Předlysacupové divoké sny...

No tak spíše než poklidnou noc přinášející regeneraci se to v mém mozku z pátku na sobotu mlelo jako v nějaké kriminálce. Zdálo se mi o tom, že jsem byla odsouzena k 8-mi letům odnětí svobody za daňovou kriminalitu. Seděla jsem v tom vězení a říkám si, ach jo, to nevydržím, osm let neuvidím svou rodinu. Ach  jo to nevydržím 8 LET NEPOBĚŽÍM LYSACUP. A v tom okamžiku jsem se hrůzou probudila J…

Byla sobota ráno, sluníčko svítilo, nálada výborná – no není divu, když jsem se zrovna dostala z „vězení“. Oděla jsem se do týmového trička, na krk oranžový šátek a už  jsem si to s Djangem, Danem a Pájou  drandila směr hráz přehrady Šance. Na mou asi nejoblíbenější etapu.

Zaparkovali jsme, vylezli před auto a začali debatovat. V tom proti nám kdosi kluše. A on Jarek. Pája na něj „Jsi nějaký hubený, ty jsi zhubnul“ Jarek: „vážím 63 kg“. V tom proti nám kluše Petra s Leniou. Petra hlásí 49 kg, Lenia nějakých 55. Přikluše i Keňan. 62 kg. DOPRČIC a jak mi to má rychle běhat, když jsou v oddíle všeci takoví huběňouři? Já mám kilogramů 61 a co mi to stojí úsilí. Už asi měsíc jsem neměla bůček, větrníka, hranolky. A stejně běhám pomalu, kurde.

No nic, od debaty na téma muší váhy členů VZS jsme přešli na téma, zda konečně letos v Praze zaběhnu svůj vytoužený maratonský čas pod 4 hodiny. Pája. „No já jsem loni běžela první maraton za 3:43, teď trénuji tak 2x týdně“ Django: „Já toho taky moc nenatrénuju“. Sakra, tak jak to, že je tak rychlý???

Takže za této stresové situace (vězení, nadváha a pomalost) jsem vyběhal směr Lysá hora. Necelých 7 kilometrů po žluté značce. Vyprovokována stresovými hormony a motivována ultamaratonskými knihami, zvolila jsem metodu“ běž, doku nepadneš“. Šlo to nějak dobře. Vygumovala jsem si hlavu a hnala mě jen touha po zlepšení. Jasan, že krpály jsem neběžela, ale rychle šla. Ale celých sedm kilometrů se do kopce neběží, minimálně dva kilometry jsou po rovince a i cílových cca 400 metrů se dá napálit.

Na noze jsem měla boty s hřeby. Napadl sice sníh, ale některé - zejména lesní úseky, byly poměrně namrzlé. Celou dobu nádherně svítilo slunko, úplné azuro. Ale zase taková brnkačka to nebyla, protože foukal poměrně studený vítr.

V nohách jsem měla cca 4 kilometry, když jsem si vzpomněla na víkendové tůry po Beskydech s rodiči a bráchou. Před očima mi vyvstaly svačinky, které pro nás všechny chystala mamka. Dva dřevorubecké krajíce, mezi nimi bohatě máslo, sýr, salámek. Myslela jsem tedy intenzivně na jídlo a přestala ten protivný vítr vnímat.

Najednou jsem se vymotala z lesa a už tu byla asfaltka a posledních cca 400 metrů. Potkávám Petru a Leniu, která mě celá rozesmátá povzbuzuje slovy „Blondýnko výborně, PŘYDEJ“. A najednou už pípám, sotva popadám dech, hladím hladící bod, dvě tři fotky a  mizím v Kameňáku. Konečně jsem se podívala na Garminy a zjistila jsem, že jsem se oproti minulému měsíci na stejné trati zlepšila cca o 8 minut. Následovala endorfinová smršť J.

Velý čaj, malé pivo, fidorka a už fičím po stejné cestě zpátky. Přestal foukat vítr, no co vám budu vykládat, zase bylo pohádkově. NA duši ráj. Cestou dolů potkávám kluka v modré čepici a mikině, směje se na mě a říká ahoj Leni. Já se na něj taky směju, zdravím ho a až po chvíli mi došlo, že je to můj kolega z práce. Tak moc jsem měla oči zaslepené sluníčkem, že jsem prd poznávala J.

Cestou dolů mě téměř všeci z oddílu předběhli, ale zas tak mi to nevadilo, protože já se zas tak hodně nezpozdila. Ještě v autě cestou domů jsem se podívala na výsledky a zjistila, že tentokrát jsem předběhla o něco více lysacupistů, než obvykle. Jupííííííííííííííí.

Jak ta sobota špatně začala, tak hezky skončila. A to mě večer ještě čekal ples, tanečky, tombola….Ale to už je jiná kapitola, neběžecká.

Tak se mějte všichni BEZVA a prý máme KURDE PŘYDAT

Za misku bigose šla bych světa kraj ...

Už několikrát jsem na svém blogu zmiňovala, že běhám pro tu klobásku a pivo v cíli (a samozřejmě pro radost z pohybu). Jsou ovšem závody, u kterých to neplatí. Jsou totiž závody, které běhám pro tu misku bigosu v cíli.

Kdo není z regionu sousedícího s Polskem, nemá možná tuchy, o co se jedná. Tak já to v závěru vysvětlím ( znalí Ostraváci, Slezané apod. prominouJ)

V lednu mi přišel e-mail od Gregorze Wnuka, pořadatele závodu Potworny bieg zimowy. Závod se koná v polském Rybniku, trasa měří 10 kilometrů a vede po cyklostezce podél řeky. Za typicky zimního počasí se nohy boří do sněhu, kloužou a všelijak se kroutí. Ale máme tady už druhý měsíc jaro, po sněhu a ledu ani stopy. Slunečné a teplé počasí si říkalo o tenké elasťáky a tričko.

Do Rybniku sebou tradičně smýkám manžela. I on má totiž moc rád bigos (někteří stále ještě nevíte, o co se jedná, že? ) Robert asi tak ¾ roku běžecky trénuje. Už mě ten „pacholek“ začal v závodech porážet. Ale mi to nevadí, jsem psychicky vyrovnaná a navíc jsem byla ráda, že nemusím řídit a mohu v autě spát.

No spát…Jak už jsem zmiňovala, čtu Scotta Jurka – Jez a běhej. Takže když jsme do auta nabrali ještě Ultralibora a jeho syna Matěje, až do Rybniku jsme nezavřeli pusu a bavili se o všelijakých ultrabězích a ideálnímu krmivu pro vytrvalce J.

Po příjezdu do Rybniku jsme se hned zaregistrovali, vyfasovali startovní číslo a poukázku na bigos. Vždyť jen kvůli bigosu jsem do Polska jeli. Proč se jinak v neděli štrachat někam za kopečky…Znavena po sobotním Lysacupu.

A teď jedna veselá vsuvka. K Ultraliborovi se přiřítil organizátor závodu Grzegorz. Ptá se: Přijel Otto Seitl? Nepřijel, ale poháry pro vítěze mi předal. Přijel Sandokan? Nepřijel. Ultralibore a máš alespoň stopky? Nemám… Nato jsem v očích Grzegorze zahlédla výraz paniky. Bodejť by ne, závod na spadnutí a jemu nepřijeli tradiční časoměřiči. No nakonec to nějak zařídil. Protože start proběhl dle plánu.

Běželo se mi fajn. Slíbila jsem totiž Koudymu, že „Kurde přydám“ a v teamovém oblečku nebylo možné slib neplnit. V nohách jsem sice Lysacup cítila, v hlavě jsem však měla jen a jen motivaci. Každý kilometr trati byl značený, takže mi to hezky odsýpalo. Na uších sluchátka a v nich ejsýdýsý (už na nic jiného neběhám). Před očima vidina misky plné bigose a orosený půllitr. Život je krásný, když vím, co chci J

V cíli jsme všichni účastníci dostali diplom, vodu a lístek do tomboly. Vyhrála jsem kšiltovku, asi už tak pátou. Ale co, ona se hodí, mohu ji například někomu věnovat. Moc jsme se nezdržovali a valili do sprchy a pak na jedno pěnivé. A pak už do sálu, kde mělo proběhnout vyhlášení. Cestou tam jsme narazili na běžce, který spěchal domů a tak nám předal jednu poukázku na bigos…No není to nádhera?

Bigos je polské národní jídlo. Vzdáleně připomíná segedinský guláš, ale je to mnohem lepší. Vaří se to z vepřového masa, klobásky, kyselého zelí, bílého zelí a  přidat se mohou i houby, sušené švestky apod. Dlouho se to vaří a dlouho se to nechává uležet. Mana nebeská!!!

Ač jsem já včil na dietě,

bigosem se nacpu světe.

Jedna miska, pak hned druhá,

kurde bigos – to je vzpruha!

 Zatímco jsme se ládovali, probíhalo vyhlášení vítězů (to se mě netýkalo, můj čas teprve přijde). Následovalo další kolo tomboly. Hlavní cenou byl kurz anglického jazyka. No hádejte, kdo vyhrál…nepřítomný Otík Seitl J Tak nepřijel, stopky nepřivezl, nic nezaběhl a přesto vyhrál. Chechtala jsem se tak, až jsem myslela, že spadnu ze židle. ..Cenu však nedostal (chudák, určitě by se tak rád učil), na cenu má nárok jen ten, kdo je osobně přítomen. Takže v druhém kole se radovala jakási dívčina z Rybniku.

Losovalo se ještě startovní číslo na maraton v Krakowě a batohy. Sakriš (nebo sakryš?), já zase nic. I tak to bylo hooodně vydařené nedělní dopoledne. Běhu zdar a kurde přydejte všeci J

Sobotní Lysacup a zase nějaká stovka

A zase je tu víkend a  s ním Lysacup. Pomaličku se nám to krátí…Bohajeho  jak mi se tentokrát nechtělo. Kdybych se bývala nenahlásila Keňanovi do auta s tím, že jedu na 100%, normálně bych se na to vyprdla. Bylo mi totiž tzv. shnilo J.

 

Jenomže jsem se nahlásila a tak jsem krátce před devátou stepovala u kruhového objezdu a s Kubou, Vojtou a Stošou čekala na odvoz. Keňan přijel. Ale tentokrát to nebyl jen tak obyčejný Keňan. Tentokrát to byl tak trochu Ježíšek. Přivezl nám teamové čelenky-nákrčníky-čepice, čili „tunely“ na krk , na hlavu či na čelo v oranžovo-šedé barvě. Tento multifunkční sportovně-oděvní doplněk nám byl sponzorsky věnovám Koudym a Djangem. Mě to udělalo radost a hned jsem si ho navlékla na hlavu místo své čelenky.

Etapa vedoucí z Ostravice – hřiště je nejen nejdelší, ale také snad i s největším převýšením. Proto se mi moc nechtělo. Jenomže jsem v pátek začala číst. Od Scotta Jurka „Jez a běhej“ a od Deana Karnaze „Zpověď nočního běžce“. Pro každého vytrvalce silně motivační záležitost. Co je nějaký 8,8 kilometrů Lysacupu oproti ultramaratonu údolím smrti. Anebo proti Spartatlonu. No úplný prd přeci…J Navíc – pokud se vám někam nechcce, vždy jste překvapeni, jak se vám pak daří.

Ještě před samotným startem jsem narazila na Dědka Beskydského. Byl pozitivně naladěn  a oděn v tričku, na kterém se mu skvěla velikánská stovka. Ano, i Dědek běžel svou stou etapu. Nějak se s těmi stovkaři roztrhnul pytel…J

Hned po startu jsem vyběhla. Žádná chůze, poběžím, dokud to půjde. Proč? Protože mě to baví a protože chci Což o to, po rovince to jde. Ale do kopečka je to potíž. Takže když už jsem nemohla, přešla jsem do rychlé chůze. V pravé ruce hůlka, v levé ruce hůlka. Levá- pravá, levá – pravá. Hezky mi to odsýpalo. Slunko svítilo, ptactvo cvrlikalo, sněhu nevidno. Tak to pokračovalo víceméně až pod Lukšinec. Tady se mi opětovně osvědčilo, že jsem si pro sichr obula boty s hřeby. Začalo náledí, sem tam někdo spadnul. Já ale ne, já jsem měla chůzi jistou a tak jsem zkoušela popobíhat.

Bylo to asi tou novou teamovou čelenko-čepicí a také zmíněnými knihami. Šlo mi to! Cítila jsem se hrozně fajn, držela jsem si tempo a věděla jsem, že jsem předběhla některé své stálé soupeře.

A už tu byl vrchol a sním i Luďa s Vlaďkou. Pípla jsem si.  A pak jsem si i cvakla. Na vrcholu totiž stál i Dědek Beskydský a každého z doběhnuvších napájel slivovicí. Na tu svou stovku. Společně jsme se zvěčnili.  Další foto „zrobíme“, až bude mít odběhnutou dvoustou etapu.

Pak už jenom šup do Kameňáku, něco iontů do těla, debata se spoluběžci a šup dolů. Moc jsem si dnešní etapu užila. Už se nemůžu dočkat 15. února. To je totiž start od hráze přehrady Šance J.

 

Už vím, co je HANG!!!

Tak jsem v rámci Lysacupu přece jenom dostala „opravný termín“ pro noční závod.  Koleno mi nedovolilo jít předvánoční  noční etapu z Ostravice – žel. přejezdu .Druhá šance se ale vyskytla 2.2. Pěkné datum, že? I trasa vypadala lákavě. Pořadatelé ji na poslední chvíli změnili – šlo se od Rajské Boudy přes  Korýtko, kolem hotelu Bezruč  - už konečně vím, co je to ten HANG!!!!!! J  a pak pořád nahoru a vzhůru přes sjezdovku na samotný vrchol J

Start byl stanoven na 17:00 hodin. Je poznat, že je na Hromnice o hodinu více, protože  i když jsem byla vybavena čelovkou, první dva kilometry k hotelu Bezruč jsem ji vůbec nepotřebovala.

Nesmíte se mi smát, ale vážně jsem se bála, že zabloudím. Proto jsem kromě čelovky byla vybavena náhradní čelovkou a podrobnou mapou. Ale hlavně jsem si domluvila parťačku. Katka 25. ledna absolvovala LH 24 a tak jsem se domnívala, že 2. 2. nebude mít závodní ambice a dáme to spolu „na pohodu“. Ve dvou se totiž bloudí lépe.

Taktiku jsem měla dá se říci tradiční – co bude po rovince, to běžet, do kopce svižně jít, pomáhat si holemi a proti držkopádu po umrzlém povrchu se jistit botkami s hřeby. Sem tam prohodit pár vět s Katkou, nebýt poslední, v Kameňáku se převlíct do suchého trička, zapláchnout únavu Radegastem a hurá dolů a domů.

No byla to nádhera. Setmělo se, svítily hvězdy a protože bylo jasno, cestou jsem se kochala výhledy na světly ozářený Frýdlant, Čeladnou, Frýdek – Místek. Smogovou clonu v té tmě vidět nebylo.

Vzpomněla jsem si na rok 1995, kdy jsem v létě byla na takové dobrodružné výpravě v Albánii. Tehdy jsme vyjeli do nějakého národního parku za Tiranou a z nejvyššího kopce v noci pozorovali „letecké pohledy“ na albánskou metropoli. Vida, člověk se štrachá někam na Balkán, aby zjistil, že podobně hezkou čumendu má v podstatě za rohem.

Příroda si letos dělá co chce. Takže ani tuto neděli se sníh nekonal. Sem tam nějaké zmrazky na cestě. Teplota nad nulou, alespoň pocitově. Náročná pro mě byla jenom závěrečná sjezdovka. Byla téměř souvisle pokrytá ledem a rozfučel se vítr. Jenomže už bylo vidět světýlko. A nebyla to perníková chaloupka, ale vysílač na Lysé Hoře. A věděla jsem, že kde je světýlko, tam je Luďa, Vlaďka a „pípač“ a cíl J

                                          foto Raška st. - ze stránek Lysacupu

V Kameńáku to tradičně žilo. A pařilo. Ó jak já litovala, že jsem pro tentokrát řidič. Denisa totiž vyhrála v ženách a navíc je v nominaci repre ve sky runningu, tak se slavilo. Kolik zelených zase padlo za vlast a na Denisu !!! A já jen nečinně přihlížela J a pomalu usrkávala nejlepší a nejzdravější ionťák na světě (říká můj praktický lékař) . Bohužel jen malý a desetistupňový J.

A pak už jen následovala cesta dolů. Nechtěly jsme s Katkou riskovat po zamrzlé sjezdovce, proto jsme zvolily bezpečnou trasu po červené značce na Lukšinec a pak po žluté do Malenovic. Tuhle volbu učinilo více lysacupistů, takže jsme se v lese nebáli vlka nic. Cestou dolů jsme celou „prodrbaly“, fakt se nám pusa nezavřela. Ale i z hovorů nás bolely nohy – bavily jsme se totiž o různých závodech, o horách, o běhání, o úrazech, o hubnutí, o dietách, o cestě na Island a tak J J J.

Já jsem šťastná, že mám ty hory. Já jsem šťastná, že už můžu běhat. Samým štěstím jsem v neděli večer ani usnout nemohla. Dokonale jsem si proprala hlavu a všechny trable se alespoň na chvíli vytratily. Ještě máme před sebou tři lysacupové etapy, to je BEZVA BEZVA BEZVA, ještě bude příležitost nadopovat se endorfiny.

P.S. Nakonec jsme s Katkou trošinečku bloudily. Cca 3 minuty. Málem jsme totiž cestou dolů přehlédli odbočku na žlutou značku.

P.S.2 Pane doktore přes kolena. Jestli ještě stále čtete můj blog, zodpovědně prohlašuji, že dolů to neběhám!!!

Lysacup - Mazák, kamarádka ortéza a stovkař Stoša

Týden uběhl jako voda a překulil se k další etapě Lysacupu. Dnes z Mazáku. Trasa celkem běhavá, když můžete běhat. Když ne – 3 kilometry asfaltu (šeď, šeď) a teprve až od Butořanky akce J.

Podařilo se nám udat dítka (díky mami a tati J ). A tak jsme na Mazák jeli tři. Já, Robert a náš kamarád Richard, který je rovněž zarputilý Lysohorec. Kluci se ale vydali po vlastní ose, asi tak půlhodinku před startem.Co jiného jim, také zbývá, když nemají čipy, že jo...

Já se vydala hledat mezi všemi parkujícími auty někoho našeho. Dlouho nic, až jsem zaslechla jakési chichotání. To Deni, Ivon, Jarek a Berďa popisovali tričko pro Stošu. Běžel totiž dnes svůj STÝ Lysacup. To mi hlava nebere, kde to synek nasbíral??? Takový mladý a už takové jubileum J. Všici jsme se mu na tričko podepsali a Berďa ho pak utajeně vynesl na vrchol (tričko, ne Stošu), aby mu bylo po dobytí mety slavnostně předáno. Ale to vím jenom z doslechu, jsem to nestihla J Co jsem ale stihla byl start, na kterém jsme s dvojčaty Stošovo běžecké oblečení oblepily nálepkami se značkou 100.

A pak už přišel start. Spořádaně jsem se zařadila na svou pozici na chvostu. Na koleně moje aktuálně nejlepší kamarádka ortéza. Držela pěkně a tak jsem si zkusmo první kilometr zaběhla. Po asfaltu to šlo a koleno neprotestovalo. Kilometr a dost! Přešla jsem do svižného turistického tempa, na uších opět ejsýdýsý ( já teda nechápu, proč jsem to dříve neposlouchala, funguje jako doping ) A už tu byla Butořanka, bláta hafo, ale svítilo slunko, furt mi to dobře šlapalo. Z Butořanky na Lukšinec lidí jak na Václaváku, už mě to někdy štve, ale zase to chápu, vysvitne slunko a všeci Ostraváci šup na Lysou.

 

Od Lukšince sem tam led a asi tak poslední kilometr regulérní náledí. Ortéza – neortéza, bojím se pádu a tak jsem přezula do botek s hřeby. V tom okažilku mě předběhla soupeřka Majka z X-Trail Orlová. Zachovala jsem ale chladnou hlavu, protože mi bylo jasné, že s hřebíkatými botami ztratím strach z náledí, získám jistotu a přidám na tempu. Stalo se!

To už jsem začala potkávat běžce, kteří si to valili dolů. No fakt nejsem rychlík, trochu mi to nahlodalo morálku, ale svítilo to slunko a bylo fajně, tak mi bylo shnilo se stresovat J. Předposlední zatáčka pod vrcholem – potávám kolegyni Evu z práce a je mi jasné, že v pondělí nemožu simulovat, když jsem v sobotu zdravá na Lysé. Poslední zatáčka a ... NEVIDÍM DĚDKA Beskydského. To je škoda. On mě vždycky plácne po dupě a já na poslední metry připadám.

Koho ale vidím je Robert a Richard, zrovna došli, tož to nastartuju, chci trochu frajeřit, jak ty Lysacupy běhám. Luďa pípne čip a šup na škopek! R+R do Šantánu, ale já fičím do Kameňáku.

To se mi to fajně píše,

když mám tři zelené v břiše.

Slovo, věta, odstavec,

Kurde – já su umělec J!!!

Ano, 3 zelené jsem vypila. Budiž mi omluvou, že byly malé. Ale Stoša slavil tu stovku, tak jsem nemohla odmítnout, to by mu to potom třeba neběhalo. Já teda zelenou nemusím. Na druhou stranu – zelená je na rozdýchání a člověk si po ní nemusí čistit zuby, bo má tak jako tak svěží dech.

V Kameňáku jsem si odchytla i Luďu a lobovala za vypsání speciální kategorie „Invalidní ženy“. Asi to nevyjde, Luďa cosi říkal o sloučení s kategorií „Těhotné ženy“ a do toho už fakt nejdu J.

A tak jsem se rozloučila se slavícím Kameňákem (fakt se téměř otřásal v základech) a v Šantánu si vyzvedla R+R. Kluci jsou dolů rychlejší a tak jsme se domluvili, že oni pro auto na Mazák a já si trasu o 2km zkrátím a nechám se vyzvednout na Ostravici u transformátoru.

Cestou dolů jsem se kochala. Pořád jsem se otáčela a koukala se, jak je dnes ta Lysá hora zalitá sluncem. No pro samé kochání mi na Butořance v blátě pěkně podjely nohy a už jsem se válela v blátě. Byl to však dopad do měkkého a mazlavého, takže bez následků, nepočítám-li lehce zablácený outfit J.

 

 

Je větší srna nebo jelen? "Jarní" etapa LYSACUPU 5.1.

Koleno po silvestrovské procházce na Lysou horu nezaznamenalo žádný problém. Přesto neběhám.  Chodím plavat, jezdím na elipticalu a chodím. Chodím po lese s holemi a celkem mě to baví. Od chození s holemi po lese není zas tak daleko k chození s holemi po horách.A hory u nás na Ostravsku jsou přece Beskydy a Beskydy jsou přece Lysá J.

Takže jsem nedělní pozdní ráno fičela s Berďou, Keňanem a Kubou směr hráz přehrady Šance, odkud se dnes běžela další etapa Lysacupu. Za poněkud jarních podmínek – 10 C, rozkvetlé sedmikrásky a zpěv ptactva.

U Šancí jsme shodou okolností zaparkovali hned za autem, kterým přijela Klára Rampírová. Obratem jsme si zkontrolovaly svá zranění a ortézy. Klára si totiž asi ve stejnou dobu jako vykloubila rameno. Shodně jsem konstatovaly, že se to lepší, nicméně bez ortézy by to zatím nešlo. Hned jsme ale byly dvě zástupkyně v kategorii „ IŽ – invalidní ženy“. Musím upozornit Luďu, aby tuto kategrorii do příští etapy vyhlásil.

Já trasu z Šancí miluju. Je hodně těžká. Hned na začátku parádně prudké stoupání, pak asi tak dva kilometry nudná rovinka J a pak opět prudký výstup vzhůru. Lysou horu z téhle strany nikdo nemá zadarmo.

Protože sníh už téměř všude roztál, obula jsem si pro tentokrát terénní „Inovejty“ bez hřebů. Nicméně jsem nechtěla nic ponechat náhodě a v baťohu na zádech si nesla hřebové Orocy. Tentokrát jsem se rozhodla jít celou trasu, nicméně svižným turistickým tempem a bez běhání. Proto jsem se na startu zařadila na zadní pozice a po celou etapu mi mou zadní pozici nikdo nevzal, držela jsem se jí jako čert J J. No samolitr, že trochu přeháním – poslední jsem skončit nechtěla, ale dvousté místo asi ještě dlouho atakovat nebudu.

Šlo se mi krásně. V uších mi hrály svižné „EJSÍDÝSÍ“, vzduch byl svěží, občas mi na krk spadlo hafo dešťových kapek, které po nočním dešti zůstaly v korunách stromů. Touto svou svižnou chůzí jsem se nebezpečně vzdálila poslednímu místu, když jsem po cestě „dala“ pár soupeřů. Však oni mi to kluci a holky vrátili při oné dvoukilometrové rovince. Bála jsem se běžet, jsem sem tam klusnula a tak mě všeci předběhli.

Nevzdávám se nikdy!!! Na následujícím stoupání jsem pár jedinců nejen dohnala, ale i předehnala. Tričko jsem měla durch propocené, ale mikina přes něj tepelně izolovala. Cca dva kilometry před vrcholkem se objevila namrzlá místa, zbytky sněhu, led. A tak jsem se rozhodla nelitovat toho, že mě zase všichni předběhnou, přezula jsem se do botů s hřeby a valila nahoru. Své zpoždění jsem zase stáhla.

My na zadních pozicích jsme bojovali do posledního metru, to si nemyslete, že se flákáme J A tak jsem byla ráda, když jsem se vnořila do mlhy a vichru, který vládl na vrcholu a mohla si u Ludi a Vlaďky pípnout čip. Následoval hladící bod a šup za zbytekm teamu do Kameňáku. No už si tam všichni hověli, cpali se česnečkou a zaobírali se pitným režimem.

Malá ale významná odbočka k tomu týmu. Od ledna běhám za Vodní záchrannou službu. Přispěly k tomu všechny ty Lysacupy, Lysohorský čtyřlístek, Horská výzva...Zkrátka jsem se pomalu z kategorie „asfalťák“ přesunula do kategorie „horák“ a jednou možná i triatlonista – ryzí hobík amatér J

Kluci navrhli a pak vlastně i rozhodli, že zpátky půjdeme schůdnější a neklouzavou cestou přes Butořanku a Mazák s tím, že na Šance doběhnou, vsednou do auta a vyzvednou mě u Mazáku, abych nemusela tolik šlapat. To bylo VRCHOLNĚ GENTELMANSKÉ gesto a já jim za něj děkuji. Tím, že valili napřed, šla jsem kus cesty sama.

A tak se stalo, že jsem v protisměru potkala živě diskutující skupinku turistů. Probírali zajímavé téma a totiž Je větší srna nebo jelen? Argumenty měli asi takové:“Ty jo, taková srna, to je velké jako kráva, kam se hrabe jelen“. „ A hele, jak se vlastně jmenuje samice od jelena?“ „No nevím, asi laň, ne“?  Moc mě ta debata pobavila. Protože i když jsem pravidelným návstěvníkem ZOO,  nedokázala jsem si vybavit, které to zvíře je vlastně větší J. Teď na mě dcera Anetka volá, že větší je určitě jelen, manžel přikyvuje, tak to asi bude pravda J.

Od Butořanky začalo svítit slunce, na Mazák to bylo už jsen kousíček a sotva jsem si sundala bundu, přijeli kluci. No paráda. Moc krásná neděle to byla. Už se těším na další víkend.

P.S: Teď čtu výsledky. Z 305 účastníků jsem skončila na krásném :-) 289-tém místě s časem 1:23:17.

Lysacup nebo NElysacup - co jsem to vlastně šla???

31.12: jse, se moc těšila na Silvestrovskou etapu LC. Další trénink na LH 24. Místo toho jsem ještě před Vánocemi musela veškeré své plány zrušit a překopat. Zradilo mě koleno v podobě natrženého křížového vazu. Svou registraci na LH 24 jsem prodala a o noční etapě, která se šla z Ostravice dne 22.12. jsem si mohla tak maximálně nechat vyprávět.

Naštěstí se někdy události dají do pohybu tím správným směrem, po týdnu klidového  režimu oteklé koleno splasklo, bolest ustoupila a od lékaře jsem dostala pokyn: začít rozhýbávat plaváním, chůzí a rotopedem. Verdikt přišel 30.12. No a tak jsem 31.12. dbalá pokynu lékaře nasadila ortézu, do ruky vzala trekové hole a rozhodla se jít. Na Lysou horu (nejsem si ale jistá, zda přesně tento typ chůze měl doktor na mysli J ).

Silvestrovská etapa měřila necelých 9 kilometrů a vedla z hřiště v Ostravici. Jelikož je silvestrovská, je jedinečná. Spousta běžců jde v převleku. A je vážně na co koukat. Na startu jsem viděla Supermana, Červenou karkulku, Jana Žižku, Ježíše, broučka, skauta, účetního, hokejistu - ten to šel na bruslích téměř až na Lysou horu. Přezouval cca tak kilometr pod vrcholem.  

Já jsem ale zas tak moc riskouvat nechtěla. Rozhodla jsem se koleno nepřetěžovat a tak jsem místo celé trasy nakonec „startovala“ od transformátoru. Čili nějakých 5,5 km. Šla jsem pomalu, turistickým tempem. I tak se mi na Lukšince podařilo chytnout velkou část závodníků a masek. Bylo rázem s kým zdrbnout. Od Lukšince se drobné mrholení změnilo ve sněžení a objevilo se silné náledí na cestě. Opětovně jsem byla šťastná, že mám boty s hřeby. Cesta byla místy skutečně „o hubu“ a když jsem tak pozorovala některé výletníky a sváteční turisty, nestačila jsem se divit, v jakém obutí a oblečení někteří na Lysou horu vyrazí. Podceňují ji.

I když jsem v úterý nezávodila, došla jsem až k „čipové slavobráně“.Důvod byl ten, že jsem chtěla popřát Luďovi a Vlaďce vššššššecko neeeeeeeeeej do nového roku a poděkovat jim za obětavost, se kterou týden co týden stojí ve větru a na mrazu a mohli nám změřit čas. A samozřejmě jsem musela vyleštit hladící bod.

 

Sluníčko sice tentokrát nesvítilo, ale nebyla mlha a tak byly i slušné výhledy do oklí. Nakonec jsem se ale moc nezdržovala a „fičela“ zpátky k autu. No fičela – šla krokem rozvážným a opatrným. Po cestě jsem narazila na Dědka beskydského alias Jana Žižku. Zapěli jsme husitské chorály (oparvdu – nahlas a beze studu) a Dědek mi vyprávěl, které běhy a triatlony musím v roce 2014 určitě absolvovat. No já pro sichr už nic neplánuji. Ale v hlavě se mi už šrotují různé nápady na silvestrovskou masku pro rok 2014.

Celou cestu dolů jsem se vlastně dávala s někým do řeči. Bylo to hrozně fajn. A tak mi ani nevadilo, že jsem Lysacup zas tak docela nešla. A dokonce zbyl čas na pivko a nějakou tu baštu s kamrády v Ostravici v hospodě U Tkačů.

Nakonec ten rok 2013 zas tak špatně neskončil...Jen jsem si znovu uvědomila, že zdraví je to úplně nejdůležitější. I vám ho do roku 2014 ze srdce přeji plné hrsti!!!