Člověk nemože pořád vyhrávat…mé fiasko na Pardubickém vinařském půlmaratonu

Na startu barevně sladěná, v týmovém oblečku a s bojovým duchem. Natrénováno fest, i ty intervaly. Relativně vyspaná. Sice trochu bolavé gargelko a rýmečka, ale nejsem chlap, tak tím se rozhodit nemůžu nechat a navíc je to beztak jenpříznak pylové alergie…. A přesto všechno to prostě dopadlo totálně blbě!!!! A přitom to začalo totálně fajně !!!

Letos jsme s Robertem na Pardubický vinařský půlmaraton vyrazili už v pátek. Domluvila jsem na celý víkend bezva ubytko v Hradci Králové. Hradec je tak trochu předměstí Pardubek, co půl hoďky tam jezdí vlak, za 20 minut není co řešit.  Pohoda džez  prostě. Budeme vyspaní, žádné štrachání v sobotu ráno z Ostravy…..Fajně jsem to vymyslela, celou cestu z Ostravy jsem se chválila. V Hradci jsem se ubytovali a hurá na pivko, protože před závodem je nutno zavodnit. V hospodě jménem Vulkán (jinou jsme nenašli) jsme zůstali až do zavíračky ve 23 hodin, kopli dva extra hořké polotmavé Radegasty, bo ho tam čepovali (domove sladký domove), u pivka se smějeme – vykládám totiž Robinovi historky, kterak Koudy zapomněl na PIM zabalit ty správné botky, atmoškafajna. Pak už hrrrrr do betle. Bolelo mě ale gargelko, tož jsem ještě Robinovi navrhla, že bychom mohl dát zdravotní štamprdlu slivovice na vypálení bacila. Spala jsem skoro jako miminko….

 

V sobotu počasí nic moc, no nějak to s tím teplem a slunkem nevychází. Pořád řešíme, co si obléknout, ale nakonec zvítězilo tričko s krátkým rukávem, samozřejmě týmové, k tomu samozřejmě týmové kraťásky, týmový šáteček, skoro týmová kšiltovka, make-up, vypadám skoro jako GabkaSoukalka, však jsem přeci Gabčaulča (jak pravdivě a upřímně Berďa v Budapešti prohlásil). Ortéza na kolínko, balíček hroznového cukru, kdyby pochyběla energie, na ouška ejsídýsí. Po dlouhé době před závodem rozklusávám, dynamický strečink, to vše s cílem překonat loňský čas a znovu se dostat pod hoďku a padesát minut, jako v roce 2008. Bo fakt to v tréniku rubu a mám na to JBoPardubky jsou test na maraton v Krakowě.

13:00 START! JEDEM! NA PLNO! NA OSOBÁK!

Jako co to má znamenat.?!!! Proč mě bolí nohy už na prvním kilometru? Proč mě bolí lýtka? Proč, proč, proč…pro nejsem schopná běžet rychleji než v tempu 5:40 na kilometr? Ježiš, já to snad ani nedoběhnu. Já ale chci v cíli medaili. Já už nemůžu. Nebude-li mezičas na půlmaraton kolem 54 minut, nemá to už cenu, to nedoběhnu v dobrém čase…Jau bolí mě zadkový sval. Jau bolí mě achilovka….to bolelo Míšubidýlko…Áááááááááááá včil mě zabolel palec, to je asi dna, to už nebudu moci jíst čočku, maso a pít pivo. Ó jéje bolí mě pata, to mám určitě ostruhu jak Keňan. Píská mi v uších, zatracený stres. Chce se mi….nevím co, ale rozhodně se mi nechce běžet. Proč běhám? Neměla bych si najít jinou volnočasovou aktivitu? Mohla bych třeba háčkovat….

 

Na čtvrtmaraton mám mezičas něco kolem 57 minut, no to je hodně špatné. Zkouším přidat, KURDE PŘYDAT, ale místo toho zpomaluju. No to zas bude Koudy důležitý – já jsem to říkal, neměla ses tolik smát a radši rubat jsi mělaJ. Hroznový cukr si chci dát – rozsypal se mi v kapsičce, týmové kraťásky upatlané, doprčic narvu ten cukr ho pusy všecek, žádné postupné dávkování. Doprčic teprve 15-tý kilometr. Zahlédnu se ve výkladní skříni…háhá vleču se jak postřelená srna, to je úplně jedno, že jsem barevně sladěná, když jsem TAK POMALÁ!!!!

19-tý kilometr. Musím přidat, ať to je alespoň za 1:59:59. Nejde to. Už je mi všechno jedno. Chci už jen cíl…20-tý kilometr…chci cíl, proč se to tak vleče…. Proč mám zaplacené startovné na Krakow, na LH čtyřlístek, na YESenický maraton? Už nikdy nebudu nic platit tak dopředu…

 

CÍL. Mám to za sebou. Žádné pozitivní emoce, jen únava. Holt je to taková houpačka, to závodění. Jednou dole, jednou nahoře. A jak mi napsal můj kolega – není každý den Nagano. Není, není, někdy je to spíše jako Chlumec (pro ty co nefandí historii – dopadla jsem jako sedláci v bitvě u Chlumce J )

Tož řeknu to asi tak:

-          Neměla jsem se Koudymusmať

-          Neměla jsem v sobotu tolik žrať

-          Neměla jsem pivko popijať

-          Měla jsem více spať

-          Měla jsem tabletky na bacila brať

-          ZAČÍNÁM SE KRAKOWA BAŤ J

Nicméně jinak se výlet k Východočechům povedl. V sobotu jsme pošmatlali po Pardubicích, i  na zámku jsme byli, nádhera. V neděli jsme si dali prohlídku Hradce Králové, cukrárnu, aquapark. Kdyby nebylo běhu, asi bych se zrovna do těchto měst nepodívala. A byla by to škoda J

A až do čtvrtka si dávám oraz. Žádný běh, žádný sport, hodně spánku a bylinkové čajíčky. Odpočívat se bude. HowghJ

 

 

 

 

 

 

Euforie, dojebané koleno a nakonec medaila...Půlšichty na Čupku

Někteří povaleči v den státního svátku polehávají v posteli, koukají na telku, hrají si na kompu, prdí na gauči, chlemtají pivo, čučí na fejsbůk, případně dřystají po telefonu. Pak jsou ale tací – tak trochu workholici a srdcaři  – kteří se státní svátek 28. října rozhodnou oslavit šichou…Půlšichtou na Čupku.

Nepřeskočilo mi…Jen jsem se tuto středu dostala k druhému ročníku krásného závodu v Metylovických hůrkách. Loni tento závod běžel náš kamarád, trať tehdy měřila 5 km, z velké části vedla po zpevněné až asfaltové cestě a na kopec zvaný Čupek. Kamarád to dal 6x, čili za 4 hodiny odběhnul 30 kilometrů. Ačkoliv nejsem  dobrý matematik, dokázala jsem si spočítat, že bych to mohla dát 5x. Jsem přece ultra! J

Robert se rozhodnul běžet také, ale protože má rozum a nechtěl se tolik unavit, postavil tým s kamarádem Martinem. Ano, tento závod se dá běhat i ve dvojicích. No a nebyl by to závod v běhání na kopeček, aby se ho nezúčastnila i naše milá týmová Míša Bidýlko. Ta kupodivu také zachovala chladnou hlavu a přihlásila se jako tým s Marianem. Když tak nad tím přemýšlím, mi stejně nezbývalo nic jiného , než běžet sama. Neboť  když už se se mnou v lednu nikdo nechce dělit o postel během  LH 24, těžko se mnou bude chtít někdo sdílet startovní číslo, že … J

Start a cíl byl v Hodoňovicích u hospody U Čendy. Při prezentaci jsem lehce znervózněla. V řadě přede mnou stojí taková mladá kočka, štíhlá, dlouhonohá, a baví se s kamarádem: „Loni jsem to běžela, dala jsem to 6,5. Loni ale byla o kilometr kratší trať a méně stoupání. To jsem zvědavá, jak to letos dopadne…“ A sakra,  pomyslela jsem si, to nevypadá dobře. To 5x nedám. Nervozitou mi lehce povolil svěrač. Což na druhou stranu není špatné, neboť  když si před závodem káknuJ, běží se mi lehčeji JJJ

Pro jistotu a zahnání chmur si s Robertem před startem kupujeme decku horké medoviny. Zahřeje a odplaví stres. Jsem náhle klidná. Máme sebou i Markétku s Anetkou, ty už šly napřed s babičkou a kamarádem, závodní trať je totiž volně přístupná i turistům.

Je nádherné počasí, slunko svítí fest, listy na stromech jsou zlaté, vzduch voní, medovina začíná působit a já si říkám, že horší než porod nebo vyhřezlá plotýnka ten závod být nemůže JJJ Zjišťuji, že se vlastně moc a moc těším.

Po 10:00 nastává … START!!! Jdu zvolna. Mám taktiku. Nepřepálit začátek, nasadit konstantní tempo a udržet ho po celé čtyři hodiny. Cca 1,5 km běžíme po rovině a mírném stoupání lesem. Pak to začne. První prudké stoupání, druhé méně prudké stoupání a třetí brutálně prudké stoupání. Kurde, jak je to možné? Dyť to není Lysá hora, tak jak je možné, že je to TAK PRUDKÉ???? Na Garminech mám cca 3,5 km, když si na Čupku poprvé pípám čip. Paráda, je zde i horký sladký čaj. Osvěžím se  a valím prudkým seběhem dolů. Tedy spíše cupitám, trochu se bojím, ať sebou někde netřísknu, ale neflákám se. Potkávám Anetku s kamarádem Matyáškem, potkávám Markétku s babičkou, Markétka mi dá sladkou pusu a volá „do toho“! Tomu říkám povzbuzení J

 

Ten seběh je možná tak kilometrový, pak následuje rovinka lesem a přes pole a už jsem U Čendy a pípám si. Mám za sebou první okruh, na Garminech cca 5,7 km a časněco kolem 45 minut. To není špatné. Mám hlad a tak valím k občerstvovačce: voda, čaj, iont, gel, koláče, oplatky, ovoce-banány, pomeranče, datle, sůl, Power tyčinky. Beru to postupně – obalím banán v soli, zajím to datlí, tyčinkou a zapláchnu čajem a iontem.

 Valím do druhého kola. Sakra, začne mě bolet koleno. To není dobré. Co včil? Běžet. To nějak dopadne. Bolest trochu povolí. Pípám na Čupku, pípám U Čendy. Druhý okruh jsem zvládla za přibližně  50 minut. Stejně jako kolo třetí. Už jsem hodně unavená. Ale potkávám Míšu, která mě moc hezky namotivuje: „Ulčo výborně, pěkně to rubeš“. Poprosím ji, ať Robertovi vyřídí, aby mi do dalšího kola nachystal Carbosnack, je mi jasné, že budu potřebovat koňskou dávku cukrů. Čtvrté kolo je asi nejtěžší. Při stoupání mě už hodně bolí nohy, bolí zadek. Bezva-co bolí, to se formuje. Ale hlavně: ZÁŽITEK NEMUSÍ BÝT POZITIVNÍ, MUSÍ VŠAK BÝT INTENZIVNÍ J

Čtvrté kolo jsem běžela něco přes padesát minut. U Čendy pípnu, babička mi podává gel, dám ho na ex, něco sním u občerstvovačky a vyrážím dál. Je mi jasné, že celých pět kol nestihnu, ale půlku na Čupek ještě zvládnu. A skutečně, mám odběhané tři hodiny a necelých 53 minut, když si na vrcholu pípám. Jsem moc spokojená. Potkávám i tu fešáckou běžkyni  z registrace, říká, že to letos dala také jen 4,5 kola, že trať byla náročnější, stoupavější, ale hezčí, více v lese. Na Čupku mám na Garminech přibližně 26,8 km. No nic, k Čendovi doběhnu. Bylo to nakonec celých 29 kilometrů a dobíhala jsem asi tak 12 minut po limitu. V cíli mi běží naproti Markétka a pajdá  Anetka, holky moje, to mám radost. Anetka mi sděluji, že si vyvrtla kotník, ale že chodit prý může J. Skutečně to do večera rozchodí.

V cíli dostáváme guláš a pivko. Na to jsem se těšila moc. A teď bacha! Jdu vrátit čip. Paní hledá v papírech, ve startovních listinách a říká: „Wágnerová Lenka, vás tu nikde nemám, vás nemůžu najít…“ Na to jí poradím“ Paní, hledejte v kategorii nad 40 let“. Paní: „No jo, jste tady, to není možné, vy vypadáte o dost mladší…“. V Hodoňovicích žijí upřímní a pravdomluvní lidé.

Robert s Martinem se dozvídají, že v kategorii skončili třetí, dali dohromady 6 okruhů. Já nevím nic, protože nás bylo v kategorii šest nebo sedm. I Míša s Marianem měli v kategorii více dvojic, dali to 6,5x. Jdu nenápadně pátrat, protože si myslím, že jsem fakt dobře rubala a mohlo by z toho i nějaké umístění být….

 

A bylo!!! Ve své kategorii jsem skončila třetí. Mám obrovskou radost. Ale fakt obrovskou. Jsem v úplné euforii. I to koleno bolavé přestávám vnímat. Cena za třetí místo mě moc potěšila - termoska, láhev domácího medu, láhev z Beskydské likérky - speciál pro medailisty závodu (hruškovice s bylinkami a medem, to nekoupíte. To je jenom pro ty nejlepší, co to rubají a skvěle reprezentují nejlepší běžecký oddíl na světě J) Ani vám Pajtášci milí nebudu moci dát ochutnat, bo to asi s Robertem doma brzo vypijeme J

A třetí skončila i Míša s Marianem. No paráda! Všeci máme bronzovou medajlu. Míše jsem tak trochu záviděla. Během vyhlašování výsledků dvojic se na bedně sešla s pěti sympatickými chlapíky najednou. Nenápadně si s nimi vyměňovala telefonní čísla a vizitky, to je jasná věc, přece by se jinak tolik nesmála, jak je vidno z přiložené fotky J

Tak se tedy stalo, že jsem si 28.10.2015 spravila náladu po nevydařeném Winschotenu , jsem stále v euforii a koleno se doufám nějak zklidní, protože mě ještě čeká Hornická 10, Starobělské Lurdy  a pak volno - ležení na gauči a požírání vepřového. Bo Lysacup půjdu jen na pohodu JJJ

 

 

Kdo neběhá v hicu, běhá pod své možnosti. Půlmaraton Kietrz 13.6.

V červnu prostě vždycky musím běžet půlmaraton v Kietrzi. Prostě musím!!!!

Takže jsem v sobotu TŘINÁCTÉHO  i s Robertem a ostaními třistatřiceti závodníky statečně stála na startu závodu, schovaná ve stínu záchranářského. Široko daleko poskytoval stín před opravdu, ale opravdu nesnesitelným vedrem a palčivým sluncem.

Oproti minulým ročníkům došlo ke změně trasy, letos vedla z Keitrze do Sudic-Třebomi-Petrowic-Kietrze. Přibylo kopečků, ubylo stromů a tím pádem i stínu a hlavně narostla teplota vzduchu – 32 C, jasno a úplné bezvětří….

Ono s tím vedrem se to má tak – vedro miluju, slunko miluju, ale protože jsem ještě neběžela a asi nikdy nepoběžím ultramarton v Death Valley, nejsem na dlouhé běhy v teplotě nad 30 C zkrátka adaptovaná. Mám hranici 25C a pak už neběhám…až na Kietrz…tam holt běhávám za všech okolností.

Pořadatelé naštěstí reagovali pružně a tak podél trati rozmístili dostatek občerstvovacích stanic s vodou a dokonce i mobilních sprch, pod kterými se dalo proběhnout a částečně se zchladit. Úsměvné ale je, že ačkoliv jsem se poctivě nechávala zkropit, do dvou kilometrů jsem zase byla suchá na troud.

Začátek nebyl tak zlý. První kilometry jsem dokonce i cíleně zpomalovala, abych se nepřehřála. Jakmile jsem na Garminech zahlédla průměrný čas na kilometr 5:15, zvolnila jsem na 5:40. Na čtvrtém kilometru jsem zaslechla „Ahoj Leňo“ a kdosi mě plácl po zadku. Byl to můj kolega Přemek, který poprvé v životě běžel půlmaraton. Jsem ho do toho uvrtala no….Si nevybral zrovna jednoduché podmínky .

Šestý kilometr, sedmý kilometr, furt horko a žádný stín, osmý kilometr – neměla bych zrychlit, abych to celé měla co nejdříve za sebou? No kurde nepřydám, nejde to. 11-tý kilometr jsem dobíhala v čase cca 1 hodina a jedna minuta. Horko se stalo nesnesitelným. Nastala chvíle pro úvahy nad odstoupením ze závodu: „Do prčic, co já tady dělám….ježiš to je horko na zblití…..fuj ta voda se už ani nedá pít,… Dante Alighieri běžel půlmaraton v Kietrzi a proto mohl napsat Peklo…ha, vidím fatamorgánu, no končím…no jo , ale jak se dostanu do Kietrze, když odstoupím, to stejně budu muset dojít pěšky, to chcípnu…16-tý kilometr, tak já už to tedy nějak docajdám…

Nenene, netrap se Lenko, závody se běhají hlavou. Zkus myslet na něco hezkého. Odpoutej svou mysl. Takže začnu:

počítám do stovky-nepomáhá

myslím na orosený půllitr v cíli-nepomáhá

myslím na sex-nepomáhá (protože sex je také pohyb..a v tom horku bláznovství)

myslím na koupaliště, které mě dnes ještě čeká-nepomáhá

přestavuji si kilogramy, které dnešním během shodím – pomáhá, ale jen na chvilku

myslím, že nejlepší je nemyslet….

Začala jsem běh prokládat chůzí. Už jsem nechtěla zaběhnout pod 1:55, už jsem nechtěla zaběhnout ani pod 2:00. Chvíli jsem si sice myslela, že bych to záměrně zkoulela na 2:02:02. Nakonec mi bylo všechno úplně jedno. Prostě jsem to chtěla nějak docajdat.

Ale jsem hérečka. Cajday-cajdy trvalo do okamžiku, než jsem dopajdala do Kietrze a v dáli zahlédla cílový oblouk. Narovnala jsem se, vyprsila, úsměv na tváři, krok jsem natáhla, na tempu přidala, protože na trati se trap, ale poslední metry jsou pro fotografy    Zaslechnu moderátora (jelikož neumím polsky mluvit, natož psát, přináším fonetickou podobu jeho proslovu) „ Kto jest další. Numer 335, tj. jakaš bardzo pienka kobieta. Lenka!!! Pienkna Lenka z Ostravy. V Ostravě pienkne kobiety…“ Tak za tohle pane moderátore, ten zpropadený půlmaraton poběžím i za rok, horko nehorko. To mi už doma dlouho nikdo totiž neřekl (a asi dlouho neřekne)!

V cíli jsem se nechala od hlavy až k patě zlít ledovou vodu z hadice. Děkuji tímto hasičům za tuto charitu. Pořádně zlitá VODOU potkávám kolegu Přemka. Je to pašák-také přežil. Směje se na celé kolo, neboť jak řekl „ doběhl jsem do cíle a mohl jsem tě plácnout po zadku“ Po chvíli potkávám i Roberta, ten je také spokojený, inu doběhl do cíle pod dvě hodiny a má mě. Dojdeme si do šatny pro věci a já využívám možnosti masáží. Lehnu na lehátko a teď holky bacha…. Masírují mě DVA!!! 2!!! DVA!!! maséři, borci, a zadarmo ,tedy v ceně startovného a masáž trvá možná tak deset minut. Fakt má to běhání a závody něco do sebe. Nožky mám hnedka lehké jako laňka …

 

Sprcha nás s Robertem nakopne a tak fičíme na jídlo. Tradiční hrachovka s uzeným masem, klobása a pivo. Mňam. Jídlo se podává ve velkém stanu na náměstí v Kietrzi, kde současně probíhá vyhlašování výsledků. Zrovna fasuji klobásu, když zaslechnu organizátory. V  kategorii kobiety 40-49 lat na 1. místě doběhla …., na 2. místě Lenka Wágnerová, na3. místě …………….. Ty voe, já jsem na bedně!!! Odhazuji klobásu, polívku (resp. pokládám ji na stůl), Robertovi dávám mobil se slovy FOŤ, proboha FOŤ a valím na bednu. Gratuluje mi tuze hodně lidí a já si to užívám. Protože bednu jsem opravdu, ale opravdu nečekala….Cvakání foťáků, to miluju , úsměvy a potřásání rukou, no to se mi líbí, toho není nikdy dost. Cena za druhé místo se mi hodí velice, kulmofén na vlasy, jó pořadatelé znají svoje pappenheimské . Ze stupňů vítězů se vracím k jídlu, ještě pivko a můžeme jet zpátky do Ostravy. Ještě si uděláme fotku s Robertem, fotku s Přemkem a tradá domů.

 

 

S Robertem se shodneme, že letos to bylo úplně nejtěžší. Ale na druhou stranu jsme posílili svou odolnost, svou vůli, posunuli jsme si hranice, za kterých se dá běhat. A o to více jsme se těšili na odpolední koupaliště s dětmi. Až po krk ve vodě a s absencí běhu 

 

Pokud jsem někoho z vás nalomila k účasti v příštím ročníku, tak vězte, že za 40 zlotých (270 Kč) startovného dostanete: 21,097 km asfaltu, pivo, funkční tričko, koberečky do auta nebo velký ručník (podle aktuálního sponzora), krásnou medajlu, několik občerstvovacích stanic po trati, kávu, čaj a koláčky před závodem, hrachovku, klobásu po závodě, zdarma masáž před i po závodě a možná i výhru v tombole.

Přepište dějiny!!! PIM 3:59:59

Do Prahy jsem jela z jediného důvodu. Chtěla jsem slyšet burácející, povzbuzující Pařížskou…Loni jsem byla tam otrávená časem 4:02:19, že jsem v cíli nic nevnímala, jenom rozčarování. Proto jsem v sobotu stála s Berďou (velitelem výpravy, držitelem jízdenek a rezervace ubytování), pajdavou neběžící Peťkou s berlemi, neběžícím Rosťou, Leniou, Keňanem a Radkem na nádraží ve Svinově. Do Prahy jsme jeli vlakem, což skýtalo možnosti pro tipovačku časů,  konzumačku slivovice, čtení motivačních článků na téma maraton a tak podobně.

V Praze jsme si hodili věci na hostel, Berďa tradičně zašustil sáčky a valili jsme na maratonské expo vyzvednout si startovní čísla, baťohy a třebas i něco nakoupit. Já si dala závazek ,že už si nekoupím nic, protože to do těch skříní už kurde nemám kam narvat J. Cestou na expo jsem v metru potkala kamaráda Martina z Ostravy, bylo fajn potkat krajana, co také běží maraton. Další várku známých jsme potkali na expu.

 

Berďa byl to odpoledne hrdý velice, šel si vyzvednu tričko pro bronzového PIM Kinga. Zkoušel si velikost L, ale co teď synek zhubnul, bylo mu velké a tak dlouho a nahlas zdůrazňoval, že je mu to tričko velké, až dostal číslo menší. Byl tuze potěšen. Ve stánku je za PIM Mirek Kratochvíl, ráda ho vidím, dělá nám fotku :-) Jinak jsme se ale moc dlouho nezdržovali, kručelo nám v břiše a tak jsme brzo seděli v naší tradiční pizzerii. Dorazil Bobiká, Kačenka a dávali jsme si do nosa. Všichni jsme si (zcela určitě náhodou ve stejnou dobu)  vzpomněli na El Prezydentaa rozhodli se ho (zcela určitě náhodou ve stejný okamžik)  hromadně potěšit zasláním sms na téma: Jsme v Praze, všeci máme ty správné boty a co včil máme dělat, kolik toho můžeme sníst, co můžeme vypít, jaké zvolit kraťasy. Koudy zavelel:dvě piva, žádné štamprdle, namazat podpytličí a do hajan! No jo, ale co my ženy bez podpytličí?  To rozpoutalo další smršť sms a věřím tomu, že Koudyho má jeho mobilní operátor zajisté rád :-)

Šla jsem sice spát brzo, ale pravidelně jsem se budila. No jo no, předstartovní nervozita. Šestý smysl mi říkal, že tentokrát už to vyjde na ten správný čas, ale ….

Ráno snídaně  a hurá na Václavák, předali jsme batůžky a u Prašné brány si udělali předstartovní foto. No a pak už byl čas rozejít se do svých koridorů. Já měla J. Skoro úplně vzadu, úplně nejdál ze všech účastníků naší výpravy. Vyhledala jsem vodiče na čas 4:00. Letos jich bylo více, letos byli 3. Ještě před startovním výstřelem jsem jim vysvětlila a to dosti důrazně, že ať dělají, co chtějí, ale že mě do cíle prostě pod čtyři musí dostat. Měli dovoleno mi nadávat a třebas mě i do cíle dokopat. Nejlépe tomu rozuměl český vodič Martin. Další dva vodiči Alan a ..? byli Poláci, tak jsem jim to alespoň zhruba vysvětlila i v polštině. Jsem jazykově zdatná a dřystání by mi šlo.

Start! Hraje Vltava, jsou vypuštěny balonky, mě vylétne tepovka a husí kůže, je to fakt nádhera, slzy v očích a v duši naděje :-) Celých 7 minut a 28 vteřin trvalo, než jsme se z našeho koridoru od startovního výstřelu dostali na start. Pípla jsem si až v tento okamžik, abych měla představu o skutečném čipovém času.

Běží se mi lehounce, ale běžím opatrně, kousek před vodiči. Potřebuji si trochu nadběhnout před každou občerstvovačkou, jsem totiž zvyklá vždy přecházet do chůze. Jednak si odpočinu a jednak se neudávím iontem, vodu, banány.  Na Karlově mostě potkávám Rejžu, fotí do Bezva běhu, tak udělá fotku i mi. Desátý kilometr zdolávám v čipovém čase někde kolem 55 minut. Ještě je to brnkačka, ještě mám plno energie. Až na desátém kilometru slupnu kousek banánu obaleného v soli, jinak vůbec nemám hlad a ani chuť.

Na 15.-tém kilometru to pomalu ale jistě přichází J,  začínají mě bolet kolena, holeně, achilovky, kyčel, zadkový sval. Ale vidím Petru s Rosťou, mají v ruce povzbuzovací ceduli s nápisem Lenka, tak tomu říkám doping, děkuji moc! Začínám se těšit na kilometr cca 30-tý, až mě bude bolet úplně všechno a nebudu vnímat žádnou bolest konkrétně. Jenže kdeže třicátý kilometr je…

Běžím kolem Vltavy, směr Podolí, v protisměru potkávám Bobiká a Berďu, jsem ráda, zamáváme na sebe, ještě máme sílu se usmívat. 25-tý kilometr. Hrome to je horko, A to slunko jak svítí. Jak to, že svítí, když podle předpovědi mělo být je 10C a oblačno. Pak si ale uvědomím, že nemůžu brblat, protože horko a slunko miluju a jsem zase pozitivní. V ten okamžik mě předběhne vodič na 4:00. Držím se za ním, ale jeho tempo se mi zdá příliš vysoké. V určitý moment  5:11 na kilometr, to přece ale není tempo na maraton pod 4!!! Rozbily se mi Garminy nebo co se to vlastně děje? Další dva vodiči jsou kus za mnou. Pak mi to dochází. Vodič Alan se rozhodl pro čas 4:00 od startovního výstřelu, což mi vychází na nějakých 3:52 času čipového a na tuto rychlost se skutečně necítím. Zvolním a jen si hlídám průměrný čas 5:40. Ještě že mám ty Garminy na ruce. Míjím se s Leniou, zamáváme si a zase je lépe.

Třicátého kilometru jsem se nakonec dočkala a sním i první opravdové krize. Ztěžknou mi nohy a nechce se mi dále. Pro tyto účely mám u sebe Carbosnack, vysosnu polovinu, zapíjím ho vodou a valím dále. Po nějaké chvíli gel skutečně zabírá, ale je chuťově hnusný, sladké lepidlo a já bych radši bůček. Běžím a očekávám nával krize č. 2. Přichází s 36-tým kilometrem. Nechce se mi…Nastal čas pro druhou polovinu carbosnaku a vzpomenu si na Leniu, kterak v jednom ze svých pozávodních článků psala, že pomalý běh ji unavuje více, než běh rychlý. Je to doktorka, tak to kurde musí být pravda, tudíž zrychluji. Čím budu rychlejší, tím dříve to budu mít za sebou, to je přímá úměra řekl by Keňan a Berďa :-)  a to jsou jóóó vzdělanci :-)

Mé myšlenkové pochody na trati přibližně od36-tého kilometru vypadaly asi takto:

-          Bude to osobák, tak jako tak. Ty sis ale nepřijela pro osobák začínající čtyřkou, tak kurde
           přydej!!!

-          Tě to bolí co, co? No Wagnerka, maraton prostě bolí.

-          Krev, pot a slzy

-          Pchááááááááá, druhý porod jsi zvládla pod čtyři hodiny a maratonu pod čtyři by ses lekla? 
           Srabe, kurde přydej!!!

-          Všeci ti fandí, no to se ani domů nevracej, bude-li to začínat na čtyřku

-          Bych si mohla koupit něco hezkého na sebe, doběhnu-li to za 3 a něco (pozn. dosud jsem si
           nekoupila nic :-)  )

-          Furt samé prdelky, prdelky, prdelky – kde jsou ty krásné chlapské bicály, tricály a
           vysoustruhovaná lýtka?

-          Jé, já se tak těším, až si doma stáhnu ze svých Garminů do kompu trasu. A ty krásné grafy, co
            uvidím – rychlost, tep, převýšení…jů ať už jsem doma

-          Pivo-šampus-pivo-šampus-chipsy

-          Maminko pomoc, já chci domů

-          Žádný Winschoten letos, maratonv Budapešti přepíšu na 30 kilometrů

-          Nemysli a kurdepřydej!!!!!

-          Přydej!!!

39-tý kilometr. Do prdele, kdy už bude ten tunel, za kterým půjdu do finiše. Mám křeč v lýtku, dávám své mysli pokyn, aby s tím cosyk zrobila, protože já opravdu, ale opravdu nemůžu zpomalit. První pokyn-nic. Druhý pokyn-nic. Třetí pokyn – je to tam, natahuji krok. Co mi to kdysi říkala Kačenka – když nemůžeš, natáhni kročekJ Funguje to!

500 metrů do cíle, 300 metrů do cíle …já to snad pod ty čtyři hodiny DÁM. Dala, dala ,dala. 3:59:59. Štěstí, nekonečné štěstí, euforie, nutně potřebuji někoho obejmou, koho ale? Jéééé, tam je Carlo Capalbo, tož postiskám jeho, ukazuji mu čas, brečím mu štěstím na rameni, je to pod čtyři hodiny, chápeš? Konečně, konečně a to v Praze, na pro mě těžké trati.

                                        Vodič Martin

U cíle se tlačí Peťka s RosŤou, běžím (no běžím – šourám se)  za nimi, dělají mi fotku, natáčí mou zmatenou euforii. Jdu si pro medaili a zase bulím, když mi ji věší na krk. Dělám si fotku i s vodičem Martinem. Na Příkopech zahlédnu Rejžu, dělá mi fotku a blahopřeje mi, potkávám kolegy, oba mají osobáky, blahopřejeme si, Rejža znovu fotí. Cestou na Václavák na smluveném místě potkávám Berďu, Leniu, Bobiká, Kačenku, Keňana, celá šťastná jim říkám, že už to konečně vyšlo. Berďa má také osobák, i Radek, tomu se ale bohužel ještě jeho cíl – maraton pod čtyři nesplnil. A však času má dost, je to ještě takřka junior a já čekala celých dlouhých 8 let…Sotva si vyzvednu věci z šatny, volám Robertovi, volám mamce, čtu si zprávy od kamarádů, jsou vážně moc vtipné a tak se směju a brečím:

Sms: Heeeeeeeejtyjsi to dala 3:59:59. Paraaaaaaada gratuluji….

LenibožííííííJ, to ten šampus tě vehnal do cíle, je tvůj .. (na vysvětlenou: Míša mi v sobotu sdělila, že mi koupila šampus za čas pod 4)

Velká gratulace k osobáku, sledoval jsem tvoje mezičasy a věděl jsem, že to bude těsné….

Leni , jsi neskutečná a ten čas…Ty jsi klasik za každé okolnosti :-D

To je umění opravdových mistrů, naplánovat si maraton na vteřinu přesně :-)

Lenikonečně padla jedna pro tebe magická 4, Teď máš další motivaci před sebou a to tento čas zlepšit

…A ten čas…to je jak z hollywoodského trháku, happy end jak za nároďák…

Volá Koudy, jako správný taťka prezident, říkám mu, že jsem musela kurdepřydat, ale je to tam. Nemám hlad, nemám žízeň, necítím bolest, necítím zimu, jen se vznáším…je to pohádka…je to SPLNĚNÝ SEN :-)

 

Co mi opravdu hodně pomohlo: Článek 99 myšlenek, které se vám honí hlavou při maratonu. Vyšel na www.bezvabeh.cz a byl to nabuzovač veselé nálady. Já se ho neustálým čtením naučila téměř zpaměti a v těžkých chvílích mě na trati nakopnul. Článek o tom, jak překonat maratonskou zeď, který vyšel krátce před maratonem na www.rungo.cz. Hlavně pasáž o tom, jak nesmím dovolit tělu, aby ovládlo mou mysl. Protože tělu se už nebude chtít a bude to na hlavě, aby tu nechuť překonala.

A co bylo pak? Pořádný oběd, pivko a rozverná cesta domů provázená bublinkami. A potom? Potom  zazvonil zvonec a maratonské pohádce je až do října konec.

Časy (čipové) ostatních: Lenia 3:46:51, Keňan 3:18:32, Berďa3:39:23, Radek 4:09:16, Bobiká4:00:06  .

Pardubky - barvičky - půlmaraton

To zas byly v týdnu stresy, mohou za ně naše dresy

Rok se s rokem sešel a opět přišel čas Pardubického vinařského půlmaratonu. Letos jsme se na jeho startu sešli 4 Kurdeostravaci : Nikša koloběžka, Django, Robert a já.

Ačkoliv jsem se na půlmaraton těšila, představoval pro mě svým způsobem i stresovou situaci JJJ  Já vím, že jsem možná  povrchní, komerční, kdoví, co ještě. Ale proboha – pokud jsem Pardubický vinařský půlmaraton chtěla běžet v oddílovém dresíku, NEMOHLA jsem si k němu nazout své růžovočernobílé běžecké adidasky. No nemohla...Za prvé NELADÍ BARVOU a za druhé se v nich sice dobře běhají objemy, ale na závody mi nesedí, bolí mě z nich holeně a tak...

Poněkud netradiční začátek „závodního reportu“....

Tudíž jsem se rozhodla, že ty nové lodičky do práce ještě tento měsíc nepotřebuju a zainvestovala jsem do nových běžeckých bot. Intenzivně jsem studovala na internetu a v časopise RUN různé botky na asfalt, četla hodnocení, porovnávala ceny a vyhodnocovala barvy. A až v pátek, den před závodem jsem si pořídila modrooranžovozelené botky značky New Balance. Padly mi jako ulité a poté, co jsem si v nich v obchodě odběhala běžeckou abecedu a několik rovinek (pan prodavač mi zatím hlídal věci a nechápal)  stala jsem se jejich šťastnou majitelkou a začala se na Pardubky konečně MOOOOC těšit.

Vlastně byl zde ještě jeden stres – z předpovědi počasí. Hlásila oblačnost, teplotu kolem 10C, vítr. Do toho mi večer přišel email od Nikšy, ve kterém mi sdělovala, že už tedy s Djangem  jsou v Pardubicích a že je tam HROZNÁ ZIMA.

Start závodu byl v sobotu ve 13:00 hodin, ale ještě předtím si odjela koloběžkový půlmaraton Nikša. Zvládla to za 1:14:23 a v samotném závěru dokonce předjela nějaké soupeřky. V cíli jsem jí tak nějak záviděla, že už má vše za sebou a obdivovala její medaili.

 

Před startem jsme se ještě všichni vyfotili a pak vystřelili. No vystřelili – mě trvalo cca 1 minutu, než jsem se dostala na startovní čáru. Tak hodně účastníků už v Pardubicích běželo.

Django se mi ztratil záhy z dohledu a Robert se se mnou držel cca do 5.- tého kilometru. Běželo se mi moc dobře. Měla jsem pocit, že bych možná mohla běžet i rychleji, na druhou stranu jsem nechtěla začátek přepálit. Sem tam jsem se podívala na hodinky. Chvíli jsem běžela průměrnou rychlostí 5:20 min na kilometr, chvíli jsem to drtila za 5:00 a občas jsem zjistila, že jsem ještě rychlejší. Poslechla jsem totiž rad Jarynka, Bobiká a zkoušela natáhnout krok a nezaklánět se, alébrž se do toho běhu jakoby položit. Překvapilo mě, jak se mi najednou při stejné námaze běží lépe a rychleji....A začala jsem předbíhat.

Předběhnu takovou skupinku sympatických třicátníků a zaslechnu:„Jéééééééé, to je pěkná prdelka. Ony se ty těm holkám, co běhají, dělají hezké postavy“. No řeknu vám, to byl ale doping!!! Vždyť mi to řekli ( a naprosto objektivně) cizí chlapi, kteří po mě vůbec nic nechtěli, jen vyjadřovali svůj dospělý a ryze pravdivý názor JJJ........Necítím žádnou únavu, běží se mi lehce a mám za sebou první kolo, trvalo mi nějakých 53 minut. Jsem na náměstí a vidím Nikšu, kterak se na mě směje a fandí. Bezvadně mě povzbudila do druhé rundy.

Od 11.- tého kilometru si sem tam potáhnu karbošneku. Jsem sice odpůrcem tady těchto chemických umělých nechutných gelů, ale možná fungujou, nechci nic podcenit. Běžím, běžím a přichází doping č. 2 – jsem na mostě přes Labe, cca na 17.- tém kilometru a  v protisměru míjí Django a po chvíli Robert. Ty voe, kluci nemají zas tak velký náskok. Páni, běžím asi dobře. Co běžím, já to KURDE RUBU, BO JSEM BAREVNĚ SLADĚNÁ a neskutečně pozitivní. Na všechny se směju, dokonce potkávám kolegu z Hradce, ten ale neběží, ten pouze fandí.

No jenomže právě na tom cca 17-tém kilometru mi lehce vytuhly nohy. Ozvala se únava z Horské výzvy Jeseníky. A já byla postavena před volbu – buď to drtit na krev, v cíli se třebas i pozvracet, ale dát to pod 1:50. Anebo se snažit držet jakžtakž slušné tempo, nicméně se nezničit a šetřit se na pražský maraton. Zvítězila druhá varianta. To ale neznamená, že jsem se flákala. Prostě jsem šla i zbytek závodu na pohodu a s úsměvem na rtech. Protože dnes jsem si ten běh skutečně užívala....

V cíli mě už čeká Robert, Nikša i Django. Všeci máme radost, všeci máme medailu, údajně s numismatickou hodnotou. Robert doběhl za 1:46:40, Django za 1:44:17. Jsou ti kluci lepší, ale mají delší nohy a tím pádem i delší krok JJJ

 

Konečně si mohu dát vytoužené PIVO. Pivo, čaj, ovoce, koláče a gnocchi. Peru to do sebe, bo kde výdej, musí být i příjem. A v Pardubkách se dá vždycky dobře „požrat“ J. Potkávám i kamarádku Janu z Hradce, ta zaběhla osobák, taky je barevně hezky vyladěná, tak děláme fotku. Chváli mi oddílový dresík, zejména se jí líbí modrá barva elasťáků. Nejdřív si myslím, že je to ironie, ale ona to myslí vážně!!!

Parádní den prostě a to je přitom pořád celkem zima, nějakých plus osm a vítr....

Já bych to teda asi neměla říkat – ty asfalťácké závody se mi přece jenom běhají lépe. Hory jsou fajn, ale nějak se mi při po těch terénnních nerovnostech a ve sněhu smýkají kotníky, smýkají kolena. Jsem z nich více vyřízená! Což ale neznamená, že bych na Beskydy a Lysou horu zanevřela, to snad ani nejde. Navíc je zde riziko, že by mě Koudy zase převelel zpět k  Seitlovcům ..To by byla škoda, bo se mi s vámi a za vás milí Pajtášci běhá moc dobře. J

Nakonec mi to nedalo a udělala jsem si statistiku – kdy a za kolik. Rok 2011 čas 1:53:10, 2012 čas 1:52.52, 2013 čas 1:52:01, 2014 čas 2:09:45, 2015 dosud nejlepší pardubický čas – 1:51:14. Jak říkám, fakt to byl sobotní krásný den. SPORTU ZDAR J