Starobělské Lurdy...vzsetup a PÁD :-)

Takový normální běžecký víkend

 

V sobotu jsem si zaběhla trochu neplánovaně etapu Lysacupu z Malenovic od Rajského. Zdůrazňuji slovo zaběhla, ve Varech jsem 14 dní pobíhala po okolních kopečcích a chtěla  jsem si ověřit, zda to vůbec k něčemu bylo. Morální oporu na trati mi dělala Berďa, kterého bolela jakási část těla a proto šel se mnou turistickým tempem, resp. Turisticky pro něj, pro mě závodně J. Tepy lítaly hore a hore, přesto jsem byla s Berďou schopná udržovat společenskou konverzaci. Dřysty mi šly, běh mi šel a s vrcholovým 1:09 jsem byla vážně spokojená. A ačkoliv byly sem tam nějaké náznaky náledí, ani jednou jsem nespadla. V sobotu ne. Jsem si to vybrala o den později…

 

Starobělské Lurdy

Článek se mi nepíše lehce, jsem pořád taková nějaká otřesená. Nechce se mi.  Ale dostala jsem to pokynem od Keňana a jelikož chci, aby Anetka jednou z matematiky odmaturovala, jeho nenásilné přání tímto plním J J J

Že poběžím 2. ročník Starobělských Lurd, bylo jasné už v cíli ročníku minulého. Loni totiž bylo slunečno, teplo, sucho, neblátivo, nenamrzlo. V cíli pěkná medaila, horký čaj a neomezená konzumace koblížků. Domů kousek, prostě parádní rodinné sportovní dopoledne.

Střih - rok 2016. v týdnu před Lurdami chčije a chčije. V Bělském lese přibývá bláta. V neděli ráno mrzne, do toho poletuje sníh, vítr. Šedivo až hnusno. Mám rýmečku, kašílek, bolí mě nohy po včerejším Lysacupu. Ale mám nové běžecké elasťáky a s tím i potřebu je předvést ve vybrané běžecké společnosti. Jdu !!! Startuji ve 12:29, takže na start dorazím něco po dvanácté, vyfasuji startovní číslo, zdrbnu s Keňanem, který to už má za sebou (ten se má, závidím) a s Radkem, který neběžel (ten se má úplně nejlépe).

Cítím formu, jsem sladěná, waterproof make-up, nejsem nervózní, věřím si v čas pod 20 minut. Start je pěkně z kopečka, tak to napálím, pěkně zdvihám nožky, ať nezakopnu a ať to odsýpá. Možná jsem uběhla tak 200 – 300 metrů a najednou … PÁÁÁD…podklouzly mi nohy. Nejprve cítím náraz na temeni hlavy, pak záda a kostrč. To je řacha, zavírám oči, vidím hvězdičky, chci ležet, chci spát. Skončila jsem, tohle nerozdýchám, tohle vážně bolí…Vteřiny utíkají…do prdele, tak moc jsem si chtěla zaběhnout hezký čas. Ulčo, ty nikdy nevzdáváš, zejména v týmovém dresu ne. Zvedám se pomalu ze země, šíleně mě bolí kostrč, krátký pokus o rozmasírování, je to k ničemu. No co, bude mě bolet, ať poběžím nebo půjdu. Tak to už radši poběžím a utrpení si tak zkrátím.

Vyběhnu kopeček a jsem na pilince, chvíli běh do kopce po ovále, pak znovu seběh v lese, další kopeček, les, pole, vbíhám do lesa a už je to tady…nejobávanější část Lurd. Rokle, prudký sešup dolů, hromady bláta, naštěstí je tu lano. Chytnu se lana, ale neběžím, smýkne to se mnou, už se zase válím na zemi, ale tentokrát to nebolí, tentokrát je to do měkkého. Už jsem špinavá jak prase, ale je mi to fuk. Přemýšlím, zda to bláto není do mých nových elasťáků příliš zažrané a co na to bílé týmové tričko JJJ, na kolik stupňů a jak dlouho to asi budu muset prát??? Znovu vybíhám kopeček, znovu bláto a listí, pak lesní stezka, sbíhám kolem studánky „Lurdy“ – všichni svatí stůjte při mně … Jakmile narazím na trochu rovinky, zrychlím tak, až je mi špatně od žaludku, ale co, intervaly jsem teď pár týdnů trénovala. Další stoupání a už jsem na asfaltce, která vede k cíli, tady mě mohutně povzbudí Keňan. Snažím se ho nepoblít, běžím na krev a na morál, snažím se vlastně neblít vůbec, protože by mě to zdržovalo a mohlo by to blbě vypadat na fotkách J .

CÍL…konečně!!! Je mi smutno, je to přes 20 minut…kolik času jsem asi strávila na zemi po tom prvním pádu? Mrknu na Garminy, no je to přes 20 minut, ale zároveň o 30 vteřin lépe, než loni. Už jsem smutná méně a méně, dám si čaj, do pusy vrazím koblih a smutek je v čudu.

Potkám se s Robertem, který se chystá na start, nakonec zaběhne asi o minutu hůř. Potkávám Rudíka a Stošu s Filípkem. Držím jim palce, ale už se neudržuju, už chci domů. Je mi zima a kostrč bolí a bolí a asi ještě dlouho bolet bude. Ale co – nezabilo mě to, tož tak mě to posílilo J A zážitek to byl jednoznačně INTENZIVNÍ

 

P.S: Jak jsem si večer prohlížela všechny fotky ze závodu,  narazila jsem na tuto „horizontální“ J V ten moment jsem si vzpomněla na Berďu, kterak loni na cyklomasakrtour na Slovensku nějak tak podobně padnul do potoka, aby se zchladil….no já se teda zchlazovat nemusela J. Ale jak říkám, v dresu VZS se nevzdávám ŽÁDNÝ závod J

P.S.2: Maminko jestli čteš tenhle článek (a já vím, že jo) neboj se nic! Takový pád se stává maximálně jednou za sto let.  To není běžecký standard J

Přežila jsem Chřibák!!!

Je pondělí 17.10.2016…jsem živá…přežila jsem Chřibský maraton :-)

Letos jsem FAKT  už vůbec žádný silniční maraton běžet nechtěla. Na jaře v Krakowě to nešlo. Musela jsem zrušit i padesátku ve Winschotenu. V polovině srpna jsem si jen tak odcupitala Yesenický maraton, bo hory miluju. Na podzim jsem se rozhodla veškerou energii vložit do přípravy na Runfest půlmaraton. Trénovala jsem hlavně kvalitu, rychlost, nikoliv však vytrvalost…

A pak mi v září můj kolega z Kroměříže zvaný napsal Chroust napsal sms.:“Hele, nechceš si zaběhnout Chřibák? Poběží i Richard, Xao, je to pro náš triatlonový oddíl  takové tradiční zakončení sezony“. Nejprve jsem to zavrhla jako nereálné, pak jsem si řekla, že třebas stihnu ještě nějaké dlouhé běhy natrénovat a pokud nebude pršet, do Kroměříže přijedu…No a tak jsem jakože trénovala…25.9. „dlouhý“ půlmaraton, 2.10. běh po rovinaté asfaltové cyklostezce v délce 20 km…Na víc nebyl čas…

Celou dobu bylo škaredě, pršelo, vítr foukal. Ještě ve čtvrtek 13.10. to vypadalo nadějně – že bude bude zima, déšť a já nebudu nikam muset.  Najednou tu ale byla sobota 15.10. a s nísluníčko, azuro, celkem teplo. V 7 hodin ráno jsem tedy vlakem vyrazila směr Kroměříž. Byl to trochu adrenalin, zda start maratonu stihnu, neboť na trati byly nějaké výluky, nicméně vše nakonec klaplo a v 10:00 hodin jsem už byla  v dresu a na značkách.

Přemístili jsem se na stadion, kde jsme potkali dalšího kolegu a také nečekaně běžce na lidi z MK Seitl. Bylo s kým podřystat, nějaké fotečky jsme udělali a v 10:30 bylo odstartováno.

Nejprve se 2x oběhlo kolečko na atletickém stadionu a pak hurá mimo dráhu. Trasa zprvu parádní. Rovinka, asfalt, cyklostezka podél Moravy, prostě Baťův kanál. Držela jsem se Chrousta do cca 5-tého kilometru, pak zrychlil a já zůstala sama. Tipla jsem si, že Chroust utekl, neboť se bál, že mu začnu sprostě nadávat, jakmile přijde první kopeček. Výčitky svědomí jím ale patrně lomcovaly, neboťmi tu a tam poslal jako morální oporu kolegu, který ho přišel povzbudit na kole.J Kolega cyklista se mnou různě debatoval, žertoval, pak mi ale řekl, že na Bunč tedy ani náhodou nepojede, že je to prudké stoupání…a zmizel…

Co je to Bunč? KOPEC!!!! Kopec jak SVIŇA!!! 

Bunč…no asi tak-na 11- tém km skončila pohoda jazz a průměrné tempo 5:30 na kilometr a začalo stoupání, pláč a skřípění zubů. Na druhou stranu jsem předběhla ultramaratonkyni Vilmu Podmelovou, pak nějaké dva chlapy a ještě nějakou běžkyni, znamení toho, že to pořádně rubu. Sem tam se zastavím a fotím,, protože jsem si slíbila, že to poběžím na pohodu.

Do toho i  přemýšlela jsem, co může být horšího, než na maratonu soustavně stoupat do kopce…bolavý zub? Vichr z hor? Jiráskův F.L.Věk?  Kocovina? Abstinence? No akorát jsem dostala zoufalou chuť na pivo. Na Bunči naštěstí byla občerstvovačka. Volám na ně „pivo, pivo, bylo by?“ Ty voe – bylo!!!! Normálně jsem dostala decku alko piva, pak taky jiný ionťák, vzala jsem si banán, obalila ho v soli a v ten moment jsem věděla, že se do cíle dostanu. Byť to bude na morál.

Při seběhu z Bunče jsem předběhla maratonského rekordmana Jirku Březinu, pak ještě nějakého chlapíka a na občerstvovačce na 31km mám fata morgánu – zdá se mi, že vidím Chrousta. Trošku jsem přidala a byl to on!!! Zlobilo ho koleno, jak mi sdělil na občerstvovačce na kilometru 36-téma to ho prý zpomalilo (no kdoví, jak to bylo). Mě to naopak nakoplo a se slovy „Chrouste kurdepřydej“ jsem se rozběhla. Připadala jsem si jak nějaký králíček Azurit na baterky, ten z té reklamy ..cupitycupity.

Nohy mě ty poslední kilometry bolely příšerně. Ale až polezu v červenci na Elbrus, tak to taky nebude žádná brnkačka…do toho bude -20, hafo sněhu a možná i trudomyslnost…. Na maraton ještě vzpomínat budu!

Naštěstí se mi nechtělo zvracet, ono od bolesti se dá odpoutat, ale od žaludku naruby nikoliv Cajdycajdy, byl tu 40-tý  kilometr a s ním kruhák v Kroměříži, tady mi hromadně zatleskali lidi čekající na autobus, obdařím je úsměvem filmové hvězdy, nafoukám trojky a  pak už vidím stadion, půlkolečko po dráze a je vymalováno … přežila jsem… Jsem v cíli, dělám si v duchu čárku za další odběhnutý sen. Jen se nějak nedostavila post maratonská euforie a dojetí. Tak moc jsem byla unavená.

Minuta, druhá minuta a až poté se na stadionu zjevil Chroust. Porazila jsem ho,  Ironmana jednoho. No musela jsem si rýpnout, to jinak prostě nešlo.Chvilku jsme všichni doběhnuvší  debatovali, jak to bylo těžké, vzájemně se poplácali po ramenou, jak jsme dobří,  pak sprcha, nějaký ten make-up, štamprdla na vítězství a hurá na guláš a pivo. Pak pro sichr ještě jedno pivo…a pak sprint na nádraží, protože  by nám málem ujel vlak. Sprintovali jsme ale tak intenzivně, že jsme na nádraží nakonec ještě i dvě minuty čekali.

Jsem ráda, že jsem se nakonec nechala vyhecovat. V pátek jsem si přála:doběhnout, přežít, dát to pod 4:30 a nebýt poslední. V sobotu v 15:00 hodin jsem věděla, že žiju, zdravá jsem, čas 4:27 a poslední jsem nebyla ani náhodou.

Chřibák je dost těžký, kopcovitý závod. Když ale vyjde slunečné a teplé počasí, je to radost. Jak se říká: zážitek nemusí být pozitivní, musí být však intenzivní. V sobotu se skloubilo obojí . Asi za rok zase, možná, uvidíme…tentokrát však budu trénovat

Člověk nemože pořád vyhrávat…mé fiasko na Pardubickém vinařském půlmaratonu

Na startu barevně sladěná, v týmovém oblečku a s bojovým duchem. Natrénováno fest, i ty intervaly. Relativně vyspaná. Sice trochu bolavé gargelko a rýmečka, ale nejsem chlap, tak tím se rozhodit nemůžu nechat a navíc je to beztak jenpříznak pylové alergie…. A přesto všechno to prostě dopadlo totálně blbě!!!! A přitom to začalo totálně fajně !!!

Letos jsme s Robertem na Pardubický vinařský půlmaraton vyrazili už v pátek. Domluvila jsem na celý víkend bezva ubytko v Hradci Králové. Hradec je tak trochu předměstí Pardubek, co půl hoďky tam jezdí vlak, za 20 minut není co řešit.  Pohoda džez  prostě. Budeme vyspaní, žádné štrachání v sobotu ráno z Ostravy…..Fajně jsem to vymyslela, celou cestu z Ostravy jsem se chválila. V Hradci jsem se ubytovali a hurá na pivko, protože před závodem je nutno zavodnit. V hospodě jménem Vulkán (jinou jsme nenašli) jsme zůstali až do zavíračky ve 23 hodin, kopli dva extra hořké polotmavé Radegasty, bo ho tam čepovali (domove sladký domove), u pivka se smějeme – vykládám totiž Robinovi historky, kterak Koudy zapomněl na PIM zabalit ty správné botky, atmoškafajna. Pak už hrrrrr do betle. Bolelo mě ale gargelko, tož jsem ještě Robinovi navrhla, že bychom mohl dát zdravotní štamprdlu slivovice na vypálení bacila. Spala jsem skoro jako miminko….

 

V sobotu počasí nic moc, no nějak to s tím teplem a slunkem nevychází. Pořád řešíme, co si obléknout, ale nakonec zvítězilo tričko s krátkým rukávem, samozřejmě týmové, k tomu samozřejmě týmové kraťásky, týmový šáteček, skoro týmová kšiltovka, make-up, vypadám skoro jako GabkaSoukalka, však jsem přeci Gabčaulča (jak pravdivě a upřímně Berďa v Budapešti prohlásil). Ortéza na kolínko, balíček hroznového cukru, kdyby pochyběla energie, na ouška ejsídýsí. Po dlouhé době před závodem rozklusávám, dynamický strečink, to vše s cílem překonat loňský čas a znovu se dostat pod hoďku a padesát minut, jako v roce 2008. Bo fakt to v tréniku rubu a mám na to JBoPardubky jsou test na maraton v Krakowě.

13:00 START! JEDEM! NA PLNO! NA OSOBÁK!

Jako co to má znamenat.?!!! Proč mě bolí nohy už na prvním kilometru? Proč mě bolí lýtka? Proč, proč, proč…pro nejsem schopná běžet rychleji než v tempu 5:40 na kilometr? Ježiš, já to snad ani nedoběhnu. Já ale chci v cíli medaili. Já už nemůžu. Nebude-li mezičas na půlmaraton kolem 54 minut, nemá to už cenu, to nedoběhnu v dobrém čase…Jau bolí mě zadkový sval. Jau bolí mě achilovka….to bolelo Míšubidýlko…Áááááááááááá včil mě zabolel palec, to je asi dna, to už nebudu moci jíst čočku, maso a pít pivo. Ó jéje bolí mě pata, to mám určitě ostruhu jak Keňan. Píská mi v uších, zatracený stres. Chce se mi….nevím co, ale rozhodně se mi nechce běžet. Proč běhám? Neměla bych si najít jinou volnočasovou aktivitu? Mohla bych třeba háčkovat….

 

Na čtvrtmaraton mám mezičas něco kolem 57 minut, no to je hodně špatné. Zkouším přidat, KURDE PŘYDAT, ale místo toho zpomaluju. No to zas bude Koudy důležitý – já jsem to říkal, neměla ses tolik smát a radši rubat jsi mělaJ. Hroznový cukr si chci dát – rozsypal se mi v kapsičce, týmové kraťásky upatlané, doprčic narvu ten cukr ho pusy všecek, žádné postupné dávkování. Doprčic teprve 15-tý kilometr. Zahlédnu se ve výkladní skříni…háhá vleču se jak postřelená srna, to je úplně jedno, že jsem barevně sladěná, když jsem TAK POMALÁ!!!!

19-tý kilometr. Musím přidat, ať to je alespoň za 1:59:59. Nejde to. Už je mi všechno jedno. Chci už jen cíl…20-tý kilometr…chci cíl, proč se to tak vleče…. Proč mám zaplacené startovné na Krakow, na LH čtyřlístek, na YESenický maraton? Už nikdy nebudu nic platit tak dopředu…

 

CÍL. Mám to za sebou. Žádné pozitivní emoce, jen únava. Holt je to taková houpačka, to závodění. Jednou dole, jednou nahoře. A jak mi napsal můj kolega – není každý den Nagano. Není, není, někdy je to spíše jako Chlumec (pro ty co nefandí historii – dopadla jsem jako sedláci v bitvě u Chlumce J )

Tož řeknu to asi tak:

-          Neměla jsem se Koudymusmať

-          Neměla jsem v sobotu tolik žrať

-          Neměla jsem pivko popijať

-          Měla jsem více spať

-          Měla jsem tabletky na bacila brať

-          ZAČÍNÁM SE KRAKOWA BAŤ J

Nicméně jinak se výlet k Východočechům povedl. V sobotu jsme pošmatlali po Pardubicích, i  na zámku jsme byli, nádhera. V neděli jsme si dali prohlídku Hradce Králové, cukrárnu, aquapark. Kdyby nebylo běhu, asi bych se zrovna do těchto měst nepodívala. A byla by to škoda J

A až do čtvrtka si dávám oraz. Žádný běh, žádný sport, hodně spánku a bylinkové čajíčky. Odpočívat se bude. HowghJ

 

 

 

 

 

 

Euforie, dojebané koleno a nakonec medaila...Půlšichty na Čupku

Někteří povaleči v den státního svátku polehávají v posteli, koukají na telku, hrají si na kompu, prdí na gauči, chlemtají pivo, čučí na fejsbůk, případně dřystají po telefonu. Pak jsou ale tací – tak trochu workholici a srdcaři  – kteří se státní svátek 28. října rozhodnou oslavit šichou…Půlšichtou na Čupku.

Nepřeskočilo mi…Jen jsem se tuto středu dostala k druhému ročníku krásného závodu v Metylovických hůrkách. Loni tento závod běžel náš kamarád, trať tehdy měřila 5 km, z velké části vedla po zpevněné až asfaltové cestě a na kopec zvaný Čupek. Kamarád to dal 6x, čili za 4 hodiny odběhnul 30 kilometrů. Ačkoliv nejsem  dobrý matematik, dokázala jsem si spočítat, že bych to mohla dát 5x. Jsem přece ultra! J

Robert se rozhodnul běžet také, ale protože má rozum a nechtěl se tolik unavit, postavil tým s kamarádem Martinem. Ano, tento závod se dá běhat i ve dvojicích. No a nebyl by to závod v běhání na kopeček, aby se ho nezúčastnila i naše milá týmová Míša Bidýlko. Ta kupodivu také zachovala chladnou hlavu a přihlásila se jako tým s Marianem. Když tak nad tím přemýšlím, mi stejně nezbývalo nic jiného , než běžet sama. Neboť  když už se se mnou v lednu nikdo nechce dělit o postel během  LH 24, těžko se mnou bude chtít někdo sdílet startovní číslo, že … J

Start a cíl byl v Hodoňovicích u hospody U Čendy. Při prezentaci jsem lehce znervózněla. V řadě přede mnou stojí taková mladá kočka, štíhlá, dlouhonohá, a baví se s kamarádem: „Loni jsem to běžela, dala jsem to 6,5. Loni ale byla o kilometr kratší trať a méně stoupání. To jsem zvědavá, jak to letos dopadne…“ A sakra,  pomyslela jsem si, to nevypadá dobře. To 5x nedám. Nervozitou mi lehce povolil svěrač. Což na druhou stranu není špatné, neboť  když si před závodem káknuJ, běží se mi lehčeji JJJ

Pro jistotu a zahnání chmur si s Robertem před startem kupujeme decku horké medoviny. Zahřeje a odplaví stres. Jsem náhle klidná. Máme sebou i Markétku s Anetkou, ty už šly napřed s babičkou a kamarádem, závodní trať je totiž volně přístupná i turistům.

Je nádherné počasí, slunko svítí fest, listy na stromech jsou zlaté, vzduch voní, medovina začíná působit a já si říkám, že horší než porod nebo vyhřezlá plotýnka ten závod být nemůže JJJ Zjišťuji, že se vlastně moc a moc těším.

Po 10:00 nastává … START!!! Jdu zvolna. Mám taktiku. Nepřepálit začátek, nasadit konstantní tempo a udržet ho po celé čtyři hodiny. Cca 1,5 km běžíme po rovině a mírném stoupání lesem. Pak to začne. První prudké stoupání, druhé méně prudké stoupání a třetí brutálně prudké stoupání. Kurde, jak je to možné? Dyť to není Lysá hora, tak jak je možné, že je to TAK PRUDKÉ???? Na Garminech mám cca 3,5 km, když si na Čupku poprvé pípám čip. Paráda, je zde i horký sladký čaj. Osvěžím se  a valím prudkým seběhem dolů. Tedy spíše cupitám, trochu se bojím, ať sebou někde netřísknu, ale neflákám se. Potkávám Anetku s kamarádem Matyáškem, potkávám Markétku s babičkou, Markétka mi dá sladkou pusu a volá „do toho“! Tomu říkám povzbuzení J

 

Ten seběh je možná tak kilometrový, pak následuje rovinka lesem a přes pole a už jsem U Čendy a pípám si. Mám za sebou první okruh, na Garminech cca 5,7 km a časněco kolem 45 minut. To není špatné. Mám hlad a tak valím k občerstvovačce: voda, čaj, iont, gel, koláče, oplatky, ovoce-banány, pomeranče, datle, sůl, Power tyčinky. Beru to postupně – obalím banán v soli, zajím to datlí, tyčinkou a zapláchnu čajem a iontem.

 Valím do druhého kola. Sakra, začne mě bolet koleno. To není dobré. Co včil? Běžet. To nějak dopadne. Bolest trochu povolí. Pípám na Čupku, pípám U Čendy. Druhý okruh jsem zvládla za přibližně  50 minut. Stejně jako kolo třetí. Už jsem hodně unavená. Ale potkávám Míšu, která mě moc hezky namotivuje: „Ulčo výborně, pěkně to rubeš“. Poprosím ji, ať Robertovi vyřídí, aby mi do dalšího kola nachystal Carbosnack, je mi jasné, že budu potřebovat koňskou dávku cukrů. Čtvrté kolo je asi nejtěžší. Při stoupání mě už hodně bolí nohy, bolí zadek. Bezva-co bolí, to se formuje. Ale hlavně: ZÁŽITEK NEMUSÍ BÝT POZITIVNÍ, MUSÍ VŠAK BÝT INTENZIVNÍ J

Čtvrté kolo jsem běžela něco přes padesát minut. U Čendy pípnu, babička mi podává gel, dám ho na ex, něco sním u občerstvovačky a vyrážím dál. Je mi jasné, že celých pět kol nestihnu, ale půlku na Čupek ještě zvládnu. A skutečně, mám odběhané tři hodiny a necelých 53 minut, když si na vrcholu pípám. Jsem moc spokojená. Potkávám i tu fešáckou běžkyni  z registrace, říká, že to letos dala také jen 4,5 kola, že trať byla náročnější, stoupavější, ale hezčí, více v lese. Na Čupku mám na Garminech přibližně 26,8 km. No nic, k Čendovi doběhnu. Bylo to nakonec celých 29 kilometrů a dobíhala jsem asi tak 12 minut po limitu. V cíli mi běží naproti Markétka a pajdá  Anetka, holky moje, to mám radost. Anetka mi sděluji, že si vyvrtla kotník, ale že chodit prý může J. Skutečně to do večera rozchodí.

V cíli dostáváme guláš a pivko. Na to jsem se těšila moc. A teď bacha! Jdu vrátit čip. Paní hledá v papírech, ve startovních listinách a říká: „Wágnerová Lenka, vás tu nikde nemám, vás nemůžu najít…“ Na to jí poradím“ Paní, hledejte v kategorii nad 40 let“. Paní: „No jo, jste tady, to není možné, vy vypadáte o dost mladší…“. V Hodoňovicích žijí upřímní a pravdomluvní lidé.

Robert s Martinem se dozvídají, že v kategorii skončili třetí, dali dohromady 6 okruhů. Já nevím nic, protože nás bylo v kategorii šest nebo sedm. I Míša s Marianem měli v kategorii více dvojic, dali to 6,5x. Jdu nenápadně pátrat, protože si myslím, že jsem fakt dobře rubala a mohlo by z toho i nějaké umístění být….

 

A bylo!!! Ve své kategorii jsem skončila třetí. Mám obrovskou radost. Ale fakt obrovskou. Jsem v úplné euforii. I to koleno bolavé přestávám vnímat. Cena za třetí místo mě moc potěšila - termoska, láhev domácího medu, láhev z Beskydské likérky - speciál pro medailisty závodu (hruškovice s bylinkami a medem, to nekoupíte. To je jenom pro ty nejlepší, co to rubají a skvěle reprezentují nejlepší běžecký oddíl na světě J) Ani vám Pajtášci milí nebudu moci dát ochutnat, bo to asi s Robertem doma brzo vypijeme J

A třetí skončila i Míša s Marianem. No paráda! Všeci máme bronzovou medajlu. Míše jsem tak trochu záviděla. Během vyhlašování výsledků dvojic se na bedně sešla s pěti sympatickými chlapíky najednou. Nenápadně si s nimi vyměňovala telefonní čísla a vizitky, to je jasná věc, přece by se jinak tolik nesmála, jak je vidno z přiložené fotky J

Tak se tedy stalo, že jsem si 28.10.2015 spravila náladu po nevydařeném Winschotenu , jsem stále v euforii a koleno se doufám nějak zklidní, protože mě ještě čeká Hornická 10, Starobělské Lurdy  a pak volno - ležení na gauči a požírání vepřového. Bo Lysacup půjdu jen na pohodu JJJ

 

 

Kdo neběhá v hicu, běhá pod své možnosti. Půlmaraton Kietrz 13.6.

V červnu prostě vždycky musím běžet půlmaraton v Kietrzi. Prostě musím!!!!

Takže jsem v sobotu TŘINÁCTÉHO  i s Robertem a ostaními třistatřiceti závodníky statečně stála na startu závodu, schovaná ve stínu záchranářského. Široko daleko poskytoval stín před opravdu, ale opravdu nesnesitelným vedrem a palčivým sluncem.

Oproti minulým ročníkům došlo ke změně trasy, letos vedla z Keitrze do Sudic-Třebomi-Petrowic-Kietrze. Přibylo kopečků, ubylo stromů a tím pádem i stínu a hlavně narostla teplota vzduchu – 32 C, jasno a úplné bezvětří….

Ono s tím vedrem se to má tak – vedro miluju, slunko miluju, ale protože jsem ještě neběžela a asi nikdy nepoběžím ultramarton v Death Valley, nejsem na dlouhé běhy v teplotě nad 30 C zkrátka adaptovaná. Mám hranici 25C a pak už neběhám…až na Kietrz…tam holt běhávám za všech okolností.

Pořadatelé naštěstí reagovali pružně a tak podél trati rozmístili dostatek občerstvovacích stanic s vodou a dokonce i mobilních sprch, pod kterými se dalo proběhnout a částečně se zchladit. Úsměvné ale je, že ačkoliv jsem se poctivě nechávala zkropit, do dvou kilometrů jsem zase byla suchá na troud.

Začátek nebyl tak zlý. První kilometry jsem dokonce i cíleně zpomalovala, abych se nepřehřála. Jakmile jsem na Garminech zahlédla průměrný čas na kilometr 5:15, zvolnila jsem na 5:40. Na čtvrtém kilometru jsem zaslechla „Ahoj Leňo“ a kdosi mě plácl po zadku. Byl to můj kolega Přemek, který poprvé v životě běžel půlmaraton. Jsem ho do toho uvrtala no….Si nevybral zrovna jednoduché podmínky .

Šestý kilometr, sedmý kilometr, furt horko a žádný stín, osmý kilometr – neměla bych zrychlit, abych to celé měla co nejdříve za sebou? No kurde nepřydám, nejde to. 11-tý kilometr jsem dobíhala v čase cca 1 hodina a jedna minuta. Horko se stalo nesnesitelným. Nastala chvíle pro úvahy nad odstoupením ze závodu: „Do prčic, co já tady dělám….ježiš to je horko na zblití…..fuj ta voda se už ani nedá pít,… Dante Alighieri běžel půlmaraton v Kietrzi a proto mohl napsat Peklo…ha, vidím fatamorgánu, no končím…no jo , ale jak se dostanu do Kietrze, když odstoupím, to stejně budu muset dojít pěšky, to chcípnu…16-tý kilometr, tak já už to tedy nějak docajdám…

Nenene, netrap se Lenko, závody se běhají hlavou. Zkus myslet na něco hezkého. Odpoutej svou mysl. Takže začnu:

počítám do stovky-nepomáhá

myslím na orosený půllitr v cíli-nepomáhá

myslím na sex-nepomáhá (protože sex je také pohyb..a v tom horku bláznovství)

myslím na koupaliště, které mě dnes ještě čeká-nepomáhá

přestavuji si kilogramy, které dnešním během shodím – pomáhá, ale jen na chvilku

myslím, že nejlepší je nemyslet….

Začala jsem běh prokládat chůzí. Už jsem nechtěla zaběhnout pod 1:55, už jsem nechtěla zaběhnout ani pod 2:00. Chvíli jsem si sice myslela, že bych to záměrně zkoulela na 2:02:02. Nakonec mi bylo všechno úplně jedno. Prostě jsem to chtěla nějak docajdat.

Ale jsem hérečka. Cajday-cajdy trvalo do okamžiku, než jsem dopajdala do Kietrze a v dáli zahlédla cílový oblouk. Narovnala jsem se, vyprsila, úsměv na tváři, krok jsem natáhla, na tempu přidala, protože na trati se trap, ale poslední metry jsou pro fotografy    Zaslechnu moderátora (jelikož neumím polsky mluvit, natož psát, přináším fonetickou podobu jeho proslovu) „ Kto jest další. Numer 335, tj. jakaš bardzo pienka kobieta. Lenka!!! Pienkna Lenka z Ostravy. V Ostravě pienkne kobiety…“ Tak za tohle pane moderátore, ten zpropadený půlmaraton poběžím i za rok, horko nehorko. To mi už doma dlouho nikdo totiž neřekl (a asi dlouho neřekne)!

V cíli jsem se nechala od hlavy až k patě zlít ledovou vodu z hadice. Děkuji tímto hasičům za tuto charitu. Pořádně zlitá VODOU potkávám kolegu Přemka. Je to pašák-také přežil. Směje se na celé kolo, neboť jak řekl „ doběhl jsem do cíle a mohl jsem tě plácnout po zadku“ Po chvíli potkávám i Roberta, ten je také spokojený, inu doběhl do cíle pod dvě hodiny a má mě. Dojdeme si do šatny pro věci a já využívám možnosti masáží. Lehnu na lehátko a teď holky bacha…. Masírují mě DVA!!! 2!!! DVA!!! maséři, borci, a zadarmo ,tedy v ceně startovného a masáž trvá možná tak deset minut. Fakt má to běhání a závody něco do sebe. Nožky mám hnedka lehké jako laňka …

 

Sprcha nás s Robertem nakopne a tak fičíme na jídlo. Tradiční hrachovka s uzeným masem, klobása a pivo. Mňam. Jídlo se podává ve velkém stanu na náměstí v Kietrzi, kde současně probíhá vyhlašování výsledků. Zrovna fasuji klobásu, když zaslechnu organizátory. V  kategorii kobiety 40-49 lat na 1. místě doběhla …., na 2. místě Lenka Wágnerová, na3. místě …………….. Ty voe, já jsem na bedně!!! Odhazuji klobásu, polívku (resp. pokládám ji na stůl), Robertovi dávám mobil se slovy FOŤ, proboha FOŤ a valím na bednu. Gratuluje mi tuze hodně lidí a já si to užívám. Protože bednu jsem opravdu, ale opravdu nečekala….Cvakání foťáků, to miluju , úsměvy a potřásání rukou, no to se mi líbí, toho není nikdy dost. Cena za druhé místo se mi hodí velice, kulmofén na vlasy, jó pořadatelé znají svoje pappenheimské . Ze stupňů vítězů se vracím k jídlu, ještě pivko a můžeme jet zpátky do Ostravy. Ještě si uděláme fotku s Robertem, fotku s Přemkem a tradá domů.

 

 

S Robertem se shodneme, že letos to bylo úplně nejtěžší. Ale na druhou stranu jsme posílili svou odolnost, svou vůli, posunuli jsme si hranice, za kterých se dá běhat. A o to více jsme se těšili na odpolední koupaliště s dětmi. Až po krk ve vodě a s absencí běhu 

 

Pokud jsem někoho z vás nalomila k účasti v příštím ročníku, tak vězte, že za 40 zlotých (270 Kč) startovného dostanete: 21,097 km asfaltu, pivo, funkční tričko, koberečky do auta nebo velký ručník (podle aktuálního sponzora), krásnou medajlu, několik občerstvovacích stanic po trati, kávu, čaj a koláčky před závodem, hrachovku, klobásu po závodě, zdarma masáž před i po závodě a možná i výhru v tombole.