Sobotní Lysacup a zase nějaká stovka

A zase je tu víkend a  s ním Lysacup. Pomaličku se nám to krátí…Bohajeho  jak mi se tentokrát nechtělo. Kdybych se bývala nenahlásila Keňanovi do auta s tím, že jedu na 100%, normálně bych se na to vyprdla. Bylo mi totiž tzv. shnilo J.

 

Jenomže jsem se nahlásila a tak jsem krátce před devátou stepovala u kruhového objezdu a s Kubou, Vojtou a Stošou čekala na odvoz. Keňan přijel. Ale tentokrát to nebyl jen tak obyčejný Keňan. Tentokrát to byl tak trochu Ježíšek. Přivezl nám teamové čelenky-nákrčníky-čepice, čili „tunely“ na krk , na hlavu či na čelo v oranžovo-šedé barvě. Tento multifunkční sportovně-oděvní doplněk nám byl sponzorsky věnovám Koudym a Djangem. Mě to udělalo radost a hned jsem si ho navlékla na hlavu místo své čelenky.

Etapa vedoucí z Ostravice – hřiště je nejen nejdelší, ale také snad i s největším převýšením. Proto se mi moc nechtělo. Jenomže jsem v pátek začala číst. Od Scotta Jurka „Jez a běhej“ a od Deana Karnaze „Zpověď nočního běžce“. Pro každého vytrvalce silně motivační záležitost. Co je nějaký 8,8 kilometrů Lysacupu oproti ultramaratonu údolím smrti. Anebo proti Spartatlonu. No úplný prd přeci…J Navíc – pokud se vám někam nechcce, vždy jste překvapeni, jak se vám pak daří.

Ještě před samotným startem jsem narazila na Dědka Beskydského. Byl pozitivně naladěn  a oděn v tričku, na kterém se mu skvěla velikánská stovka. Ano, i Dědek běžel svou stou etapu. Nějak se s těmi stovkaři roztrhnul pytel…J

Hned po startu jsem vyběhla. Žádná chůze, poběžím, dokud to půjde. Proč? Protože mě to baví a protože chci Což o to, po rovince to jde. Ale do kopečka je to potíž. Takže když už jsem nemohla, přešla jsem do rychlé chůze. V pravé ruce hůlka, v levé ruce hůlka. Levá- pravá, levá – pravá. Hezky mi to odsýpalo. Slunko svítilo, ptactvo cvrlikalo, sněhu nevidno. Tak to pokračovalo víceméně až pod Lukšinec. Tady se mi opětovně osvědčilo, že jsem si pro sichr obula boty s hřeby. Začalo náledí, sem tam někdo spadnul. Já ale ne, já jsem měla chůzi jistou a tak jsem zkoušela popobíhat.

Bylo to asi tou novou teamovou čelenko-čepicí a také zmíněnými knihami. Šlo mi to! Cítila jsem se hrozně fajn, držela jsem si tempo a věděla jsem, že jsem předběhla některé své stálé soupeře.

A už tu byl vrchol a sním i Luďa s Vlaďkou. Pípla jsem si.  A pak jsem si i cvakla. Na vrcholu totiž stál i Dědek Beskydský a každého z doběhnuvších napájel slivovicí. Na tu svou stovku. Společně jsme se zvěčnili.  Další foto „zrobíme“, až bude mít odběhnutou dvoustou etapu.

Pak už jenom šup do Kameňáku, něco iontů do těla, debata se spoluběžci a šup dolů. Moc jsem si dnešní etapu užila. Už se nemůžu dočkat 15. února. To je totiž start od hráze přehrady Šance J.

 

Už vím, co je HANG!!!

Tak jsem v rámci Lysacupu přece jenom dostala „opravný termín“ pro noční závod.  Koleno mi nedovolilo jít předvánoční  noční etapu z Ostravice – žel. přejezdu .Druhá šance se ale vyskytla 2.2. Pěkné datum, že? I trasa vypadala lákavě. Pořadatelé ji na poslední chvíli změnili – šlo se od Rajské Boudy přes  Korýtko, kolem hotelu Bezruč  - už konečně vím, co je to ten HANG!!!!!! J  a pak pořád nahoru a vzhůru přes sjezdovku na samotný vrchol J

Start byl stanoven na 17:00 hodin. Je poznat, že je na Hromnice o hodinu více, protože  i když jsem byla vybavena čelovkou, první dva kilometry k hotelu Bezruč jsem ji vůbec nepotřebovala.

Nesmíte se mi smát, ale vážně jsem se bála, že zabloudím. Proto jsem kromě čelovky byla vybavena náhradní čelovkou a podrobnou mapou. Ale hlavně jsem si domluvila parťačku. Katka 25. ledna absolvovala LH 24 a tak jsem se domnívala, že 2. 2. nebude mít závodní ambice a dáme to spolu „na pohodu“. Ve dvou se totiž bloudí lépe.

Taktiku jsem měla dá se říci tradiční – co bude po rovince, to běžet, do kopce svižně jít, pomáhat si holemi a proti držkopádu po umrzlém povrchu se jistit botkami s hřeby. Sem tam prohodit pár vět s Katkou, nebýt poslední, v Kameňáku se převlíct do suchého trička, zapláchnout únavu Radegastem a hurá dolů a domů.

No byla to nádhera. Setmělo se, svítily hvězdy a protože bylo jasno, cestou jsem se kochala výhledy na světly ozářený Frýdlant, Čeladnou, Frýdek – Místek. Smogovou clonu v té tmě vidět nebylo.

Vzpomněla jsem si na rok 1995, kdy jsem v létě byla na takové dobrodružné výpravě v Albánii. Tehdy jsme vyjeli do nějakého národního parku za Tiranou a z nejvyššího kopce v noci pozorovali „letecké pohledy“ na albánskou metropoli. Vida, člověk se štrachá někam na Balkán, aby zjistil, že podobně hezkou čumendu má v podstatě za rohem.

Příroda si letos dělá co chce. Takže ani tuto neděli se sníh nekonal. Sem tam nějaké zmrazky na cestě. Teplota nad nulou, alespoň pocitově. Náročná pro mě byla jenom závěrečná sjezdovka. Byla téměř souvisle pokrytá ledem a rozfučel se vítr. Jenomže už bylo vidět světýlko. A nebyla to perníková chaloupka, ale vysílač na Lysé Hoře. A věděla jsem, že kde je světýlko, tam je Luďa, Vlaďka a „pípač“ a cíl J

                                          foto Raška st. - ze stránek Lysacupu

V Kameńáku to tradičně žilo. A pařilo. Ó jak já litovala, že jsem pro tentokrát řidič. Denisa totiž vyhrála v ženách a navíc je v nominaci repre ve sky runningu, tak se slavilo. Kolik zelených zase padlo za vlast a na Denisu !!! A já jen nečinně přihlížela J a pomalu usrkávala nejlepší a nejzdravější ionťák na světě (říká můj praktický lékař) . Bohužel jen malý a desetistupňový J.

A pak už jen následovala cesta dolů. Nechtěly jsme s Katkou riskovat po zamrzlé sjezdovce, proto jsme zvolily bezpečnou trasu po červené značce na Lukšinec a pak po žluté do Malenovic. Tuhle volbu učinilo více lysacupistů, takže jsme se v lese nebáli vlka nic. Cestou dolů jsme celou „prodrbaly“, fakt se nám pusa nezavřela. Ale i z hovorů nás bolely nohy – bavily jsme se totiž o různých závodech, o horách, o běhání, o úrazech, o hubnutí, o dietách, o cestě na Island a tak J J J.

Já jsem šťastná, že mám ty hory. Já jsem šťastná, že už můžu běhat. Samým štěstím jsem v neděli večer ani usnout nemohla. Dokonale jsem si proprala hlavu a všechny trable se alespoň na chvíli vytratily. Ještě máme před sebou tři lysacupové etapy, to je BEZVA BEZVA BEZVA, ještě bude příležitost nadopovat se endorfiny.

P.S. Nakonec jsme s Katkou trošinečku bloudily. Cca 3 minuty. Málem jsme totiž cestou dolů přehlédli odbočku na žlutou značku.

P.S.2 Pane doktore přes kolena. Jestli ještě stále čtete můj blog, zodpovědně prohlašuji, že dolů to neběhám!!!

Lysacup - Mazák, kamarádka ortéza a stovkař Stoša

Týden uběhl jako voda a překulil se k další etapě Lysacupu. Dnes z Mazáku. Trasa celkem běhavá, když můžete běhat. Když ne – 3 kilometry asfaltu (šeď, šeď) a teprve až od Butořanky akce J.

Podařilo se nám udat dítka (díky mami a tati J ). A tak jsme na Mazák jeli tři. Já, Robert a náš kamarád Richard, který je rovněž zarputilý Lysohorec. Kluci se ale vydali po vlastní ose, asi tak půlhodinku před startem.Co jiného jim, také zbývá, když nemají čipy, že jo...

Já se vydala hledat mezi všemi parkujícími auty někoho našeho. Dlouho nic, až jsem zaslechla jakési chichotání. To Deni, Ivon, Jarek a Berďa popisovali tričko pro Stošu. Běžel totiž dnes svůj STÝ Lysacup. To mi hlava nebere, kde to synek nasbíral??? Takový mladý a už takové jubileum J. Všici jsme se mu na tričko podepsali a Berďa ho pak utajeně vynesl na vrchol (tričko, ne Stošu), aby mu bylo po dobytí mety slavnostně předáno. Ale to vím jenom z doslechu, jsem to nestihla J Co jsem ale stihla byl start, na kterém jsme s dvojčaty Stošovo běžecké oblečení oblepily nálepkami se značkou 100.

A pak už přišel start. Spořádaně jsem se zařadila na svou pozici na chvostu. Na koleně moje aktuálně nejlepší kamarádka ortéza. Držela pěkně a tak jsem si zkusmo první kilometr zaběhla. Po asfaltu to šlo a koleno neprotestovalo. Kilometr a dost! Přešla jsem do svižného turistického tempa, na uších opět ejsýdýsý ( já teda nechápu, proč jsem to dříve neposlouchala, funguje jako doping ) A už tu byla Butořanka, bláta hafo, ale svítilo slunko, furt mi to dobře šlapalo. Z Butořanky na Lukšinec lidí jak na Václaváku, už mě to někdy štve, ale zase to chápu, vysvitne slunko a všeci Ostraváci šup na Lysou.

 

Od Lukšince sem tam led a asi tak poslední kilometr regulérní náledí. Ortéza – neortéza, bojím se pádu a tak jsem přezula do botek s hřeby. V tom okažilku mě předběhla soupeřka Majka z X-Trail Orlová. Zachovala jsem ale chladnou hlavu, protože mi bylo jasné, že s hřebíkatými botami ztratím strach z náledí, získám jistotu a přidám na tempu. Stalo se!

To už jsem začala potkávat běžce, kteří si to valili dolů. No fakt nejsem rychlík, trochu mi to nahlodalo morálku, ale svítilo to slunko a bylo fajně, tak mi bylo shnilo se stresovat J. Předposlední zatáčka pod vrcholem – potávám kolegyni Evu z práce a je mi jasné, že v pondělí nemožu simulovat, když jsem v sobotu zdravá na Lysé. Poslední zatáčka a ... NEVIDÍM DĚDKA Beskydského. To je škoda. On mě vždycky plácne po dupě a já na poslední metry připadám.

Koho ale vidím je Robert a Richard, zrovna došli, tož to nastartuju, chci trochu frajeřit, jak ty Lysacupy běhám. Luďa pípne čip a šup na škopek! R+R do Šantánu, ale já fičím do Kameňáku.

To se mi to fajně píše,

když mám tři zelené v břiše.

Slovo, věta, odstavec,

Kurde – já su umělec J!!!

Ano, 3 zelené jsem vypila. Budiž mi omluvou, že byly malé. Ale Stoša slavil tu stovku, tak jsem nemohla odmítnout, to by mu to potom třeba neběhalo. Já teda zelenou nemusím. Na druhou stranu – zelená je na rozdýchání a člověk si po ní nemusí čistit zuby, bo má tak jako tak svěží dech.

V Kameňáku jsem si odchytla i Luďu a lobovala za vypsání speciální kategorie „Invalidní ženy“. Asi to nevyjde, Luďa cosi říkal o sloučení s kategorií „Těhotné ženy“ a do toho už fakt nejdu J.

A tak jsem se rozloučila se slavícím Kameňákem (fakt se téměř otřásal v základech) a v Šantánu si vyzvedla R+R. Kluci jsou dolů rychlejší a tak jsme se domluvili, že oni pro auto na Mazák a já si trasu o 2km zkrátím a nechám se vyzvednout na Ostravici u transformátoru.

Cestou dolů jsem se kochala. Pořád jsem se otáčela a koukala se, jak je dnes ta Lysá hora zalitá sluncem. No pro samé kochání mi na Butořance v blátě pěkně podjely nohy a už jsem se válela v blátě. Byl to však dopad do měkkého a mazlavého, takže bez následků, nepočítám-li lehce zablácený outfit J.

 

 

Je větší srna nebo jelen? "Jarní" etapa LYSACUPU 5.1.

Koleno po silvestrovské procházce na Lysou horu nezaznamenalo žádný problém. Přesto neběhám.  Chodím plavat, jezdím na elipticalu a chodím. Chodím po lese s holemi a celkem mě to baví. Od chození s holemi po lese není zas tak daleko k chození s holemi po horách.A hory u nás na Ostravsku jsou přece Beskydy a Beskydy jsou přece Lysá J.

Takže jsem nedělní pozdní ráno fičela s Berďou, Keňanem a Kubou směr hráz přehrady Šance, odkud se dnes běžela další etapa Lysacupu. Za poněkud jarních podmínek – 10 C, rozkvetlé sedmikrásky a zpěv ptactva.

U Šancí jsme shodou okolností zaparkovali hned za autem, kterým přijela Klára Rampírová. Obratem jsme si zkontrolovaly svá zranění a ortézy. Klára si totiž asi ve stejnou dobu jako vykloubila rameno. Shodně jsem konstatovaly, že se to lepší, nicméně bez ortézy by to zatím nešlo. Hned jsme ale byly dvě zástupkyně v kategorii „ IŽ – invalidní ženy“. Musím upozornit Luďu, aby tuto kategrorii do příští etapy vyhlásil.

Já trasu z Šancí miluju. Je hodně těžká. Hned na začátku parádně prudké stoupání, pak asi tak dva kilometry nudná rovinka J a pak opět prudký výstup vzhůru. Lysou horu z téhle strany nikdo nemá zadarmo.

Protože sníh už téměř všude roztál, obula jsem si pro tentokrát terénní „Inovejty“ bez hřebů. Nicméně jsem nechtěla nic ponechat náhodě a v baťohu na zádech si nesla hřebové Orocy. Tentokrát jsem se rozhodla jít celou trasu, nicméně svižným turistickým tempem a bez běhání. Proto jsem se na startu zařadila na zadní pozice a po celou etapu mi mou zadní pozici nikdo nevzal, držela jsem se jí jako čert J J. No samolitr, že trochu přeháním – poslední jsem skončit nechtěla, ale dvousté místo asi ještě dlouho atakovat nebudu.

Šlo se mi krásně. V uších mi hrály svižné „EJSÍDÝSÍ“, vzduch byl svěží, občas mi na krk spadlo hafo dešťových kapek, které po nočním dešti zůstaly v korunách stromů. Touto svou svižnou chůzí jsem se nebezpečně vzdálila poslednímu místu, když jsem po cestě „dala“ pár soupeřů. Však oni mi to kluci a holky vrátili při oné dvoukilometrové rovince. Bála jsem se běžet, jsem sem tam klusnula a tak mě všeci předběhli.

Nevzdávám se nikdy!!! Na následujícím stoupání jsem pár jedinců nejen dohnala, ale i předehnala. Tričko jsem měla durch propocené, ale mikina přes něj tepelně izolovala. Cca dva kilometry před vrcholkem se objevila namrzlá místa, zbytky sněhu, led. A tak jsem se rozhodla nelitovat toho, že mě zase všichni předběhnou, přezula jsem se do botů s hřeby a valila nahoru. Své zpoždění jsem zase stáhla.

My na zadních pozicích jsme bojovali do posledního metru, to si nemyslete, že se flákáme J A tak jsem byla ráda, když jsem se vnořila do mlhy a vichru, který vládl na vrcholu a mohla si u Ludi a Vlaďky pípnout čip. Následoval hladící bod a šup za zbytekm teamu do Kameňáku. No už si tam všichni hověli, cpali se česnečkou a zaobírali se pitným režimem.

Malá ale významná odbočka k tomu týmu. Od ledna běhám za Vodní záchrannou službu. Přispěly k tomu všechny ty Lysacupy, Lysohorský čtyřlístek, Horská výzva...Zkrátka jsem se pomalu z kategorie „asfalťák“ přesunula do kategorie „horák“ a jednou možná i triatlonista – ryzí hobík amatér J

Kluci navrhli a pak vlastně i rozhodli, že zpátky půjdeme schůdnější a neklouzavou cestou přes Butořanku a Mazák s tím, že na Šance doběhnou, vsednou do auta a vyzvednou mě u Mazáku, abych nemusela tolik šlapat. To bylo VRCHOLNĚ GENTELMANSKÉ gesto a já jim za něj děkuji. Tím, že valili napřed, šla jsem kus cesty sama.

A tak se stalo, že jsem v protisměru potkala živě diskutující skupinku turistů. Probírali zajímavé téma a totiž Je větší srna nebo jelen? Argumenty měli asi takové:“Ty jo, taková srna, to je velké jako kráva, kam se hrabe jelen“. „ A hele, jak se vlastně jmenuje samice od jelena?“ „No nevím, asi laň, ne“?  Moc mě ta debata pobavila. Protože i když jsem pravidelným návstěvníkem ZOO,  nedokázala jsem si vybavit, které to zvíře je vlastně větší J. Teď na mě dcera Anetka volá, že větší je určitě jelen, manžel přikyvuje, tak to asi bude pravda J.

Od Butořanky začalo svítit slunce, na Mazák to bylo už jsen kousíček a sotva jsem si sundala bundu, přijeli kluci. No paráda. Moc krásná neděle to byla. Už se těším na další víkend.

P.S: Teď čtu výsledky. Z 305 účastníků jsem skončila na krásném :-) 289-tém místě s časem 1:23:17.

Lysacup nebo NElysacup - co jsem to vlastně šla???

31.12: jse, se moc těšila na Silvestrovskou etapu LC. Další trénink na LH 24. Místo toho jsem ještě před Vánocemi musela veškeré své plány zrušit a překopat. Zradilo mě koleno v podobě natrženého křížového vazu. Svou registraci na LH 24 jsem prodala a o noční etapě, která se šla z Ostravice dne 22.12. jsem si mohla tak maximálně nechat vyprávět.

Naštěstí se někdy události dají do pohybu tím správným směrem, po týdnu klidového  režimu oteklé koleno splasklo, bolest ustoupila a od lékaře jsem dostala pokyn: začít rozhýbávat plaváním, chůzí a rotopedem. Verdikt přišel 30.12. No a tak jsem 31.12. dbalá pokynu lékaře nasadila ortézu, do ruky vzala trekové hole a rozhodla se jít. Na Lysou horu (nejsem si ale jistá, zda přesně tento typ chůze měl doktor na mysli J ).

Silvestrovská etapa měřila necelých 9 kilometrů a vedla z hřiště v Ostravici. Jelikož je silvestrovská, je jedinečná. Spousta běžců jde v převleku. A je vážně na co koukat. Na startu jsem viděla Supermana, Červenou karkulku, Jana Žižku, Ježíše, broučka, skauta, účetního, hokejistu - ten to šel na bruslích téměř až na Lysou horu. Přezouval cca tak kilometr pod vrcholem.  

Já jsem ale zas tak moc riskouvat nechtěla. Rozhodla jsem se koleno nepřetěžovat a tak jsem místo celé trasy nakonec „startovala“ od transformátoru. Čili nějakých 5,5 km. Šla jsem pomalu, turistickým tempem. I tak se mi na Lukšince podařilo chytnout velkou část závodníků a masek. Bylo rázem s kým zdrbnout. Od Lukšince se drobné mrholení změnilo ve sněžení a objevilo se silné náledí na cestě. Opětovně jsem byla šťastná, že mám boty s hřeby. Cesta byla místy skutečně „o hubu“ a když jsem tak pozorovala některé výletníky a sváteční turisty, nestačila jsem se divit, v jakém obutí a oblečení někteří na Lysou horu vyrazí. Podceňují ji.

I když jsem v úterý nezávodila, došla jsem až k „čipové slavobráně“.Důvod byl ten, že jsem chtěla popřát Luďovi a Vlaďce vššššššecko neeeeeeeeeej do nového roku a poděkovat jim za obětavost, se kterou týden co týden stojí ve větru a na mrazu a mohli nám změřit čas. A samozřejmě jsem musela vyleštit hladící bod.

 

Sluníčko sice tentokrát nesvítilo, ale nebyla mlha a tak byly i slušné výhledy do oklí. Nakonec jsem se ale moc nezdržovala a „fičela“ zpátky k autu. No fičela – šla krokem rozvážným a opatrným. Po cestě jsem narazila na Dědka beskydského alias Jana Žižku. Zapěli jsme husitské chorály (oparvdu – nahlas a beze studu) a Dědek mi vyprávěl, které běhy a triatlony musím v roce 2014 určitě absolvovat. No já pro sichr už nic neplánuji. Ale v hlavě se mi už šrotují různé nápady na silvestrovskou masku pro rok 2014.

Celou cestu dolů jsem se vlastně dávala s někým do řeči. Bylo to hrozně fajn. A tak mi ani nevadilo, že jsem Lysacup zas tak docela nešla. A dokonce zbyl čas na pivko a nějakou tu baštu s kamrády v Ostravici v hospodě U Tkačů.

Nakonec ten rok 2013 zas tak špatně neskončil...Jen jsem si znovu uvědomila, že zdraví je to úplně nejdůležitější. I vám ho do roku 2014 ze srdce přeji plné hrsti!!!

Sníh a led...ten pravý Lysacup je tady!

Zima je tady! Po slunečných etapách s takřka jarním počasím nastává ten „pravý“ Lysacup. Tuto sobotu se běžel z Malenovic od Rajské boudy kolem Korýtka, Veličky a přes Lukšinec.

Ještě před startem jsem si zakoupla nové běžecké boty Inov 8 Oroc 280. Jsou s hřeby, na led a pořídila jsem si je hlavně na LH 24. Chvíli jsem zvažovala, zda si je hned nazout a vyzkoušet, zda na ledě skutečně drží.  No jsem hloupá, boty zůstaly v krabici, doufala jsem totiž, že po cestě bude spoustu měkkého sněhu a na to mi budou stačit boty do terénu. Jak jsem se mýlila!!!

Už první metry od startu se objevil led a sněhový poprašek. Stoupání začína hned na asfaltce za hotelem. A tentokrát mi odhodlání k běhu moc dlouho nevydrželo. Už cca po 500 metrech jsem přešla do svižné chůze. Cesta kolem Korýtka a Veličky je sice náročná, ale šla jsem ji letos mnohokrát a myslela jsem si, že mě nic nepřekvapí.

Tak překvapilo. Především mě překvapilo množství sněhu. A pak hlavně led. Sníh bylo totiž másty hodně ušlapaný a uhlazený a zledovadělý. Klouzalo to i cestou vzhůru. Byla jsem ráda, že mám hole, o které se můžu zapřít a držet jakous takous stabilitu. V hlavě se mi  usídlila obavy, jak asi bude vypadat cesta dolů...při mé neobratnosti....

Od Lukšince začalo jemně sněžit a objevila se mírná mlha. Přesto zůstávala celkem dobrá viditelnost. Stále jsem udržovala svoje tempo a pokud to bylo alespoň trošku možné, přecházela jsem z chůze do poklusu. Bolelo mě úplně celé tělo, i břišní svaly bolely J. Kvůli mlhy nebyl vidět vrchol s vysílačem, ale tak nějak jsem se orientovala, kde se nacházím a s příbývající únavou se hecovala tím, že už budu brzy nahoře. Podařilo se mi předběhmout ještě pár závodníků a už jsem „pípala čip“.

Vzhledem k tomu, že jsem byla lehce nervozná z cesty dolů, ani jsem se nezdržovala návštěvou Kameňáku nebo Šantánu. Jenom jsem si tradičně vyfotila rozcestník (bohužel se mi nepovedlu tu krásně zasněženou fotku stáhnout  a přiložit k článku. Mám nový telefon a zatím s ním ještě bojuji J ) a fičela dolů. Dokud jsem běžela-šla po červené značce, šlo to. Led byl sem tam a dalo se přejít do hlubšího sněhu. Za Lukšincem cessta vede po žluté a zelené. To taky ještě šlo, to jsem běžela.

Jenomže pak žlutá značka prudce zahnula do prava a nastal problém. Prudký sešup dolů byl už celý zledovatělý.Udělala jsem pár krůčků a zůstala v křeči stát. No nešlo to. Nešlo se ani vrátit nahoru, abych zkusila jinou cestu. A tak jsem tam tak stála a začala lehce hysterčit. Už to vypadalo, že budu čekat do jarního tání. Pak se kolem mě přehnala skupinka běžců a mezi nimi byl i můj zachránce. Chytl mě a seběhl ten úsek se mnou. Z jedné strany jsem se opírala o něj, druhou rukou jsem se jistila hůlkou. Ještě jednou mu moc děkuji JJJ.

Pak už to šlo. Sice jsempárkrát spadla, ale náledí už byl snesitelné a hlavně bylo možné vybrat alternativní cestu ve sněhu. S ubývajícími výškovými metry led začínal povolovat, objevovalo se blátíčko a to už bylo prima.

Pivo jsem si vychutnala až v Rajské boudě,kde na mě čekal zbytek osazenstva našeho auta. Kluci mi říkali, že s ledem měli také problémy. Jenom Pepa ne. Pepa si totiž obyl ty hřebíkové boty, které ho podržely.

Mám ponaučení pro příště. Další zkušenost. Ale s tím svým strachem musím začít nějak bojovat, je to blok v hlavě, já vím.Já vylezu jakýkoliv kopec nahoru, ale dolů to někdy bývá komedie J Fakt nejsem hysterka, jen to tak občas vypadá.

Ale stejně se mi tahle etapa zase moc líbila. Byla pro mě první zimní. Potkala sjem zase plno známých. Loni jsem stejnou trasu šla za 1:21:54. Letos za 1:13:53. Loni i letos byly přibližně stejné podmínky. Páni, já se zlepšila JJJ

P.S. A fotka bude dodatečně...až se to naučím...

Partyjo a kde je vlastně ten...SRCH :-)

Běžecká termínovka funguje tak trochu jako katalog cestovní kanceláře. Kdyby nebylo běhu, nikdy bych netušila, že existuje obec s názvem Srch, určitě bych  tápala i  nad tím, kde leží.  Po sobotním půlmaratonu už jsem geograficky zdatná.

Koncem října mě na netu vyhecoval jeden kolega. Prý ať přijedeme do Srchu na maraton nebo na půlku (rozuměj půlmaraton, neééé  štamprdli J ) . Nejprve jsem musela pohlédnout do mapy, pak vyhledat vlakové spojení. A pak šlo všechno jako po másle.

23.11. totiž v termínovce žádný jiný zajímavý závod nebyl (no vlastně až na Lysacup) a tak jsem  vyhecovala uřvanou Danuš,  Andyho a Ultralibora. Ultralibor běžel maraton, my tři zbývající jsme zvolili rozumnější  a pohodlnější variantu. Půlmaraton je asi moje nejoblíbenější  vzdálenost.

Nejela jsem závodit. Jela jsem na výlet. O tom mimo jiné svědčilo i to, že jsme jeli vlakem. Zatímco v Ostravě poprchávalo a bylo pošmourno, v Pardubickém kraji svítilo sluníčko.

Start se trochu opozdil. Pro velký nápor zájemců o závod se totiž poněkud natáhla prezence a tak jsme startovali asi s 15-ti minutovým zpožděním. Půlmaratonce čekaly 4 okruhy po aslfaltové cestě. Začínalo se rovinkou, pak přišlo krátké stoupání na most, seběh, rovinka, otočka, rovinka, stoupání na most, klesání, rovinka, odbočka do vesnice, táhlejší stoupání a pak rovinka, těsně před cílem dokonce mírné klesání. To bylo z taktického hlediska skvělé, z kopečka se vždycky lépe sprintuje.

I když jsem měla na zápěstí sportester, moc jsem průměrný čas nesledovala. Koukala jsem se po okolní krajině, po všech domech, poslouchala jsem MP3 a krok sun krok se sunula se dopředu. Srchem jsem totiž zahájila objemovou přípravu na Maratona di Roma. Mým sršským cílem bylo zaběhnout pod dvě hodiny a nebýt poslední. Část trasy jsem si povídala se závodníkem se startovním číslem 242. Běžel čtvrtmaraton, na pohodu, trošku jsem mu záviděla, když byl po druhém okruhu v cíli a já měla ještě dvě kola před sebou.

Ale od 18-tého kilometru jsem začala zrychlovat. Měla jsem ještě dostatek energie a nakoplo mě i to, že jsem ve stoupání předběhla pár běžců. Nakonec jsem do cíle doběhla za 1:55:57. O 5 minut lepší čas než v Drážďanech. Mohlo by to zlepšování pokračovat, ráda bych si zase někdy půlmaraton zaběhl pod 1:50…Bude-li zdraví a čas k trénování, snad se dočkám……..

V cíli mě čekala naše puboška. Luply jsem asi tři čaje a pak banány, koláčky, zákusek. Do šaten jsem musely ještě kousek popoběhnout, ale pak nás čekala sprcha, bašta a pivo.

Fakt čaj

 

Pořadatelé se snažili. Za 300Kč startovného nám pořadatel poskytl slunečné počasí a téměř bezvětří, zázemí v podobě šaten se sprchami, ze kterých tekla TEPLÁ voda, pitný režim + drobné mňamky na občerstvovačce, tričko, v cíli koláčky, zákusky a perníčky, co napekly místní hospodyňky, dva řízky, pivo. A ještě nás odvezli ze Srchu na nádraží do Stéblové. 10 cuketek z deseti J

 

A co mě čeká příště? Blíží sobota a sním další etapy Lysacupu. Jsem lapena.  Kdo neví, proč, ať mrkne na http://www.bezvabeh.cz/clanek/2139-21-duvodu-proc-behat-lysacup#comments