Také fajne vedro, až to srovnalo kopce. Půlmaraton Rohov - Kietrz

Konečně je tedy léto. Slunečno a vedro. Pro mě ideální podmínky pro běhání. Fakt nekecám.

Přesně takové podmínky panovaly v sobotu 7.6. na půlmaratonu Rohov- Kietrz. Vzadu v hlavě mi cosi našeptávalo, že: „dneska by to šlo“. Na závod jsem vyrazila se Zdeňkem z konkurenčního oddílu a jel i Robert, protože jsem ho prostě přihlásila J J J.

Půlmaraton na pomezí Česka a Polska jsem běžela už po třetí. Trasa je převážně asfaltová, po silnicích, asi tak 15 procent tvoří lesní stezky a pole se zpevněným povrchem. Hlavně se jedná o trasu kopcovitou, nahoru a dolů. Ale pokud se to zprůměruje, jedná se vlastně o „lautr rovinu“.

Na startu v Kietrzi nás stálo něco kolem 410 běžců. Zatím jsem od pražského maratonu systematicky neběhala, jen si chodívám cca 4 x do týdne vyklusat a na „účast“ absolvovala dva závody. Nečekala jsem tedy od půlmaratonu nic, jen radost z běhání a první cenu v tombole (smířená jsem byla i s druhou, nejhůř však třetí).

Nevím, co se to stalo. Od prvního kilometru v 10:00 hodin až do cíle se mi běželo lehounce, nic mě nebolelo, žaludek se nehoupal, vedro mě nevysilovalo, ale nakopávalo. Robert běžel vedle mě a původně se chtěl trhnout už na 10-tém kilometru. Nějak mu to ale nešlo, nějak se mu do toho nechtělo. Říkal, že ho to vedro úplně vysává..

Zprvu se běží po rovince a z kopce. Někde kolem desátého kilometru se z Polska dostáváme lesní stezkou a pak přes pole do Česka. Říkám Robertovi „a teď přijde ta horší část, nekonečné stoupání a asfalt“. Proběhli jsme Rohovem a kopec nikde. Běžíme dál. „Aha, ten pravý kopec vlastně začíná až v Sudicích. Nejprve bude letadlo, zatáčka s občerstvovačku a pak táhlý dlouhý kopec“. Proběhneme zatáčkou, běžíme dál, já úplně lehounké nohy, valím.  Fajne horko, slunko, ještě se i opálím, no konečně letos nějaké UV záření. Ruce a záda namazané faktorem 30, tuž to se mi nic nepřipálí. Léto je tak bezva. Odložte mikiny, košile, saka, leto je tu, leto nás čaká…V cíli si dám pivko, bože no chybí mi něco?

„Bobe, bylo už to letadlo? Za ním začíná kopec“, ptám se manžela, abych zachovala nějakou tu manželskou konverzaci. Není lehké najít téma, po 15-ti letech…JJJ „Ježiš Leňulo, to letadlo bylo cca před 2-mi kilometry a my běžíme už dlouho do kopce, ty nějak nezpomaluješ“.

16-tý kilometr. „Leňulo, tak já tedy zkusím přydat“. A byl to Robert, kdo mě jako poslední předběhnul. Od 16-tého kilometru jsem začala předbíhat i já. Zase valím a říkám si: „Kurňa, tady byl loni brutální kopec, dlouhý a táhlý...hm to je divné, tady jim ta silnice asi poklesla nebo co. Vždyť já furt někoho předbíhám...No jo, že oni ty silnice vystavěli z nekvalitního čínského stavebního materiálu a teď jim to asi nějak propadá nebo co. Aha, tak to ten kopec bude až v té příští vesnici...Ty vole, kde je ten kopec...lautr rovina...to je divné...Ty jo, já už jsem v cíli. Proč mě nebolí nohy?“

1:54:44 čistý čas. O pět minut lépe než loni. Není mi špatně, cítím se báječně, svěže, nic mě nebolí, škoda, že to není maraton, ještě se mi chce běžet. Akorát na ex vypiju 1,5 litru minerálky. Robert byl nakonec rychlejší jen o 2,5 minuty. Jemu to vedro nesvědčí. Nohy mě začaly bolet vlastně až po masáži, na kterou jsem si cestou do šaten zašla. Byla důkladná, určitě minimálně 10-ti minutová!

Vůbec si neumím vysvětlit, jak je to možné, ta lehkost v nohách. Že by se nějak dodatečně projevil trénink v kopcích na Lysacup? Nebo se projevilo, že za poslední 3 měsíce mám naběháno pokaždé cca 230 kilometrů? Nebo se projevilo, že více jezdím na kole? Nebo mi tak sedlo to slunečné a horké počasí? Že by nějaká kouzla a magie – no je fakt, že jsem běžela v novém běžeckém oblečku, který jsem si zakoupila na maratonském expu….Pak jsem si vzpomněla na jednoho kolegu, který mi poradil ať si cca 3 týdny po maratonu zkusím zaběhnout nějaký závod, že bych měla být v té nejlepší formě.

Skončila jsem cca v polovině startovního pole, ale to nemám ještě zcela ověřené. Jsem opravdu nadšená...I když vím, že je stále co zlepšovat...a že KURDE MUSÍM PŘYDAT.

Manželovi jsem po doběhu furt dokola omýlala, že jsem se asi nějak spletla, že se nějak ztratily ty kopce. Podíval se na mě a říkal: "Neblbni, víš, co jich tam bylo? Tys byla v tranzu, ty jsi zrovna do těch kopců zrychlovala nejvíce, jsem si myslel, že už se ani netrhnu..." (to by asi polechtalo jeho mužské ego, tak se nakonec přece jenom urval).

Jo a v tombole jsem nevyhrála nic. Nicméně za 200 Kč startovného: koláčky, káva, čaj, ovoce, vody, pivo, čokoláda, taška, ručník, šátek, polévka, klobása, krásná medaila, masáž po doběhu....No neběžte to, když je to tak výhodné. Za rok musím zas. Zkontrolovat ty kopce přeci!

Šup na Lysou horu. Běžel se 10. ročník !!!

10. ročník horského běhu na Lysou horu….Kdyby mi někdo před 10-ti lety řekla, že se podobné události zúčastním a nejen to, že se na ni budu bytostně těšit, poklepu mu na čelo a pošlu ho nechat se vyšetřit. Jenomže roku 2012 jsem se nějak asi nedopatřením dostala na 8-mý ročník a poněkud jsem se drápkem zachytila. Pak přišla už plánovaná účast v roce 2013 no a letošní  účast na 10-tém ročníku jsem si plánovala možná už tak od ledna.

Dočkat jsem se nemohla. Je to zkrátka jeden z nejhezčích horských závodů. Protože jsme v sobotu měli hlídání pro obě děti, zlomila jsem k účasti na závodě i Roberta. Navíc předpověď počasí zněla tak skvěle…vedro,vedro,vedro. V zimě jsem běhala Lysacup, v dubnu Horskou výzvu, v květnu Radegastovu výzvu. Cítila jsem se tedy na kopečky připravená. Doufala jsem, že oproti loňskému  roku nedošlo ke změně trasy, abych mohla objektivně porovnat, zda jsem se zlepšila nebo nikoli.

Spes moritur ultima, ale já doufala marně.  Ještě před startem závodu nám pořadatel sdělil, že s ohledem na rozkopanou cestu, protesty Lesů ČR a úpravám severní sjezdovky, nás čeká opětovně pozměněná trasa. Při popisu trati mluvil něco o Velké Kunratické, překonávání brodu, bahně a tak podobně. To mi stačilo k tomu, abych propadla předzávodní nervozitě. Boha jeho, já se přece nemůžu nikde brodit, dyť já uklouznu v řece na kameni, spadnu, nohu si zlomím…jsem přece tak moc NEOBRATNÁ.

Ale už bylo odstartováno a obavy vystřídaly závodní endorfiny. Část nazvaná „Kunratická“ se skutečně běžet nedala, pouze po úzkém chodníčku odťapkat pěkně v řadě za sebou, brod nebyl brodem, ale pouhým potůčkem křižujícím cestu.  No a po nějaké době jsme se napojili na tradiční sjezdovku pod Zbujem. Tam nás čekali bubeníci a pěkně nám bubnovali do kroku. I tak jsem se pořádně zadýchala a zapotila.

A pak se běželo do lesa a do kopce nad Zbujem, mimo turistickou trasu, na tu jsme se napojili až na Albínově náměstí. No měla jsem po cestě několik krizí, takových vteřinových ale, zejména do kopce, tam jsem přecházela do svižné chůze - předklonila jsem se, ruce na kolena a makala jsem. Před očima jsem stále měla soupeřku, která mě loni dala cca o 3 minuty, letos jsem jí takový náskok teda dát nechtěla.  Nakonec jsem na vrchol doběhla za 1:43:08, radost veliká, protože oproti loňsku (kdy byla kratší trasa) zlepšení o 2,5 minuty. Ale sotva jsem doběhla, padla jsem na všechny čtyři a rozklepala se. Únavou. Nicméně se mi nechtělo zvracet, tak si i říkám, zda jsem neběžela pod své možnosti JJJ .

Už na Lysé hoře nás čekala bohatá občerstvovačka - koblihy, banány, jabka, grepy, ionťáky. Nacpala jsem toho do sebe hodně, protože jsem jednak tradičně od prvního kilometru umírala hlady a  taky jsem potřebovala nabrat síly na seběh dolů.

Robert byl o cca 20 minut rychlejší než já, pacholek jeden. Na Lysou chodívá už roky, tak je vytrénovaný. Obzvláště mě zaujala jeho poznámka: „no oni kolem mě do kopce běželi, já jsem ale šel a přesto jsem byl rychlejší“.  Touto metodou skolil Berďu, Keňana a myslím, že i Leniu. Keňan mi pak v cíli řekl, že ho to téměř rozhodilo, běží, funí do kopce a najednou kolem něj kráčí Robert,  aby posléze zmizel v dáli.

Vidím jednoho z organizátorů - Luďu. „Luďo, to byla letos super trasa. Moc se mi líbila, asi zatím ze všech předchozích tras nejvíce“. „To jsi asi Lenkočlenko jediná“, odpověděl . Potvrdil mi současně, že letos jsme naběhali o něco více, co do délky, tak i do převýšení.

Tak jsem podebatovali, nacpali břich a cupitali dolů, na hřiště v Ostravici, kde nás čekalo další občerstvení – kuře, pívo, kofola. A taky studená sprcha. A válečka na trávě, absolutní relax.

Na trávě jsme se nakonec srazili celý oddíl a navzájem ukazovali svá zranění. Tedy já jsem neměla co ukazovat, protože se mi nic nestalo. Ale spadl Robert, spadl Berďa a spadla i Lenia. Jenomže zranění Lenii jsme v našem kroužku okamžitě vyhodnotili jako tzv. „rafinované domácí násilí“ JJJ.

Denisa byla tradičně na bedně a ještě vyhrála v tombole. Já jsem nevyhrála  v tombole nic. Ale mi to neva, já si to všechno tak báječně užila.

A co včil budeme dělat? Ještě, že nás čeká 2. Srpen a Lysohorský čtyřlístek. Do té doby ale bude pochopitelně nutné něco „MÁLO“ potrénovat. Však on už Koudy pro nás něco vymyslí.

Jo a Jarek mi řekl, že už ví, proč Praha nevyšla pod čtyři hodiny: „Lenko, já se díval na videu na ten tvůj běh. My jsem to hodnotili i s Koudym. No ty se totiž při tom běhání zakláníš. A to je blbě. To tě zdržuje. Musíš se předklánět, jakoby se do toho běhu položit.“  Bezva, tak už mám po sobotě ve všem jasno a můžu KURDE PŘYDAT J

Vyzval nás a tak jsme šli...Radegastova výzva :-)

Ne, nezbláznila jsem se. To jenom parafrázuji název jedné víkendové akce. 1. ročníku  závodu Radegastova výzva, který proběhl tento víkend v beskydských Trojanovicích. Na závod jsem se přihlásili první den registrace. Spolu se startovním číslem se nám podařilo ukořistit i ubytování v chatě, což se ukázalo být strategickou výhrou. Ti, co spali ve stanech, to s ohledem na nepříznivé počasí neměli vůbec jednoduché.

O co se jednalo? Radegastova výzva je  24 hodinový štafetový závod týmů, kdy se zdolává cca 11 km dlouhý okruh vedoucí z Trojanovic na Pustevny a zpět. Náš tým jsem tvořila já coby demokraticky zvolená kapitánka, Robert a kamarád Martin. Navrhovala jsem spoustu originálních a myslím si, že i vtipných názvů týmu. Kluci jsou ale strašně konzervativní, takže mi nakonec odhlasovali asi tak 20-tý název v pořadí…neprovokující a vše říkající „Lenka a dva kluci“.  

Zaujal mě hlavně podtext celé akce. Byla určena na podporu nadace Haimaon, která podporuje transplantaci kostní dřeně.  Popravdě řečeno, původně jsme chtěli celou akci pojmout rodinně. Vzít i děti, po závodě s nimi vyjet lanovkou na Pustevny, opéct si buřty, vyblbnut se v Tarzanii. Jenomže naše plány zkazila nejen nemoc jednoho z prcků, ale i počasí – zima a několik dní trvající déšť.

Vytyčili jsme si jednoduchý cíl. Nebýt poslední a dát minimálně 12 okruhů, tedy každý čtyři. S postupem závodu se naše nároky zvyšovaly. Už jsme nechtěli být poslední, ale ani 70-tí, ani 60-tí, Martin začal přemýšlet o 15-ti kolech a tak podobně…Ale postupně…

Ve 12:00 hodin měl zaznít startovní výstřel. Ale nezazněl. Starosta obce Trojanovice si vzal špatnou pistolku. Tudíž se vybíhalo na povel“ „tři, dva jedna, teď“. Rána  z pistole sice vyšla, ale až když nám běžci zmizeli z očí. Pršelo a tak jsme se po startu šli schovat do chaty. Myslela jsem si, že Martin doběhne tak za necelé dvě hodiny. Šla jsem si nejprve lehnout a pak se s Robertem mrknout do jídelny, kde se mimo jiné prodávaly boty Inov8, různé hole a běžecké oblečení. V klidu si vybírám, každou botku vezmu do ruky, každé tričenko přiložím na tělo. Nikam nespěchám, Martin je přeci na trati.

Hahaha, najednou slyším: „No Lenko, kde jsi“?  Martin!!! Ježiš, zvládl to za 1:15 a nenašel mě u předávacího místa. Dává mi na nohu čipy a na mé protesty, že musím jít ještě čůrat,  reaguje suše a drsně skrze zuby: „až na trati“.

Mé první kolo. Prší a vytrvale. Slovy klasika: „chčije a chčije“. Běžím od chaty Koksař kolem potoka, míjím stanici lanovky, pořád běžím. Asfaltka se mění ve stezku a už zahýbám na modrou značku, se kterou přišel prudký výstup vzhůru na Pustevny. Šlape se mi dobře. Já mám kopce ráda. Ale nemám ráda bláto, takže první břečce se ještě  vyhýbám, druhé taky a u třetí je mi to už jedno, protože ono se to nakonec všechno vyčistí. Šlapu, šlapu a najednou vidím obrysy jakési ohořelé budovy. Ty jo, to je přece Libušín. Jééééééééééé, já už jsem na Pustevnách, to byla nějaká rychlost. Výstup je intenzivní, ale krátký, přece jenom to není Lysá Hora. Pustevny jsou lautr rovina, znovu přecházím do běhu. Proběhnu kontrolou, čipy zapípají a běžím dále. Za Pohádkou šup doprava. Kromě deště je i mlha, škoda, na hřebeni se nemůžu kochat žádnými výhledy. Soustředím se raději na nohy, abych nezakopla o nějaký kámen. Zprvu počítám kaluže, do kterých zahučím a přemýšlím, co je hnusnější – zda mít v botách vodu nebo bahno…Takové otázky si budu klást až do skončení závodu, neboť obojího je na trati spousta. Přeběhnu kousek po sjezdovce  cesta začíná klesat, chvílemi jsou to opravdu sešupy. Zpomaluji, protože z kopců běhat neumím a navíc mám v hlavě  už asi napořád uhnízděný strach o koleno.  Teď už běžím po zelené značce, míjím další kontrolku, cesta se zpevňuje, až je z ní asfaltka. Už se nemusím bát PŘYDAT. Na Koksař doběhnu za cca hodinu a půl, garminy mi ukazují 11 kilometrů. Předávám čip Robertovi a jdu si odpočinout. Promočené boty vyplním novinami a jdu se najíst.

 

Robert potřebuje na zdolání trasy asi tak o 15 minut méně, než já. Ani se nestačím rozkoukat a už předává čipy Martinovi.

 

Do druhého kolo vybíhám trošku pomaleji. Přece jenom si nedělní maraton začíná vybírat svou daň. Naštěstí ale přestalo pršet, chvílemi vysvitlo sluníčko a tak po zdolání výstupu na Pustevny chvílemi i fotím. A kochám se. Raduji se, že jsem na horách, vysloveně si běh užívám. Jen při sebězích jsem zase krapet opatrnější, dost lidí mě předběhlo, ale já nechci riskovat pád. Najednou si uvědomuji, jak velký mám hlad, takže po předání čipu Robertovi mé kroky směřují za gulášem.

V chatě zní U2. Po celou dobu závodu v jídelně totiž probíhají projekce live koncertů na velké plátno. No a na mě vyšla zrovna tahle parádní skupina. Chvílemi si zpívám a chvílemi si říkám, že by nebylo špatné už  nikam neběžet a radši „zapařit“. Pepa z konkurenčního týmu Oceláci se této myšlenky také chytá, ale Robert je nakloněn spíše tomu závodění, takže po 22-té hodině jdu disciplinovaně na předávku čipu. Je tma, to je jasné. Ale neprší. S čím se ale blbě bojuje, je mlha, která vládně na Pustevnách. Je opravdu hustá tak, že by se dala krájet. Nepomáhá ani intenzivní světlo z čelovky. Naštěstí si trasu dobře pamatuji z předchozích kol, no hlavně různé kaluže a bažiny, jdu podle nich, takže nezabloudím, ale jednoho běžce jsem musela navést správně, trochu v té tmě a mlze zazmatkoval. Netroufám si už vůbec běžet, nevidím totiž na krok. Na předávku se dostávám až za dvě hodiny a dvacet minut. Mám zase velký hlad, jdu na polívku a pak do postele.

Jenomže vůbec nemůžu spát. Sotva usnu, zdá se mi o běhání. Stejně už zase dorazil Martin, dává mi čip a já vyrážím. Zase začalo pršet. Ale už není taková tma. Pomalu svítá. Překvapivě rychle se dostávám na Pustevny, cestou mě míjí Klára Rampírová, hodně svižným krokem, šup šup šup. Je ráno a svítá. Sem tam z mraků vykoukne sluníčko a je to neskutečná nádhera, tak fotím a fotím a kochám se. Za nějaké dvě hodiny jsem v cíli. Poslední kolo jsem dala za 2 hodiny. Jdu se odměnit. Dávám si banán, polívku a Radegasta. To je LAHODA. Uvědomuji si, že mě bolí nohy, ruce, záda, břicho a vlastně celý člověk. Ale je mi blaženě. V nohách mám 44 kilometrů. A už neusnu. Jdu se tedy dívat na předávku. Sem tam zdrbnu s nějakým běžcem či běžkyní. Furt se nalévám horkým čajem a ionťákem, jsem hrozně vyžízněná.

 

 

 

Stále sleduji průběžné pořadí našeho týmu. V celkovém pořadí se stále motáme kolem 50-tého místa, v kategorii mix kolem místa 20-tého. Kluci se hecli, každý dávají nakonec 5 kol, s mými čtyřmi je to dohromady 14. Jsme spokojení, nakonec nám výkon stačí na 50. místo z celkových cca 90-ti týmů.

 

Pro mě byla Radegastova výzva pohodovou akcí. Hory a kopce, žádný stres. Tým jsme poskládali výborně, kluci jsou pohodáři a běhá jim to čím dál tím lépe. Škoda jen, že za VZS jsem byla jediná. Já vím, bylo to týden po PIMu, v květnu se už navíc hodně plní termínovka a člověk nemůže být všude, že jo J A Koudy beztak nemá boty…

 

Tak ahoj v sobotu na Lysé!!!

 

P.S. A hnusnější než voda  je bláto. Pronikne  skrze boty, skrze ponožky a zažere se vám do kůže. Ani rejžák mi nepomohl, neb je to špína „zažraná“ J

Maratonské doznívání...Praha 2014

Tak už jsem těch 4:02:19 strávila….

Od maratonu uběhlo už osm dní a už jsem tak nějak vše vstřebala, se vším se smířila a všechno si vyhodnotila. A mám jasné v jedné věci…ZA ROK CHCI V PRAZE BĚŽET ZNOVU J.

Letos jsem si říkala, že to už ksakru musí být pod čtyři. Všechny okolnosti tomu nasvědčovaly. Za březen jsem naběhala 250 kilometrů, za duben 230. Dodržovala jsem striktně tréninkový plán. 11. května 2014 jsem měla běžet svůj výroční 10-tý maraton, současně se jednal o 20. ročník pražského maratonu . Byl den matek (čili jsem měla přeci nárok na nějaký ten „dárek“), mé startovní číslo 1620 bylo dělitelné nejen čtyřmi, ale i třemi!!!. Cílové časy na kontrolních závodech také nasvědčovaly maratonské podčtyřce…

A pak tady byly všelijaké ty znamení „shůry J“

Např: Hrál se fotbal Baník x Olomouc. Ještě v 90-té minutě remíza 2:2. Koukám na telku a říkám si: "jestli Baník vyhraje, já to dám pod 4." A buch, Baník dal gól na 3:2. Jiný příklad: duben, dceřiny přijímačky na gympl. Říkám si: "Ty jo, jestli se dostane, zaběhnu pod 4" Buch, dostala se na oba gymply. Letos budu mít 42 a to je takové hezké maratonské číslo, to určitě také něco věštilo….Zkrátka jsem si nepřipouštěla nic jiného….

Měla jsem úplně jednoduchou strategii. Zavěsit se za vodiče na 4 hodiny a poslední 3 km před cílem zkusit přidat. Protože se říká, že když nemůžeš, můžeš ještě 2x tolik. A náš kurde Koudy  prezident nás furt honí, že máme KURDE PŘYDAT. A kamarádka běžkyně radívá, že „když nemůžeš - natáhni krok“.Rozhodla jsem se dokonce běžet bez mp3 přehrávače a vůbec se nekoukat na Garminy. Zkrátka čistá mysl a v hlavě jen 3:59:59. Jenomže osud si nakonec stejně prosadí svou.

Do Prahy jsme s oddílem vyjížděli už v sobotu. Byla to veselá cesta. Všichni jsme měli strach o Koudyho a tak jsme mu před odjezdem hromadně napsali sms, aby si nezapomněl přibalit ty správné běžecké boty (stejné velikosti, stejné značky a hlavně do páru J). Ve vlaku nám ty zprávy poněkud vytýkal, neboť „kurde pro samé čtení sms neměl čas si pořádně a v klidu zabalit“. Tipovali jsme si sami sobě a pak ostatním navzájem cílové časy. Lehce jsme si připili na Berďovy narozeniny. Kluci dělali nábor nových členek VZS – v hledáčku měli zejména jednu mladou průvodčí. Čili pohoda a bezestres.

V Praze jsme se rychle ubytovali a pak valili do Holešovic na expo vyzvednout si startovní čísla a baťůžky. Dokonce jsem si dostali rozchod, abychom mohli případně výhodně nakoupit běžecké botky a oblečky. Tady bych ráda zdůraznila, že 40 minut je zoufale MÁLO…no ale na pár kousků běžeckého outfitu to stačilo … J

Z expa naše kroky vedly do pizzerie na večeři. Od Koudyho jsme dostali pokyn dát si tři piva. Co pokyn, to byl úplný rozkaz. On totiž v okamžiku, kdy zjistil, že má botky, morálně velice povyrostl a jal se prosazovat svou autoritu.

Poslušně jsme se tedy nacpali těstovinami a zapláchli vše pěnivým mokem. Piva jsem si dala jen dvě. Desítky. Ale Koudy tak škaredě koukal, že jsem se ho hrozně bála a dala si ještě jedno malé JJJ. Hostel jsme měli hned vedle pizzerie, následoval tedy urychlený přesun do peřin. Usnula jsem lehce a hravě a spalo se mi celkem dobře. I když…V hlavě jsem stále přemítala nad dotazem Bobiká: „A jsi smířená s tím, že to také nemusí vyjít?“

Ráno jsem se probudila dost hodně nervózní. Lehce se mi při připevňování startovního čísla začaly klepat ruce.  Mlela jsem páté přes deváté a hlavně pořád. Několikrát jsem si musela odskočit, naposledy pár minut před startem do toi-toiky.

A už tu byl startovní výstřel, Smetanova Vltava, to bylo hodně emotivní, úplně mě mrazilo. Dav asi tak 11 tisíc bláznů a nadšenců se dal do pohybu. Vodiči na 4:00 byli sympatičtí kluci, taky jsem jim hnedka řekla,  jaký mají dnes těžký úkol. Fakt jsem se na ně doslova nalepila. Tudíž jsem ani pořádně nevnímala, kudy běžím. S jistotou si vybavuji si jen Karlův most , Podolí a pivovar ve Smíchově. Počasí bylo ideální, pršelo asi jen 15 minut, tou dobou jsem se pohybovala už kolem 20-tého kilometru. Prý foukal silná vítr.  O tom ale já vůbec nevím. Já myslela jen na to výsledné číslo a od ostatního se oprostila. Na půlmaratonu jsem se pohybovala kokem času 1:59. Běželo se mi dobře. Ale všichni dobře víme, že maraton začíná až tak kolem kilometru třicátého. A právě a do 30-tého kilometru jsem pořád běžela s Kačenkou. Ona už je profik, maraton pod čtyři už v Praze dala.

Přišla první krize, mohlo to být tak na cca 32. kilometru. Překonala jsem ji heslem:"To není krize, to je jenom kopeček". Další krize cca 35-tý kilometr "To zase není krize, ale kopeček". Na občerstvovačce do sebe kopku ionťák a pak banán, který vzápětí málem letí ven. Ale ustála jsem to. Na 39-tém km už byli vodiči daleko. Ale pořád mi to vycházelo na čas těsně pod 4 hodiny. Začaly přicházet v náznacích křeče. Ale já si vzpomněla na všechny z vás, co jste mi přáli štěstí, drželi palce  a tak jsem zase zarvala.

Na 40-tém kilometru jsem měla mezičas 3:48. No a konec. Křeče a nohy jako z betonu. Fakt jsem se snažila běžet, ale už to nešlo, fakt ne...Bojovala jsem. Slzy v očích. Nedalo se...A do cíle doběhla s osobákem. Svůj čas z roku 2008 jsem si zlepšila o 2 minuty a 25 vteřin. Na 4:02:19. Když jsem dobíhala posledních 500 metrů Pařížskou ulicí, vůbec jsem nevnímala atmosféru. Prý to tam vždy burácí, jak diváci fandí. Já to nevím, já si vůbec nic nevybavuji…Já jen byla najednou hrozně unavená.

Poprvé po maratonu žádný wow pocit v cíli, žádné emoce, žádné endorfiny Někdo mi na krk pověsil medaili, dostala jsem láhev s vodou, kterou jsem okamžitě vypila. Vzala jsem si banán, obalila ho v soli, opět vše zapila. Neměla jsem ale sílu. Já jsem dokonce zapomněla, jak se ze Staroměstského náměstí dostat na Václavák, kde byli šatny a masáže.

Prvních možná 10 vteřin v cíli jsem byla hodně smutná. Pak převážila radost ze zlepšení. Nálada se mi pozvedla i masáží. Dokonale mým nohám pomohla. A tak jsem s medailí na krku a omotaná alufólií dotrajdala na hostel. Tady už byli všichni. Kačenka, Ruda, Bobiká, Keňan. Jarek osobák. Koudy spokojený, Berďa nespokojený, Lenia usmívající se, Stoša smířený s tím, že přestal být týmovou jedničku. A já taková rozporuplná…

Ale co už. Zkrátka jsem v Praze ještě pod čtyři zaběhnout neměla. Osud to tak nechtěl. A vůbec, kdo by se otravoval s nějakým časem těsně pod čtyři. Když už, tak alespoň pod 3:50 JJJ. Jednou to musí přijít!!!

No ale sprcha spláchla únavu a už jsme se přemisťovali do pizzerky, abychom doplnili jouly a nějaké ty minerály a vitamíny. Kudy nám tentokrát žádné pokyny ke konzumaci pěnivého ionťáku dávat nemusel, šlo to tak nějak přirozeně J. Stejně přirozená byla i rozjuchaná atmosféra ve vlaku cestou do Ostravy…

Mám-li všechno shrnout myslím si, že Praha je celkem těžký maraton. Plno kočičích hlav, různé náběhy na mosty, vracečky, uličky. Do toho dav a chvílemi nemožnost se hnout kupředu. Ale vodiči svou roli plní fantasticky. Rozhodně to nebylo naposledy, co jejich služeb využiju. Je hodně „osvobozující“, když nemusíte vůbec nad ničím přemýšlet a jenom se nechat vést.

První okamžiky v cíli jsem byla rozhodnutá, že Praha never more. Dneska to už cítím úplně jinak. Chci zkrátka zažít tu burácející Pařížskou JJJ.

Co dělat o víkendu? Běhat desítky přeci !!!

Nějak se mi tento víkend podařilo proběhat.

Dolnolhotská desítka

Desítkou jsem si chtěla spravit náladu po pokaženém Pardubickém vinařském ½ maratonu, který mi střevní chřipka znemožnila běžet naplno. Nemohla jsem si tak otestovat formu před blížícím se květnovým pražským maratonem a navíc měla drobný tréninkový výpadek.

U prezentace v Dolní Lhotě všechno probíhalo dobře a svižně. Sice na mě nezbylo tričko, ale řízek ano. Tím si mě pořadatel značně podplatil a nebudu tedy tento závod hanit J . Ale vážně.  Na start Dolnolhotské desítky jsem nastupovala s bojovým odhodláním. Podle tréninkového plánu na maraton pod 4 bych měla v současné době tuto trať zaběhnout v čase okolo 50 minut. Loni jsem Dolní Lhotu dala za 51:00. Takže můj cíl byl jasný - zlepšit se.

Na start se semnou postavil i Robert, který se mě držel do 5-tého kilometru, aby dle jeho slov „nepřepálil“. Počasí bylo pro mě dobré, teplo a chvílemi i horko. Nepršelo. Trať do obrátky na 5-tém km neustále mírně stoupá, běží se po asfaltové cestě s omezeným provozem. I přes to stoupání jsem  makala a hlídala si průměrný čas kolem 5:10/km.  Na 5-tém kilometru jsem byla za 26:01 (jako posledně) . Dolů to šlo lépe. Snažila jsem se hodně přidat. Najednou jsem ucítila neskutečnou lehkost v nohách, paráda. Je to tak, čím déle běžím, tím lépe.  Začala jsem předbíhat soupeře, ale zas taková pohodička to pochopitelně nebyla, funěla jsem jako mašina.

Nakonec jsem dorazila do cíle za 50:19, takže pro mě spokojenost. O 41 vteřin rychleji, než posledně. Splnila jsem si, co jsem si předsevzala. V cíli jsempadla, ale pak zase vstala a šla s oddílem vyklusat bosá po travnatém hřišti. To byla neskutečná paráda, trávník byl zastřižený, po dešti ještě lehce mokrý a tak pěkně chladil a masíroval chodidla.

Robert byl o tři minuty lepší. Už běhá o dost lépe než já. No co už s tím JJJ.

A pak už jsme jen pojídali řízky, zapíjeli je pivkem a sledovali vyhlášení vítězů. To nejlepší přišlo nakonec. Říkám Robertovi: „teď jdu dolů, bude se vyhlašovat tombola, tak ať slyším,  až vyhraju“. V tom zaslechnu: „Číslo 261, Lenka Wágnerová“. Hahaha, v tombole bylo 6 cen, na těch 6 cen 340 běžců no a já mám takové štěstí. V  tašce s výhrou bylo  víno, tričko velikostně tak na slona a reklamní dárkové předměty. Přesto jsem měla radost  J

Dolní Lhotu si píšu do termínovky i pro rok 2015. To už bych si mohla dát za cíl zaběhnout ji pod padesát minut a přiblížit se k osobáku…..Ale jinak se přiznávám, že běhat desítku je pro mě čím dál náročnější. Je to krátké a je to MOC rychlé…

 

Lesní kros Štěpánkovice 10 km

Já vím, že je to nerozum, běžet závod hned druhý den po závodě, na kterém jsem zarvala. Jenomže můj kolega z práce běžel svůj první závod v životě a já mu už někdy v lednu slíbila, že pokud bude čas, zaběhnu si s ním.

No a tak jsem v neděli 27.4. stála na startu Lesního krosu ve Štěpánkovicích. Počasí opět úplně parádní, teplo, ale ne horko, nepršelo, nefoukalo, sem tam slunko. Atmosféra parádní – taková vesnická, všeci se navzájem známe, zdravíme a zdravě hecujeme.

S Robertem jsme si cestou na závod řekli, co všechno nás po Dolní Lhotě bolí…VŠECHNO…J . Ale kolega Přemek měl radost, že nás vidí. Byl naprosto v pohodě, jsa domácí závodník, trať si několikrát zaběhnul, dobře ji znal a když mi řekl, že ji v tréninku běhává za 52 minut, hned jsem ho povzbudila, že v závodě ji dá s přehledem pod minut padesát, protože závod člověka vždycky krásně strhne.

Trať se mi líbila. Počáteční 2 kilometry se běží po silnici, běželo se za plného provozu. Nicméně v neděli dopoledne jsou na prajskévšeci v kostele, takže aut jsem moc nepotkala. Po úvodních dvou kilometrech se  vbíhá do lesa a běžíme  chvíli po zpevněných stezkách, chvíli po trávě a chvíli po kamenech. Kolem 5-tého kilometru nastalo stoupání, dost táhlé, trvalo možná tak kilometr. V ten okamžik mě začaly bolet nohy a ozvala se včerejší Dolnolhotská desítka. Zpomalila jsem, ale vůbec mi to nevadilo, fakt se mi běželo pohodově. Já jsem dokonce ani neměla MP3 přehrávač. Na šestém kilometru se cesta začala otáčet opět směr Štěpánkovice. Znovu jsem pokusila nabrat rychlost. Poslední kilometr jsem už běžela na morálku, ale i tak jsem to nakonec zvládla za nějakých 54 minut, což bylo asi tak maximum, kterého jsem toho dne byla schopná.

 

V cíli mě už čekal usmívající se Robert a usmívající se Přemek. (Běháním k úsměvu). Oba to dali za nějakých 49 minut. Přemek byl závodem nadšený a tak jsem začala kout železo. Přesvědčila jsem ho, že když tak lehce a hravě uběhnul desítku, mohl by si dát novou výzvu – půlmaraton. Přímo nesouhlasil, nicméně se zdá, že je nalomen a  začal o tom alespoň přemýšlet. Já to furt říkám, že je v práci rozběhám všechny!!!

Málem bych zapomněla. V cíli každý, kdo doběhnul, dostal moc hezkou pamětní medaili. Jednalo se totiž o třicátý ročník závodu.

V šatně jsem si bezva popovídala s jednou běžkyní, kterou znám ze stránek bezva běhu. Vyklubala se z ní sympatická  ultraběžkyně, která začala po padesátce a teď mastí jeden ultraběh za druhým. Je to pro mě taková výzva do let, které přijdou J

Párek sice nebyl, ale pivo ano. Pan výčepní byl rozpustilý. Na můj dotaz, co čepuje, odpověděl, že „pivo“ J. Ale co, pít se to dalo a shodli jsme  se s klukama, že pijeme asi Budvar.

Při vyhlašování výsledků mě trošku zamrzelo, že jsem nebyla schopná ke konci KURDE PŘYDAT. Protože kdybych byla bývala přidala, byla bych bývala v kategorii staré ženy, co  už nehrají na schovku, třetí a vyhrála bych pro rodinu medovník. No jo no, člověk vždycky nemůže mít všechno…

 

Letos HALF. Horská výzva Jeseníky.

Po loňské HV Jeseníky, kdy jsem dala ve sněhové kalamitě a mlze celou kategorii long, jsem byla rozhodnutá letos HV vynechat. Byla jsem loni z těch podmínek otrávená a přeunavená. Když mě ale kamarádka Katka cca 3 týdny před závodem navrhla zaběhnout si v Jeseníkách půlku, řekla jsem si - proč ne. Půlka se dá vydržet v jakémkoli počasí. Stejně jsem v přípravě na maraton měla v plánu v sobotu běžet 30 kilometrů v pomalém tempu, tak proč si to trochu nenatáhnout.

Cesta proběhla v příjemném duchu. Django se ukázal býti charakterem, vzal transportéra a tak jsme se pohodlně vezli i s Nikšou, Berďou, Sabčou a Katkou. Původně jsem si myslela, že hodím chrupku. Přece jenom jsme vyjížděli za ranního kuropění v 5 hodin. No jo, ale když oni v tom voze byli všichni tak ukecaní…nedalo se spát…musela jsem se zapojit.

Oproti předpovědi počasí nás v přivítalo v Jeseníkách sluníčko. Hrozně jsem se na závod těšila, ale sotva jsem dojela do Koutů nad Desnou, začala jsem být nervózní. Ale opravdu hodně. Potkávaly mě samé nešťastné znamení: praskl mi pásek na Garminech a nemohla jsem tak mít svou "časomíru a kilometromíru" na ruce. Dala jsem si tedy sportester do kapsy a chtěla jsem si na botu připevnit footpod. Bohužel jsem zjistila, že jsem si vzala jenom pod, ale už ne držák, kterým bych ho připevnila na botu. Blondýnka. Pane jo, co mě ještě potká, pomyslela jsem si. Že já jsem zapomněla i boty?  Rychle jsem si to  šla asi už po třetí ten den zkontrolovat. Co běhám za VZS, pochopila jsem totiž, že to není automatická věc, přijet na závod i s botami (viď Berďo, viď Koudy)

 Naštěstí plně funkční Garminy měla parťačka Katka. V tomto směru je technicky zdatná. Taktiku jsme měly jednoduchou: rovinky běžet, z kopce běžet, prudké kopce rychle jít, mírné kopce zkusit indiánským během. Hlavně jsme ale chtěly bojovat a neflákat se. Na startu jsme si řekly, že cokoliv pod 8 hodin bude dobré. Katka tedy měla trošku bednové ambice. Já jsem byla v odhadu o něco skromnější. Ale pokud bychom se celý závod pohybovaly kolem 5-tého místa, byla jsem připravena zarvat a kurde přydat.

Ještě před startem jsme se potkali s Jarkem a Mirem. Zrovna dobíhali do cíle v kategorii long. Bodl mě osten závisti – Jééé, kucí už to mají za sebou. Jarek asi něco zpozoroval, protože vtipně podotknul, že kdybych běžela long, mohla jsem to už mít za sebou taky J Ještě startovala naše dogtrekking Lenia, dobře naladěná.

A už tu bylo 9:00 hodin a start. Podmínky byly oproti loňsku fantastické, počasí nemohlo být lepší. Slunko, teplo, sníh začínal až od 1000-tého metru nadmořské výšky. Dalo se běžet. Najednou buch - vidím Švýcárnu. Ty jo, to nějak odsýpá, pomyslím si. Pořád se nám dobře běží a pohybuje vpřed. Buch najednou první kontrolka na Pradědu. Vybíháme na vrchol a v tom proti mně běží Lenia. Nechápala jsem – že bychom byly jen takový kousíček za ní? Ani jsem se z toho  údivu nestačila vzpamatovat a běží proti nám Dajngo a Berďa. Ty jo. To může znamenat jediné. Teda dvojí – buď my běžíme tak rychle, nebo oni tak pomalu. Protože se snažím na všem hledat to lepší, vyhodnotila jsem si vzniklou situaci tak, že běžíme s Katkou tak rychle.

 Z Pradědu na Ovčárnu sbíháme tempem 5:40 na kilometr, no „čumím“. Podle původního předpokladu jsme na Ovčárně měly být cca ve 13 hodin a my tam byly v 11:30 (nebo tak nějak). Měla jsem s manželem domluvené, že kolem 13 hod. bude na internetu, aby mi podle on-line přenosu na Ovčárně hlásil, kolik ženských dvojic máme před sebou. No jenomže v 11:30 ještě sekal zahradu a když teda podle domluvy mrknul na internet ve 13 hod., já už byla pochopitelně v luftě a jeho opžděná sms, že běžíme dobře a před námi je cca 6 dvojic už měla nulovou vypovídací hodnotu J .

Já to nechápu. Nám se šlo tak dobře. My jsem vážně dodržovaly tu svou taktiku. No jasně, že od 20-tého km jsem v nohách začala pociťovat únavu. Ale vůbec jsem si v hlavě nepřipouštěla, že bych neběžela, prostě jsem koukala své parťačce na záda a přizpůsobovala jsem se jejímu tempu. Katka se ukázala býti kamzíkem, hopsla ze šutru na šutr, z kopce do kopce a já ji nechtěla zklamat. Žádné MP3, žádná časomíra, vůbec jsem nad ničím nepřemýšlela, jen běžela - chodila. Na Ovčárně mi došlo, že to dáme pod 8 hodin. Na 20-tém kilometru jsem začala veřit, že to dáme pod 7 hodin. No a když nám do cíle zbývalo cca 9 kilometrů, řekla jsem si: dáme-li to pod šest, dám Prahu pod čtyři.

Od Dlouhých strání jsme pořád běžely. Najednou jsme pocítily příval energie a počáteční euforie. Předběhly jsme nějaké longisty, ale také kluky halfisty. Začaly jsme si nahlas zpívat. Soupeři znervozněli. Nechápali. Co nás zbrzdilo byl poslední kilometr, mělo se běžet od horní stanice lanovky dolů do Koutů, ale poněkud nás zmátlo, že jsme neviděly žádné značení, kufrovalo tam dost dvojic a myslím, že jsme tam s Katkou ztratily cca 10 minut a navíc si trať poněkud prodloužily. Trochu mě to teda nasr..o.

Ale co. V cíli 5:56:06, na Garminech 36,5 km. Maxispokojenost. V kaegorii half ženy bylo 20 dvojic, my jsem skončily na 9-tém místě, tedy v první polovině, což se mi podařilo poprvé v životě.

V cíli jsem se současně dozvěděla, že Nikša se Sabinou došly v kategroii ženy short třetí. Paráda. Při závěrečném vyhlašování je tedy organizátoři zazdili a místo nich vyhlásili jinou dvojici. To jsme si nemohli nechat líbit a s Berďou jsme šli podat protest. Byli jsme úspěšní a tak holky na druhý pokus na bedně stanuly. Kolem našich holek byl vůbec šrumec.  V kategorii short si lehce, hravě a pohodově doběhly pro bronz. Ba co víc. Svým uvolněným chováním dokázaly zmást i pořadatele a moderátora, který s nimi nejprve udělal rozhovor jako s vítězkami. Pak jim přiřknuli druhé místo, aby si  to na  závěr posichrovaly místem třetím. Komu z vás se podařilo, během jednoho závodu obsadit všechny medailové pozice?

A tak jsme všichni museli čekat asi tak do 1á-ti hodin, než skončilo všechno to vyhlašování. Nikomu to ale nevadilo. Dali jsme si dlabanec, pivko, ženská část výpravy (tzv. Skupina matek urvaných z řetězu) svařák.

A já se těším za rok, protože za rok už ta bedna zkrátka musí být!!!

Resumé : koleno drží, díky bohu. Hlava je nastartovaná do dalšího dlouhého závodu. Nohy na to mají. Strategie na PIM: vykašlat se na MP3, na stopky, na srandičky. Zavěsit se za vodiče, koukat mu na záda, nad ničím nepřemýšlet, nekoukat doleva, nekoukat doprava a jen běžet a běžet.

Ludgeřovická 15 s betonovými nohami

Jsem v plném maratonském tréninku. Já vím, vy se pochechtáváte, to je furt řečí okolo „maratonu pod čtyři“. J Já to ale beru vážně! V souladu s plánem byl i závod Ludgeřovická 15, kde jinde než v Ludgeřovicích.

Podle tréninkového plánu jsem si v úterý měla dát 9 km, ve čtvrtek 11 km, v sobotu závod a v neděli výklus. O čem ale tréninkový plán vůbec nehovořil, byl středeční běh na Lysou Horu s Berďou, Fíkem, dvojčaty, Jarynem a matematikem Alexem. Byl to super zážitek, zejména Fík mě hecoval a přesvědčovat, že můžu běžet, když je ta LH v podstatě rovinka. Nicméně následující, byť hodně poma ý seběh po sjezdovce a pak trasa Malchor, Ivančena, Albínovo náměstí, transformátor  mě pomalouše pořádně unavilo a ještě v pátek jsem chodila jako „znásilněný tučňák“.

Pořadatel na Prajské objednal příjemné bezvětří, oblačno, teplotu kolem 10 C a na stoly už před závodem položil tvarohové koláče a  perník (rozuměj pečivo, nikoli nějaké OPL).  Se mnou je to tak – i když ráno zdravě a vydatně posnídám, už na druhém kilometru dostanu hrozný hlad. Takže jsem si alespoň jeden tvarohový koláč do pusy narvala a zapláchla to horkým čajem. To aby mi na trati nechyběla energie.

Pro mě zcela netypicky jsem se šla před během i rozklusat a rozcvičit. Já to nikdy nedělám. Ale v chytrých knihách jsem si tento týden přečetla, že se to vážně má. A já jsem teď ta paní zodpovědná a motivovaná. Jak se tak rozcvičuji, rozklusávám a vykecávám, zahlédnu našeho Jaryna a vzápětí Rudu. Byla jsem ráda, že vidím oddílové tváře.

Jaryn měl ještě jednu významnou roli. Provlékače a zpojovače. Nějak se mi totiž nepovedlo sluchátka od MP3 provléct pod tričkem a zkompletovat s přehrávačem. Byla jsem ve stresu, bez hudby přeci nemohu běžet!!!  Jaryn se však tohoto úkolu zhostil zodpovědně, provlékl, zapojil a já tak mohla s klidem vyběhnout.

Má sobotní závodní strategie byla úplně jednoduchá. Běžet do mrtva a tak objektivně zjistit, jak na tom měsíc před maratonem jsem, zejména, zda se zrychluji. Od startu jsem tedy nasadila (ale nepřepálila) tempo. Jenže Ludgeřovická 15 není lautr rovina. To je poměrně dost táhlých kopců, byť prostřídávaných občasným příjemným klesáním. Už v prvním kopci se v nohách ozvala Lysá. Nohy protestovaly, ale hlava říkala: „když nemůžeš, přydej“. A pak ještě „natáhni krok“.

 

Už od pátého kilometru jsem dospěla k názoru, že se mi běží blbě. Hodně ztěžka. Připadala jsem si jako nějaká betonová figurína. Obr Zlobr. Fiona. Když už chvíli začaly fungovat nohy, nedostával se mi dech. Sotva jsem popadla dech, protestovaly nohy. Pak i žaludek.

Na 13-tém kilometru jsem přesto začala doufat, že zaběhnu v plánovaném čase. V ten moment mi hlavou problesklo: „Když to dáš pod 1:20, je tutovka, že maraton dáš pod 4“. 14-tý kilometr  a s ním poslední, mírné, ba téměř až bezvýznamné stoupání. A nohy vytuhly. Zeď. V tom kde se vzali, tu se vzali nikoli princové na bílém koni. Kde se vzali, tu se vzali Ruda a Jaryn.  Začali mě povzbuzovat a běžet se mnou.

Kluci díky moc. „Přydej, už je to jen kousek“. „Přydej, to pod dvacet dáš“.  Morálně mě to pochopitelně hodně nakoplo. Ale jinak mi už bylo celkem špatně. Nohy těžké jako beton, žaludek stažený, zalehnuto v uších a na sprorttestru zběsile utíkající vteřiny po minutě devatenácté. 

Nakonec jsem to stihnula.  Za 1:19:23. Za cílem jsem se nejprve pověsila na plot. „Lenko, bacha ať ten plot nevyvrátíš“ . Já na to „chce se mi zvracet“ Ruda: „Tak zvracej“ . Tak jsem se šla podívat, kam obsah svého žaludku vyklopit. Jak tak hledám, najednou se žaludek zklidnil a já si šla vyklusat cca 1 kilometr, to už ale v naprosto pohodovém tempu. Po výklusu horký čaj, strečink, sprcha, kofola a klobása.

Teda řeknu vám, být řidič na závodě je naprd. Kofola v cíli rozhodně neuhasí žízeň tak, jako dobře vychlazená desítka, příp. jedenáctka. Samé nealko cukry, bublinky a žádný iont či minerál. V Ludgeřovicích čepují Svijany, o to více mi bylo líto, že jsem nedobrovolný abstinent.

Ale jinak převládala radost z času. Měla jsem cíl běžet pod 1.20 a to jsem si splnila. Celý závod jsem ale v nohách cítila tu středeční Lysou horu.  Neběžet ji, třeba bych v sobotu byla rychlejší. Nebo taky ne?

A na ještě jeden problém jsem během běhu narazila. Nějak se mi pronesly ty tři kilogramy navíc, ke kterým jsem se na jaře nějakým nedopatřením projedla...Budu muset do maratonu zhubnout. Z 63 na 60. Ajajajaj.  Svůj tréninkový plán doplňuji: už nejen  KURDE PŘYDAT, ale i  KURDE NEŽRAT!

P.S: Večer mi volal Ultralibor. Prý se díval na přepočet mého 15km času na maraton. 1:19:23 odpovídá  maratonskému času  4:00:11. No tak to mě ještě čeká HOOOODNĚ práce .