Svět je malý a o náhody v něm není nouze...

Tak toho „cajdy-cajdy“ na pohodu bylo už dost! Chtělo by to nějaký závod „na krev“, abych v cíli padla únavou a s lehkou žaludeční nevolností.

Pořadatelé vyslyšeli mé zbožné přání a na čtvrtek 19.4.2012 se v termínovce objevil 4. ročník Kateřinského běhu Hrabovou. Délka trati 5 kilometrů. Čili krátká a tím pádem brutálně rychlá záležitost.

Jo, je to tak. Běh na 5 kilometrů považuji za nejtěžší disciplínu. Je to krátká vzdálenost, takže ji všichni běží rychle. Zároveň je to dost kilometrů na to, když chce člověk tu rychlost vydržet po celou dobu závodu. Po půlmaratonu se cítím méně vystavená než po pětce. A mnoho běžců mi určitě dá za pravdu.

Hrabová  je celkem blízko mého bydliště, takže jsem vytáhla kolo a pěkně se na start odvezla, respektive odšlapala. Čímž  jsem se pěkně zahřála a nemusela se před závodem moc rozvičovat.

Nad taktikou jsem vůbec nepřemýšlela. První kolo jsem chtěla běžet rychle a druhé kolo úplně na doraz. Jen jsem nechtěla úplně přepálit první kilometr.  Na startu se nás sešlo 106 závodníků a z toho asi třetinu tvořily ženy.

 Tím bych chtěla vyzvat pořadatele, aby nám ženským přidali další kategorii. Už nás běhává opravdu hodně a rozdělit nás do skupin 18-34 a pak už jen nad 35 let mi přijde v porovnání s muži hodně diskriminační.

No ale vrátím se k samotnému závodu. Jedním slovem paráda. Skutečně jsem závodila. Hlídala jsem si, aby má průměrná rychlost nevzrostla nad 5 minut na kilometr. Dávala jsem bacha, abych v tom fofru nezakopla, případně si nevymknula kotník. Ale závod mě úplně strhnul. Předbíhala jsem, hecovala sebe samu. Tušila jsem, že čas mám lepší než v roce 2011 a v roce 2010 (v roce 2009 jsem ten závod běžela v 5-tém měsíci těhotenství, tak to se nepočítá). Nakonec jsem doběhla za 23:41. Nedosáhla jsem na svůj osobák z Karviné, kdy jsem 5 km uběhla za 22:52. I tak jsem byla moc spokojená, vždyť jsem v kategorii skončila šestá a dokonce jsem v samotném závěru o kousínek předběhla svůj vzor Lídu Šokalovou.  A musím vyzdvihnout její chování – když jsem běžela kolem ní, povzbuzovala mě a dodávala mi energii. V cíli mi bylo špatně. To bylo BEZVA, protože je zřejmé, že jsem závod neběžela pod své možnosti.

Vydařený čtvrtek to byl. No ateď se podělím o pár postřehů ze závodního zákulisí…Nejprve něco o ROSTISLAVECH ,kteří ve čtvrtek slavili svátek:

Pan starosta Rosťa na závod dorazil přímo z kanceláře. Kalhoty, košile – typický starostovský obleček. Ale všechno to korunoval baloňák béžové barvy. staROSŤO nezlob se na mě, ale mě ten baloňák neustále rozesmíval až k slzám. Takový kabátek nosívají exhibicionisté v parku, úplně jsem si tě představovala, jak se plížíš mezi stromy a křovím, vybíráš si svou oběť  a posléze na ní s rozevřeným baloňákem  vybafneš J

Rosťa Rejža moribundus se také do Hrabové dostavil, ale závod neběžel. Tentokrát nebyl nemocný, tentokrát ladil formu na maraton v Krakowě, který se běží tuto neděli.

Přejme Rosťům k tomu svátku hodně zdraví, ale štamprdlu nenalili J !!!

Ovšem, teď vám musím popsat historku hodnou Járy Cimrmana, nekonečné nabalování shod okolností. A také potvrzení rčení, že svět je malý, o náhody v něm není nouze a Ostrava je v podstatě dědina.

Závod běžela moje kolegyně Katka. Seznámila jsem ji s věčnou puboškou Danuš. Slovo dalo slovo, pivo dalo rum a holky se rozpovídaly. Poté, co jsem Katce řekla, že je Danuš logopedka, vzpomněla si, že k ní kdysi chodila se synem. To je ale náhoda,co? Poté si holky povídaly dál a dál a zjistily, že obě dvě porodily své syny ve stejný den ve stejné nemocnic a tak se vlastně znají už hooooodně dlouho. Světě div se, další překvápko. To není všechno. Katku bolí koleno a tak se radila se svým strejdou ortopedem. „A jak se strejda jmenuje?“, zeptala se Danuš. Katka jí sdělila strejdovo jméno a Danuš se kácela – „to snad není možné, v době, kdy jsem studovala zdravku (Danuško, to už bylo hodně dávno,že J), tak jsem byla ho v nemocnici měla na praxi . To, že syn Katky chodil ke stejnému ortodontistovi jako dítko od Danuš, to už je jen taková malá tečka na závěr. Jaké z toho plyne poučení? Jednoduché: BACHA, Danuš zná každého. BACHA, v Ostravě nikdy nikoho nepomlouvej, každý je tu něčí příbuzný, známý nebo kamarád.

A nemůže se nezmínit ještě o jedné věci. S ohledem na termínovku a závody jsem už dvakrát musela vynechat ocelářkou přípravku. Prostě to nejde skloubit s rodinou – v sobotu být na závodech a pak se na nedělní dopoledne ztratit na další trénink. Přesto v silové přípravě pokračuji – od února chodím jednou týdně do posilovny a cvičím i doma. A včera jsem energii v nohách opravdu cítila. Silová příprava mě popostrčila  i psychicky, asi tak od 4.-tého kilometru jsem si říkala „to dáš, síly máš v nohách dost…“