MK Seitl párty - tančím, tedy jsem

Štastní manželé...s pivem...zatím ještě netuší, že vážně budou muset tančit....


Já, Danuš a suho bilo vino kvalitetno. Danuš zároveň předvádí nový typ běžeckých bot-prý na asfalt výtečné

Na stole jsme tentokrát netančily, nýbrž vytvářely model dvojitého w.

Raduz pije Birell, manželka monitoruje situaci :-))

Důkaz, že někteří lidé bez medaile ani ránu (a přitom jsou členové konkurenčního Sektteamu)

Existuje několik jistot. Například, že slunce zítra vyjde, že po zimě přijde jaro a že se tradiční taneční večírek MK Seitl Ostrava vydaří. Po tom včerejším jsem nabyla dojmu, že jeho kvalita má vzestupnou úroveň. Tak dobře jsem se snad ještě na MK Seitl párty nebavila.
Tu největší zásluhu na tom mají zúčastnivší se lidé.Letos se nás sešlo opravdu hodně, podle jedné organizátorky-naší Jarky Marathonky-snad něco kolem stovky. Překvapivě jsem se dozvěděla, že někteří běžci mají manželky (viď Raduzi), že manželé některých běžkyň nejsou jen fiktivní osobou jako paní Colombová (viď Danuš), že někteří běžci chodí s medailí z 1/4maratonu Lenkyčlenky snad i spát (viď Martine). Některé kolegyně běžkyně jsem ani nepoznala. Vidět např. Ivanu Z. nebo Peťu P. v sukni a ne v bežeckém dresu je něco zcela nového.
Troufám si tvrdit, že největším tanečníkem byl včera Žorž Harašta. Jeho taneční kreace byly hodně odvážné, místy hraničící s akrobacií, vždy však bravurně zvládnuté. Nespadli jsme ani jednou. Ale i jinak bylo na parketu stále plno. Letos jsme vypustili tzv. zábavné společenské hry a bylo to ku prospěchu věci...
Na večírek jsem tradičně přišla hladová. Mohla jsem si to dovolit, protože jsme opět měli k jídlu dobrou večeři, jejíž velikost dala mému žaludku na několik hodin zapomenout, co je to hlad.
Byla i tombola. Díky tomu, že taneční sál byl celou dobu osvětlený, podařilo se ji organizátorům udržet v neporušeném stavu až do jejího losování. Vyhrála jsem jednu z cen!!!
Domů jsme šli „až zítra“. Vážně jsem se skvěle bavila. Přidávám pár fotek, zbytek na rajčeti http://www.mkseitl.blogspot.com/.

Závod nebo gaučink? To je, oč tu běží...

Jak říkám-po startu pěkně v řadě za sebou a pooomalu.


Maminy a omladina




Jo! V cíli a v doprovodu bodyguardů - mám to za sebou.

Mohla jsem dnes dopoledne páchat „gaučink“. Uspat Markétku, Anetce pustit televizi a sama se s časopisem v ruce uvést do horizontální polohy.Copak to ale jde, když jirka Brož pořádá Vánoční kros v Bělském lese? A venku je hezky, nepřší, nefouká, jen to lehce zavání smogovou situací?
Letos mě závod čekal už potřetí. V roce 2007 jsem 6 km běžela něco kolem 28 minut, v roce 2009 něco kolem 36 minut no a dnes to byla velká neznámá vzhledem k tomu, že na trase bylo občas náledí, občas tající sníh, občas hluboké závěje. Bylo mi jasné, že se osobák v žádném případě konat nebude.
Ráno bylo hodně hektické. Uvařit všechno na bramborový salát, předvařit si rybí polévku, uvařit oběd. Na start jsem s Anetkou a Markétkouv kočárku vyrazila těsně před desátou hodinou, takže jsme musely poměrně dost spěchat, aby jsme k 2 km vzdáleném startu dorazily do 10:30. Naštěstí jsme to zvládly a já se ani nemusela rozcvičovat, protože jsem svižnou chůzí byla pěkně zahřátá.
Bylo to tak fajn, vidět na startu známé tváře. Forresty, další MK Seitlovce a také spoustu mimoklubovních kolegů. Kecám – doslova mnou lomcovaly endorfiny...
První kilometr na oválu v Areálu zdraví (Pilinka) nebyl o běhu. Všichni jsme běželi krokem, v řadě za sebou, předbíhat nebylo možné, ťapkali jsme si po vyšlapané pěšince. Jakmile ale trasa zamířila směrem do lesa, každý nasadil své závodní tempo. I já. Pěkně jsem tedy funěla a hekala. Ale nechtěla jsem se ulívat a také jsem potřebovala být brzo v cíli vzhledem k tomu, že dnes poprvé hlídala Markétku Anetka. Je to sice šikulka, Markétka navíc spokojeně spala v kočárku a kolem bylo plno dospělých, ale přece jenom mi to nedalo...
Závodilo nás asi tak 60, z toho bylo dvanáct žen. Mám radost, že jsem jich pár předběhla, dokonce i pár chlapů mi dýchalo na záda. Do cíle jsem nakonec doběhla jako osmá žena za 30:40. Celkem dobrý, vzhledem k těm fofrům...
Vyhlášení výsledků se konalo cca 2 hodiny po doběhu v restauraci U Bohuše. Za pomoci motorizovaného Sokolíka jsem s holkama dorazila po 13-té hodině, abych zjistila, že už je po všem. Výsledky vyhlášeny, tombola rozdána. Jenže já tam stejně kvůli tomboly nešla. Šla jsem tam kvůli zdravému jádru MK Seitl. Padlo nějaké to pivíčko a vedly se silácké řeči, plánovaly se maratony a probíraly se nejen tréninkové plány...A mě vlastně až dnes chytla pravá předvánoční atmosféra J.

Jak bylo v Bešeňové? WYBUOOORNĚ!

Tak vyrážíme na cestu. V tanku...


Součástí sobotního společenského večera bylo i tradiční poměřování figury s naším Halloottou předsedoou



Takhle dobře se jí v Salaši Krajinka u Ružomberoku. Její akcie nevlastním, přesto však vřele doporučuji - www.salas-krajinka.sk

Bešeňová??? Bešeňová!!!

Myšlenka na sportovně-relaxační-společenský výlet do Bešeňové vznikla spontánně už v září po Wachaumarathonu, během máchání se v termálech v Laa an der Thaya. Měli jsme tedy celé tři měsíce na detailní přípravy.
Plán konec konců nebyl zas tak složitý. Vyrazit v sobotu, po dojetí do cíle si jít zaběhat trasu v délce maximálně do 15 kilometrů, pak se jít vyrochnit do termálů a den zakončit bujarou zábavou , hraním společenských her, zpěvem a tancem v penzionu ve skvělé společnosti nás samých (členů MK Seitl Ostrava, aby bylo jasno). Neděle měla mít podobu ranního běhu, následného plavání a povalování v horké vodě a po vydatném pozdním oběde měla následovat cesta domů...Po zkušenostech z Wachau jsme se chtěli vyvarovat logistických chyb a proto jsme nepodcenili zásoby Bohemia Sektu. Byla ho basa a proto jsme po celou cestu Danuščiným tankem báječně cinkali.
Je to téměř neuvěřitelné, ale plán se stal skutečností! V počtu dvanácti členů MK jsme z Ostravy na cestu vyrazili kolem osmé hodiny ranní a kromě toho, že jsme se stali svědky jedné dopravní nehody, nepostihlo nás nic špatného. Sotva jsme dorazili do cíle, projevilo se to, že jsme na běhu bezvýhradně závislí. Bez reptání jsme se totiž převlékli a vyrazili si zaběhat. Byla to jedním slovem paráda. Poté, co jsme v Ostravě zažili v tomto týdnu inverzi a vzduch plný exhalací, byl běh k Liptovské Maře a zpátky čerstvě napadaným sněhem silně návykovou záležitostí. Nakonec jsme odběhli přibližně 12 kilometrů.
Termály v Bešeňové jsou opravdu hodně horké. Až na dvě vyjímky ( plavecký bazén a pak hooodně studený bazén) mají všechny venkovní bazény teplotu mezi 36 až 40C, takže nám nijak nevadila teplota vzduchu, která se pohybovala kolem - 4C. Pozvolna jsme se ploužili vodou, polehávali, posedávali, pokřikovali a živě konverzovali. Občas jsme vyskočili z bazénu vyválet se ve sněhu. Mě by samozřejmě taková rozpustilost nenapadla. K této zcela nepochopitelné činnosti nás některé vyprovokovala tryskomyš Danuš, která po celý rok pilně trénuje v sauně, tudíž je zvyklá v podstatě na cokoli :-)
Večer jsme se rozhodli trochu zaměstnat i mozek. Snad téměř tři hodiny jsem hráli společenskou hru Aktivity. Někteří z nás – např. já :-), jsme v sobě objevili herecký, malířský a řečnický talent. Po dohrání se zábava tradičně „zvrhla“ , i když k tanečkům na stole a nahodilým výtržnostem tentokrát nedošlo.
Kolem jedné hodiny ranní jsem se spokojeně dokutálela do pokoje. A tady došlo k jediné odchylce od původního plánu, respektive mého soukromého plánu. Těšila jsem se totiž na nepřetržitý spánek od 01:00 do 7:15. Spánek, který nebude přerušovat pláč-řev mého milého batolete Markétky. Do 5:00 hodin to skutečně vypadalo slibně. Pak se však rozrazily dveře pokoje, vešla Danuš a radostně zvolala – „Lenko jsi tady? Vstávej! Já jsem až do teď s Laďou řešila můj tréninkový plán na zaběhnutí maratonu pod 3:30. Mám ho napsaný, bude trvat 8 týdnů a každou sobotu musím uběhnout 30 km.“ Poté, co světu sdělila takovou zásadní zprávu, padla do postele a začala chrápat. Jsem zvyklá na mnohé, takže jsem začala opět pomalu usínat. V tom se však Danuš rozehrál mobil...po pěti minutách znovu ( to mi přišlo zvláštní-proč měla na mobilu buzení na 5:20???) -to už se mi ho podařilo najít a budík vypnout. Asi však měla naprogramovaný ještě nějaký další program, protože po další chvíli mobil začal pípat a pípat a pípat. Společně s Danuščiným chrápáním tak celý pokoj prostoupila kakofonie zvuků a můj spánek šel do ..... Hledím však na svět optimisticky, takže mě po prvotním rozladění naplnil pocit štěstí z toho, že si můžu jen tak ležet se zavřenýma očima...
Ale co, nedělní únavu zahnal ranní běh, plavání a moc dobrý oběd a zpáteční cesta do Ostravy byla opět veselá. A klobouk dolů před Danuš, protože přes její spánkový deficit a silné sněžení a námrazu na silnici, dokázala svůj tank řídit bezpečně a s přehledem ( z tohoto sdělení bude mít určitě radost jistý čtenář mého blogu R.Š.,viď? :-))
Bylo to všechno moc fajn...bylo to VYBUOOORNE! Není důvod být smutný, že naše cesta je u konce. Užili jsem si každé minuty. A máme před sebou několik dalších cest...snad na březnový maraton do Bratislavy, snad na květnové závody do Francie...

Další info, foto, video na http://www.mkseitl.blogspot.com/

Kurňa ať je vichr, zima, na trati je vždycky prima - 1/4maraton Lenkyčlenky

Nekecám - sníh a kluzko na startu

Ale jinak na trati pohoda

A odměňování v cíli

      Sotva jsem dnes ráno (po násilném probuzení řvoucím batoletem) mrkla ven z okna, myslela jsem, že mám vlčí mlhu. Včera bylo teplo a slunečno a dnes sníh a teplota na nule. A aby toho nebylo málo, začalo přisněžovat. Jsem teplomilná, nesnáším zimu a tmu, umírám s nástupem zimního času a k životu se probouzím asi tak v polovině května.
       Ale poslední sobota v měsíci listopadu už čtvrtým rokem patří ¼ maratonu Lenkyčlenky. Letos byl závod zařazen do poháru Rybost. Přesto jsem byla překvapena poměrně velkou účastí – na tu slotu slušných 42 běžců a k tomu 6 nadšenců, kteří si troufnuli na ½ maraton.
       Myslím, že účast na tomto závodě bere každý jako spíše rekreačně-společenskou záležitost. Je to báječná příležitost zasportovat si před nástupem vánočního shonu. Je to příležitost se po doběhnutí srazit u piva či lima a popovídat si. No a je to samozřejmě i příležitost něco vyhrát. Letos jsem to pojala jinak. Upekla jsem hned dvě perníková srdce – jedno pro absolutního vítěze v mužích a druhé pro absolutního vítěze v kategorii ženy. Zároveň jsem si ale řekla – proč neodměnit i někoho na zadní pozici? Každý si zaslouží povzbudit, nejen „nabušenci vpředu“, ale i absolutní hobíci běhající pro radost. Proto jsem cenu připravila i pro 23-tího muže a 7-mou ženu v cíli. Pořadí jsem vybrala nahodile...ani jedna cifra není mé šťastné číslo :-).
       Na startu byla zima. Trochu to klouzalo a strašně hodně fučel vítr. Ale hned po prvním kilometru jsem se zahřála, nabrala provozní teplotu a pohodové tempo. Nebylo kam spěchat, nevyhrála jsem přece své zdraví v loterii...ještě tak někde uklouznout nebo třebas ztratit hlas...
       Stejně se ale přiznám, že i přes tu relativní pohodu jsem se těšila do cíle. Dorazila jsem asi po 54 minutách, kopla do sebe horký čaj a spěchala do šatny. Vzhledem k tomu, že vyhlášení výsledků nastalo až v pravé poledne, byl čas na konverzaci, během které jsme i plánovali další, už 5-tý ročník ¼ maratonu Lenkyčlenky. Bude – ne v Třebovicíh, ale v Bělském lese. Současně se mi v hlavě šrotí i hromada dalších nápadů. Myslím, že to bude moc fajn!
      Srdce si letos domů odnesli Roman Baláž a Ivana Zbořilová z Baláž Teamu, ačkoliv se na vedoucí ženské pozici dlouho držela naše tryskomyš Danuš. Patrně si ale cílem řekla, že je tlustá a nemá na žádnou sladkost nárok, proto vedení přepustila právě velmi štíhlé Ivě...nevím-to je fabulace,tak se holky nezlobte:-). Detailní výsledkovou listinu najdete na www.mkseitl.blogspot.com. 

       Běžecké dopoledne mělo nakonec wellnes dohru v podobě relaxace v aquaparku na Olešné. Té se už účastnila i má rodinka a zejména holky si to užily dosytosti. Jenže ač ve vodě, stejně jsme celou dobu všichni plánovali další a další běhy. Díky tomu jsme ve vířivce konečně vyřešili největší dilema MK Seitlovců pro rok 2011. V září 2011 jsme totiž chtěli běžet maraton v Berlíně. Bohužel na stejný termín náš Hallootto přesunul termín Ostravského maratonu – 5O.tého ročníku. Můžeme o tom pochybovat, můžeme o tom vést spory, ale je naší morální povinností domovský klub při této významné příležitosti podpořit. Takže si 24. září 2011 radostně odběhneme Ostravský maraton, abychom se pak na 30.října 2011 přesunuli do Ljubljaně – tento maraton byl totiž také v dlouhodobém hledáčku našeho zájmu.

  Tak a teď mi to nedá – MOC DĚKUJI Haloottovi, Jarce Maratonce a Sandokanovi za pomoc. Bez jejich časoměření, papírování a organizování by nebylo možné ¼ maraton uskutečnit. A moc děkuji vám běžcům, kteří jste dnes přišli. Udělali jste mi radost!!!
   

Jak jsem "požírala vepřové"

To je ta husa...pro jistotu dodávám, že husa je to na talíři, ne to v tom růžovém tričku...Kolikmá vlastně taková husa proteinů, minerálů, vitamínů :-)) ?

     Po Hornické desítce jsem 6.-tého listopadu na svém blogu veřejně vyhlásila, že pro mě skončila závodní sezóna a nastává nádherné 2-týdenní období nicnedělání a požírání vepřového. Ta vidina válení se na gauči s rukama mastnýma od pečínky se zdála být tak lákavá...No a jak to tedy nakonec celé dopadlo?
     Týden první jsem se striktně držela svého prohlášení. Žádný běh!!! Jen jsem si střihla dva lampionové průvody, dvakrát bazén, pravidelné 15-ti minutové rozvičky na elipticalu, strečink, klikydřepysedylehy, turistiku v Beskydech a pravidelné procházky s batoletem Markétkou. Hlavně jsem se však věnovala řízenému obžerství. ..Bylo jedinečné - jedla jsem asi tak 10 krát denně. Kupodivu jsem však nejenže nebřibrala, ale něco málo zhubnula. Nejhezčí den nastal v sobotu 13. listopadu. Svatomartinská husa, červené zelí, domácí knedlíky, to vše zapíjeno letošním Svatomartinským vínem. To se opakovalo i v neděli. Přejedla jsem se tak, že jsem ležela a nemohla se hnout. Bez výčitek!!!
     Týden druhý jsem už ale tak zásadová nebyla. V pondělí a v úterý jsem si dala po pěti kilometrech mírného běhu. Ve středu jsem vyběhla na společný trénink s Forresty a bylo z toho krásných 17 kilometrů. Čtvrtek bazén, v sobotu 8 ranních kilometrů. Ale na druhou stranu – bylo to všechno v takové pohodě, že se to snad ani jako trénink nedá počítat. Co se obžerství týče, ubrala jsem na vepřovém, ale připadala na sladkém. Větrníky, laskonky...Váha se ani nepohnula.
     Není to špatné, občas se „zvrhnout“- upřímně si myslím, že mi ta absolutní a plánovaná ztráta disciplíny prospěla. Jsem plna elánu do sbírání vytrvalostních kilometrů. Začíná období stavění pyramidy. Ta nejhezčí část běžecké přípravy (tedy alespoň pro mě) – dlouhé výběhy. Alea iacta est:-)

UŽ JE TO TADY - 1/4 maraton Lenkyčlenky

To je trasa - brnkačka, dva okruhy po rovině...

Závod zařazen do Česko-Polského poháru „RYBOST“

Pořadatel : MK Seitl Ostrava a Lenkačlenka
Termín : sobota 27.11.2010
Šatny a sprchy: fotbalové hřiště Ostrava – Třebovice
Start : 10 ºº hod. pod fotbalovým hřištěm
Přihlášky : E-mail: lenkaclenka@centrum.cz
Startovné : 100,- Kč
Prezentace : 27.11.2010 fotbalové hřiště Ostrava - Třebovice, 9:15 – 9:45
Kategorie : muži
ženy
Ceny : Absolutní vítěz a absolutní vítězka – obdrží „Srdce
Lenkyčlenky“

Všichni, kdo doběhnou do cíle, obdrží medaili.

23-tí muž v cíli a 7-má žena v cíli obdrží „cenu útěchy“

Trasa: 2 okruhy po cyklostezce s minimálním převýšením, bude značená- nikdo nezabloudí!!!
V cíli občerstvení: čaj, pivo (limo)
Vyhodnocení: 12.00 hodin
Ředitel závodu: Wágnerová Lenka
Hlavní rozhodčí: Sandokan

Hornická desítka - rozpačité ráno, ale nakonec spokojenost

Fotky se letos nevyvedly. Tam ta prďola v bílém tričku, modrém nátělníku, vpravo, se startovním číslem 533 - to su já :-))

  To byl takový zvláštní den, ta sobota 6. listopadu. Ráno jsme se vzbudila nevyspaná a s hlavou bolavou jako střep. Mrkla jsem ven, kde chvíli svítilo sluníčko, chvíli se honily černé mraky a do toho všeho foukal silný vichr. Náladu jsem měla na bodě nula a energie se pohybovala někde v mínusových hodnotách. Ondřej Synek vybojoval na Novém Zélandu zlato ve skifu...a já mám někde šmatlat Hornickou desítku? Všechno mi padalo z rukou a nic se mi nedařilo. Poslední věc, na kterou jsem měla chuť, byl nějaký odpolední závod. Jenomže jsem už byla přihlášená a domluvená a tak ve 13 hodin nezbývalo nic jiného, než vyrazit směr Frýdek – Místek. Ani setkání s Forresty mě nenadopovalo a já si říkala, že je to špatné znamení, že tu desítku nejen že zaběhnu špatně, ale že ji možná nedoběhnu vůbec.
  Ve Frýdku při prezentaci se mi už nálada pomalu začala zvedat. Všechno totiž probíhalo hladce a potkávala jsem plno známých. Ovšem hlavní vzpruhu vymyslela naše tryskomyš Danuš. Poté, co jsme se srazily ještě s Radkou Miturkou, vytáhla nás hodinu a půl před startem na jednu zdravotní štamprdli. No musely jsme v té restauraci vypadat asi hodně „sportovně nestandartně“- startovní čísla na hrudi a panáček na stole. Svědkem našeho poklesku se stal Jirka „Žorž“ Harašta, který za Lašský běžecký klub přijel na závod páchat fotodokumentaci. Patrně přijel vozem, protože zatímco náš babinec usrkával lihovinu, on měl na stole kávu a vodu a zásoboval nás svými veselými historkami, ale zejména svým proklatě nakažlivým smíchem...
  No a pak už bylo o něco lépe...Tak například jsme s Danuš před zrcadlem v šatně definitivně vyřešily otázku, která z nás má větší zadek a která tlustější nohy. Tento spor jsme vedly už několik měsíců a teprve předstartovní stres ve Frýdku – Místku odhalil pravdu :-). Hodně nás pobavil i Paparazzi Rosťa-opět totiž nezávodil. Příčinou byla pro tenokrát achilovka. Vůbec se mi zdá, že je Rosťa ve spárech moribundu...už zase! Radost nám naopak udělal AVS alias Sokolík, který pro změnu běhat může, zdá se, že jeho vleklé zdravotní problémy jsou u konce.
  Na startu jsem byla naprosto klidná. Vůbec žádné představy o cílovém čase jsem neměla, chtěla jsem jen nejprve běžet zvolna a v posledním kole přidat, co to dá. Běželo se mi celkem dobře, přesto ne ideálně. Dost silně foukal vítr, bohužel ne do zad...Asi od šestého kilometru, poté, co jsem přidala na tempu, jsem měla pocit slabosti v nohách. Asi se ozvala prodělaná viróza- Porubský ¼ maraton jsem totiž odnesla nejen ztrátou hlasu, ale i teplotami a rýmou. Pozitivní ale bylo, že jsem zrychlené tempo byla schopná udýchat. Proto jsem si od osmého kilometru troufnula přidat. A předbíhala jsem a předbíhala. Toho pocitu se hned tak rychle nenabažím :-).
  Do cíle jsem nakonec doběhla s časem 48:57. Zůstala jsem tak 53 vteřin za svým osobním rekordem na této trati z roku 2008. Během deseti dnů jsem dokázala zase zaběhnout deset kilometrů pod 50 minut a troufám si tvrdit, že mi to nečinilo moc velký problém. Asi to už není náhoda...
  Jsem tedy spokojená. Tedy – byla bych spokojená, kdybych se dnes nepodívala na své mezičasy:

1. kolo: 16:44
2. kolo: 16:21
3. kolo: 15:52

Sakra, já nejsem spokojená, já jsem NADŠENÁ!!!  Dařilo se mi běžet takticky, rozložit si síly a zrychlovat. Konečně!!!
  Mou radost nezkalí ani to, že jsem tradičně nic nevyhrála v tombole. Mé závodní ego je uspokojeno. I můj žaludek se měl dobře – do doběhu nás čekal guláš. A ukojen byl i můj smysl pro estetično – letos totiž všichni dopředu přihlášení závodníci dostali pěkná , černá funkční trička.
  Jak už jsem avizovala dříve, mám před sebou krásné posezonní období. Žádný náročný závod přede mnou, žádné tréninky úseků, žádné povinnosti...Jen dva týdny gaučingu a pojídání vepřového. Já zkrátka umím žít  :-)