neděle 24. října 2010

Kobeřický půlmaraton – taktika, bůček, cukrárna a znovunalezený mobil

Tak to je ona skupina běžců, které jsem se nejprve držela.

Jsme tři , máme rády běh a jsme téměř blondýny...aneb Lenka-Danuš-Lenka

MK Seitl je nejlepší běžecký oddíl na světě!!!!!

  V roce 2007 jsem Kobeřický půlmaraton běžela poprvé s časem 1:50:52, byl to tenkrát můj třetí půlmaraton v životě. Pamatuji si, že se mi závod líbil, že bylo chladno a to je asi tak všechno. 
  Letos jsem se do Kobeřic vrátila. A byla to pecka. Tak jednak nás z MK Seitl jelo opravdu hodně a už samotná cesta probíhala ve znamení optimismu. Navíc nám Paparazzi slíbil, že po závodě nás všechny zve do cukrárny Jařabová v Kravařích, ať si něco užijem. 
  Při prezentaci jsem potkávala další známé tváře. Všechno tradičně odsýpalo. Na startovní čáře jsem vůbec nebyla nervozní, bylo mi úplně jedno, jak zaběhnu. Jediná emoce, kterou jsem cítila, bylo hrozné „těšení se“. 
  Trať v letošním roce je certifikovaná a měří přesných 21,095 km. Čekalo na nás 5 kol. Po prvním kole jsem zjistila, že jsem nepřepálila a běží se mi moc dobře. Mám pocit, že jsem držela tempo něco kolem 5:40 minut na kilometr. Zařadila jsem se za skupinku pěti běžců a až do konce čtvrtého kola jsem jim dýchala na záda, bez nějakých výrazně zrychlovacích ambicí. A v kole pátém jsem si řekla, že to zkusím trochu osolit, že ještě cítím nějakou energii a zrychlím. Hukla jsem na Laďu Matysíka-člena oné skupiny pěti, že už se těším domů, protože mám na oběd pečený bůček. Laďa jen hlesl, že to mi teda závidí, že bílé maso je to pravé. A jako by zpomalil – představa bůčku, který si na oběd nedá, ho patrně natolik rozhodila, že jsem ho předběhla. Na kopečku kolem hřbitova, kde povrch trati tvoří nepříjemné dlažební kostky, jsem předběhla dalšího člena skupiny, pak dalšího...Mrkla jsem na hodinky a zjistila, že běžím za 5:02. To mě neskutečně vyhecovalo a ještě trošku jsem přidala. V cíli jsem nakonec byla za 1:53:03, rozjařená a rozjuchaná. To se mi myslím ještě nikdy nepovedlo, abych půlmaraton poslední 4 kilometry dokázala zrychlit. 
  Že by se už pomalu, ale jistě začaly projevovat běhy s Forresty? Pranic mě nešetří, protože Danuš, Raduz, Sokolík, Laďa, Andy atd., atd. si pod pojmem vytrvalostní tempo představují něco jiného než já. Vyhecují mě. Posledních pár set metrů před koncem tréninku mě dokonce nutí sprintovat...
  Nebo mě pomáhá hlava, alias psychika – nic neočekávám, nejsem nervozní a proto jsem v cíli mile překvapená? Uvidíme, jak se vyvrbí Hornická desítka v listopadu. Každopádně můžu opět prohlásit, že Kobeřice umí vytvořit báječnou atmosféru. Běžela jsem tam i Zimní běh v lednu, také Dvacítku v březnu a vždy jsem byla spokojená s organizací, s tratí...Přitom si myslím,že zrovna trať je vždy celkem náročná – zvlněná a povrch asfalt, ale sem tam i zpomalující protivné dlažební kostky....
  Dost úvah. Doběhem do cíle vše neskončilo. Po sprše a převlečení následovalo občerstvení...Pivo a klobása. Já jsem to už několikrát zdůrazňovala, že běhám pro tu uzeninu, pro tu flákotu masa...U klobásy jsem narazila na Paparazziho. Ptá se mě: „Tak co, máš alespoň za dvě hodiny?“ Já na to: „Pch, mám to za 1:53:03“. V ten moment jsem proprvé poznala, jak vypadá Rosťa se spadlou čelistí! Už nerýpal. Pak jsme si s Danuš vystály frontu na pivo a čekání si krátily konverzací a navazováním kontaktů. No a pochechtávání samozřejmě.
  Výsledky byly vyhlášeny poměrně svižně a mohli jsme tak všichni vyrazit směr Kravaře, kde proběhl atak na cukrárnu. Dvě plně obsazená auta, dohromady 10 nenažraných běžců, jimž po náročném závodě poklesla hladina cukru v krvi, rozrazilo dvěře a vrhlo se hladově k vitrínám. Paparazzi furiantsky zvolal: „Všechno to platím“ a tak se nikdo nežinýroval, neboť je rentiér a toho hromada zákusků nepoloží.
  Cestou do Ostravy jsme s Rosťou probírali, kdo je více opilý – zda já po jednom anebo Rosťa po dvou pivech. Bohužel jsme se nemohli porovnávat s naší Danuš, neboť ta se vezla ve vozidle č. 2.
  Ale jinak mnou lomcovaly běžecké endorfiny. Já vím, že je hóóódně co zlepšovat. Nejsem stále tam, kde jsem byla v roce 2008. Ale už vidím záblesk šance, že začnu znovu zrychlovat.
  Celá rozveselená jsem dorazila domů, kde mě kromě rodinky přivítala vůně pečeného bůčku. No to bylo pošušňáníčko, to si ani neumíte představit. Kůrčička pěkně křupavá, pečínka nádherně propečená, koření tak akorát...nádhera....
  O ten pocit blaženosti jsem se chtěla rozdělit s Forresty. A v ten okamžik jsem zjistila, že nemám telefon, že nemám čím poslat zprávu. Profesionálně jsem prohledala celý byt, vytěžila členy domácnosti, avšak bez výsledku...Byla jsem dost špatná...pak mě osvítilo. No ano, tefon zůstal v autě, kterým nás do Kobeřic a zpět vezla kolegyňka běžkyně Lenka. Našla ho a dokonce mi ho i přivezla domů. Moc děkuji!!!


  Konec dobrý, všechno dobré. Píšu tenhle blog, hrozně mě bolí nohy, ale jinak jsem stále děsně nadšená. Jen na žaludku mám trochu těžko....


3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Lenko, to pude!!! To si piš!!!Jinak za vůz č.2: nejvíc byla sjetá Danuš!!!

Danuš

Raduz řekl(a)...

Výborný článek, výborná parta, běhání je "VYBORNE" :-). Lenko s tím bůčkem .... no, prostě si umíš užívat života !!!

Rosťa Bažanowski řekl(a)...

Nejvíce ovšem zaperlila Danuš, když se dožadovala v nejlepší cukrárně roku 2004 medovníku zn. Marlenka. I po té, kdy jsem ji jemně upozornil, že to není příliš taktní, tak při odchodu z cukrárny se opět zeptala: "A budete mít příště ten medovník?"
To jsem nevěděl, že je s Tebou Danuš taková sranda :-))) Asi začnu běhat v Běláku :-)