledne a já zase stála na startu silně návykové záležitosti. Trasa měřila 6,5 km s převýšením 850 metrů a vedla tentokrát z Mazáku. Mám pocit, že tudy jsem ještě nikdy na Lysou horu nešla.

                              foto: Jiří Římánek

Sešlo se nás asi 220 nadšenců-od skutečných tryskáčů až po nás amatérské „rychlochodce“. Mrazivo - na vrcholu LH -11C, ale moc nefoukalo. Hodně nasněžilo. Já jsem byla schopná běžet maximálně tak první dva kilometry, poté jsem přešla do svižné chůze. Jak jsem ráda, že mám hole!!!! Makala jsem, byla jsem dost unavená (pouze na těle, nikoli však na mysli), dokonce se mi asi tak 300 metrů pod vrcholem únavou zamotaly nohy a spadla jsem. Teda jak já byla u kontrolky na Lysé hoře šťastná. Mohutně „zendorfinovaná“. Samozřejmě jsem neopominula pohladit hladící bod ve výšce 1324 metrů. V Šantánu jsem se nadopovala horkým sladkým čajem, malým Lysahorem (ó jak mi chutná tato krajová specialita), čokoládovou Fidorkou a šupala dolů.

To byla paráda, nádhera, krása, ani popsat nejde. Zpátky jsem celých 6,5 km běžela, okolní zasněžená krajina vypadala jako v pohádce, kulisa pro Mrazíka nebo Popelku, vzduch byl jako břitva a já najednou necítila ani trošku únavy. Hory mi vážně pokaždé dobijí baterky. Nahoru jsem to šla ze cca 1:28, dolů jsem to seběhla za 59 minut, dolů to šlo totiž samo. Někteří tůůůůůristé vytáhli boby, lopaty a z vrcholku Lysé hory se za mohutné povyku vezli po prdeli.

                              foto: Jiří Římánek

Vzhledem k množství čerstvě napadaného sněhu jsem ani nevyzkoušela nesmeky, které jsem si před startem zapůjčila. Veškerý led se schoval pod sníh a padat se dalo do prašanu, to je skoro jako do peřin..

  

19. leden – krosová 10 na Landeku

          Po Lysacupu jsem si myslela, že to bude "brnkačka". Druhý ročník krosového závodu na vrcholu Landek v Ostravě-Petřkovicích s délkou 10 km. Start a cíl se nacházel v areálu Hornického muzea, dále závodní trať vedla kolem Odry a  poté se stočila zpět na Landek. Cesta byla zavátá sněhem, nechyběly úseky s poměrně náročným stoupáním. Pořadatelé si  vážně dali záležet. Zato můj výkon byl jednoznačně příšerný.

           Vytuhla jsem už na druhém kilometru. Fakt mi to vůbec neběželo, nohy mi podkluzovaly, okopala jsem si kotníky, lomcoval mnou vztek . Měla jsem ze svého neběhu téměř depku umocněnou obavami z posledního místa. No alespoň že tato obava se nevyplnila, poslední jsem rozhodně neskončila.  Nicméně rozpačitý dojem ve mně dlouho přetrvával. Na všem se ale snažím hledat něco pozitivního. Takže mi 1) vytrávilo k sobotnímu obědu a 2) objevila jsem novou tréninkovou trasu.

                                          foto: Hallootto

             Závod bych vůbec vyhodnotila jako takový druh zimního tréninku. Žádný endorfin se nekonal. Svůj vliv nepochybně mělo i to, že v našem regionu bylo "pěkně hnusně"-mnohonásobně překročeny limity prachu v ovzduší, člověk to cítil při každém nadechnutí, ani není nutné sledovat oficiální měření. Hory, potřebuji hory.

              

             Začíná únor a já doufám, že se mi podaří najít si pro běhání trochu více času. Bude-li se dařit, chtěla bych si zaběhnout Rohálovskou desítku (letos spíše 12) v Prusinovicích. No a pak se uvidí :-)