500 - 21 - 6

500 – 21 - 6

Tak to jsou prosím míry. Nikoli však mé (to by vypadalo na hodně přerostlý trojúhelník), avšak sprinttriatlonské vzdálenosti. 500 metrů plavání – 21 km na kole – 6 km běh. I tak se dá strávit první máj J

To se takhle zkraje roku 2013 bavím s puboškou Danuš. Začala hodně plavat, až se jí na bazénu Sareza v Porubě zeptali, zda by si nechtěla střihnout triatlon, který se každoročně v prostorách a okolí Sarezy pořádá. Bylo jí jasné, že když se mě zeptá, zda do toho půjdu s ní, kývnu. Triatlon jsem vždycky obdivovala. Jedná se o všestrannější záležitost než běh. Skloubení tří sportů, které provozuji nejraději.

Když se však blížil termín konání závodu, začala jsem o sobě pochybovat. Věděla jsem, že to nějak dám, ale ....... nebyl čas potrénovat. Jednou za týden chodívám plavat, běhávám, ale kolo jsem vytáhla v dubnu párkrát na cestu do práce a z práce. To mi přišlo poněkud málo. Ále co, však ono to nějak dopadne. Pojmu to s humorem a alespoň nebudu 1. května sedět za pecí. I tak jsem 30. dubna v podvečer rozesílala s.o.s. sms svým triatlonským kamarádům – asi ze mě měli srandu, zvlášť poté, co jsem jim sdělila, že mě ze samé nervozity popadla předstartovní běhavka J

Danuš razila heslo, že nezáleží na výsledku, ale na tom, jak budeme v průběhu závodu vypadat. Sladily jsme tedy své oblečky a jako „paní z Pobřežní hlídky J„ vyrazily 1. 5.  ráno na registraci. Měla jsem dvě přání – závod dokončit a neskončit poslední J

              

Registrace

Vestibul Sarezy byl zaplněn samými namakanými borci. Poněkud jsem znejistěly, ale když už – tak už. A teď musím zmínit jeden hodně nepříjemný zážitek. Při registraci jsem se s puboškou spořádaně postavila do řady. Před námi stojící závodník počal monolog: „Co vy tady děláte? Jste přece běžkyně. Já vás znám. Jezdily jste vůbec někdy na kole?“  My na to  „No  jsme sice běžkyně, ale chtěly jsem si jednou vyzkoušet i triatlon. Na kole jezdit umíme a plavat taky“. Závodník nás obštastnil poněkud ironickým pohledem....Nechci dát rozvíjet jeho komentáře, ale skutečně mě překvapilo jeho téměř nepřátelské vystupování.

No co si o tom myslet. Závodů jsem absolvovala spoustu. Kdykoliv jsem se dala do řeči s nějakým nováčkem, pokoušela jsem se ho povzbudit a do závodu nabudit. Nikdy ale ne zpochybňovat...

Plavání

S plaváním se to má tak, že jednou týdně chodím na krytý bazén, kde za 50 minut uplavu 1,5 km. To byl můj veškerý trénink. Ani šipku neumím skočit. A jediný styl, který ovládám, jsou prsa. Pojala jsem tedy plaveckou část lehce recesisticky . Své sportovní plavky a brýle zn.Arena jsem ponechala doma a oblékla si na sebe růžovooranžové dvoudílné opalovačky s bílými puntíky. Danuš zvolila plavky rovněž dvoudílné, ale černé  vcelku sportovního střihu. I tak jsme mezi echtovními triatlonisty způsobily rozruch. Vypadaly jsme jako správné paní – blondýny, co si vyrazily pokecat s hlavou nad vodu do bazénu.  Do bazénu jsme skočily po nohách a startovaly přímo z vody. Vzhledem k tomu, že k uplavání 1 km potřebuji běžně 36 minut, spočítala jsem si,že bych požadovaných 500 metrů mohla dát za 18 minut. No nakonec jsem byla mile překvapená – dala jsem to za 13:08 min. Puboška Danuš za 12:47 a to chodívá plavat denně!

Plavecká část nás tedy rozradostnila a naplnila euforií. Navíc jsme s Danuš narazily na Jirku a Dalibora z TT Ostrava, kteří nás coby zkušení triatlonisté udíleli rady a zodpovídali nespočet amatérských otázek. Kluci díky, fakt vám z nás asi šla hlava kolem. Např. z naší informace, že „neumíme z bazénu vylézt jinak, než po žebříku J“

Kolo

Vzdálenost 21 km není na kole nic strašného. Zvládnu i 100 km vzdálenost na jeden zátah.  Jezdím ale na MTB, přišlo mi zbytečné kvůli jednoho závdodu pořizovat kolo silniční. Jenomže z 90-ti účastníků měli horáka asi tak tři borci. Dokonce i Danuš měla treka.

Trať vedla z Prouby do Martinova, Plesné, Děhylova. Byla kopcovitá. Tím myslím ZNAČNĚ KOPCOVITÁ. Hned po startu se mi zamotala tkanička do řetězu, musela jsem slézt a problém vyřešit. Také jsem dvakrát bloudila. Ale jinak dobrý, z kola jsem neslezla ani jednou, vše přehazovalo jak mělo, počasí ideální, protivítr nefoukal. Celkem jsem si jízdu užívala, protože po každém kopci následoval sjezd. Těch 21 km jsem jela něco kolem hodinky. Žádný zázrak, ale šla jsem přece na POHODU J !!!

Běh

Za normálních okolností tvrdím, že uběhnout 6 km je „brnkačka s prstem v nose“. Sotva jsem však v depu slezla z kola, byla jsem překvapená, jak mě nohy neposlouchají. Trasa běžecké části závodu představovala 4 kola po trávě, asfaltu v okolí bazénu, profil zvlněný.

Pro zajímavost jsem zapnula své Garminy.  Takže první kilometr mé pomatené nohy vyvíjely rychlost cca 6:28 na kilometr. Pak jsem zrychlila na 5:50, posléze na 5:38 a poslední kolo jsem šla za 5:22. To už jsem navykla na zažité běžecké tempo. Sotva jsem proběhla cílem, moderárot mě vyzval, ať  si hned zajdu na masáž do přilehlého stanu.

Pokynu jsem uposlechla a díky tomu tak zažila asi 10ti minutovou nirvánu. Po závodě jsem totiž ještě nikdy na masáži nohou nebyla. No něco úžasného!!!! Masér byl fakt profík. A tak jsem mu s klidným srdcem přislíbila, že mu na facebooku udělím co nejpozitivnější komentář. Svůj slib splním po dopsání tohoto příspěvku.

ZAŽILA JSEM BEZVADEN!!!

Poznala jsem novou sportovní aktivitu, poznala jsem nové lidi, nové prostředí. Triatlon je krásný a návykový sport. Ale určitě se mu teď nebudu systematicky věnovat. Plavání a kolo pro mě budou doplňkové sporty k běhání, tak jako doposud. Nicméně na sprintriatlon se za rok vrátím. Na ten jediný závod. Musím si totiž vylepšit reputaci z kola. Půjčím si nějakého treka a svůj čas o nějaké ty minuty stáhnu J

A abych nezapoměla. Nejen, že jsem závod dokončila. Já ani nebyla poslední, poslední byla totiž Danuš. Popletla cyklistickou trasu, o jedno kolo si ji zkrátila a tak byla diskvalifikovaná. Bere to však sportovně. Hned odpoledne po triatlonu si ještě odskočila na 11km dlouhý běžecký závod do Jilešovic a skončila v něm druhá. Zkrátka scifi žena J J J

Bedna a perník

Ačkoliv jsem si krátce po „doběhnutí“ Horské výzvy Jeseníky myslela, že dlouho neudělám žádný krok, natož skok, dva tři dny relaxu,  vyplavání se v bazénu a už se dostavil tradiční běžecký absťák. Začala sezóna, o závody není nouze a tak jsem se 13. dubna i s manželem postavila na start 4. ročníku závodu:

L u d g e ř o v i c k  á   1 5

Jen jednou jedinkrát jsem tento závod vynechala – loni, když jsem dala přednost Hervis ½ maratonu v Praze (a pak svého rozhodnutí hořce litovala). Ludgeřovická 15 je totiž kopečkatý závod, běží po silnici, ale hlavně lesem v mi dobře známém prostředí.  Pokaždé mě zde čeká soukromá občerstvovací stanice, o jejíž provoz se stará tchyně a kamarádi z Petřkovic (trasa vede kolem jejich domu). Podávají se jednohubky, voda, štamprdle, někdy i sekt, huláká se a fotí.

Letos jsem běžela s Robertem. Neměla jsem vůbec žádné ambice (snad jen se moc nevychýlit od mého nejlepšího času na této trati 1:18 a něco), týden po HV jsem si nedělala iluze, že dokážu souvisle uběhnout cokoli nad 5 kilometrů.  Ale narazili jsem na Ultralibora s Matějem, kteří nás víceméně vedli a hlavně co 2 km zařazovali chodecké pauzy podle Gallowaye.

Od startu se mi kupodivu běželo lehce. Vůbec to neumím vysvětlit. Nohy mě absolutně nebolely, dech jsem nepopadala, běh jsem krásně užívala. Občas jsem prohodila pár slov s Robertem, občas si rýpla do ostatních běžců, chvíli se pozpěvovala se svou MP3. Obloha byla zatažená, ale s pokračujícím časem se oteplovalo a ukázalo se sluníčko.

Kilometry byly značené, což mi pokaždé hodně vyhovuje. Nějak mě to psychicky vzpruží, vidím, jak cesta utíká. Kolem 10-tého km mi Robert nabídl jakousi velkou tabletu – hroznový cukr. Měla jsem sluchátka na uších, takže jsem moc zřetelně neslyšela, co mi povídá, vzala si ji a snědla celou Až po závodě mi Robert řekl, že mi tabletu podával se slovy“ Vem si jednu půlku, já si dám druhou“. Chudák, nezbylo na něj….

Do cíle mohly zbývat asi tak tři kilometry, když jsem před sebou zaregistrovala jakousi běžící dívčinu. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, v jaké je věkové kategorii. Ale najednou jsem dostala energii k předbíhání. Přidala jsem, Robert přidal taky a společně jsme ji předběhli. Běželi jsme dost svižně, pomaličku mi začínaly mi ubývat síly, ale někdy v hlavě se mi usídlil pocit, že by to mohlo být na bednu. Posledních 300 metrů se nekonečně vleklo, ale každé „utrpení“ jednou skončí a tak tu byl cíl a v něm čas 1:20:20. Jsme spokojená, na víc jsem neměla.

Nakonec můj výkon stačil nejen na druhé místo v kategorii, ale i na druhé místo v ženách absolutně. Ona totiž na závodě v ženách nepanovala velká konkurence. Puboška Danuš byla na maratonu ve Vídni a část běžkyň zvolila 10-ti kilometrový závod ve Veřovicích.

Občerstvení nezklamalo – oblíbená klobáska a pivko. K tomu tombola, ve které jsem vyhrála tričko a kyblík s hračkami do písku. Tričko jsem s jiným běžcem vyměnila za jiné a kyblík jsem vyměnila za plyšovou hračku (Anetka s Markétkou měly radost).

Povedený „prajský“ závod J Za sebe hlásím ,že „za rok zas“!!!

P a r d u b i c k ý   v i n a ř s k ý  p ů l m a r a t o n

Pardubice byly dlouho plánované. Je to první půlmaraton, který běžel Robert a tak jsme se dohodli, že z něj uděláme každoroční tradici. V roce 2011 a 2012 bylo slunečno a dost horko. Letos se teplota pohybovala kolem 9 C, vypadalo to na déšť  a dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak se obléknout. Nakonec jsem zvolila ¾ kalhoty, tričko s dlouhým rukávem a přes něj tričko Bezva běh, abych ze všem okolností propagovala ty „nejlepší stránky o běhání“ J

Naše ostravská běžecká sestava byla tentokrát skromnější než v uplynulých ročnících. Já, Robert, uřvaná puboška Danuš, Miloš a tradiční Rejža, který se rozhodl věnovat dokumentační a novinářské činnosti a tak neběžel. Puboška Danuš měla nové běžecké boty. Cca  10-ti barevné závodní Asicsy, jedna barva vyřvanější než druhá, naprosto famózní, chci také takové J . Hodí se k nim jakékoliv tričenko.

Letos pořadatel změnil trasu z důvodů stavebních prací na původní trati. B2žely se sice 3 okruhy, ale jinudy. Za sebe hlásím – TREFA DO ČERNÉHO. Nová trať je daleko pestřejší, členitější, vede i podél Labe a zahrnuje i vracečku – potkávačku na mostě. Běžité a sledujete své soupeře v protisměru. Můžete na sebe hulákat (2x jsem využila – míjela jsem se s Danuš a tak hlasitě pochválila její nové botky) .

Před polednem jsme se začali srocovat na startu a protože jsem potkala svého známého běžce Kubu, drbala jsem a startovní výstřel tak téměř přeslechla.

Zpočátku se pro dav lidí moc rychle běžet nedalo. Ale od 2. kilometru jsme s Robertem nabrali tempo, které jsme drželi v podstatě po celou dobu – průměr 5:20 na kilometr.  Co 2,5 km jsme dávali chodecké přestávky podle  Gallowaye. Já na ně nedám dopustit. Skutečně si při nich odpočinu a do závěru závodů vždy ušetřím nějaké síly k zrychlování. Na občerstvovacích stanicích jsme pravidelně pili. Slupli jsem nějaké hroznové cukry a jeden karbošnek. U poslední chodecké pauzy na cca 17-tém kilometru jsem si všimla, že by Robert rád zpomalil. Takže jsem se domluvili, že spolu poběžíme do posledního hroznového cukru na 18-tém kilometru a já se pak trhnu a zkusím zrychlit.

Jak jsem si domluvili, tak se i stalo – na 18-tém jsme si dali pusu a já frnkla. Šlo to. Zrychlila jsem na průměr 5 min/km. Nečinilo mi to sebemenší potíže. Běželo se mi tak krásně. Lehce a hravě.  Začala jsem předbíhat soupeře za soupeřem. A už jsem tušila,. Že si běžím pro svůj letošní nejlepší čas. Nakonec real time hlásil 1:52:01. Vůbec jsem necítila únavu a dokázala bych určitě běžet ještě dalších 10 km. Oproti loňským Pardubicím jsem se zlepšila o 50 vteřin. No a oproti březnovému půlmaratonu v Oseku jsem ubrala 2 minuty. Jsem spokojená a cítím chuť do dalšího tréninku.

V cíli jsem cca 2 minuty počkala, přiběhl Robert a hned jsme pelášili pro občerstvení. To v Pardubicích umí – guláš, koláče, ovoce, pivo, káva, voda…Horká sprchy v šatnách pak smyla únavu a my jsme celí rozjuchaní vyrazili směr Ostrava.

Organizátorům Pardubického 1/2maratonu tleskám. Zázemí závodu super, funkční tričko a víno pro každého účastníka závodu jako bonus potěšilo. Osobně Pardubice řadím hodně vysoko nad Hervis ½ maraton v Praze.

Na závěr….Závody jsou pro mě hlavně o zábavě, potkávání a srandě. Přináším tedy dva milé závodní postřehy:

Veselý postřeh č. 1 – běžíme kolem řady rodinných domů. Před jedním stojí sympatická rodinka s cedulí „ Všichni jste z Keni“. Na to vedle mě běžící culíkatá běžkyně zvolala: „já nejsem z Keni, já jsem z Venuše“. Na což jsem odpověděla, že „Venuše je u nás hospoda 4. Cenové skupiny“. Společně jsme se zasmály a v průběhu dalších kilometrů jsme se vzájemně předbíhaly, dobíhaly a vždy se povzbudily. A právě na 10,5 – tém kilometru mě ona Venušanka rozesmála. Ptá se: „Kolik je to vlastně kilometrů?“ Já na to: „Jsme v polovině, máme 10,5 km“. Venuše: „Nééééé, já se ptám, kolik celý ten závod měří kilometrů. Mě totiž přihlásil manžel. Říkal, že se mi to bude líbit“ J J J To mě vážně hodně rozesmálo. Ale paní sdělení o 21 kilometrové délce přijala s úsměvem, běžela vcelku lehce, takže věřím tomu, že do cíle doběhla spokojená.

Veselý postřeh č. 2 – cca na 4-tém km se běželo po mostě, za ním otočka a vracečky, kdy jsme se potkávali s dalšími běžci v protisměru. Běžím s Robertem, lehce konverzuji a najednou někdo volá „Ahoj Lenkočlenko“ Nějaká sympatická paní mě zdravila, sice jsem ji neznala, ale i tak jsem ji zamávala, protože každé takové zvolání člověka povzbudí. No a pak jsem po skončení závodu dorazila s Danuš do šatny a kde se vzala, tu se vzala ona běžkyně. Že prý čte můj blog, už mě několikrát na závodech viděla a teď mě konečně poznává osobně. Tak jsme si podaly ruku, načež se Jana obrátila směrem k Danuš se slovy: „A ty musíš být puboška Danuš, že?“ Vida, jak je svět malý….A o náhody v něm není nouze J J J

Milosrdná tma u Vražedného potoka

Až do letošního ledna jsem netušila, že existuje nějaký seriál závodů pod názvem Horská výzva. V lednu mi zavolala kamarádka Iva, jestli bych nechtěla jít takový noční přechod Jeseníků. Termín 5.-6. dubna. Mrkla jsem na internet a dozvěděla se, že se jedná o závod dvojic určený nejen pro vrcholové sportovce, ale i pro širokou veřejnost. Protože jsem lednu v teple obývacího pokoje coby široká veřejnost předpokládala, že začátkem dubna už přijde jaro, Jeseníky se budou zelenat, slunce svítit, ptáci zpívat a pouze na Pradědu bude sníh, s lehkým srdcem jsem se přihlásila. S Ivou jsem vytvořila dvojici BEZVA SEKT TEAM a manžel Robert se přihlásil do dvojice s Iviným manželem.

Těšili jsme se moc. Máme kondici a milujeme hory. 64 kilometrů chůze přece nemůže být tak náročných. Jenomže s blížícím se termínem startu jsem začínala propadat obavám. Nejenže nesvítilo žádné sluníčko. Jeseníky zasypávaly nové a nové přívaly sněhu. Několikrát za den jsem se přilepila k internetu a hltala nové zprávy o počasí. Pořadatelé vůbec neměli v úmyslu závod zrušit ani přesunout. Proti jeho pořádání neměla námitek ani Horská služba. Startovné jsme zaplatili s předstihem. Takže už nebylo cesty zpět.

5. dubna ve 23.30 jsme spolu s dalšími cca sedmisty závodníky stáli na startu v Koutech nad Desnou. Nálada byla BEZVA, ze všech účastníků sálalo odhodlání a natěšenost. Do povinné výbavy kromě čelovek patřily i mobily. Těšila jsem se, jak svým blízkým nad ránem pošlu fotku východu slunce nad Jeseníky….

Východ slunce jsem pochopitelně nevyfotila. Nebylo totiž co fotil. Nejprve byla tma a pak mlha. Sluníčko nevyšlo, jen se udělalo světlo.

Sněhem štědře zasypaná trasa vedla z Koutů nad Desnou do sedla pod Vřesovkou, na Keprník a Ramzovou, kde bylo první kontrolná stanoviště. Odtud se šlo na Obří skály, Šerák, Keprník a na Červenohorské sedlo, kde bylo kontrolní stanoviště č. 2. Ze sedla cesta pokračovala přes malý Jezerník na Švýcárnu a Praděd, kde jsme dostali třetí kontrolní razítko. Z Pradědu jsem putovali na kontrolní stanoviště na Ovčárně. A pak už zbývalo odkráčet přes Vysoké hole Nad malý Kotel, dále kolem Františkovy myslivny k rozcestníku pod Dlouhými stráněmi k Horní stanici lanovky až do cíle v Koutech nad Desnou.

V Jeseníkách se až tak moc neorientuji, ale Iva je rozená horalka, které v dětství přirostl batoh k zádům. Mapu měla v hlavě a tak jsme až na dva případy nijak zvláště cestu hledat nemusely.Navíc jsem nikdy nešly sami, ale ve skupině s dalšími závodníky. Jenom bych pořadatelům chtěla vytknout bílo-červené značení. Možná by se hezky vyjímalo na sluncem zalitých zelenajících se stromech. Na stromech zasypaných sněhem a ještě v mlze, moc viditelné nebyly a s přibývající únavou byl někdy skutečně problém je najít.

Stoupání do kopce mi celkem šlo. Rovinky ušly. Ale na klesání nejsem stavěná. Navíc na každý krok ve sněhových závějích musel člověk vyvinout asi tak 10x více energie než na chůzi po asfaltu. Zpočátku nás šel jeden dlouhý had závodníků Byl to pěkný pohled, v té tmě bylo vidět desítky světýlek z čelovek. Vypadali jsme jako permoníci kráčející na „šichtu“.

Ale to šlapání ve sněhu mě přece jenom udolalo. Chtěla jsem vzdát dvakrát. Tělo mělo síly dost, ale hlava mi to nebrala. Poprvé někde na 15-tém kilometru, kdy ještě byla tma, všude plno sněhu a já si neuměla představit, kolik hodin ještě v takových podmínkách budu šlapat. Zachránilo mě první kontrolní stanoviště s občerstvením. Prolila jsem horkým sladkým čajem, vyzunkla Speed8, a pojedla sýr, salám, koláčky a mandarinku. Pocítila jsem nával energie a odhodlání. Ale také zaslechla spoustu dvojic, které hlásily, že končí.

Odhodlání bylo nalomeno krátce po občerstvovačce. Cesta totiž vedla lesem, klesali jsem po takové úzké stezce, já se nekoukala ani nalevo, ani napravo, jen jsem slyšela šumění potoka. Do toho Iva prohlásila: „ty jo, ještě že je tma, podívej se dolů“. Podívala jsem se….“Ivo, tos mi neměla dělat, já neudělám krok vpřed, vracím se zpátky, končím“ Ta stezka byla skutečně úzká ... Vzchopila jsem se ale a šlapala dál. Najednou dva prudké sešupy po vyhlazeném povrchu. Bála jsem se, ale vyřešila jsem to tak, že jsem si sedla na zadek a svůj pomalý postup vpřed jistila hůlkami. Myslela jsem, že už mám veškerý stres  za sebou. Ale nebylo tomu tak. Před očima se mi náhle zjevil mostek až k zábradlí zasypaný sněhem. To je přesně to, čeho se panicky bojím – mostky, žebřík, řetězy či lana (proto už NIKDY nepřelezu Priečne sedlo ve Vysokých Tatrách, nikdy se už neprojdu malou Fatrou a na Slovenský ráj si rovněž netroufnu J ). Zastavila jsem se  a odmítala jít dál. Nakonec jsem si začala hlasitě zpívat a za vydatné pomoci Ivy jsem po milimetrech postupovala dopředu. Ten mostek jsem zdolala totálně zpocená. Jako by ze mě spadl balvan. Mozek vydal signál – „teď už Lenko zvládneš úplně všechno“. Kousek nad potokem stála turistická značka. Iva nebyla líná a zašla si ji přečíst. Místo se jmenovalo příznačně – U vražedného potoka. Ještě, že byla milosrdná tma a já neviděla všechno. Jinak bych skončila.

Další várka únavy následovala někde po 28-tém kilometru. Byla mlha, já měla mokré boty, ztuhlé ruce, unavené nohy.  Do toho jsem zaslechla některé účastníky, že to balí, že už nemůžou. Chtěla jsem vzdát také. Řekla jsem Ivě, že na kontrolce na Červenohorském sedle končím. Byla jsem ze všeho otrávená. Zajímavé ale je, že se mi vůbec nechtělo spát. Parťačka řekla, že to probereme u kávy. A tak jsem si na kontrolce nechali potvrdit mapu, píply si čip, najedly se, napily a zamířily do hospody. Tady jsem si přioblékla tričko,  nasoukala se do suchých ponožek, přidala vrstvu rukavic a vypila horkého turka. Daly jsem se do řeči s právě dorazivší mix long dvojící. Slečna měla mokré boty a když je sundala, zjistila, že jí začínají zlehka černat nehty. Na můj dotaz „ Balíte to?“ mi odpověděla „V žádném případě. Jdeme dál, to nějak dopadne. A co vy dvě?“ Odpověděla jsem bez rozmyslu: „Jdeme dál na Ovčárnu a pak se uvidí“ V ten moment mi už ale bylo jasné, že si přeji dojít až do cíle. V životě jsem se nevzdala !!! Hodinu a půl trvající odpočinek a suché oblečení mě nastartovaly. Vyrazily jsme po červené značce směr Švýcárna. Na cestě jsem narazily na dva sympatické chlapíky, kteří také měli long startovní číslo. Vyplynulo, že se účastnili i loňského ročníku. Okamžitě jsme se s nimi daly do řeči. Na můj nátlak „právě jsme překonaly krizi a tak nám musíte povídat něco hodně pozitivního“ jeden z nich vystrašeně odpověděl, že si právě nasadil sluchátka na uši. Iva proto obratem nemilosrdně sdělila tomu druhému, že má jít za námi a povykládat nám o všem, co nás čeká. Musel mluvit a bavit nás až ke Švýcárně. Díky!!!

Původně jsme se v chatě chtěly jen ohřát  napít. Jenomže Iva nakoukla do restaurace a když uviděla jídelní lístek, zavelela“ Dáme si oběd. Mají tu výborné kynuté borůvkové knedlíky“ V životě mi žádné knedlíky tak nešmakovaly. Zbodly jsme je bez výčitek a na jeden zátah a vysloužily si tak obdiv u stolu sedících turistů. Obdiv zesílil poté, co se dozvěděli, kolik jsme už našlapaly a jaké kvantum kilometrů ještě máme před sebou. Nutno podotknout, že jsme i po těch kilometrech měli na tvářích umně vyvedené make-upy a vypadaly k světu J.

Ze Švýcárny na Praděd nám to šlapalo pěkně. Jen škoda, že opět padla mlha a my téměř neviděly vysílač. Vyčasilo se až po cestě na Ovčárnu. Z ničeho nic jsem se ohlédla a uviděla vrchol v celé své kráse. Okamžitě jsem se s Ivou nechaly vyfotit, abychom měly alespoň nějakou památku na společnou cestu. Na Ovčárně byl poslední checkpoint a občerstvovačka. Čaj už byl vlažný a docházel, ale i tak jsem uzmula dva kelímky. Jídla jsem jen zobla. Měly jsem před sebou posledních cca 18 kilometrů. Paráda. Do toho začalo svítit sluníčko, alespoň na chvíli (mohlo to být tak max. 5 minut) .

No a z těch zbývajících cca 18 kilometrů po trase Ovčárna – Dlouhé stráně – Kouty nad Desnou si pamatuji jen šlapáni do kopce, z kopce, do kopce. Mlhu. Vítr. Sníh. Únavu. Kolem 17-té hodiny zavolal Ivě její manžel Pepa, že už jsou s mým manželem Robertem šťastně v cíli. Páni, jak já jim záviděla!!!

Ty poslední kilometry byly skutečně nekonečné, nudné, otravné, odporné!!!!!! Myslela jsem, že tak bud šlapat do skonání světa. Nepomáhaly ani osvědčené hesla: „Ono to nakonec všechno nějak dopadne“ nebo „Čas plyne“. Nezabrala ani představa rozkvetlého třešňového sadu, případně oroseného půllitru. Měla jsem depku. Iva taky. Vytáhla mandarinku, pak karbošneka. Sluply jsme to. A nic. Pak se Iva zdravě naštvala a přidala na tempu, kopec nekopec, sníh nesníh. Už jsem ani nemluvily, jen nadávaly (nejčastější výraz byl „kurvadrát“ J ) a šlapaly. Najednou kde se vzala, tu se vzala lanovka a 1,5 km pod nám Kouty nad Desnou. Svah pod lanovkou byl hodně prudký, klouzalo to. Ale cíl byl už tak blizoučko! Přidaly jsme, klopýtaly, já párkrát spadla, ale bylo to za námi. Posledních možná 400 metrů už po rovince, sprintovaly jsme (Iva mi pak řekla, že jsem sprintovala jen já a přitom ji vlekla za ruku – vlála prý jako hadr na holi) a pak už byl CÍL CÍL CÍL J J J Ježiš to byla krása. Padly jsem si s Ivou do náruče. Já se úplně klepala. Asi únavou. Lupla jsem do sebe horký čaj a valily jsme na zasloužené jídlo a pivo. Narazila jsem na Roberta. Ani mluvit jsem nemohla, ale nějak jsem si vylíčili své dojmy a měli všichni velkou radost. Pepa se zatím v autě prospal, aby měl energii na jízdu zpátky do Ostravy.

Ti naši kluci jsou borci. Zvládli to pod 17 hodin - za 16:20 !!!! Robert mi říkal, že na Červenohorském sedle chtěl také vzdát, ale nakonec mu to nedalo.  Sotva plantal nohama, ale je také moc spokojený.

Svěžím horským vzduchem máme totálně proprané plíce a mozky. Svaly pobolívají, ale nakonec to není tak zlé. Jen jsme v neděli na procházce v Šilheřovickém lese s Robertem  nestačili utíkající Markétce. Zatímco ona běžela lehce a řehtala se  u toho, my se ztěží vlekli a hekali J

Co mě zklamalo?  Hodinky a boty. Šla jsem se sportesterem Garmin a bohužel po cca 8-mi hodinách mu došla baterka. A to jsem ji celý pátek poctivě nabíjela. Nechci tady dělat reklamu. Ale mám ještě i sportester zn. Suunto a ten šlape rozhodně déle. A k těm botám. Pořídila jsem speciálně boty zn. Inov8 Roclite 275. Jo, báječně sedí na sněhu, nepodkluzují mi v nich tolik nohy. Ale na to, že jsou určené do sněhu, bláta, vlhka a mají goretexovou membránu, promočily se TOTÁLNĚ asi tak už po 5-ti kilometrech.  Takže o nějakém komfortu nemůže být ani řeč. Podobné zkušenosti s goretexovými botkami mělo více závodníků, se kterými jsem své zklamání probírala. Nicméně to je asi tak jediné zklamání J

Zase se mi osvědčily hole. Jednak jsou velkou oporou při cestě do kopce, ale zároveň odlehčují nohám během klesání. Měla jsem radost z toho, že jsem se dokázala obléknout tak, aby mi po cestě nebyla zima a zároveń mi nebylo horko.

Jinak se utápím v euforii. Pomalu mi dochází, co jsem zvládla. 64 kilometrů v extrémních podmínkách. Nevzdala jsem se. Bojovala jsem. Jsem dobrá a když budu chtít, dokážu všechno na světě J .  Např. LH 24 J. To je smysl všech mých sportovních aktivit – vytrénovat si  vůli! ( Nicméně Horskou výzvu Jeseníky už NIKDY NIKDY NIKDY nepůjdu!!! ).

Statistika nuda je, ale v tomto případě neuškodí: na start kategorie LONG se postavilo 316 dvojic. Na 1. kontrolce na Ramzové vzdalo 78 týmů, na kontrolce č. 2 v Červenohorském sedle vzdalo dalších 57, po cestě dalších 53 a do cíle tak došlo  188 týmů. My s Ivou jsem nakonec v kategorie ženy skončily na 8 místě z dvanácti. Pepa s Robertem v kategorii muži obsadili výborné 38. místo.Takže nakonec dobrý, NO NE ASI !!!

Aprílový Osek

Jsem běžecký turista. Ráda cestuji a ráda běhám závody, které jsem ještě nikdy neběžela. Čím delší – tím lepší. Takže bylo nad slunce jasné, že 16. března dostal ½ maraton v Oseku nad Bečvou jasnou přednost před Mořkovským zajícem.

16. březen se ukázal být aprílovým. Ne že by mě potkávaly nějaké veselé a neočekávané příhody. I když skupina Rejža, Danuš, Andy a já obvykle něco hodně povedeného zažije. Aprílové bylo počasí. Během cesty z Ostravy nás přepadlo: hustá chumelenice, vichr z hor, slunečno, opalovačka, bezvětří, sníh s deštěm. Takové počasí se pak opakovalo i v průběhu celého závodu, jen bouřka a zemětřesení chybělo.

 Možná to bylo počasí, které způsobilo, že se nás na startu závodu sešlo jen asi 80 běžců. Hodně nás přitom bylo z Ostravy, protože kromě naší silné MK Seitl skupiny se účastnil i výkvět Vodních záchranářů. Trasa vedla po cyklostezce kolem řeky Bečva a jednalo se převážně o asfalt. Běžely se dva okruhy.  Pro většinu  závodníků  taková trasa představuje ideální podmínky pro osobák. Já mezi ně nepatřím, já potřebuji ty kopečky J

                                          I tudy se běželo

Start byl v rozumných 10.30 hodin. Od samého počátku jsem si nastavila tempo a v tom jsem doběhla až do konce. Nenastala žádná krize. Jen ten poslední kilometr jsem tahala snad z paty, ten mi dal vážně zabrat.

Překvapivě běžel Rejža. Opustil ho moribundus a válečná zranění, měl formu a tak druhé kolo výrazně zrychlil. Andy si zase zaběhl osobák. Puboška Danuš si málem zaběhla osobák… NO NE ASI J J J. Já jsem přicupitala do cíle za 1:53:42. to je asi o 5 minut lepší čas, než v lednu v Tuřanech, ale stále o 5 minut horší čas, než můj osobák.

Co se mi  na závodě líbilo? Téměř rodinná atmosféra. Trasa podél řeky. Značené kilometry. Výborná občerstvovačka na 10,5 km – zejména tleskám za čokoládu a  hroznové víno. Báječně mě osvědčilo a dodalo mi rychlý cukr do krve. Guláš v cíli, koláčky v cíli, pivo v cíli. Zázemí restaurace U Splavu. To vše za lidové startovné 100 korun.

                                      Ujíždíme na pivku a brambůrkách

Puboška Danuš byla na bedně. V kategorii ženy nad 45 let byla totiž jediná. Ale čas měla hodně dobrý, něco kolem 1:37. Vyhrála též zvláštní cenu coby nejstarší účastnice J. To ji hodně potěšilo, má tak šanci s přibývajícím věkem získávat stále nové a nové ocenění. NO NE ASI!!!

Na příští rok mám slíbeno na Osek jarní počasí a po závodě relax v aquaparku v Hranicích. Tak to se asi zúčastním, tomu nelze odolat J J J.

Kobeřice FURT a VÍCE

To jsem si v neděli pěkně zaběhala. Na tradiční Kobeřické dvacítce. Dlouho očekávaný první březnový závodní běh. Letos nesněžilo, vítr nefoukal a teploměr ukazoval příjemných pár stupínků nad nulou.

            Nastupovala jsem bez ambicí. No ne, že bych vůbec neběhala. NO NE ASI J Ale to je pořád takové pobíhání kolem 10 km, žádný dlouhý vytrvalostní běh…Vlastně jen na Nový rok jsem si v Tuřanech dala 21 km.   Tudíž  mi bylo jedno, s jakým časem budu v cíli. Jen jsem se těšila….

            Ona už samotná cesta na závod začala pěkně zvesela. Nejeli jsem Danuščiným tankem, ale zvolili jsme jistotu transportéru řízeného rozvážným Jindrou. Jen s tím časem odjezdu to Jindra trochu přepískl, jsa ranní ptáče. Velitelský odjezdový čas byl totiž už v 7:00 hod. Je proto jasné, že v Kobeřicích jsme byli tuuuuuze brzo, už před osmou. Start až v devět. Naštěstí jsme tento neběžecký mezičas vyplnili nesportovní, naštěstí však umírněnou koštovačkou Jindrovy slivovice a Andyho meruňkovice.  Aby nás neskolil zákeřný bacil.

                                         Předstartovní strečink krasavic inteligentních

            Na startu jsem se tradičně s kýmsi zakecala a tak mě startovní výstřel lehce vylekal. No a potom jsem nasadila své tempo a toho jsem držela prakticky až do konce celého závodu. Běželo se mi dobře NO NE ASI J, stoupání jsem nevnímala a z kopečků jsem se snažila běžet rychleji. I když na prudším kopci těsně před 10-tým kilometrem jsem se poněkud zadýchala. A právě v tomto okamžiku se ozval pozitivní vliv několika etap Lysacupu. Nejde o fyzičku, ale o pozitivní myšlení. Protože já si v ten okamžik řekla – nefuň, to není Lysá. Nestěžuj si, není tu žádný sníh, led , mlha a ani tu nefouká. Tato mantra zjevně zabrala, protože se mi právě tady podařilo předběhnout 2 – 3 borce.

            A ještě jedno psychické nakopnutí se konalo. Běžím, běžím a na 15-tém kilometru před sebou v dálce vidím jakousi černovlasou dlouhovlasou dívčinu.  Přiblížím se trochu blíže a  ejhle,  ona Švarcovic Petra. Má soupeřka, která mě vždy o kus porazí. Tak jsem trošku přidala a šlapala ji na paty. Zrychlila i ona a společně jsem doběhli Lídu Šokalovou. Ty brďo, Lídu!!!!!! Nakonec jsem ale doběhla za 1:46:19, Lída za 1:46:18 a Petra ještě lépe! S Lídou to tedy bylo „o prsa vietnamské ženy“  Ale za rok holky už vás DÁM ….NO NE ASI J

          

       

            Jinak Danuš tradičně osobák, Andy osobák, Ultralibor osobák, Rejže rýmečka, takže neběžel. Jak říkám – tradice a nud nuda šeď šeď J.

            Vyhlášení závodu jsem nestihla. Ani puboška Danuš ho nestihla a vlastně téměř žádná běžkyně ho nestihla, protože jsme „klajdaly“ v šatně, neb jsme se dlouze neviděly. Lída nás obdarovala velikonočními perníčky, což  bylo BEZVA, je to Liduš z tvé strany taková hodně hezká tradice J.

                                          Pozávodní bublinky krasavic inteligentních 

            A pak šup do cukrárny Jařabová v Kravařích. Za sebe hlásím velkého větrníka a jakýsi karamelový řez, taky hodně velký. K tomu balíček rodince. A ani zbytek naší běžecké výpravy se nikterak nežinýroval, takže směle mohu prohlásit, že jsem přispěli na rozvoj obce.

            Za rok teda zase NO NE ASI J

P.S. Nezbláznila jsem se. Myslím, že někteří hlášku „NO NE ASI“ určitě pochopí.

Únor bílý, pole sílí a já mám 146

Je li lidová pranostika pravdivá, pak v létě a na podzim můžeme očekávat nadúrodu úplně všeho. Jen já nemůžu očekávat nadúrodu osobních rekordů. Únor mi moc příležitosti k trénování nepřinesl. Zato se mi ale podařilo neplánovaně 3x!!! vyběhnout na trať organizovaně.

Další etapa Lysacupu

V sobotu 2.2. jsem neodolala další etapě  Lysacupu - trasa vedla od železničního přejezdu v Ostravici, na vrchol to dělalo nějakých 6,7 km. V Ostravici neležel téměř žádný sníh a poprchávalo. U  Butořanky se ale počasí změnilo jakoby mávnutím kouzelného proutku – začalo hustě sněžit, foukal vítr a s vystoupanými metry se přidávala mlha.

Ještě v Ostravici před startem jsem zaslechla, že je celý vrcholek Lysé Hory zledovatělý, z toho mě úplně mě jímala hrůza. Jsem vážně neobratná a na ledu kloužu, padám a propadám hysterii. Naštěstí jsem měla od kolegy z práce (díky Peťo J )půjčené nesmeky. Nasadila jsem je hned za Butořankou. Náledí nakonec nebylo téměř  žádné, protože vlivem teplot kolem 0 C byl led změknul a částečně ho zasypaly nové přívaly sněhu. Každopádně musím uznat, že při stoupání ve sněhu nesmeky pomáhají, přinejmenším psychická opora to je!

Lysá hora má vážně nějakou magickou moc. Protože se mi šlo moc fajn. To může mít 3 příčiny: 1) jsem už trošinku trénovaná 2) šla jsem pod své možnosti 3) pomohly ty nesmeky. Skončila jsem asi 20-tá od konce, což je pokrok J . Výstup mi trval  asi 1:20 hod., s výjimkou prvních dvou kilometrů, kdy jsem lehce klusala, jsem zbývající část šla svižnou chůzí. A zhluboka dýchala. Čistý vzduch…pro Ostraváka nevídaný nápor kyslíku na mozek. Za ty naše blízké Beskydy jsem vážně moc ráda.

Zpáteční cestu jsem téměř celou vyklusala. Tady už jsem nesmeky ocenila, neklouzala jsem a měla jsem jistou a pevnou nohu. Moc jsem si tuto etapu užila a splnila si závazek – každý měsíc v průběhu Lysacupu alespoň jednou na Lysou

Potworny biem zimowy

Dva týdny po Lysacupu jsem vlastně pořádně neběhala, nejprve bylo nemocné malé dítko, poté viróza skolila mně a nakonec i  větší dítko. Na trénink prostě nezbyl čas.

Přesto jsem v neděli 17.2. statečně stála na startu v polském Rybniku. Závod už svým názvem "Potworny bieg zimowy" signalizoval, že to nebude jen tak něco. Šlo totiž o krosový běh. Trasa se mi líbila. Vedla hlavně podél řeky, v přírodě. Jenomže celá byla pokrytá tajícím sněhem ,takže mi poněkud podkluzovaly nožky. Okopávala jsem si kotníky a tiše u toho nadávala. Hodně sprostě.

Vůbec mi to neběželo-já si myslím, že hlavně kvůli mé přetrvávající povánoční „nadváze“. 2,5 kg navíc jsou zkrátka poznat. Jenomže mě tak chutná, vůbec se nedokážu omezit. Na závodním okruhu jsem dvakrát potkala našeho fotícího předsedu Halloottu. Volám na něj: „Otíku, už nežeru, fakt mi to neběží“. Na to předseda kontroval: „Lenko, to není nadváhou, vždyť ty teď skoro vůbec neběháš“. Nakonec jsem byla v cíli za 57:28 minut. Důležité tedy je, že „to bylo pod hodinu“

                                 Cajdy-cajdy a okopané kotníky

A pak se  vše v dobré obrátilo. Pořadatel nám zajistil občerstvení v podobě bigosu. To je moje oblíbené jídlo. Polské národní. Do toho mi běžkyně Kamila z konkurenčního BK SAK Karviná dala i svou porci. Žije teď zdravě podle jídelníčku Petra Havlíčka. Hubne a na tratích zrychluje. A v tom je to jádro pudla. Má disciplínu J Já mám zase ten její bigos.

                                 S Kamčou - dárkyní bigose

Z našeho oddílu se nás sešlo dosti. Laďa, věčně uřvaná J  puboška Danuš, Švarcík, Ultralibor se synem Matesem (také mě předběhl), Andy a Iva. Všichni byli rychlejší!!!

Tak nějak vnitřně cítím, že by to chtělo nějaké předsevzetí….zhubnout….začít více běhat….zrychlit J. Už vím kdy - možná až roztaje sníh.

Úplně neplánovaný Lysacup

            Měla jsem ve čtvrtek svátek a sešly se mi nějaké ty finanční dary. A tak jsem KONEČNĚ zrealizovala nákup nové krosové obuvi. Inov 8 Roclite 275 GTX. Četla jsem na ni hodně dobré recenze a pochvalně se o téhle obuvi zmiňovali i kolegové. No na noze botky sedí úžasně, papučky. Jenomže co sedí na noze v prostorách sportovního obchodu, nemusí už tak bezva sedět na trati. Kde bych to jenom otestovala…na horách….jaká náhoda – v sobotu se koná poslední závod Lysacupu.

         A tak jsem se zcela neplánovaně postavila v Malenovicích u Rajské boudy na start 5, 7 km dlouhého pochodu. Zdůrazňuji slovo pochod. Borci běželi. Já s ohledem na velké převýšení běžela jen po občasných rovinkách, zbytek pohybu bych nazvala svižnou chůzí.

                                     Hole od Ježíška a na nohách nové botky

 Hustě sněžilo, v lese téměř bezvětří a celkem teplo, ale na otevřených prostranstvích hrozná fujavice, na vrcholu Lysé hory mlha jak mlíko. Šantán zavátý až po střechu, uvnitř smrádek – ale teploučko a co je nejdůležitější – čaj a zelňačka a Lysohor. V Šantánu jsme se srazili s manželem, který celou trasu šel svým tempem. Dala jsem mu cca 10 minut náskok a nakonec jsme dorazili skoro ve stejný okamžik. Lepším se!!!!

                        Už jen Mrazík chybí....

Přes ten vichr a mlhu nezbývá říct než NÁDHERA!!! Už mám jasno, jak a kde budu trávit víkendy příští zimní sezonu.  Dolů jsem to po občerstvení vzali seběhem. To byly endorfiny. Volala jsem juchů, paráda, to je BEZVA!!!

                                Kdo hledá i Šantán najde

Důležitou roli v mém bezstarostném pohybu sehrály nové „Inovaty“. Mám z té "turistiky" o dvě třídy lepší pocit. Boty nepodkluzují, do sněhu se jakoby "zakousnou", takže nemusím do každého kroku vydávat tolik energie. Jsou dost lehounké a přesto mi nebyla zima. Svou roli určitě hraje i goretexová membrána.

A aby těch BEZVA zážitků nebylo málo, na zpáteční cestě jsme se s Robertem stavili v hotelu Montér na bazén, vířivku  a horkou páru. To byl naprosto dokonalý relax. Nádherně jsem si vyčistila hlavu. A plíce J

Všechno se tak pěkně sešlo, že jsem se na chvíli mohla zastavit v hotelu Freud v Ostravici, kde probíhalo vyhlášení celého 4-měsíčního Lysacupu. Padlo nějaké to pivko s Vodními záchranáři a doslechla se o nové „výzvě“. Jmenuje se Lysohorský čtyřlístek…

         Dnes je 28. únor a já mám naběháno pouhopouhých 146 kilometrů. Zase o něco méně … Jenomže mám takový pocit, že o co méně kilometrů, o to více zážitků. Vždyť v lednu jsem poprvé běžela v Tuřanech, v únoru jsem sice vynechal Rohálovskou desítku, zato si ale dala dva Lysacupy. Nestěžuji si.

         No tak hlavně to zdraví a veselá mysl, ať se mě stále drží J

1 6 0

160 znamená počet kilometrů, které se mi podařilo naběhat za celý měsíc leden 2013. Žádný zázrak to teda není. Kde jsou např. dlouhé vytrvalostní běhy?  Jenomže pracovní a rodinné povinnosti mi zkrátka více nedovolily. A tak jsem ráda i za tu stošedesátku.

Nechci ale brblat. Protože i přes tu bídu se mi v lednu podařilo absolvovat původně vůbec neplánované tři závody.

1. leden a Tuřanský novoroční půlmaraton

Měřeno 1. lednem,  k 1.1. 2013 jsem běhala průměrně 21  km denně. No ano, cestou z oslavy Silvestra v Tetčicích jsem se zastavila v Brně-Tuřanech a odběhla si Tuřanský novoroční půlmaraton. Ještě v 02:30 hod. jsem si připíjela sektem na zdraví a štěstí a ve 13:00 hodin jsem stála na startu mi dosud neznámého závodu. I když  Brno znám jinak hodně dobře, z tuřanského letiště jsem několikrát odlétala na dovolenou a dokonce jsem si vzpomněla, že za dob mých vysokoškolských studií jsem v Agru Tuřany byla na jakési brigádě a ve skleníku uštipovala nadbytečné lístečky karafiátům (hrozná práce, brrrrr).

Propozice k závodu vypadaly lákavě. 21 km asfaltu, téměř rovinka z Tuřan k Mohyle míru a zpět.  Jako bonus trocha zeměpisu a dějepisu, protože Mohylu míru jsem ještě nikdy předtím neměla možnost navštívit.  

Počasí sice moc příjemné nebylo - depresivní pošmourno a teplota něco pod pod nulou, přesto se mi od startu běželo velice dobře. Nasadila jsem tempo a to jsem držela.Trasa byla asi tak z 1/3 kopcovitá  a zbytek lautr rovina, Každý kilometr byl značený, běh krásně odsýpal. Jen asi tak dvoukilometrové stoupání z Kobylnice na Mohylu míru bylo hodně náročné, na druhou stranu mi kopečky vyhovují. Na zpáteční cestě jsem cca od 16-tého kilometru začala předbíhat jednoho běžce za druhým, jednu soupeřku dokonce  100 metrů před cílem. A na 17,5 km jsem předběhla ultramaratonkyni Vilmu Podmelovou, to mě potěšilo (i když si myslím, že příčinou byla skutečnost,že  Vilma slavila více a déle než já :-)).

Neměla jsem žádné ambice, ono taky co můžete chtít, když do pozdních nočních hodin pojídáte chlebíčka a popíjíte bublinky. Takže jen skromné přání - dát to pod dvě hodiny a to se mi podařilo (mám to za nějakých 1:58 a něco). 

Závod mě krásně nastartoval do roku 2013. Zkuste si  ho zaběhnout příští rok i vy. Startovné lidové, pouhých Kč 50,--, za to šatny, značené kilometry, teplý čaj na 8,5 km a v cíli čaj a balíček s ovocem a muslityčkou.

                              fotila šikulka  Anetka

13. leden ve znamení Lysacupu

Jedno nedělní dopoledne a já zase stála na startu silně návykové záležitosti. Trasa měřila 6,5 km s převýšením 850 metrů a vedla tentokrát z Mazáku. Mám pocit, že tudy jsem ještě nikdy na Lysou horu nešla.

                              foto: Jiří Římánek

Sešlo se nás asi 220 nadšenců-od skutečných tryskáčů až po nás amatérské „rychlochodce“. Mrazivo - na vrcholu LH -11C, ale moc nefoukalo. Hodně nasněžilo. Já jsem byla schopná běžet maximálně tak první dva kilometry, poté jsem přešla do svižné chůze. Jak jsem ráda, že mám hole!!!! Makala jsem, byla jsem dost unavená (pouze na těle, nikoli však na mysli), dokonce se mi asi tak 300 metrů pod vrcholem únavou zamotaly nohy a spadla jsem. Teda jak já byla u kontrolky na Lysé hoře šťastná. Mohutně „zendorfinovaná“. Samozřejmě jsem neopominula pohladit hladící bod ve výšce 1324 metrů. V Šantánu jsem se nadopovala horkým sladkým čajem, malým Lysahorem (ó jak mi chutná tato krajová specialita), čokoládovou Fidorkou a šupala dolů.

To byla paráda, nádhera, krása, ani popsat nejde. Zpátky jsem celých 6,5 km běžela, okolní zasněžená krajina vypadala jako v pohádce, kulisa pro Mrazíka nebo Popelku, vzduch byl jako břitva a já najednou necítila ani trošku únavy. Hory mi vážně pokaždé dobijí baterky. Nahoru jsem to šla ze cca 1:28, dolů jsem to seběhla za 59 minut, dolů to šlo totiž samo. Někteří tůůůůůristé vytáhli boby, lopaty a z vrcholku Lysé hory se za mohutné povyku vezli po prdeli.

                              foto: Jiří Římánek

Vzhledem k množství čerstvě napadaného sněhu jsem ani nevyzkoušela nesmeky, které jsem si před startem zapůjčila. Veškerý led se schoval pod sníh a padat se dalo do prašanu, to je skoro jako do peřin..

  

19. leden – krosová 10 na Landeku

          Po Lysacupu jsem si myslela, že to bude "brnkačka". Druhý ročník krosového závodu na vrcholu Landek v Ostravě-Petřkovicích s délkou 10 km. Start a cíl se nacházel v areálu Hornického muzea, dále závodní trať vedla kolem Odry a  poté se stočila zpět na Landek. Cesta byla zavátá sněhem, nechyběly úseky s poměrně náročným stoupáním. Pořadatelé si  vážně dali záležet. Zato můj výkon byl jednoznačně příšerný.

           Vytuhla jsem už na druhém kilometru. Fakt mi to vůbec neběželo, nohy mi podkluzovaly, okopala jsem si kotníky, lomcoval mnou vztek . Měla jsem ze svého neběhu téměř depku umocněnou obavami z posledního místa. No alespoň že tato obava se nevyplnila, poslední jsem rozhodně neskončila.  Nicméně rozpačitý dojem ve mně dlouho přetrvával. Na všem se ale snažím hledat něco pozitivního. Takže mi 1) vytrávilo k sobotnímu obědu a 2) objevila jsem novou tréninkovou trasu.

                                          foto: Hallootto

             Závod bych vůbec vyhodnotila jako takový druh zimního tréninku. Žádný endorfin se nekonal. Svůj vliv nepochybně mělo i to, že v našem regionu bylo "pěkně hnusně"-mnohonásobně překročeny limity prachu v ovzduší, člověk to cítil při každém nadechnutí, ani není nutné sledovat oficiální měření. Hory, potřebuji hory.

              

             Začíná únor a já doufám, že se mi podaří najít si pro běhání trochu více času. Bude-li se dařit, chtěla bych si zaběhnout Rohálovskou desítku (letos spíše 12) v Prusinovicích. No a pak se uvidí :-)