Běh oborou Mniší – tak trochu pohádka o kohoutkovi a slepičce

Vlevo naše výtečná řidička-tankistka a běžkyně Danuš, vpravo já. Všimněte si shody v oblečení - neplánované. Markétka předstírá, že se jí to netýká :-)

Dnes se v našem regionu běžel Běh oborou Mniší, což je 10-ti kilometrový a poměrně náročný závod. Moc jsem se chtěla zúčastnit, jednak kvůli organizátorům a jednak kvůli příjemné atmosféře, která závod provází.
Ale zrovna dnes (náhoda je „sviňa“) mě postihl výpadek baby sitting služby pro mou malou Markétku. Tak nejprve odpadla coby hlídač babička č. 1. Pak odpadl manžel. Nepropadala jsem beznaději – vždyť mám ještě hlídací babičku č. 2. Nu ani ona dnes nemohla. Nemůže-li rodina, pomůže MK Seitl. Ale ouha – náš předseda Hallootto, který by se jinak sportovní disciplíny jízda s kočárkem milerád zhostil, dal dnes přednost přítomnosti na jiném závodě. A akční klubový paparazzi Rosťa, který rovněž nějakou tu zkušenost s batolátkem pochytil, trávil sobotu na svatbě.
Co teď? Byla jsem odhodlána závod běžet s kočárkem. No a co – Markétka má dnes své 1. narozeniny, takže by jí možná nějaký ten adrenalin přišel vhod...Ale přeci jen tahat v tom vedru kočárek do kopců, jimiž je závod proslulý, není rovněž žádná „hitparáda“. Nakonec pomohl organizátor Jirka Bednařík. Sehnal mi spolehlivou paní, t.č. již také babičku a manželku Jirky Harašty, hlavy Lašského běžeckého klubu.
Z našeho MK se účastnil Andy, Laďa, Radůz, Petra, já a naše Danuš, která dnes současně úspěšně zastala funkci řidičky. Všichni jsme totiž přijeli jejím autem...no autem, takový malý tank je to, ale sedm osob se pohodlně vleze.
Start závodu byl přesně v 10.00 hodin. Markétka nejprve předstírala spánek, ale těsně před startem se probudila. Na paní Haraštovou z kočárku vesele mrkala, něco jí i temperamentně vykládala . Považovala jsem to za znamení oboustranných sympatií a tak jsem v klidu mohla vyběhnout.
Je zajímavé, jaký vliv mám na běh počasí. V roce 2008 jsem Mniší běžela. Bylo tenkrát celkem chladno, mírně deštivo a tak mi ty kopce příšly pohodové. Letos ale ne. A to hned ze dvou důvodů. Minulý víkend jsem byla nemocná a horečka si asi vybrala nějakou tu daň na energii. A taky bylo hrozné horko, už po dvou kilometrech stoupání jsem byla vyřízená. V hlavě se mi přehrával film Pahorek. Ani hudba ve sluchátkách svou dopingovou funkci dneska nesplnila. Věděla jsem ale, že v žádném případě nezastavím a v žádném případě závod nevzdám. Průměrnou rychlost na kilometr jsem sledovala jen zpočátku. Pak jsem si přála už jen čas pod jednu hodinu a nakonec jsem toužila po jediném – v pořádku dorazit do cíle. Ještě nikdy se mi nestalo, abych měla nohy jako z olova. Vůbec jsem nevěděla, co s tím. Těžké nohy jsem měla nejen do kopce, ale i po velmi vzácné rovince a z kopce. A také ruce mi vypověděly službu. Připadal jsem si na trati jako jedno velké kopyto.
Ale všechno trápení jednou skončí. Po cca 54 minutách jsem dorazila do cíle. A jako mávnutím kouzelného proutku se dostavily endorfiny a předsevzetí běžet za rok zase.
Markétka mou nepřítomnost zvládal na jedničku, vrhala oslnivé úsměvy v podstatě na všechny a dožadovala se piškotů. Ze všeho nejvíce se jí líbilo vyhlašování vítězů. Zatím ještě nemá rozum z toho, proč všichni tleskají a hlučí, ale moc se jí to líbilo a se smíchem a hopsáním tleskala taky. A na mně najednou padla taková spokojenost a pohoda...

Pořadatelům náleží velká pochvala. Za organizaci závodu-startovalo se na čas, nikde žádné zbytečné průtahy, dostatek čaje a vody pro běžce, výtečné koláčky a navrch tombola. V té jsem sice tradičně nic nevyhrála, ale mě to nevadilo. Mě ke štěstí stačily ty koláčky - tvarohový a makový.

Zpáteční cesta tankem do Ostravy vypadala jako jízda chechtacích pytlíků a pomatených sportovců. Souběžně jsme drželi tři konverzační témata. Jedno seriozní běžecké - plánovali jsme tréninky a závody na příští týden. Druhé téma bylo letně grilovací a třetí téma nevím, zda můžu zmínit, rozhodně ale vyvolalo nejveselejší reakce.

Olšinky Cross aneb kterak buřty rozhodly o mé účasti na závodě

Naprosto profesionální plánek nové trati závodu




Šťastný Radůz zatěžuje obě kolena, Natálka a Roman pořadatel se šťastně tisknou



Z MK Seitl jsem nejvyšší

Život je krásný...nejsem vegetarián a nejsem abstinent....

Jestli si někdo myslí, že se mi ještě v sobotu dopoledne chtělo na nějaký závod, tak se krutě mýlí. No možná v pátek jsem o nějakém víkendovém závodění uvažovala. Ale velice krátce a bez zásadního odhodlání. V sobotu totiž bylo vedro a mi se nechtělo vůbec nic. K večeru ale přišla bouřka, ochladilo se a já jsem si sedla k internetu. Četla jsem si stránky MK Seitl a znovu narazila na propozice II. ročníku 9,6 km dlouhého běhu Olšinky Cross. S nastalým ochlazením můj mozek začal pořádně vnímat, co je napsáno v propozicích a objevil, že propozice do Olšinek nabízí malé občerstvení v cíli. Můj šestý smysl zavětřil klobásky a pivo.
Zkontaktovala jsem našeho Radůze, vetřela se mu do auta a v neděli ráno vyrazila směr Kravaře. Počasí bylo jakž takž – ani horko, ani zima, ani slunko, ani déšť, vítr tak akorát. Ideální na sportování. Trochu mě zarazilo, když Radůz při pohledu na mé relativně čisté běžecké botky řekl něco o tom, že v Olšinkách je vždycky blátíčko a na zpáteční pozávodní cestu do Ostravy bych se měla přezout.
Pořadatel nás po příjezdu informaval o dvou zásadních skutečnostech. První byla ta, že vzhledem k noční bouřci, vichřici, přívalovému dešti, možná i lehkým záplavám musel změnit trasu, protože ta původní je neprůchozí. K nové trase nakreslil plánek, kterému jsem ale absolutně nerozuměla. Věděla jsem , že se budu muset soustředit na běžce před sebou a nespustit je z očí. Druhá zásadní informace se týkala toho, že z důvodu změny trasy se start o půl hodiny odkládá.
Z MK Seitl jsem na startu zaregistrovala Vaška Procházku, Natálku Pščolku, Radůze a sebe. Přiznám se ale, že všechny členy oddílu stejně neznám, takže pokud jsem někoho nejmenovala, hluboce se omlouvám.
Startovní výstřel zazněl v 10.30. Představu o čase jsem měla, říkala jsem si, že budu spokojená, když 10 km zaběhnu za cca 52 minut. Povrch trati byl asi tak z 50% asfalt a z 50% tráva, kaluže a bláto, blátíčko. Běželo se mi celkem dobře. Slovo celkem zdůrazňuji, protože jsem v nohách krátce po startu pocítila čtvrteční 28,5 km dlouhý trénink. A ačkoliv už nepanovalo tropické horko jako v minulých dnech, s ohledem na vysokou vlhkost vzduchu jsem po asi třech minutách byla „úplně durch“-to je stav, kdy mám propocené i tkaničky u bot. Ale to neznamená, že si nějak stěžuji, podmínky pro závod jsem měli všichni stejné.
Na trati byly částečně značeny kilometry – druhý, čtvrtý, šestý a osmý. Podle značení mi vycházelo, že běžím kilometr pod pět minut. Snažila jsem se jít pořád stejné tempo a poslední kilometr do cíle zrychlit. Doběhla jsem s časem 48:53. Nejprve jsem měla ohromnou radost, protože by to letos konečně znamenal na 10 kilometrů čas pod 50 minut. Bohužel jsem se ale brzy dozvěděla, že i tato nová trať měří něco kolem 9,6 km. Takže zase nic...
Nic však netrvá věčně, tedy ani zklámání z času. Jsem materiálně založený jedinec s orientací na kus žvance. Proto jsem poté, co jsem obdržela občerstvení v podobě buřtu, hořčice, kyselých okurek, chleba a piva, naprosto pookřála. Ovládlo mě pozávodní nadšení. A budu šířít věhlas závodu Olšinky Cross v celém regionu.
Oficiální výsledky zatím nemám k dispozici. A fotky ze stupně vítězů přeposílám našemu paparazzimu Rosťovi, který je zcela jistě rád a profesionálně okomentuje a umístí na stránky MK Seitl. Já přináším jen obrázky pocitově – zážitkové!

Odvolávám, co jsem řekla. A ještě si slavím narozeniny....

Odvolávám, co jsem řekla. Nikdy neříkej nikdy. Tak to je mé momentální tréninkové rozpoložení. Vždy jsem až na občasné vyjímky dávala přednost tréninku o samotě, jen s „nabušenou hudbou“ v MP3 přehrávači. Nechtěla jsem se nikomu přizpůsobovat a nechtěla jsem nikoho zpomalovat svým tempem. Náhoda tomu chtěla, že jsem před dvěmi týdny byla jen tak vyklusat závod. Z vyklusání bylo 11 kilometrů ve společnosti dalších 4 běžců z MK Seitl. Následoval běh na cca 25 kilometrů po krásné trase z Bělského lesa do Jistebníku kolem Polaneckých rybníků a zpátky. No nestačilo mi to – za pár dní jsme se všichni zase sešli v odpoledním vedru a v Bělském lese si dali 11,5 kilometrů. A už plánujeme další a další tréninky.
Jak je to možné? Ptám se sama sebe...Na „vině“ je asi můj sen zaběhnout letos konečně maraton pod 4 hodiny. Maraton s velkým M chci běžet v září v údolí Wachau v Rakousku. Začala jsem trénovat podle tréninkového plánu. A beru to hodně vážně. Ale přece jenom běhat sama dlouhé štreky není bůhvijaká zábava...Vím, že sama bych to kvantum kilometrů asi nedala. Možná se mi ještě letos můj sen nesplní. Ale zkusím na něm sakra zapracovat.
Na jaře jsem měla takovou krizi, vůbec se mi nedařilo, nebavil mě ani trénink, ani závody. Nedařilo se mi podle mých představ. Přece jenom se projevil můj výpadek způsobený těhotenstvím a porodem. Najednou mě začaly předbíhat holky, které jsem ještě v roce 2008 strčila do kapsy. A trochu jsem uvažovala, že běhání zabalím.
Všechno se zlomilo na Olomouckém půlmaratonu. Ten závod byl pro mě neskutečně pozitivní. Sešlo se nás tam takové množství běžců, především hobíků, různých profesí a různého věku. A běželi jsme hlavně pro radost (samozřejmě- s vyjímkou hlavního peletonu, ale to je jiný „level“ bežců). Strašně jsem si to užila. A celých 21 kilometrů jsem si říkala, jak je to prima běhat a mít kolem sebe tolik podobně postižených lidí. A proč bych kolem sebe měla mít lidi jen během závodů? Proč si neobohatit i trénink?
Asi se nám formuje běžecká skupina Ostrava-jih. Já, Andy, Zdeněk, Danuše, Laďa, Radůz...Ať se připojí kdokoli, je vítán. Budeme se svolávat ke společnému tréninku už ne přes sms, ale na stránkách MK Seitl Ostrava. Vybíháme od restaurace Dakota v Bělském lese a běžíme a běžíme a běžíme...
Dneska jsem slavila 38-mé narozeniny. Je to síla, jak ten čas utíká. No a já pořád někam utíkám také. Proto mi přišel jako dobrý nápad oslavit své narozeniny během. Už na závodem v Karviné jsme si domluvili čas startu a přibližnou kilometráž – po závodě je každý frajer a má velké oči. Dohodli jsme si tedy tréninkových třicet kilometrů.
Od rána dnes bylo dusno a horko. Celý den jsem očima zaklínala telefon, aby mi od někoho přišla zpráva, že běh balíme anebo zkrátíme...NIC...Kolem 16-té hodiny se obloha zatáhla, potemněla, začal foukat vítr, pršelo...vypadalo to nadějně, protože v bouřce se neběhá, je to nebezpečné. Ale nakonec se příroda rozhodla, že se žádné lenošení konat nebude. Teplota poklesla z 35 C na příjemných 26 C, nebe se částečně rozjasnilo a tak v 17:00 hodin před restaurací Dakota postávali 4 pobláznění běžci – já, Danuše, Laďa a Radůz.
Hlavním trasovačem se stal Laďa, neboť se jako zkušený běžec vyzná. Vyběhli jsme z Bělského lesa do Nové Bělé, pak do Krmelína, Staré Vsi nad Ondřejnicí a do Košatky. Ke Košatce jsem dnes získala vřelý vztah, neboť jsme v místní restauraci po zásluze spočinuli, dali si vychlazenou kofolu a po krátkém odpočinku pokračovali v cestě přes Jistebník kolem Odry a Polaneckých rybníků do Výškovic, Bělského lesa a domů. Já jsem nakonec 30 km neuběhla, podle měřiče jsem dnes dala 28,5 kilometrů. Ale ostatní si to ještě cestou domů na avizovaných 30 km protáhli. A možná i více.
A jak se mi běželo? Prvních deset kilometrů uběhlo strašně rychle. Pořád jsem si povídali a ani jsme nevnímali, že běžíme. Kolem 12-tého kilometru jsem pocítila únavu a velkou žízeň, spravila to voda a chůze. Hodně mi pomohla Kofola v Košatce. No a pak už se běželo domů, to už musí vydržet každý...
Je hrozně fajn, že se Danuše, Radůz i Laďa přizpůsobili mému tempu. Byla jsem ze všech nejpomalejší, kilometr jsem běžela kolem 6 minut. Ale nikomu to nevadilo. Každkou půlhodinu jsme pili a běh prokládali minutovou chůzí. Takže se to i v současných klimatických podmínkách dalo zvládnout bez újmy na zdraví. Díky běžecká skupino. Musíme si vymyslet nějaký trefný název, Ostrava-jih je tak nicneříkající...A taky si už plánujeme další společné běhy.
A teď je mi bááááááááááááječně. Páchám gaučing, svaly regenerují, já regeneruji. Jsem krásně unavená a spokojená. Radegast je krásně vychlazený – dnes jsem si ho samozřejmě zodpovědně dala až dvě hodiny po doběhu. Předtím jsem zvládal vymést ledničku... Ani strečink samozřejmě neopomenu...Prima narozeniny. Vždyť vlastně slavím 20-té výročí mých osmnáctin!!!!

Běhá celá rodina - Městský běh Karvinou Heute ist die ganze Familie im Karviná gelaufen

Tak na oběd jsme se pěkně nadlábli babiččinými meruňkovými knedlíky s tvarohem, na kanapi to zapláchli šálkem dobré brazilské kávy a po hodinovém stavu polobdění vyrazili směr Karviná. Už čtvrtý rok po sobě totiž jezdíme na Městský běh Karvinou. Letos jsme se rozhodli běžet všichni a téměř všechno.
Nejprve naše sedmiletá Anetka běžela v kategorii mladší žáci běh na 400 metrů. Na startu byla lehce nervozní, u startovního výstřelu sebou škubla, ale pak běžela a hodně statečně. Doběhla mezi dívkami třetí (myslím, že s časem kolem 2:22 – ale bez záruky) . V cíli byla unavená a tak se jí po zásluze dostalo rodičovské péče a obdivu a chválení. Nicméně větší radost určitě měla z pózování na bedně, medaile, diplomu a dárků za umístění.
Následoval kondiční běh na 800 metrů. Do něj se přihlásil manžel Robert a já. Na startu jsem byla také poněkud nervózní, ale zároveň jsem oplývala optimismem a přesvědčením, že Roberta nejen doběhnu, ale těsně před cílem i předběhnu. Brzy jsem pochopila, že budu muset odvolat všechny mé bezdůvodně optimistické myšlenky. Utekl mi a hodně brzo. Pak jsem bojoval a sama se sebou.Klepaly se mi ruce a nohy. V očích jsem měla cosi jako kombinaci smrti a odhodlání. Předběhly mě nějaké malé děti. Kohosi jsem předběhla i já. Sakra – proč se tento pekelně rychlý běh jmenuje kondiční? Nic horšího jsem v životě neběžela. Já vytrvalec prostě rychle běhat neumím. Já jsem si myslela, že to zkrátka někde v půlce zabalím. 800 metrů mé utrpení proměnilo minimálně v 8 sprinterských kilometrů. Nakonec nebylo tak zle – ze 17 běžců jsem skončila 9-tá. A časy? Robert 3:13 ( 6-té místo) a já 3:38.
Zato běh na 10 kilometrů byl móóóóć príma. Těšila jsem se. Běželi jsme celkem 4 kola po 2,5 kilometrech. To byla lahoda – volné tempo něco kolem pěti minut na kilometr, sluchátka na uších, lehký vánek a vražedné horko. Tak vražedné, že mi jazyk přischnul na patře. Nemohla jsem si při běhu lehce pozpěvovat. Nemohla jsem si ani s nikým povídat – no ono stejně nebylo s kým. Ale krize nepřišla žádná. Jen někdy během třetího kolo jsem si říkala, že bych to už mohla mít za sebou. Naštěstí přišla psychická vzpruha – v parku, kterým procházela trať, jsem zahlédla Roberta, jak si hraje s holkama. S Anetkou pinkal „tenis“ pálkami, které vyhrála za třetí místo a vedle nich si na dece hrála se svými oblíbenými hračkami Markétka. Mé srdce zjihlo, i na dálku jsem viděla, že se holky usmívají a jsou spokojené.
V cíli mi bylo krásně. Vrací se mi chuť do běhání a do závodění. Vím už, že se zase začnu zlepšovat. Protože i v tom horku jsem 10 kilometrů zaběhla za 53:07. Není to můj letošní nejlepší čas na této trati. Není to ani čas podle mých představ – chtěla jsem dnes zaběhnout za 52 minut. Ale v tom horku to prostě lépe nešlo. Objevila jsem i svou slabost – neumím v závěru zrychlovat, takže na sobě budu muset hodně zapracovat.
Po odběhu nastalo odměňování – voda voda voda. Zmrzlina zmrzlina zmrzlina. Ledová káva. A tombola. Vyhrála jsem topinkovač. Upřímně nevím, co s ním budu dělat. My máme topinkovač, rodiče mají topinkovač, bratr má topinkovač, tchyně má topinkovač. Chcete někdo topinkovač???
Chválím pořadatele za to, že nás během závodu důkladně zásobili vodou. Nejen na náměstí, ale i v parku. Chválím pořadatele za medaile pro všechny, hlavně pro děti. Chválím pořadatele, že letos trať i ženám prodloužili z 5-ti km na 10 km. Chválím za pěknou trasu. Ale budu i lehce kritizovat – za zmatky během prezence. Vím, že není jednoduché zvládnout nápor tolika závodníků. Ale dostávalo se nám protichůdných informací díky kterým jsme málem propásli Anetčin běh.
Málem bych zapoměla – aby bylo jasno: vodou jsme se odměňovala v cíli. Teď už si v klidu domova píšu článek a piju krásně ochlazené pivo z labužnicky orosené sklenice!!!!

Eine kurze Meldung fuer MEPA Sportsverein
Heute ist die meine ganze Familie gelaufen. Wir alle sind an einem Wettkampf in der Stadt Karviná teilgenommen. Zuerst ist Aneta gelaufen. Einen 400 Meterlauf. Sie war die dritte zwischen den Maedchen.
Dann sind ich und mein Mann Robert 800 Meter gelaufen. Das war...die Hoelle fuer mich. Wirklich!!! Ich habe die Ausdauer, aber schnell laufe ich nicht. Ich bin kein Sprinter. Robert war schneller als ich – mit der Zeit 3:13. Und ich war mit der Zeit 3:38 im Ziel.
Nach einer Halbe Stunde bin ich der „Hauptwettkampf“ gelaufen – eienen 10 Km Lauf. Und ich war endlich sehr zufrieden. Die Strecke hat mir sehr gefallen – in dem Schlosspark. Und auch die Geschwindigkeit fuer mich ideall war – etwa 5 Minuten proKilometer. Fuer 10 Kilometr habe ich die Zeit 53:07 gebracht. Und diese zeit ist ganz gut, weil Lufttemperatur 35 C war.

Kurňa, to mě po tom Hervis 1/2 Olomouci bolí nohy

Tři blondýny z MK Seitl. Dosud jsme svěží, veselé a plné odhodlání. V cíli nám na foto chyběla odvaha.


Zásada č. 1 - nikdy nepodcenit předzávodní relaxaci.



To jsme my, stateční z MK Seitl těsně před startem. Ještě nás nožky nebolí, takže jsme si klidně i klekli.

Je po hladu, je po žízni aneb pozávodní after party. P.S. Sokolíkův guláš smrděl!

V pozávodní noci mi bolavé nohy dlouho nedovolily usnout. Bolí mě i teď, i po nedělním večerním výklusu. Ale Olomoucký půlmaraton za tu bolest stál. Ještě teď jsem plná endorfinů.
Že bych Olomouc ráda běžela, mi bylo jasné už tehdy, když jsem o něm na stránkách http://www.behej.com/ četla poprvé. Líbil se mi termín konání závodu, vzdálenost Olomouce od Ostravy se po dobudování dálnice výrazně zkrátila a chtěla jsem být při tom, když se poběží poprvé. Počátkem června jsem ale se svou účastí váhala, měla jsem totiž naběháno dost málo kilometrů. Pak ale rozhodlo to, že jsem si chtěla závod užít a do cíle klidně i docupitat, když by to nešlo doběhnout.
Nakonec nás z MK Seitl běželo šest – já, Danuše, Radka, Andy, Sokolík a Zdeněk. Už cesta do Olomouce probíhala ve veselé a optimistické náladě, která se znásobila ještě poté, co jsme si po zaregistrování skočili na jedno (opravdu jen na jedno a 3 hodiny před startem). V mohutném počtu dorazili Černí jezdci z Karviné a viděla jsem i další známé běžce.
Ve startovním koridoru jsem stála poměrně vpředu, takže od startovního výstřelu do skutečného překročení startovacího koberce uplynulo jen pár vteřin. Na prvních dvou kilometrech jsem neplánovaně přepálila, můj sportester mi ukazoval čas něco mírně přes 4 minuty na kilometr a to jsem rozhodně neměla v úmyslu. Zpomalila jsem na čas něco kolem 5:40 a v rovnoměrném tempu jsem se udržovala více méně celé zbývající kilometry.
Absolutně mě dostali diváci. Nečekala jsem, že jich bude na prvním ½ maratonu tolik, a že budou tak intenzivně povzbuzovat. Skutečně mi to několikrát pomohlo, když přišla krize. A ta přišla celkem 3x. Nejprve na 7-mém kilometru, ta trvala celkem krátce. S tou na kilometru 12-tém jsem už musela zabojovat, ale ta na kilometru 20-tém !!!! byla hodně zlá. Skoro jsem si myslela, že nedoběhnu....
Nakonec jsem doběhla s časem 1:55:56. To je dvouminutové zlepšení oproti Hervis ½ maratonu v Praze 2010. Není to žádný oslnivý výsledek, ale jsem s ním spokojená, protože za měsíce duben až červen mám naběháno skutečně hodně málo. Sokolík měl čas podobný mému-není divu, morálně mě podporoval a navíc vyklusával dopolední Porubskou desítku. Andy si vyběhal výborný osobák, Danuše 3. místo ve své kategorii a Radka už není Miturka, ale Motorka – běžela tak rychle, že ve své kategorii byla zlatá. Klobouk dolů. S jakým časem doběhnul Zdeněk bohužel přesně nevím, vím jen, že to nebyl osobák.
Trať byla celkem rychlá, ale také náročná – několik stoupání a kočičí hlavy v centru. Občerstvovací stanice byly na každém 5-tém kilometru a zodpovědně jsem je využívala, pila jsem vždy vodu a ionťák. Pochybyla jsem ale tím, že jsem na 10-tém kilometru nic nesnědla,v cíli mi pak chyběla energie a cukr v krvi. Však jsem také hned po doběhnutí do sebe doslova nacpala jablko, jogurt a banán. Dokud jsem všechno nesnědla, neměla jsem odvahu si sednout, abych se při následném vstávání nezamotala.
Byla jsem spokojená s organizací závodu, vše bylo srozumitelné, přehledné a odsýpalo. Moc se mi líbí účastnické Adidas tričko a medaile. Co mě trošku zklamalo byla after party. Cesta k ní totiž nebyla značená a když jsme dorazili po 22-té hodině, avizované řízky už nebyly. Tak jsme si naložili gulášek, zeleninový sálat, zeleninový sálát s kuřetem, Mattoni a pivo zn. Litovel. Do Ostravy jsme vyrazili kolem půlnoci a za 50 minut jsem už doma vybalovala tašku.

Běh olympijského dne 23. 6. 2010 aneb technicky zdatná blondýna na trati

Za chvíli se vlevo stojící Sokolík otočí směrem ke mě a jeho pohled zavadí o můj špatně umístěný foot pod.



Startuje se do kopce. Ale mi to nevadí, protože mi opět začal fungovat sportester.



Nikdy mě neopouští optimismus. Zejména 50 metrů před cílem...




Neuvěřitelné se stalo skutečností. Mám po závodě a přesto piju limo a ještě živě konverzuji na téma běžecký trénink. Stávám se jiným-lepším člověkem :-) ???

Letos se mi to konečně povedlo. Letos jsem konečně běžela Běh olympijského dne. A byl to pro mě závod přínosný...
O přínos č. 1 se zasloužil klubový kolega Sokolík. Jak už jsem na svém blogu několikrát psala, počínaje pražským půlmaratonem mi přestal částečně fungovat sportester zn. Suunto. Začal měřit špatně vzdálenost a průměrnou rychlost na kilometr. Zničeho nic, hned poté, co jsem ho z tréninkových bot přemístila na boty závodní...Byla jsem z toho dost špatná, protože pokud během závodu vím, kolik kilometrů mi zbývá do cíle, dokážu si lépe rozvrhnout síly a lépe se namotivovat...No a jak jsem se tak včera před závodem rozcvičovala a různě natahovala nohy, všiml si se mnou se rozcvičující Karel, že mám na své botě foot pod umístěný „hlavou vzhůru“, tedy naopak. V duchu jsem se nazvala „technicky zdatnou blondýnou“ a poté, co jsme čip umístili správně, stal se zázrak – fungoval!!! Měřil a neremcal!!!
Proto mohl nastat přínos č. 2 – během závodu jsem se na rovince dostávala na čas 4:45 na kilometr, což mě povzbudilo a pozitivně naladilo. Nemám totiž poslední tři měsíce moc příležitosti trénovat a tak se šance na nějaké zlepšování začala pomalu rozplývat a já si už myslela, že kilometr pod 5 minut snad ani nezaběhnu.
Trať závodu byla náročná. Do kopce, ještě více do kopce, z kopce a zase do kopce. Sluníčko nad hlavou a vedro. Potěšila mě občerstvovací stanice s vodou na 5-tém kilometru. Radost nad opětovně funkčním sportesterem mě hnala spolehlivě kupředu a celý běh mi hodně rychle utekl. V cíli jsem byla s časem 46:49,3 , což považuji za čas přímo úměrný mým současným možnostem a schopnostem...
Opětovně se mi rozrostla sbírka triček. To za olympijský den má barvu béžovou a zase je mi veliké, moc veliké, „L“ není moje míra. A nemám asi ani šanci do něj dorůst – pořadatelé nás v cíli nakrmili tatrankou a napojili limem. Ale hezká těla dělá kvalitní česká uzenina hojně zalévaná pivem!!!!

Štramberská 10 - Kdo neběhá v blátě, běhá pod své možnosti

Nezávazná předstartovní konverzace


To není cíl, to je krátce po startu




Ač se to nezdá, dobíhám do cíle spokojená

Tak se mi opět potvrdila...teorie první kaluže. V sobotu 22. 5. Na Štramberské desítce. Ale pěkně popořádku.
Štramberk je pěkné městečko, pořádající Lašský běžecký klub je spřátelený oddíl, sobotní dopoledne jsem měla volné a předpověď počasí hlásila cosi jako polojasno s teplotou až 22C. Tak co doma!

Ačkoliv se Štramberská desítka běžela už po třicáté, já sama ji běžela poprvé. Vůbec jsem tedy netušila, jaká trať mě čeká. Lehce jsem znervozněla až během prezentace, kdy jsem do ruky dostala plánek trasy s profilem trati. Při pohledu na převýšení jsem se lehce orosila. Další kapku nervozity přilila jedna z organizátorek, když nám sdělila, že část trati kolem lesa je silně podmáčená, klouže to tam a nabádala nás k opatrnosti a vzápětí dala podepsat prohlášení, že běžíme na vlastní zodpovědnost.
Ojojoj, měla jsem na sobě nové běžecké boty. Určené na běh po silnici. Naštěstí mají černou barvu, jak jsem byla předvídavá!!!
Na startu jsem už nervozní nebyla. Čekání jsem strávila příjemnou konverzací s ostatními závodníky. My na konci startovního pole jsme vedli silácké řeči, že to „poběžíme tréninkově“. Krátce po odstartování závodu jsem pochopila, že já to jiným, než tréninkovým tempem, snad ani nepoběžím. Přišlo totiž první stoupání, pak další, nejprve po silnici...a pak to hlavní...BLÁTO. Stoupání po silnici se změnilo ve stoupání po rozbahněné stezce, kterou jsem nebyla schopná zvládnout jinak než chůzí.
No a v této části se potvrdila zmíněná teorie – zpočátku jsem si totiž dávala pozor, kam šlapu a snažila se blátu i kalužím vyhnout. Na rozbahněné stezce to už bylo jedno, bláto a voda byly všude. Tak jsem do toho šlápla poprvé a pak znovu a zase. Najednou jsem to už neřešila – s cca ½ kilogramem bahna na každé botě jsemv tom blátíčku začala nalézt jakési zalíbení .
Na nic si ale nestěžuji. Náročné stoupání se občas měnilo v prudké seběhy, takže pravdu měl náš oddílový předseda Hallootto, když před startem tvrdil, že v průměru se běží po rovině.
Trochu mi vadilo, že na trati nebyly značené kilometry, takže jsem svou průměrnou rychlost na kilometr mohla pouze odhadovat. Ale to je vážně jenom drobná stížnost, protože jinak se mi trasa závodu zdála fantastická. Náročná, ale rozhodně ne nudná. Všechny možné povrchy, hodně stoupání, pěkné okolí. A vlastně i počasí se vydařilo, nepršelo a teplota se pohybovala kolem 15C.
Do cíle jsem doběhla unavená. Ale spokojená – bylo to pod hodinu, konkrétně za 56:44. Za rok mě tu mají zase!!!