středa 16. dubna 2014

Letos HALF. Horská výzva Jeseníky.


Po loňské HV Jeseníky, kdy jsem dala ve sněhové kalamitě a mlze celou kategorii long, jsem byla rozhodnutá letos HV vynechat. Byla jsem loni z těch podmínek otrávená a přeunavená. Když mě ale kamarádka Katka cca 3 týdny před závodem navrhla zaběhnout si v Jeseníkách půlku, řekla jsem si - proč ne. Půlka se dá vydržet v jakémkoli počasí. Stejně jsem v přípravě na maraton měla v plánu v sobotu běžet 30 kilometrů v pomalém tempu, tak proč si to trochu nenatáhnout.

Cesta proběhla v příjemném duchu. Django se ukázal býti charakterem, vzal transportéra a tak jsme se pohodlně vezli i s Nikšou, Berďou, Sabčou a Katkou. Původně jsem si myslela, že hodím chrupku. Přece jenom jsme vyjížděli za ranního kuropění v 5 hodin. No jo, ale když oni v tom voze byli všichni tak ukecaní…nedalo se spát…musela jsem se zapojit.

Oproti předpovědi počasí nás v přivítalo v Jeseníkách sluníčko. Hrozně jsem se na závod těšila, ale sotva jsem dojela do Koutů nad Desnou, začala jsem být nervózní. Ale opravdu hodně. Potkávaly mě samé nešťastné znamení: praskl mi pásek na Garminech a nemohla jsem tak mít svou "časomíru a kilometromíru" na ruce. Dala jsem si tedy sportester do kapsy a chtěla jsem si na botu připevnit footpod. Bohužel jsem zjistila, že jsem si vzala jenom pod, ale už ne držák, kterým bych ho připevnila na botu. Blondýnka. Pane jo, co mě ještě potká, pomyslela jsem si. Že já jsem zapomněla i boty?  Rychle jsem si to  šla asi už po třetí ten den zkontrolovat. Co běhám za VZS, pochopila jsem totiž, že to není automatická věc, přijet na závod i s botami (viď Berďo, viď Koudy)

 Naštěstí plně funkční Garminy měla parťačka Katka. V tomto směru je technicky zdatná. Taktiku jsme měly jednoduchou: rovinky běžet, z kopce běžet, prudké kopce rychle jít, mírné kopce zkusit indiánským během. Hlavně jsme ale chtěly bojovat a neflákat se. Na startu jsme si řekly, že cokoliv pod 8 hodin bude dobré. Katka tedy měla trošku bednové ambice. Já jsem byla v odhadu o něco skromnější. Ale pokud bychom se celý závod pohybovaly kolem 5-tého místa, byla jsem připravena zarvat a kurde přydat.

Ještě před startem jsme se potkali s Jarkem a Mirem. Zrovna dobíhali do cíle v kategorii long. Bodl mě osten závisti – Jééé, kucí už to mají za sebou. Jarek asi něco zpozoroval, protože vtipně podotknul, že kdybych běžela long, mohla jsem to už mít za sebou taky J Ještě startovala naše dogtrekking Lenia, dobře naladěná.

A už tu bylo 9:00 hodin a start. Podmínky byly oproti loňsku fantastické, počasí nemohlo být lepší. Slunko, teplo, sníh začínal až od 1000-tého metru nadmořské výšky. Dalo se běžet. Najednou buch - vidím Švýcárnu. Ty jo, to nějak odsýpá, pomyslím si. Pořád se nám dobře běží a pohybuje vpřed. Buch najednou první kontrolka na Pradědu. Vybíháme na vrchol a v tom proti mně běží Lenia. Nechápala jsem – že bychom byly jen takový kousíček za ní? Ani jsem se z toho  údivu nestačila vzpamatovat a běží proti nám Dajngo a Berďa. Ty jo. To může znamenat jediné. Teda dvojí – buď my běžíme tak rychle, nebo oni tak pomalu. Protože se snažím na všem hledat to lepší, vyhodnotila jsem si vzniklou situaci tak, že běžíme s Katkou tak rychle.

 Z Pradědu na Ovčárnu sbíháme tempem 5:40 na kilometr, no „čumím“. Podle původního předpokladu jsme na Ovčárně měly být cca ve 13 hodin a my tam byly v 11:30 (nebo tak nějak). Měla jsem s manželem domluvené, že kolem 13 hod. bude na internetu, aby mi podle on-line přenosu na Ovčárně hlásil, kolik ženských dvojic máme před sebou. No jenomže v 11:30 ještě sekal zahradu a když teda podle domluvy mrknul na internet ve 13 hod., já už byla pochopitelně v luftě a jeho opžděná sms, že běžíme dobře a před námi je cca 6 dvojic už měla nulovou vypovídací hodnotu J .


Já to nechápu. Nám se šlo tak dobře. My jsem vážně dodržovaly tu svou taktiku. No jasně, že od 20-tého km jsem v nohách začala pociťovat únavu. Ale vůbec jsem si v hlavě nepřipouštěla, že bych neběžela, prostě jsem koukala své parťačce na záda a přizpůsobovala jsem se jejímu tempu. Katka se ukázala býti kamzíkem, hopsla ze šutru na šutr, z kopce do kopce a já ji nechtěla zklamat. Žádné MP3, žádná časomíra, vůbec jsem nad ničím nepřemýšlela, jen běžela - chodila. Na Ovčárně mi došlo, že to dáme pod 8 hodin. Na 20-tém kilometru jsem začala veřit, že to dáme pod 7 hodin. No a když nám do cíle zbývalo cca 9 kilometrů, řekla jsem si: dáme-li to pod šest, dám Prahu pod čtyři.

Od Dlouhých strání jsme pořád běžely. Najednou jsme pocítily příval energie a počáteční euforie. Předběhly jsme nějaké longisty, ale také kluky halfisty. Začaly jsme si nahlas zpívat. Soupeři znervozněli. Nechápali. Co nás zbrzdilo byl poslední kilometr, mělo se běžet od horní stanice lanovky dolů do Koutů, ale poněkud nás zmátlo, že jsme neviděly žádné značení, kufrovalo tam dost dvojic a myslím, že jsme tam s Katkou ztratily cca 10 minut a navíc si trať poněkud prodloužily. Trochu mě to teda nasr..o.

Ale co. V cíli 5:56:06, na Garminech 36,5 km. Maxispokojenost. V kaegorii half ženy bylo 20 dvojic, my jsem skončily na 9-tém místě, tedy v první polovině, což se mi podařilo poprvé v životě.

V cíli jsem se současně dozvěděla, že Nikša se Sabinou došly v kategroii ženy short třetí. Paráda. Při závěrečném vyhlašování je tedy organizátoři zazdili a místo nich vyhlásili jinou dvojici. To jsme si nemohli nechat líbit a s Berďou jsme šli podat protest. Byli jsme úspěšní a tak holky na druhý pokus na bedně stanuly. Kolem našich holek byl vůbec šrumec.  V kategorii short si lehce, hravě a pohodově doběhly pro bronz. Ba co víc. Svým uvolněným chováním dokázaly zmást i pořadatele a moderátora, který s nimi nejprve udělal rozhovor jako s vítězkami. Pak jim přiřknuli druhé místo, aby si  to na  závěr posichrovaly místem třetím. Komu z vás se podařilo, během jednoho závodu obsadit všechny medailové pozice?

A tak jsme všichni museli čekat asi tak do 1á-ti hodin, než skončilo všechno to vyhlašování. Nikomu to ale nevadilo. Dali jsme si dlabanec, pivko, ženská část výpravy (tzv. Skupina matek urvaných z řetězu) svařák.

A já se těším za rok, protože za rok už ta bedna zkrátka musí být!!!
Resumé : koleno drží, díky bohu. Hlava je nastartovaná do dalšího dlouhého závodu. Nohy na to mají. Strategie na PIM: vykašlat se na MP3, na stopky, na srandičky. Zavěsit se za vodiče, koukat mu na záda, nad ničím nepřemýšlet, nekoukat doleva, nekoukat doprava a jen běžet a běžet.


Žádné komentáře: