Maratonské doznívání...Praha 2014

Tak už jsem těch 4:02:19 strávila….

Od maratonu uběhlo už osm dní a už jsem tak nějak vše vstřebala, se vším se smířila a všechno si vyhodnotila. A mám jasné v jedné věci…ZA ROK CHCI V PRAZE BĚŽET ZNOVU J.

Letos jsem si říkala, že to už ksakru musí být pod čtyři. Všechny okolnosti tomu nasvědčovaly. Za březen jsem naběhala 250 kilometrů, za duben 230. Dodržovala jsem striktně tréninkový plán. 11. května 2014 jsem měla běžet svůj výroční 10-tý maraton, současně se jednal o 20. ročník pražského maratonu . Byl den matek (čili jsem měla přeci nárok na nějaký ten „dárek“), mé startovní číslo 1620 bylo dělitelné nejen čtyřmi, ale i třemi!!!. Cílové časy na kontrolních závodech také nasvědčovaly maratonské podčtyřce…

A pak tady byly všelijaké ty znamení „shůry J“

Např: Hrál se fotbal Baník x Olomouc. Ještě v 90-té minutě remíza 2:2. Koukám na telku a říkám si: "jestli Baník vyhraje, já to dám pod 4." A buch, Baník dal gól na 3:2. Jiný příklad: duben, dceřiny přijímačky na gympl. Říkám si: "Ty jo, jestli se dostane, zaběhnu pod 4" Buch, dostala se na oba gymply. Letos budu mít 42 a to je takové hezké maratonské číslo, to určitě také něco věštilo….Zkrátka jsem si nepřipouštěla nic jiného….

Měla jsem úplně jednoduchou strategii. Zavěsit se za vodiče na 4 hodiny a poslední 3 km před cílem zkusit přidat. Protože se říká, že když nemůžeš, můžeš ještě 2x tolik. A náš kurde Koudy  prezident nás furt honí, že máme KURDE PŘYDAT. A kamarádka běžkyně radívá, že „když nemůžeš - natáhni krok“.Rozhodla jsem se dokonce běžet bez mp3 přehrávače a vůbec se nekoukat na Garminy. Zkrátka čistá mysl a v hlavě jen 3:59:59. Jenomže osud si nakonec stejně prosadí svou.

Do Prahy jsme s oddílem vyjížděli už v sobotu. Byla to veselá cesta. Všichni jsme měli strach o Koudyho a tak jsme mu před odjezdem hromadně napsali sms, aby si nezapomněl přibalit ty správné běžecké boty (stejné velikosti, stejné značky a hlavně do páru J). Ve vlaku nám ty zprávy poněkud vytýkal, neboť „kurde pro samé čtení sms neměl čas si pořádně a v klidu zabalit“. Tipovali jsme si sami sobě a pak ostatním navzájem cílové časy. Lehce jsme si připili na Berďovy narozeniny. Kluci dělali nábor nových členek VZS – v hledáčku měli zejména jednu mladou průvodčí. Čili pohoda a bezestres.

V Praze jsme se rychle ubytovali a pak valili do Holešovic na expo vyzvednout si startovní čísla a baťůžky. Dokonce jsem si dostali rozchod, abychom mohli případně výhodně nakoupit běžecké botky a oblečky. Tady bych ráda zdůraznila, že 40 minut je zoufale MÁLO…no ale na pár kousků běžeckého outfitu to stačilo … J

Z expa naše kroky vedly do pizzerie na večeři. Od Koudyho jsme dostali pokyn dát si tři piva. Co pokyn, to byl úplný rozkaz. On totiž v okamžiku, kdy zjistil, že má botky, morálně velice povyrostl a jal se prosazovat svou autoritu.

Poslušně jsme se tedy nacpali těstovinami a zapláchli vše pěnivým mokem. Piva jsem si dala jen dvě. Desítky. Ale Koudy tak škaredě koukal, že jsem se ho hrozně bála a dala si ještě jedno malé JJJ. Hostel jsme měli hned vedle pizzerie, následoval tedy urychlený přesun do peřin. Usnula jsem lehce a hravě a spalo se mi celkem dobře. I když…V hlavě jsem stále přemítala nad dotazem Bobiká: „A jsi smířená s tím, že to také nemusí vyjít?“

Ráno jsem se probudila dost hodně nervózní. Lehce se mi při připevňování startovního čísla začaly klepat ruce.  Mlela jsem páté přes deváté a hlavně pořád. Několikrát jsem si musela odskočit, naposledy pár minut před startem do toi-toiky.

A už tu byl startovní výstřel, Smetanova Vltava, to bylo hodně emotivní, úplně mě mrazilo. Dav asi tak 11 tisíc bláznů a nadšenců se dal do pohybu. Vodiči na 4:00 byli sympatičtí kluci, taky jsem jim hnedka řekla,  jaký mají dnes těžký úkol. Fakt jsem se na ně doslova nalepila. Tudíž jsem ani pořádně nevnímala, kudy běžím. S jistotou si vybavuji si jen Karlův most , Podolí a pivovar ve Smíchově. Počasí bylo ideální, pršelo asi jen 15 minut, tou dobou jsem se pohybovala už kolem 20-tého kilometru. Prý foukal silná vítr.  O tom ale já vůbec nevím. Já myslela jen na to výsledné číslo a od ostatního se oprostila. Na půlmaratonu jsem se pohybovala kokem času 1:59. Běželo se mi dobře. Ale všichni dobře víme, že maraton začíná až tak kolem kilometru třicátého. A právě a do 30-tého kilometru jsem pořád běžela s Kačenkou. Ona už je profik, maraton pod čtyři už v Praze dala.

Přišla první krize, mohlo to být tak na cca 32. kilometru. Překonala jsem ji heslem:"To není krize, to je jenom kopeček". Další krize cca 35-tý kilometr "To zase není krize, ale kopeček". Na občerstvovačce do sebe kopku ionťák a pak banán, který vzápětí málem letí ven. Ale ustála jsem to. Na 39-tém km už byli vodiči daleko. Ale pořád mi to vycházelo na čas těsně pod 4 hodiny. Začaly přicházet v náznacích křeče. Ale já si vzpomněla na všechny z vás, co jste mi přáli štěstí, drželi palce  a tak jsem zase zarvala.

Na 40-tém kilometru jsem měla mezičas 3:48. No a konec. Křeče a nohy jako z betonu. Fakt jsem se snažila běžet, ale už to nešlo, fakt ne...Bojovala jsem. Slzy v očích. Nedalo se...A do cíle doběhla s osobákem. Svůj čas z roku 2008 jsem si zlepšila o 2 minuty a 25 vteřin. Na 4:02:19. Když jsem dobíhala posledních 500 metrů Pařížskou ulicí, vůbec jsem nevnímala atmosféru. Prý to tam vždy burácí, jak diváci fandí. Já to nevím, já si vůbec nic nevybavuji…Já jen byla najednou hrozně unavená.

Poprvé po maratonu žádný wow pocit v cíli, žádné emoce, žádné endorfiny Někdo mi na krk pověsil medaili, dostala jsem láhev s vodou, kterou jsem okamžitě vypila. Vzala jsem si banán, obalila ho v soli, opět vše zapila. Neměla jsem ale sílu. Já jsem dokonce zapomněla, jak se ze Staroměstského náměstí dostat na Václavák, kde byli šatny a masáže.

Prvních možná 10 vteřin v cíli jsem byla hodně smutná. Pak převážila radost ze zlepšení. Nálada se mi pozvedla i masáží. Dokonale mým nohám pomohla. A tak jsem s medailí na krku a omotaná alufólií dotrajdala na hostel. Tady už byli všichni. Kačenka, Ruda, Bobiká, Keňan. Jarek osobák. Koudy spokojený, Berďa nespokojený, Lenia usmívající se, Stoša smířený s tím, že přestal být týmovou jedničku. A já taková rozporuplná…

Ale co už. Zkrátka jsem v Praze ještě pod čtyři zaběhnout neměla. Osud to tak nechtěl. A vůbec, kdo by se otravoval s nějakým časem těsně pod čtyři. Když už, tak alespoň pod 3:50 JJJ. Jednou to musí přijít!!!

No ale sprcha spláchla únavu a už jsme se přemisťovali do pizzerky, abychom doplnili jouly a nějaké ty minerály a vitamíny. Kudy nám tentokrát žádné pokyny ke konzumaci pěnivého ionťáku dávat nemusel, šlo to tak nějak přirozeně J. Stejně přirozená byla i rozjuchaná atmosféra ve vlaku cestou do Ostravy…

Mám-li všechno shrnout myslím si, že Praha je celkem těžký maraton. Plno kočičích hlav, různé náběhy na mosty, vracečky, uličky. Do toho dav a chvílemi nemožnost se hnout kupředu. Ale vodiči svou roli plní fantasticky. Rozhodně to nebylo naposledy, co jejich služeb využiju. Je hodně „osvobozující“, když nemusíte vůbec nad ničím přemýšlet a jenom se nechat vést.

První okamžiky v cíli jsem byla rozhodnutá, že Praha never more. Dneska to už cítím úplně jinak. Chci zkrátka zažít tu burácející Pařížskou JJJ.